Skvrna

Manfred Maurer 

Koncem října poškodili neznámí pachatelé pamětní desku sudetských Němců
v hornorakouském Linci.

Předmuva Lukáše Beera: Následující převzatá úvaha našeho partnerského listu je určena hlavně těm našim českým a slovenským čtenářům, kteří neznají blíže poměry rakouské vnitřní politiky. Zejména český odbojářský tisk a jim názorově blízká publicistika poněkud sugerují pocit, že pojem „sudetští Němci“ zaznívá z úst rakouských politiků nejméně jednou za měsíc a že sdělovací prostředky o nich píší minimálně jednou za týden. Tvrdá realita je ovšem naprosto obrácená - taková, že průměrný Rakušan středního nebo mladého věku bude na vás bezradně hledět, zeptáte-li se jej na nějaké „sudetské Němce“. Sám jsem byl ještě donedávna pracovně dennodenně v telefonickém kontaktu s člověkem ve věku něco přes třicet let, zaměstnancem hlavního firmeního zákazníka v jednom malém městě nedaleko Lince. On, který poměrně často soukromě pobýval v jižních Čechách se svou českou přítelkyní, měl navíc mnohokrát příležitost setkávat se se zaměstnanci naší firmy, jež asi z poloviny pocházeli ze severočeského Ústí a z druhé poloviny z jihomoravského Znojma a okolí. Můj rakouský kolega, který se mi pomalu každý týden svěřoval se svými pokroky v osvojování si některých českých výrazů, se toho o Češích samozřejmě časem velmi mnoho dozvěděl. Sám mi popisoval, jak mu naši zaměstnanci vysvětlovali i rozdíly v mentalitě panující mezi „Čechy“ a „Moravany“. Když jsem se mu pokoušel vysvětlit, že tento rozdíl v mentalitě mezi našimi zaměstnanci dnes sotva může zaznamenat, jelikož mnoho z našich Ústečáků má své kořeny na Moravě a na Slovensku a že předci některých našich „Jihomoravanů“ pocházejí až odněkud z Volyně, že jejich předci našli svůj nynější domov až po roce 1945, narazili jsme přirozeně na problematiku sudetských Němců a vyhnání. „Sudetští Němci? To byli nějací říšští Němci z Německa ne?“, odepsal mi tehdy překvapeně rakouský kolega ve svém mailu... 

Nebývá rozhodně žádným častým jevem, že by v Rakousku byly vandaly poškozovány například židovské hřbitovy. Pokud se něco takového přihodí, referují o tom okamžitě média. Řekl bych hrubým odhadem, že něco takového se odehrává maximálně tak jednou za tři roky, ne-li méně častěji. Když před několika týdny byla v Linci neznámými pachateli poškozena nenápadná pamětní deska sudetských Němců, a to už mezitím po čtvrté, nenašla se o tom ani nepatrná zmínka v regionálním tisku. Kdyby se něco podobného objevilo - nedej bože - na nějaké vídeňské mešitě nebo synagoze, bylo by o téma v médiích postaráno alespoň na dva týdny. Dnes je tomu právě neuvěřitelných 24 let, kdy jsem se poprvé octl v Linci a při prohlídce města tehdy naprosto náhodou nedaleko hlavního lineckého náměstí narazil u předmostí blízkého mostu přes Dunaj na pamětní desku, o které je v článku řeč. Ta byla odhalena 15. června 1985 na památku těch bývalých německých občanů Čech, kterým se po válce zdařilo uniknout do západní okupační zóny Rakouska. Na příslušný dopis vyhnanců spolkovému kancléři Faymannovi se mezitím samozřejmě již slušně a formálně odpovědělo politováním, ale tím celá záležitost byla vyřízena a v médicíh se o tom nic nepsalo. 

Dalo by se bezpochyby říci, že jde pouze o okrajovou záležitost, ale je to příznačné a příliš symbolické pro to, jak se tento přístup oficiálního Rakouska vůči svým německým občanům, kteří do zěmě přišli z Čech a Moravy až po roce 1945, odráží v každodenní realitě ve srovnání s jinými oběťmi válečného strádání a páchaného zla. 

***

Mnohé sudetské Němce, kteří v minulých týdnech při chůzi směrem k lineckému „Mostu Nibelungů“ míjeli pamětní desku vyhnanců, umístěnou před 29 lety na předmostí, nejspíš bodlo u srdce. Opětovně, nyní už po čtrvrté, byla tato kamenná deska zhanobena. Pachatel(é) rozlil(i) přes nápis krvavě rudou barvu a poškodil(i) přitom také okolní zdivo. Rozhořčení mezi sudetskými Němci v Horním Rakousku je - za předpokladu, že se o tomto ostudném činu vůbec dozvěděli - velké. Jinak se ale rozruch udržuje v určitých mezích. Bylo by přehnané tvrdit, že by bezpečnostní úřady snad hledaly pachatele s velkou horlivostí. Samozřejme, že policie má na práci i jiné věci a že její skrovné personální prostředky jsou vázané závažnou kriminalitou. Koneckonců nevznikla při atentátu s lakovou barvou žádná škoda na zdraví nebo nebo na životě. Samotná výše věcné škody je jen omezená, ačkoliv čistící akce a obnovení desky na druhou stranu nezpůsobily zrovna zanedbatelné náklady.

Jak by záležitost ale probíhala, pokud by byla podobně postižena nějaká jiná skupina obětí? Reagovala by veřejnost potom také po čtrvtém atentátu takto zdrženlivě? Chovalo by se zveřejněné mínění (narážka na používaný pojem „veřejné mínění“ - pozn. překl.) potom po opakovaném útoku na určitou skupinu obyvatelstva takto irgorantsky, jak tomu bylo v tomto případě?

A nebo by se spíš dala do pohybu celá mašinerie umění nevole, naolejovaná oním druhem žurnalistiky, jež operuje s dotčeností, které se neodváží vyhnout žádný politik? Zděšeni by byli všichni, alespoň by to tak navenek hráli. Pravděpodobně by se pak do Horního Rakouska vydal natáčecí tým zpravodajského pořadu „Thema“ veřejnoprávní televize ORF, aby vedl interview se sudetskými Němci o jejich zraněných citech ohledně zničené pamětní desky. Bezpečnostní orgány a novináři by mezi sebou závodili při odhalování lidí v pozadí tohoto opovrženíhodného činu.

Ale tahle mazanice postihla jen skupinu obětí, vůči které se zřídkakdy projevuje upřímná účast, zato ale často - a mnohem častěji nevyslovenou formou - je jí přičítáno spoluzavinění na svém osudu. A teď se ještě rozčilují, že se jejich pamětní deska nelíbí každému a že několik z nich, kterým se to nelíbí, učinilo svůj krok. Pravděpodobně to beztak byla nějaká klukovina bez politického poselství, ne? Takže se barva setře a věc se vyřídila.

Přesto by se to ale stát nemělo (ačkoliv se to těsně před výtiskem tohoto vydání již stalo). Protože až díky zhanobení získala deska, která tak jako tak není vystavena zrovna na dvakrát nápadném místě, zvýšenou pozornost. Lidé, kteří doposud procházeli kolem této desky bez povšimnutí, si teprve nyní, když byla poskvrněna krvavě rudou barvou, všímali do kamene vytesané poznámky, která připomíná osud vyhnaných sudetských Němců. Až nyní vznikla šance, že se bude více lidí ptát, co byli a jsou tihle vyhnanci vůbec zač? Pro mnohé je pojem sudetští Němci naprosto cizí, protože o vyhnání ještě nikdy neslyšeli. I když by se většina sdělovacích prostředků ráda vzněšeně držela v pozadí, musely by tyto dříve nebo později přeci jen o tom přinést zpravodajství, o tom, proč je na lineckém předmostí zhanobený památník a proč tato ostudná skvrna neodkladně nebyla odstraněna. Teprve teď ve svém zhanobeném stavu by památník splnil svou funkci, totiž podnítit lidi, kteří by se jinak títmto nikdy nezabývali, aby přemýšleli. Nechtěně by tak pachatelé pomohli pamětní desce, aby tak naplnila svou úplně vlastní původní úlohu.

Protože se poškození týká nejen desky patřící Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, ale také právě budovy, na které je namontovaná, dalo se vycházet z toho, že sudetští Němci nebudou o tom moci rozhodovat sami. Protože deska byla vyčištěná ze soukromé iniciativy a bez domluvy se Sudetoněmeckým krajanským sdružením, nedá se nyní již přezkoumat, zda by příslušné úřady a politikové odsouhlasili nápad, nechat zhanobený objekt rozvíjet naplno svůj účinek, anebo by zůstali u doposud běžné praxe: Skvrna musí pryč. Zmizí z očí, zmizí s mysli... 

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 12. prosince 2013.