Lukáš Beer
Patrně jako reakci na několik dosavadních článků týkajících se monstrózní mediální bubliny vytvářené v uplynulých letech v České republice okolo skutečných a domnělých zásluh Nicholase Wintona - syna německých Židů, kteří se v roce 1907 přestěhovali do Velké Británie, obdržela redakce žádost koordinátorů zvláštního hudebního projektu o finanční podporu.
Jak se praví přímo v této výzvě, jedná se o monumentální symfonickou svitu židovského hudebního skladatele Jaromíra Vogela (nar. 1943). „Dílo bylo vytvořeno na počest sira Nicholase Wintona, zachránce 669 židovských dětí na počátku 2. světové války, ale především k uctění památky obětí holocaustu a všech ostatních postižených touto válkou“, uvádí se zde. Na 28. prosinec 2011 se totiž chystá uvedení světové premiéry v pražském Rudolfinu, které dle pořadatelů „vyžaduje nejen značný finanční obnos“, pročež by tito uvítali partnerskou podporu tohoto „humanitárně uměleckého díla“. Jak dále uvádějí organizátoři, podpořili tento projekt „lidé vysokých mravních kvalit“, mezi nimiž se uvádí Arnošt Lustig, Tomáš Töpfer, ale i Židovská obec, Židovské muzeum, Základní škola Nicholase Wintona v Kunžaku a Státní konzervatoř Praha. Projekt měl zaštítit i předseda vlády Petr Nečas.
Jaromír Vogel měl k příležitosti výročí konce 2. světové války začít psát monumentální symfonickou báseň "Yad Vashem", která byla prý inspirována návštěvou stejnojmenného památníku holocaustu v Izraeli. Skladba Yad Vashem je věnována „Siru“ Nicholasovi Wintonovi, od něhož má autor i osobní poděkování.
„Dílem připomínajícím tehdejší křivdy a násilí, spáchanými na jednom národu chce však skladatel vyjádřit svůj nesmiřitelný postoj k násilí všeobecně, v jakékoliv době, formě a proti komukoliv“, píší autoři žádosti o finanční podporu hudebního projektu Jaromíra Vogela.. A dále uvádějí: „Autor zamýšlí své dílo jako nadčasové, které i současné mladé generaci sdělí, že žádné problémy se nesmí řešit násilím a že životní potřebou a zároveň nutností lidstva je vzájemná snášenlivost bez ohledu na národnost a náboženství.“ Snad si tedy tuto poslední větu vezmou jednoho dne k srdci i v památníku holocaustu Yad Vashem.
V němčině se běžně vyskytuje výraz „Trittbrettfahrer“, který lze do češtiny převést jako „jezdec na stupačce“. Chápe se tím někdo, kdo se díky příležitosti či podmínkám, které určitým úsilím a snahami vytvořili druzí, může na celé záležitosti také úspěšně přiživit tím, že se obrazně řečeno povozí na stupačce automobilu, který řídí hlavní aktér, tj. aniž by jej „spolujezdec“ řídil popř. aniž by se jej tázal na souhlas a on sám měl vliv na to, kam automobil jede. Stejně tak z něj může kdykoliv seskočit. Každopádně z této jízdy profituje. Možná že i případ mediálně vykonstruovaného hype okolo Nicholase Wintona (nutno podotknout, že se to týká pouze omezeného počtu zemí, které jsou vystaveny regionánímu rozsahu mediální Winton-propagandy, tj. v jiných evropských zemích než v České republice a na Slovensku jméno Nicolase Wintona běžně nikomu nic neříká) by mohl názorně posloužit jako názorný příklad pro vysvětlení významu onoho německého pojmu, podíváme-li se na kulturní tvořivost a vynalézavost lepící se na Wintonovu vykonstruovanou slávu. V odůvodnění smyslu projektu se očekávaně dále uvádí, že „v době sílícího neonacismu a antisemitismu jde o veliké vyjádření podpory a účasti. Především mladými lidmi je dnes holocaust zpochybňován..“ A to navzdory zprávám v českých médiích, podle nichž antisemitismus, ať už jej definujeme jakkoliv, má být speciálně v České republice vyloženě marginální záležitostí a občané zdejší země jsou Židům a Izraeli údajně více nakloněni než třeba jiní Evropané.
Necelý týden poté, co si režisér Matej Mináč odnesl z mezinárodního festivalu v Karlových Varech Cenu diváků, se „hraný dokument“ Nickyho rodina těší z dalšího ocenění na filmovém festivalu v Jeruzalémě. Filmová porota výslovně vychválila černobílé pojetí dobra a zla, podtržené na dnešní dobu nejen neobyčejně trapně působícími hranými scénami, kde zlé nacistické nestvůry komplikují vycestování židovských dětí z Protektorátu, nýbrž také barevným odlišením zlých nestvůr-nacistů od o ostatních lidských tvorů: „Filmařům se podařilo inteligentně, přesně a jasně využít archivních materiálů, které byly získané z mnohých různých zdrojů. Archivní materiály byly umělecky propojené spolu s historickými rekonstrukcemi tohoto nádherného a dojemného příběhu a spolu vytvořily lidský a monumentální film. Archivy, drama a autentické svědectví jsou kombinované v neobvyklé koláži. Šikovné použití barvy v archivních záběrech vytváří rozdíly mezi nacistickým nepřítelem, který je malovaný v chladných modrých tónech, a oběťmi a jejich zachráncem, jejichž odstíny se objevují v teplých hnědých tónech...“ Nápaditosti tvůrců tedy všechna čest! Jelikož herecké výkony protagonistů, zejména hlavního představitele ztvárněného v podání českého herce, zanechávají – opatrně vyjádřeno - velmi rozpačitý dojem, lze vyvozovat, že se porota soustředila zřejmě pouze na úroveň technického provedení filmu, o jehož koncepci byla řeč – a nebo spíše na politicko-vzdělávací motiv snímku.
Více než dojemně podaný a neskutečně natahovaný příběh Nicholase Wintona, který sháněl adoptivní rodiče ve Velké Británii pro židovské děti, je producenty zmanipulován do té podoby, aby se Wintonovy aktivity z let 1938 až 1939 (!) publiku navenek jevily jako jasnovidecké cílené zachraňování dětí židovského původu před jistou smrtí v koncentračních táborech. Rozplakávající scény o Osvětimi se mohou v tomto „hraném dokumentu“ opakovat do nekonečna, v souvislosti s aktivitou Nicholase Wintona však zůstávají stále jen politicky motivovanou manipulací, ničím víc. Dále pak i v běžných recenzích v médiích j prosvítá kritika, že autoři filmu tentokráte až přespříliš tlačili na pilu a že jejich snímek působí místy, zejména v závěru, až propagandisticky a vykonstruovaně. Ještě než děti přijedou do Velké Británie, je nutné za každého jednotlivce vybrat asi 50 liber. Nicholas Winton začne dělat seznamy dětí, jejich celkový popis a fotky, aby je mohl „prodat“ do anglických rodin, sám říká, že se z toho tehdy stal spíše obchod… Není překvapující, že příběh, který dlouhá léta „ležel v šuplíku“, nabývá monumentálních hrdinských kvalit až s takovým velkým odstupem od druhé světové války, kdy už na tuto dobu s odstupem nahlížíme spíše mlhavěji a v obrácené posloupnosti.
Po tomto světě však stále chodí ještě velké množství opravdových velkých hrdinů, kteří v daném momentu skutečně pomáhali a pomáhají s vědomím, že se obětují pro záchranu ohrožených lidských životů. Nedočkají se však žádné odpovídající pocty, slávy ani navržení na ocenění Nobelovou cenu míru. Měli nebo mají smůlu, neboť nejsou příslušníci zajímavého národa nebo se na záchraně příslušníků takového národa nepodíleli. Nicholas Winton k oněm hrdinům bohužel nepatří, i když jemu samotnámu patrně nelze zazlívat, že pozdním „objevením“ jeho životního příběhu si pro svou vlastní slávu a určitým způsobem směrovanou politicky-výchovnou masáž posloužili úspěšně jiní.
