Josef Kliment
Nemám ovšem dosud své dojmy a myšlenky z té doby náležitě srovnány. Poněvadž však svou dřívější činností patřím mezi právní historiky, těším se prozatím v ruchu každodenního zaměstnání, že se jednou pokusím o hlubší vylíčení. Dnes cítím hlavně povinnost činit na podkladě roztříštěných vzpomínek a osobních dojmů vše, aby pod nánosem nových událostí neupadlo v zapomenutí období zoufalé nejistoty z počátku roku 1939, které bylo teprve berlínskou cestou pana státního presidenta ukončeno, jakož i aby mohl být bez čekání na tzv. soud dějin a bez ohledu na to, jak se světová bouře bude dále vyvíjet, spravedlivě a vděčně zhodnocen osobní postoj pana presidenta v oněch bezpříkladných chvílích.
Situace v našich zemích se stala v prvních březnových dnech roku 1939 nepřehlednou. Zejména rozhodným postupem slovenské politiky klesala den ode dne autorita pražské ústřední vlády i v českých zemích, zvláště v místech s německým obyvatelstvem. Je známo, že přes počáteční příznivé očekávání, spojené s vánoční cestou pana presidenta na Slovensko, se tam vyhrotily počátkem března 1939 poměry velmi nepříznivě pro myšlenku státní jednoty. Pražská vláda, ovlivněná ne zcela dobrými informacemi, upínala veškerou naději v rekonstrukci autonomní slovenské vlády, provázenou mimořádnými bezpečnostními opatřeními. Pamatuji si, že mnoho zdánlivě dobře informovaných lidí šířilo domnění, že sama Říše čeká na to, zda se ústřední vláda sama vzchopí k činu. Od Mnichova totiž bylo každému rozumnému pozorovateli jasno, že dřívější spojenci Československé republiky se zmítají v bezmocných diskusích a že osud našeho státu i národa leží jedině v rukách Říše. Kdo snad nechtěl věřit a setrvával v našem trestuhodném starém sebepřeceňování, měl být vyléčen alespoň výrokem, který padl začátkem února 1939 v anglické sněmovně z úst člena sněmovny Duff Coopera. Poněvadž jsem tehdy s obavami sledoval, jak těžko se u nás uplatňuje přirozená zásada „ponechte vedení vedoucím“ a jak náročně se snaží kdekdo mentorovat vládu pro „nadbíhání Němcům“, dodal jsem Národním Listům tuto anonymní noticku:
Jak chladně přihlížejí Angličané k naší situaci, kterou spoluvytvořili.
.
Naši lidé často reptají, že nejsou informováni o skutečné situaci. Mnohdy je pro naše lidi vskutku lépe, když se příliš nedožadují informací, neboť si ušetří různé trpké chvíle. Jen na ukázku přinášíme doklad, který vysvětlí mnoho několika stručnými slovy. Podle referátu v anglickém listě „Times“ z 8. t. m. prohlásil v anglické sněmovně bývalý ministr Duff Cooper, patřící k tzv. našim přátelům, toto: „Žádná rozumná anglická vláda nemůže zaručit česko-slovenské hranice, poněvadž tyto hranice jsou tam, kde je Německo určí.“ Je to jistě veliké rozčarování pro mnoho našich nerozvážných lidí, kteří jednají tak, jako kdyby nám již nejméně celý svět ručil za hranice.
Tato moje zpráva vyšla v pražském večerním vydání Národních Listů ze 16. února 1939.
Jak známo, slovenské věci nedopadly podle očekávání vlády, čímž se situace státu beznadějně přiostřila. Nebylo možno nečinně čekat na hrozící rozpad státu. Tuto situaci bedlivě sledoval pan státní president. Ačkoli věnoval ve svém životě mnoho zájmu anglickým poměrům, byl již z dřívější doby přesvědčen o tom, že přímost a rychlost styků s Říší je nejlepším prostředkem k tomu, aby se předešlo možnému nedorozumění. Toto stanovisko potvrzovala v té době i slova říšského ministra dr. Goebbelse, jenž dne 25. února 1939 napsal ve Völkischer Beobachter (v Praze citováno týž den v Prager Abendzeitung): „Demokracie by mohly mít to vše mnohem lacinější, a sice tehdy, kdyby byly včas pochopily, oč přitom vlastně jde.“ Že je nutné zabránit jakémukoliv nedorozumění s Říší, bylo státnímu presidentu naprosto jasné, neboť v žádném myslitelném nebezpečí národa neshledával tolik smrtelného, jako v ozbrojeném střetnutí s Říší.
Je známo z již uveřejněných autentických dokladů, že zahraniční ministr dr. Chvalkovský požádal proto dne 13. března ústně a 14. března písemně o přijetí pana presidenta Vůdcem. Kladné vyřízení došlo téhož dne 14. března. Pozdější tvrzení francouzské tzv. Žluté knihy, že pan president dostal bez jakékoliv žádosti pokyn, aby přijel do Berlína, není tehdy správné.
Teprve ve vlaku jsem mohl panu presidentu referovat o tom, že před odjezdem došla zpráva o prohlášení slovenské samostatnosti a že tedy odhad situace pana presidenta byl zcela správný. Vím také zejména z rozhovoru ve vlaku, že panu presidentovi byly dobře známy významné podrobnosti dějinného poměru českých zemí k Říši. Když pak v noci po historickém rozhovoru s Vůdcem předložil pan president svému průvodu a členům našeho berlínského velvyslanectví, shromážděným v saloně hotelu „Adlon“, písemný dokument o Vůdcově rozhodnutí, že převezme český národ do ochrany Říše a poskytne mu autonomii, jeho svébytnosti přiměřený vývoj jeho národního života, projevil jsem upřímnou naději, že při bližším provádění této veliké zásady bude Říši i nám ukazovatelem vznešený vzor svaté říše římské národa německého. Princip ochrany mi připomínal starobylou instituci léna, kterou dodnes považuji za nejgeniálnější právní lidskou konstrukci. Blíže jsem svou velikou naději vyjádřil ihned po návratu do Prahy v článku Obnovuje se svatá říše římská (Národní Politika, 19.3.1939) a od té doby jsem nepřestal při žádné příležitosti poukazovat na příklad nadnárodní a nadstátní historické říše, zavazující oba národy. Evropský úkol Říše pak ještě význam historické tradice posílil. Pan státní president sám v některých svých pozdějších veřejných projevech na tyto dějinné souvislosti apeloval.
O osobním postoji pana presidenta považuji za vhodné znovu zdůraznit toto:
Nebyla u nás v prvních dobách po zřízení Protektorátu řídká výtka, kterou si zejména pamatuji z různých tehdejších anonymů, že pan president v Berlíně podlehl strachu o svou osobu. Této věci jsem se nedávno dotkl (Národní Politika, 30.11.1943). Ze všech poct, které byly panu presidentu jako hlavě státu v Berlíně prokázány, a jichž jsem byl svědkem, jsem nabyl nezvratného dojmu, že panu státnímu presidentu ani jeho okolí by nebývalo hrozilo domnělé osobní nebezpečí, ani v tom případě, kdyby byl do Berlína přijel s jakýmikoliv požadavky pro Říši nepřijatelnými. Pan president mohl tedy podle mého mínění bez nejmenšího osobního risika hrát roli radikála a „národního hrdiny“, jako například později polští nebo Jugoslávií státníci, kteří sice byli na krátký čas „hrdiny“, ale svým národům připravili katastrofu. Hrozilo-li někomu nebezpečí pro případ, že by se pokojné řešení nenašlo, a že by státní president dával přednost gestu, byly to miliony českých lidí a tisíce českých osad, které měl pan president v ony dny mnohem více na mysli, než svou osobní popularitu. Tento dojem později potvrdila řada příležitostných projevů vedoucích osobností Říše, v nichž bylo jasně zdůrazněno, že svou berlínskou cestou zachránil pan státní president svůj národ.
Nesouvisí již s Háchovým činem, pokud přes jeho nejusilovnější snahu místo okamžitého velkého mírového budování musíme napřed projít těžkostmi, které přinesla válka, propuknuvší jinde. Kdyby zásluhou státního presidenta nebylo nic více, než že naše země a naše lidi ušetřil již pěl let bezprostřední válečné vichřice a bratrovražedného chaosu jiných zemí, už to by navždy muselo být uznáno za největší službu žijícímu národu.
(Vyšlo v časopise Přítomnost, 8. března 1944)
