Koncem 19. století panovaly na kontinentu pro Anglii ideální podmínky. Francie byla 1815 poražena, směla si však ponechat veškerou, předchozími králi v loupeživých válkách získanou zemi. Ve střední Evropě existovaly malé státy jako Nizozemí, Belgie, Württemberg, Švýcarsko, Bavorsko, nebo Sasko. Jen Prusko a Rakousko-Uhersko byly velmoci. Krom toho také Rusko.V této době se stala Anglie neohroženou světovou velmocí. Průmyslová revoluce umožnila anglickému průmyslu dosud nevídanou expanzi. Celosvětově dobývala kolonie. 1854 se podílela pomalu zesilující Francie jako juniorský partner Anglie na Krymské válce proti Rusku.
Evropa po Vídeňském kongresu (1815). |
Paralelně k tomu vznikla spojená Itálie jako nové království. Na druhé straně Atlantiku porazil Abraham Lincoln jižanské státy a etabloval centrální vládu, která před tím v USA nebyla. Teprve skrze tento krok se staly někdejší kolonie světovou velmocí, která ještě v 19. století začala kromě dosud zabíjených Indiánů zabíjet i Američany. Nejpozději s útokem na Kubu v roce 1898 ztratil Washington svou zahraničně-politickou nevinnost.
Zatímco v končícím 19. století se na Francii pohlíželo jako na stále ještě hlavního protivníka, kterému Anglie konkurovala v ovládání největšího koloniálního království, vzala si Anglie teprve až se stálým a neuvěřitelně rychlým vzestupem Německé říše tuto Německou říši na mušku ve svých tradičních obavách z cizího. Přikročilo se k činu podle starého ověřeného receptu přední velmoc na kontinentu obklíčit, destabilizovat a nakonec porazit ve válce.
Jestliže do smrti královny Viktorie r. 1901 vládly u anglického dvora spíše Německu přátelské postoje, stal se z toho za Eduarda VII. přesně pravý opak. Německu nevěřili a obávali se ho. Byla tato obava oprávněná? Navzdory pozdnímu startu do průmyslového věku, stoupala produkce v Německu velmi razantně, 1913 překročila německá produkce železa v množství dokonce tu anglickou. Německo se zajistilo pakty s Ruskem, Rakouskem (Svaz tří císařů) a Itálií. Jeho obchodní flotila rostla rychleji než u všech ostatních národů a i výzbroj flotil byla poháněna kupředu. Kromě toho vlastnilo Německo největší pozemní vojsko světa.
Na druhé straně nemělo Německo žádné teritoriální požadavky v Evropě, ani otevřeně, ani vskrytu. Německá koloniální říše nebyla dobyta, nýbrž získána na poli jednání. Ani v jednom jediném případě nastály proti sobě německé a anglické koloniální jednotky.
Dokonce i v roce 1914, při vypuknutí „pouze Německem zaviněné světové války“ (podle znění Versailleské smlouvy, vnucené vítěznými mocnostmi) byla německá flotila za tou britskou jasně pozadu. Flotila dostačovala k obraně domácího pobřeží, ale ne k přemožení protivníka v jeho vlastních vodách. Co laik pozná na první pohled, zůstalo německé admiralitě skryto? To sotva, neboť jinak by německá flotila podnikala víc operací, než tu jednu, která vedla k bitvě u Skagerraku. Sice utrpěla britská flotila více jak o polovinu více ztrát na materiálu a lidských životech, avšak obhajovala bitevní pole, zatímco se německé lodě stahovaly.
K obávané německé flotile by měla poskytnout informaci následující tabulka (Stav: léto 1914, převzato z knihy „Seeherrschaft“ od autora Helmuta Pemsela, svazek 2, vydavatelství Bernhard u. Graefe Verlag, 1995):
Věrni zásadám ze 17. století, podle kterých Anglie vždy podporovala druhou nejsilnější mocnost na kontinentu – čímž v hezké pravidelnosti docházelo k válkám – uzavřela Anglie r. 1904 tzv. “Entente Cordiale“ (Srdečná dohoda) s Francií a r. 1908 “Triple Entente“ (Trojdohoda) s Ruskem. Německu zůstal pouze “trojblok”, s Rakouskem a Itálií. V Německu byl pak vyvinut Schlieffenův plán k obraně vlasti v případě dvoufrontové války, proti Rusku a Francii.
Když koncem června 1914 padl v Sarajevu rakouský následník trůnu za oběť atentátu, zasáhly tyto spolky s precizností hodinového strojku. Německý císař jel na dovolenou – velice podivné na nejvyššího představitele státu a vrchního velitele válečných sil národa, který plánuje přepadnout zbytek světa – a začala diplomacie. Rakousko dalo Srbsku ultimátum, Rusko krylo Srbsku záda, Francie potvrdila Rusku svůj závazek ve svazku, Německo to stejné Rakousku… To poslední bylo označeno za bianco-šek a “nibelungskou věrnost”. Rakousko vyhlásilo Srbsku válku. (Pokud se někdo choval nevhodně, tak Rakousko, neboť Srbsko chtělo větší část ultimáta dodržet).
Rusko trpělo (nejpozději) od porážky ve válce s Japonskem 1905 vnitropolitickými problémy (revoluce 1905 byla rozbita) a potřebovalo zahraničně-politický úspěch. Proto byla generalita ráda připravena k mobilizování. Francie mobilizovala krátce na to, čímž muselo mobilizovat i Německo. Vyhlášení války následovalo zcela podle schématu, kterého chtěla docílit anglická politika. Poslední akt směřující ke světové válce proběhl s Belgií. Německo požadovalo právo k projití vojsk, což Belgie, podpořena Anglií, zamítla. Kdyby se Belgie chovala klidně, tak jako Československo r. 1938 a 1969, pak by německé jednotky prošly, aniž by došlo k bojovým operacím. Jenže Belgičané bojovali – a Anglie vyhlásila válku Německu, kterou chtěla nejpozději už v roce 1901.
Avšak nebylo to 17., 18. nebo 19. století, kterému byla anglická strategie přiměřená, nýbrž století 20. A protivník se nejmenoval Španělsko nebo Francie, nýbrž Německo. Rusko se pod revolucí zhroutilo, přeběhlá Itálie kapitulovala a Francie s Anglií měly velmi nahnáno – jen pomoc USA mohla zabránit patu, respektive hrozící porážce. Anglie se prostě a jednoduše přepočítala. Účet za to zaplatila Evropa. Anglie a Francie sice vyhrály válku a ano, byly díky anektovaným koloniím z osmanské říše mocnější než předtím, ale ve skutečnosti tím však začal pád obou zemí.
Bohatá a mocná Velká Británie, věřitel celého světa, byla r. 1918 u svých někdejších kolonií, u USA, hluboce zadlužená. Ony USA, které byly v r. 1914 zadlužené u celého světa, se dopracovaly 1918 na největšího světového věřitele. Svou ekonomiku sanovaly dodávkami zbraní a otevřenou krádeží. Německé civilní lodě byly již r. 1914 zabavovány USA (například loď “Vaterland”), zatímco s Anglií a ostatními účastníky války se vesele obchodovalo (jak jinak mohla opustit "Lusitania" USA?). Pobočky německých firem byly USA radikálně vyvlastněny, dokonce jejich obchodní značky byly “amerikanizovány”. Například firma Bayer Leverkusen musela své jméno draze vykoupit zpět – po II. světové válce, když se žvanilo o “německo-americkém přátelství”.
Smrtící rána byla Evropě zasazena Versailleskou smlouvou. Německo bylo odsouzeno k tomu, aby se prohlásilo za jediného viníka války. Ztratilo velké části říšského území, muselo odvádět horentní okamžitá plnění a byla mu uložena povinnost po desetiletí platit reparace. Mimochodem, raparace národům, které se prohlašují za naše “přátele” se platí ještě dnes a trvají až do roku 2020. Oficiálními místy také “Versailles” nebyla považována za mírovou smlouvu, nýbrž za prostředek k vyvolání další evropské války.
Německo, obět první světové války, do které bylo “zrádným Albionem” dle politických principů vmanévrováno, finančně vykrvácelo. Hyperinflace z roku 1923 byla přímým důsledkem Versailleské smlouvy. Dalším důsledkem byl Adolf Hitler. Že vzestup nacionálního socialismu zapřičinil německý antisemitismus je stejná pohádka, jako velký zlý německý revanšismus. Versailleská smlouva a světová hospodářská krize z roku 1929 Hitlera stvořily. Obě tedy vedly ke zpustošení velké části německého národa.
Je velmi jednoduché mluvit dnes o tom, že byl Hitler “zlý” nebo “zločinec”. Stejně ubohé je zredukovat Hitlera na to, že “zabíjel Židy” (podle oficiálních údajů bylo roku 1948 dokonce více lidí židovské víry, než v roce 1933 – kam zmizelo tedy těch 6 milionů obětí Holocaustu? Ale samozřejmě, že Holocaust byl, to nechci popírat. To je totiž v Německu zakázané. Takže musí být chyba v mezinárodních statistikách). Němci roku 1933 (a ti roku 1939 taky) neměli rozhodně náladu na to “porazit vítězně Francii”, nebo dobýt “nový životní prostor na Východě”. Jediné co chtěli, bylo žít v klidu a sami si užívat plodů své píle, místo aby je dodávali nějakým cizincům.
I Druhá světová válka byla totiž připsána na německé konto viny. Údajně jsme r. 1939 začali něco, co prý ospravedlňuje ohnivá pekla Hamburku a barbarské bombardování Drážďan. Odhlédneme-li od toho, že Polsko bylo cíleně vyzbrojováno Anglií a Francií, konaly se pogromy na Němce a ostatní menšiny jako Židy a Ukrajince a německé požadavky se týkaly pouze Gdaňska a koridoru do Východního Pruska, tak co je ale se Sovětským svazem? Když Německo “přepadlo” Polsko (aby chránilo Němce v Polsku) dostalo se jí za to vyhlášení války Francií a Anglií. Když do Polska vmašíroval Sovětský svaz (a uspořádal masakr v Katyni), tak Francie s Anglií jen souhlasně přikyvovaly.
Takže zatímco mezinárodní právo a povinnosti platí pro Německo a dodržují se, směl si Stalin dělat, co se mu zlíbí.
Chtělo Německo skutečně válku? Podle “Mein Kampf” chtěl Hitler “životní prostor na Východě”. Francie ho nezajímala, až když Francie vyhlásila válku, rozhodl se vzít si Alsasko a Lotrínsko zpět. Anglii dokonce Hitler nabídl dát pro případ koloniálních konfliktů k dispozici celou jednu flotilu a 15 divizí Reichswehru. Chtěl stabilizovat “Impérium”, zcela logicky, neboť silné Impérium by drželo konflikty světa mimo Evropu. Hitler poslal dokonce Rudolfa Heße s návrhem vyklidit Francii až na Alsasko-Lotrínsko, stejně jako zbytek Evropy (Belgii, Nizozemí, Dánsko, Norsko, Švédsko) výměnou za mír a volnou ruku proti Stalinovi. Churchill odmítl – následky jsou známy. Rudolf Heß byl za svůj ohavný zločin předat Anglii seriósní návrh míru doživotně uvězněn a poté, co ho chtěl Gorbačov propustit, byl i zasebevražděň.
Druhá světová válka byla z anglické strany stejně pochybný jako neúspěšný pokus stabilizovat britskou světovou říši. Churchill chtěl zahraničně-politický úspěch, aby tím vyřešil vnitropolitické problémy, stejně jako vláda cara v roce 1914. Zřejmě při tom skočil na lep ještě většímu dacanovi. Zatímco v uplynulých stoletích směli umírat za “zájmy” Anglie a Velké Británie jiné národy na kontinentě, byli Angličané ve II. světové válce obětování americkými mistrovskými žáky. Krytím USA (smlouvy na válečný materiál) byla posílena Anglie, aby pak krvácela na různých bitevních polích. To je exaktně to stejné schéma, které staletí předtím používala Anglie. Teprve až byli kombatanti vyčerpaní, přišel na scénu velký loutkář, v tomto případě USA.
Roosevelt nezvládl vyvést ekonomiku své země z krize. Ten velice slavný “New Deal” nezpůsobil ani efekt vznícené slámy. Narozdíl od Německa, které od r. 1933 pod Hitlerem mělo hospodářství pod kontrolou, potřeboval Roosevelt jiné řešení, válku. Nejpozději roku 1937 na tom cíleně pracoval tím, že poškozoval Japonsko ekonomickými sankcemi. To vedlo 7. prosince 1941 k “přepadení” Pearl Harboru, které nejenže bylo americké straně dopředu velmi dobře známo, při kterém však také byly zcela cíleně obětovány jen nějaké zastaralé lodě a pár zbytečných poddaných, jen aby USA už konečně mohly být spoluhráčem při velké válce.
Anglie sice 1945 vyhrála válku, avšak nedosáhla ani jednoho válečného cíle, pokud odhlédneme od toho, že Německo a tím srdce Evropy bylo totálně zničené. 1947 se stala Indie nezávislou, 1956 se rozpustila největší část koloniální říše. Francie bojovala v Indočíně (Vietnam) na předem ztracených pozicích a musela se vzdát i Algérie (“Větší Francie”). Její věrnost Anglii nechala Francii klesnout na průměrnou mocnost a Anglie je dnes jen o něco víc než to. Ve srovnání s britskou světovou říší z roku 1909 je Velká Británie roku 2009 ubohý zbyteček někdejší velikosti.
I kdybych následoval oficiální historiografii a připsal nesmyslně jedinou vinu Německu na dvou světových válkách, zůstane nerozumnost protivníků stále zde. Ani Francie, ani Anglie nemusely 1914 nebo 1939 vyhlašovat Německu válku. Formální vítězství 1918 a 1945 nepomohla ani jednomu. Co bylo kdysi na Francii a Anglii veliké, se v těchto dvou válkách opotřebilo. A společně opotřebili i Německo.
Kdo mluví o německých válečných zločinech, tak jak to ráda tvrdí oficiální německá historiografie, nesmí zapomínat, že hladová blokáda anglické flotily 1914-1918 si vyžádala v Německu více mrtvých, než bombová válka 1939-45, a to podle oficiálních čísel. Kdo chce psát o válečných zločinech, měl by zohlednit, že po 9. květnu 1945 přišlo při vyhánění a v zajateckých táborech o život více Němců, než za celou světovou válku.
Mezinárodní právo je vynález staré Evropy. Mělo platnost, dokud ho v Evropě garantovaly srovnatelně silné mocnosti. Po roce 1945 se stal z mezinárodního práva svévolně ohýbatelný předpis, který se vykládá podle momentální potřeby příslušné vitězné mocnosti. Pro ropné státy platí jiné mezinárodní právo než pro státy Afriky. Když Iráčané vmašírovali do Kuwaitu, stalo se to předmětem mezinárodního práva, když Čína obsadila Tibet, nikoho to nezajímalo.
Byla to Anglie, která podle svých schémat přivodila První světovou válku. Rakousko byl jen nešikovný pomocník, který k tomu dodal pouze potřebný impuls. Obě války jsme však prohráli všichni, jako lidstvo. Nejen v Evropě zhasla v roce 1914 světla, civilizace se vytratila na celém světě. Auschwitz, Drážďany a Hirošima jsou jen důsledky.
Skutečně smutné na tom celém je, že Anglie ze svých chybných rozhodnutí neprofitovala. Někdejší světová říše je dnes míň, než jen poslušnou kolonií státu, který kdysi sama jako kolonii založila.
Michael Winkler
„Politik am Pranger“, str. 195 – 202, „Die Weltkriege“
J.K.Fischer-Verlag, 2009
Převzato ze stránek Zvídavý Vincenc