Franz Chocholatý Gröger
Philippe Nemo ve své knize vysvětluje hned v úvodu, že lze strukturovat kulturní morfologii Západu do pěti podstatných událostí“:
1) do vynálezu Obce, svobody pod zákonem, vynálezu vědy a školy Řeky;
2) do vynálezu práva, soukromého vlastnictví, "osoby" a humanismu Římem;
3) do etické a eschatologické revoluce způsobené Biblí: milosrdenství, jež překonává výkon justice, eschatologického pojetí lineárního času, času Historie;
4) do "papežské revoluce" 11.- 13. st., jež vědomě nastolila užívání lidského rozumu ve dvou podobách řecké vědy a římského práva k tomu, aby vepsala do dějin biblickou etiku a biblickou eschatologii, čímž dosáhla první opravdové syntézy "Athén", "Říma" a "Jeruzaléma";
5) do prosazování liberální demokracie, jejího vyzdvižení, uskutečněného tím, co se shodně nazývá velkými demokratickými revolucemi (Holandsko, Anglie, Spojené státy, Francie, později v různých obdobách všechny země západní Evropy). Jelikož je pluralismus účinnější než jakýkoli přirozený nebo umělý řád použitý na vědu, politiku, ekonomii, tato poslední událost poskytla Západu bezpříkladnou mohutnost vývoje, jenž mu umožnil zplodit to, čemu říkáme modernita.
Rozbor těchto pěti události pak provádí v v šesti kapitolách – 1. Řecký zázrak"; obec, věda se základním prvkem - Rovnost občanů a svoboda pod zákonem, 2. Přínos Říma: soukromé právo neboli univerzální právo v multietnickém římském státě a soukromé římské právo jako zdroj západního humanismu. 3. Biblická etika a eschatologie. 4. "Papežská revoluce" 11.-13. století aneb - spása, lidské podnikání, Kristus jako prostředník a zposvátnění rozumu: řecká věda a římské právo ve službách biblické etiky a eschatologie. 5. Nástup liberálních demokracií. Dochází k "desakralizaci moci" (str. 66), když v Evropě definitivně vymizelo přesvědčení, že někteří lidé jsou uděláni z bytostně odlišné látky než ostatní. Tam, kde k ní nedošlo, těžko může vzniknout demokracie. Stát je legitimní jen tehdy, když si již nevyhrazuje právo být absolutní (str. 68). Dle něho jsou revoluce svou podstatou protikřesťanské a mají tendenci znovu sakralizovat stát. Platí to jak pro francouzskou revoluci, tzv. revoluce roku 1848, pro pařížskou Komunu, pro Říjnovou revoluci i pro nacionálně socialistickou revoluci v Německu. Nemo to shrnuje na s. 69: "…demokracie se zrodila na kulturní půdě, na níž působily přesvědčení a nauka o lidské omylnosti, o lidském právu toužit po lepší budoucnosti, o neoprávněnosti politické moci osobovat si pro sebe onu budoucnost a osobovat si právo vytvářet poslední horizont pro lidský život. Tam, kde neexistuje tato intelektuální a morální půda, to znamená ve většině nezápadních civilizací, lze reálně pochybovat o tom, že se tam zakoření demokracie, přinejmenším v podobě, jak my ji známe." Můžeme tedy říci, že komunismus a fašismus byly "regresem ke společenským formám, jež přecházely duchovním událostem, jimiž se utvářel Západ" (str. 75) a že: "Možná to jsou šoa a gulag, jež tím, že neuspěly potlačit civilizaci, daly reálně pochopit západním lidem cenu civilizace a definitivně tak porodily Západ." (str. 76) ("Šoa", ať už ve skutečnosti znamená cokoli, je nábožensky zabarvený, novodobě vykonstruovaný židovský pojem, který má tzv. "holocaustu" propůjčit jakýsi posvátný, mystický nimbus pro utrpení vyvoleného národa - pozn. Lukáše Beera). Šestá kapitola Univerzální ráz západní kultury se věnuje třem okruhům: Liberální demokracie, dělba vědění a produktivita, Demografická exploze a její význam, Univerzální hodnota společnosti práva a trhu. Nemo se zde pokouší vyvrátit představu, že to byla průmyslová revoluce, která zapříčinila civilizační převahu Západu. Co umožnilo Evropě rozvoj, nebyla technologická revoluce, ale "nové morální a sociálně politické podmínky", které umožnily podnikání a vznik stále rozsáhlejších trhů, kde se mohla potkat poptávka s nabídkou a soudí, že ekonomický rozvoj v jiných částech světa "není možné bez zavedení spolehlivého systému vlastnických práv, jaký dnes existuje na Západě" (str. 87).
Poslední kapitola Pro Západní Unii se zabývá otázkou hranic Západu, rozšíření hranic a otázkou výchovy a je uzavřená pasáží Západní Unie. „Společnosti, jež poznaly těchto pět prvků, jsou západní Evropa a Severní Amerika. Je však třeba upřesnit. - Západní Evropu tvoří katolické a protestantské země, to je země, jež poznaly čtvrtý prvek a v nichž došlo mimo jiné k vývoji demokratických a liberálních institucí, je to tedy Evropa kdysi patnácti, minus (v některých ohledech) Řecko, plus Švýcarsko, Norsko a Island. - Spojené státy a Kanada byly vytvořeny Anglií a Francií v téže době, kdy se objevil pátý prvek, a byly zalidněny četnými dalšími Evropany, Němci, Iry, Italy, Poláky a dalšími.“ (str. 89) „Země blízké Západu. - - Je jasné, že Polsko, pobaltské země, Česká republika, Slovensko, Maďarsko jako noví příslušníci Evropské unie a katolické země bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko) jsou země téměř západní kultury. Všechny tyto země byly civilizovány ve středověku pod přímým vlivem římské církve, a tedy principů papežské revoluce. V 19. století poznaly grosso modo týž demokratický vývoj jako Rakousko-Uhersko“ (str. 91) Nemo mezi země blízké Západu zařazuje také země Latinské Ameriky a z jiných důvodů rovněž Izrael. (sic) Dle něj Izrael představuje specifický problém. „Ztotožní židé judaismus a sionismus a dokáží zabránit, aby se sionismus nezvrátil v obyčejný nacionalismus? Dokáží, aby stát Izrael zůstal v budoucnu právním státem západního typu, anebo připustí, aby se země vyvinula v nějaký nový druh theokracie? Převáží pro ně židovské náboženství a "vyvolenost" jako prvek totožnosti nad západní identitou, místo aby obojí koexistovalo? Budoucí geopolitická situace státu Izraele ve vztahu k západním zemím závisí na těchto filosofických a náboženských volbách.“ (str. 93) Poslední část věnuje myšlence Západní Unie. Tedy další cestě EU a jejímu vztahu k Americe. „Relativní úspěch, kterého v těchto posledních letech dosáhla Evropa patnácti, je dán skutečností, že všichni její členové vyjma Řecka jsou země západní kultury. Stačilo přidat k jejich již velmi blízkým politickoprávním institucím konfederační strukturu a marginálně upravit národní legislativu, aby vznikl docela životný geopolitický celek. - Jedna nebo více muslimských zemí kandidujících na rozšíření, a dokonce do značné míry pravoslavné země jako Rumunsko nebo Bulharsko jakožto nezápadní riskují, že jejich integrace bude neúspěšná, což by oslabilo celou předchozí evropskou konstrukci“. (str. 98) Zde musím podotknout, že plány EU přijmout Srbsko, Albánii, Bosnu, Kosovo a Černou Horu je již cestou do vedoucí k rozkladu evropské konstrukce a jejímu zániku. (Z jakého důvodu autor myslí Srbsko? - pozn. Lukáše Beera).
Nemo Varuje před evropským antiamerikanismem. Amerika a západní Evropa prý patří k sobě a jakákoli jejich roztržka je velice nebezpečná. (sic) (Co vše zahrnuje autor pod diskutabilní pojem "antiamerikanismus"? Například i kritiku americké zahraniční politiky? Apeluje tím autor na nekritické přijímání a vycházení vstříc americkým geopolitickým zájmům? Stejně tak lze říci, že Amerika - tak, jak ji známe dnes a v současném stavu - představuje pro západní Evropu hrozbu a je spolutvůrcem všeobecného kulturního úpadku evropských národů. - pozn. Lukáše Beera). Je přesvědčen, že Západ by měl jasně vytýčit své hranice. Cestou k tomu je Západní Unie, jež by spojila západní Evropu, Severní Ameriku a ostatní západní země zmíněné výše. (sic) (str. 99) "Vytyčit hranice znamená definovat „nitro“ a nějaký „vnějšek“. „Země „uvnitř" jsou ty, jež absolutně vylučují jakékoli užití síly a jež uznávají pouze cesty práva (což předpokládá společné instituce, aby mohlo být v případě konfliktu sáhnuto k právu). To je přece případ západních zemí, u nichž jsme viděli, že stejně všechny dávají přednost právu, a to v podstatě, až na nějaké odstíny, témuž typu práva. Země „vnějšku" jsou takové, o nichž je známo, že se natolik kulturně odlišují od zemí uvnitř, že je nemožné - zejména v případě vážné mezinárodní krize - dosáhnout s nimi skutečného konsensu. V důsledku toho si nelze dát namluvit pohádku, že je s nimi možné vytvořit integrovanou společnost.“ (s.99-100) Jeho názor na multikulturalismu můžeme vyčíst ze slov: "Multikulturalismus je stejně tak absurdní jako nějaká hra, při níž by každý hráč chtěl hrát podle svých pravidel." (str. 103) Mezicivilizační dialog považuje za možný a také žádoucí. Osobně pak považuje za nejsnazší a nejplodnější dialog s čínskou civilizací, formovanou konfucianismem. Podmínkou však je, aby takový dialog "byl pravdivý a aby byl každý, kdo se ho účastní, osobitě autentický". (str. 108).
V době současné krize EU stojí kniha za přečtení i zamyšlení nad jejím dalším vývojem. Právě jednou z příčin krize je také zařazení Řecka do svazku Unie. Řecko je sice kolébkou západní civilizace, ale dnešní Řekové s antickým Řeckem nemají nic společného. Přijetím ortodoxie z vývoje Západu vystoupili. (Je krátkozraké spatřovat příčiny krize Evropské unie pouze v kulturně-civilizačních rozdílech a naprosto přehlížet skutečnost, že jde v první řadě o krizi způsobenou zvráceným hodnotovým systémem současného liberálně-kapitalistického řádu. - pozn. Lukáše Beera).
Autor je francouzský filosof, politolog a historik. Působil v Institutu Augusta Comta, na Vysoké škole obchodní v Paříži a ve Výzkumném ústavu filosofie ekonomie. Spolupracuje s rozhlasovou stanicí France Culture. Přispěl rozhodující měrou ke znalosti díla F. von Hayeka ve Francii. Je mj. autorem knih Histoire des idées politiques dans l'Antiquité et au Moyen Âge (1998) a Histoire des idées politiques aux Temps modernes et contemporains (2002).
Knihu Co je Západ? lze zakoupit na http://www.cdk.cz/knihy/363/co-je-zapad/
Pardubice 22.7.2011
Franz Chocholatý Gröger
Philippe Nemo, Coje Západ ?
Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Brno 2011-07-23 Quaestiones quedlibetales č.12
Brno 2011
135 s. ISBN 978-80-7325-243-4
