Hitler - obětní beránek všech ostatních viníků 2. světové války?

Před více než jedním půlstoletím přišel uznávaný britský historik s „kacířskou“ knihou, o které tehdy britský tisk kupodivu mluvil s velkým uznáním. 

Znovuvydání úspěšeného díla z r. 1996.

Je to historie bez hrdinů, ale možná dokonce i bez padouchů“ - těmito slovy označil před více než padesáti lety britský historik Alan John Percivale Taylor (1906-1990) události roku 1939, které předcházely vypuknutí Druhé světové války. A dodával: „Válka z roku 1939 - velmi vzdálená od teze, že byla vyprovokována - byla nehodou, výsledkem chybných diplomatických kroků na obou stranách.“ Se svou provokativní studií z roku 1961 („Příčiny Druhé světové války“), kterou napadl téměř všechny dosavadní teze o vypuknutí doposud nejrozsáhlejšího mezinárodního konfliktu všech dob, vzbudil ve své vlasti vlnu diskusí a v tehdejší západní zóně Německa v očích tamních oficiálních sdělovacích prostředků pohoršení a odmítání. Ve své práci totiž Taylor výrazně obvinil západní mocnosti ze spoluviny na rozpoutání války a na druhé straně zprostil Adolfa Hitlera paušální viny. Se svými provokativními tezemi zveřejněné v knize - uvažme přeci jen, že teprve pouhých 15 let po skončení války - tento britský historik, docent pro soudobé dějiny na Magdalen College při univerzitě v Oxfordu, „vyděsil cech historiků jako žádná jiná kniha v roce 1961“, jak to formuloval týdeník Der Spiegel v listopadu stejného roku. Paradoxní na tom všem bylo, že tato odvážná práce o Hitlerovi pocházela navíc od muže, jenž byl všeobecně považován za nejvíce protiněmecky orientovaného britského historika. Tento přesvědčený britský pacifista brzy získal pověst „nejvíce bezstarostného Hitlerova apologeta po pádu Třetí říše“.

Tematicky se Taylor, politickým přesvědčením socialista, soustředil na britské a mezinárodní dějiny 19. a 20. století. Mnohé z jeho knih slavily velké úspěchy u širokého publika a vycházejí dodnes. Taylor, díky svým kontroverzním pozicím, často vystupoval v televizi a poskytoval rozhovory celostátním deníkům a stal se proto pro britskou veřejnost brzy pojmem. O tom, že o jeho legendární přednášky, které zvládal bez připraveného manuskriptu, byl vskutku velký zájem, svědčily tradičně přeplněné přednáškové sály.

V Taylorově práci se dočteme, že sám Adolf Hitler v žádném případě nenese vinu na rozpoutání Druhé světové války. Proti své vůli „vklouzl“ 1. září 1939 do světového požáru, na jehož vzniku rozhodně neměl větší podíl než jiní evrosští státníci. Německý Vůdce byl racionálně uvažujícím a jednajícím státníkem, který měl zájem prosadit a uplatnit v Evropě pouze přirozenou váhu Německa. Byl tedy někým, jehož zahraničně-politické činy jsou vysvětlitelné a v podstatě pochopitelné, nikoliv „zloduchem“. Proto podle Taylera nebylo lidstvo uvrženo do katastrofální války žádným „světonázorovým“ motivem, žádným „snem o německém nadčlověku“, díky žádnému nacionálněsocialistickému dobyvačnému programu, ale pouze a jedině díky pošetilosti západních mocností, díky polské tvrdohlavosti a díky nešikovnosti Hitlera. Ten podle britského historika měl svůj osudový diplomatický manévr začít o jeden den dříve, nikoliv až 29. srpna 1939.

Je zcela přirozené, že si knihy všímal tehdejší britský tisk. Sunday Telegraph jeho práci nazval „nanejvýš originálním a pronikavým přezkoumáním diplomatických dějin meziválečných let“. Zatímco ale většina britského tisku Taylorovu knihu (kupodivu) vychvalovala, postavily se západoněmecké noviny téměř v jednotné frontě proti „kacířskému“ Britovi. Renomovaný mnichovský list Süddeutsche Zeitung protestoval: „To zachází rozhodně příliš daleko“. Zato londýnský Observer o Taylorovi ve stejnou dobu soudil, že je „jedním z největších, ne-li přímo největším ve svém oboru“.

Že Alan J. P. Taylor rozhodně přitom nebyl žádným sympatizantem německého národa a už vůbec jej nebylo možné podezřívat z něčeho, co bychom řečí moderní „political correctness“ pojali dnes nejvýstižněji označením „pravicový historický revizionismus“, svědčí jím zastávaná teorie, co se týče německého podílu na rozpoutání války. Ta popírala, že by válku způsobila nějaká úzká skupina operující kolem Adolfa Hitlera - ale přesně to sugerovala „Nuremberg thesis“, který byla dle Taylora vypuštěna do světa, aby „omluvila německý národ“ a Spolková republika mohla být bez problému použita Západem pro účely studené války proti východnímu bloku. Taylor razil tezi, že Hitlerova zahraniční politika přirozeně zapadala do linie politiky Výmarské republiky i Německého císařství. Německý Vůdce byl v jeho očích „normálním západním politikem“ podobně jako Chamberlain nebo Daladier, tedy vlastně státníkem, který chtěl pouze posílit svou zemi.

O samotných aktech Norimberského procesu měl tento britský historik také jasné mínění: „Využívání tohoto materiálu je pro historika nebezpečné. Dokumenty z Norimberku byly vybrány nejen proto, aby se tím demonstrovala válečná vina obžalovaných, ale také z toho důvodu, aby se zakamuflovala vina žalujících mocností.“ Tato slova britského historika byla na svou dobu zcela určitě odvážná.

Hitler netoužil po válce, ale podcenil manévrovací možnosti britské zahraniční politiky, která byla omezena londýnskou garancí poskytnutou Polsku. Taylor líčí Hitlera jako mistra improvizace. Po převzetí moci v Německu spekuloval v zahraniční politice se slabými nervy svých mocenských protihráčů. A tato hra v tom stylu, že západní mocnosti jeho přáním v neposlední řadě díky rostoucí německé moci nakonec vždy ustoupí, se mu několikrát opakovaně osvědčila. Taylor ve své studii použil fundovaných znalostí dobových aktů, aby tím doložil, že krize předválečného období vznikaly téměř vždy bez přičinění Hitlera. Tvrdí, že „anšlus“ Rakouska v březnu 1938 byl vyprovokován rakouským kancléřem Schuschniggem, nikoliv Hitlerem: „Neexistovaly žádné německé přípravy, jak vojenské, tak ani diplomatické.“ Sudetská krize v létě 1938 „nebyla Hitlerovým dílem, ten z ní pouze pro sebe vytěžil“, a sice s podporou a za povzbuzování britské diplomacie. Obsazení zbytkového území Československa v březnu 1939 nebylo připravováno předem v zákulisí, ale  bylo „nepředvídaným vedlejším produktem vývoje na Slovensku“. Hitler podle tohoto historika chtěl předejít vpochodování maďarských vojsk na slovenské území.

Taylor nejen zpochybnil představu, podle níž Hitler svojí zahraniční politiku řídil jaksi podle fixně naplánovaných termínů v kalendáři, ale navíc zboural oblíbenou britskou legendu o tom, že uklidňující angličtí politikové nejprve naivně uvěřili mírovým úmyslům Hitlera a byli posléze zklamáni německou agresí - a nakonec vyzývali k nejostřejšímu odporu vůči Hitlerovi. Alan Taylor ve své knize dokazuje, že premiér Chamberlain a jeho ministr zahraničí Halifax byli od začátku ochotni splnit Hitlerovy požadavky, ještě před tím, než je německý Vůce vůbec artikuloval. Z toho vyplývá, že sudetská krize byla „krize britské konstrukce“ a Mnichovská dohoda (resp. jí předcházející úmluva) byla vítězstvím Chamberlaina. „Britská politika vůči Čechům se zakládala na přesvědčení, že Německo má na základě svého národního práva na sebeurčení morální nárok na sudetoněmecká území. Britská vláda nebyla k tomu, aby uznala rozkouskování Československa, dohnána jenom kvůli obavám z vypuknutí války.“ (-lb-)

(Dokončení ZDE)