Německo si skutečně kdysi zasloužilo čestný titul “země básníků a myslitelů”. Země, která, ze všech stran obklopena národy, vrhajícími závistivé pohledy na tvrdou prací vydržený blahobyt, měla kdysi nedosažitelnou duševní velikost. Byl to takový světový maják v literatuře, filosofii a vědě. Ach jistě, většinová populace v této zemi měla i tehdá omezenější horizont, byli to dobří, pokorní poddaní, drželi se ode všeho dále a přežívali. Přesto vyrostli vedle těchto průměrných lidí skuteční velikáni.
Básnici
Jestli čekáte, že teď budu srovnávat Hölderlina s Schillerem, tak to se omlouvám, to ne. V tom ať se vyžívají profesoři literatury. Analyzovat báseň se rovná pokusu vykuchat domácí zvířátko proto, abychom zjistili, proč ho děti tak milují. Jakožto přírodovědce mně spíše zajímá, co básníky a myslitele spojuje, co je jejich společným nástrojem. Není to pero, nebo tužka, psací stroj, nebo klávesnice, nýbrž je to prostě a jednoduše jazyk (řeč).
Jazyk není jen pouhým prostředkem komunikace. Je více než jen pouhé médium pro porozumění dvou a více stran. Jazyk umožňuje výměnu myšlenek. Technologicky řečeno: Formuluji myšlenku, naliju ji do příslušného jazyka a pošlu jazyk na cestu. Vy v tomto jazyce umíte číst, vybalíte z něj obsah a získáte představu o tom, co jsem měl na mysli. Moje myšlenka se stane díky jazyku Vaší myšlenkou, kterou příjmete, sdílíte, nebo obratem zavrhnete.
U počítačových jazyků v tom máme všichni jasno: Jednotlivé jazyky mají své silné a slabé stránky. COBOL, PASCAL, C, FORTRAN a Assembler – abych vyjmenoval jen některé. COBOL zacházel lépe s daty než jeho kolegové, PASCAL se lehce učil a dal se použít univerzálněji, C byl bližší strojům a hodil se dobře pro řízení, FORTRAN byla nejlepší volba pro numerické výpočty a Assembler byla Formule 1 – rychlý, ale těžko ovladatelný. A kdo byl fakt dobrý, uměl stejně programovat v jakémkoli jazyce FORTRANem.
U jazyků lidí jsou jejich přednosti méně evidentní. Italština je řeč pro operu, neboť tento jazyk imituje zpěv klasické hudby i v běžném životě. Angličtina je se svou stručností vhodná pro armádní komanda, pro rozkazy, pro pokyny otrokům. Francouzština je velmi vhodná pro diplomatické smlouvy, které musejí být precizně formulovány. Ruština je oproti tomu výborná pro zvolání na přípitcích. Němčina je ve dvou oblastech asbolutní špička: V žádné jiné řeči se nedají krkolomné daňové zákony tak nesrozumitelně rozpitvávat jako v němčině. A kromě toho je německy jazyk, jako žádný jiný, vhodný k básnění a myšlení.
Přičina je skryta v historii. Ne tedy zrovna v tom, co Guido Knopp a údajná “seriósní” média vydávají za historii, nýbrž v tom, co se skutečně stalo. Vezměme si třeba Francii, které se vládlo z Paříže. Jestli v Atlantiku, nebo Středozemí, pokyny přicházely z Paříže a musely být dostatečně jednoznačné, aby jim každý rozuměl. Paříž si prosadila jednotnou Francouzštinu. Jasnou, všude stejnou řeč.
V angličtině nasadil laťku Shakspeare, avšak brzy se řeč podřídila potřebám impéria. Londýn dával příkazy. Krátce a srozumitelně. Kapitán na palubě lodi, důstojník koloniální armády, obchodník s otroky v samém srdci Afriky – řeč musela být krátká, bez kundrlinek, rozkazovačná.
V Německu do roku 1871 neexistovala centrální vláda, která by mohla prosadit nějakou jednotnou řeč. Hochdeutsch (jednotná forma spisovné němčiny, pozn. překl.) byla úmluva, které se Švýcaři drželi akorát v psané formě a Nizozemci vůbec. Někdejší Würzburg byl samostatný stát v rámci Svaté říše římské německého národa. Svobodné říšské město Heidingsfeld, dnes městská část Würzburgu, pět kilometrů vzdušnou čarou od biskupského paláce, bylo tehdá zahraničí. Nezávislé, samostatné.
Vezměme si třeba takové Knížecí biskupství Würzburské. Svým vlastním dolnofranským sedlákům mohlo předepsat jazyková pravidla, avšak rozhodně ne Věčnému říšskému sněmu v Regensburgu, kurfiřstkému dvoru v Mnichově, císařskému dvoru ve Vídni, královskému dvoru v Berlíně, nebo snad městské vládě hamburské. Korespondence sice nebyla tak obsáhlá jako dnes, ale byla. Proudy Hornofranků táhly se svými kmeny od Rýna dolů až do Nizozemí. Přinesli s sebou slova, doposud neznámé pojmy a výrazy.
Kdo dnes přepíná německými regionálními televizními stanicemi, slyší hesenštinu, sasštinu, kolínštinu, badenštinu, bavorštinu, hamburštinu, fálštinu, sárštinu, tedy četné dialekty, ve kterých se slova různě komolí, melodie řečí zní odlišně, koncovky slov se sbrušují a tempo mluvy se mění. Hochdeutsch zní ve Würzburgu jinak než v Mnichově, Kolíně na Rýnem, Berlíně, Brémách, nebo Frankfurtu.
Hochdeutsch není z podstaty svého vzniku žádný předpis, vzešlý z centrálního místa, nýbrž nepsaná dohoda zcela nezávislých států. Evangelíci chtěli číst a porozumět luteránské bibli. Proto se také luteránská bible s oblibou označuje jako první milník jazykové historie. Byl to však spíše knihtisk, než Martin Luther, který se zasloužil o sjednocení jazyka. Proč? To se budu muset ještě na chvíli vrátit k jazykům počítačovým.
Zdatný člověk uměl v jakémkoli jiném jazyce programovat FORTRANem – vzpomínáte?
To je ta otrava z let osmdesátých, když byl FORTRAN na ústupu. Programátoři, kteří léta letoucí používali tento jazyk se museli najednou učit jazykům jiným. Jelikož tahle stará garda přemýšlela stále ve FORTRANu, psali sice programy v PASCALu, které ale žádné přednosti PASCALu neměly, neboť byly všechny v principu pořád FORTRANem. (Malá technická poznámka: PASCAL je procedurální program, při kterém jeden malý hlavní program vyvolává hierarchii dalších procedur a funkcí. FORTRAN byl napsán jako velký obsáhlý hlavní programovací jazyk.)
Necentralizovaný německý jazyk, jakým byla němčina z dob 15 – 19 století, byla vysoce adaptabilní řeč, která se stále obohacovala více a více dialekty. Kniha, která byla vydána v Kolíně nad Rýnem, obsahovala němčinu s rýnskou dikcí. Lokální mentalita vplula do textu, neboť jazyk určuje kostru myšlení. Omezím se pouze na tři příklady: Porýňan řekne: To je chutné (Das ist lecker), Bavorák řekně: To je dobré (Das ist gut). Oba si samozřejmě navzájem rozumí. Severoněmec řekne Sonnabend, jihoněmec Samstag, obojí je sobota. Na severu se řekne “Viertel nach Eins", na jihu “Viertel zwei”, obojí znamená čtvrt na dvě. Toto je jen zlomek pozůstatků z pěti set let společného vývoje.
Napsal-li knihu Kolíňan, pak se rozhodně Mnichovák neobracel na překladatele. Prostě to bylo napsáno německy. Každý Němec si musel umět poradit s rozmanitostí různých německý jazyků. Musel se přizpůsobit a učit se. Takto se němčina stávala obsáhlejší, košatější, výrazově přesnější a mnohostrannější. Aktivní slovní zásoba o tisíci slovech vystačí většině Němců k tomu, aby mohli vést 95% všední konverzace, stejně jako většině běžných Francouzů či běžných Angličanů. Taková slovní zásoba stačí dokonce pro drtivou většinou hollywoodské filmové produkce. Pro tzv. “seriózní” média je dost 5.000 slov v pasivní slovní zásobě. Německé knize, která má být přeložena aspoň trochu oduševněle, je slovní zásoba i o 10.000 slovech setsakramentsky málo.
Německý jazyk umožňuje hladce vytvářet stále nová slova, kterým bude navzdory jejich novosti každý rozumět. Jeden z mých výtvorů, slovo “patriotistický”, samozřejmě nenajdete v Duden (Pravidla německého pravopisu a velký výkladový slovník – pozn. překl). Pakliže toto slovo nepovažujete za pravopisnou chybu, budete jeho významu zcela jistě rozumět. Patriotistický samozřejmě neznamená patriotický, stejně jako pietestický není pietní. Kdo je věřící, myslí to upřímně, kdo je kostelník, tedy jen se jako věřící chová, pouze svou zbožnost hraje. Patriot miluje svoji vlast. Ten, kdo je patriotistický, jen jako patriot vypadá, bez procítění a vnitřní účasti.
Tato schopnost, tato obsáhlá, veliká, mnohostranná schopnost německého jazyka svádí k uměleckému vyjádření, k básnění. Tento jazyk podporuje myšlení, neboť má ke každé myšlence po ruce vhodné výrazivo. V žádné jiné řeči se nedá dosáhnout takového nuancování, jako v té německé.
Díky tomuto jazyku jsme se stali národem básníků a myslitelů, tato řeč dala filosofům do rukou nástroj, kterým nalévali své myšlení do slov a dále do knih.
Proto je tento jazyk ředěn a pohřbíván anglicismy a politickým blábolením. Kulturní bohatství minulosti je zavalováno hrůzopisnou reformou (autor naráží na pravopisnou reformu německého jazyka z roku 1996), která vede k tomu, že jsou školákům předávány knihy v primitivním, vykotlaném novopise. Hloupým rozhlasem a blbovizí se dnes vynucuje velké sjednocování, které bylo němčině odjakživa cizí.
Myslitelé
V této pasáži se nechci zabývat filosofy, nýbrž přírodními vědami a inženýrstvím, oblastmi, ve kterých Němci dlouho vedli. Cokoli Američané, Angličané, Francouzi a Rusové zplundrovali a ukradli po II. světové válce na materiálních hodnotách, je jen zlomek proti tomu, jak nás “osvobodili” od našich objevů a patentů. Technologická dominance USA od r. 1945 se zakládá na německých objevech a patentech.
Použiji ještě jednou příklad s Knížecím biskupstvím Würzburským. Tento Würzburg bylo univerzitní město. Rozlohu mělo zhruba jako dnešní Luxemburg, Sársko, nebo Hamburg, bez průmyslu, bez nerostného bohatství. Umíte si jistě představit, jak dobře byla tato univerzita financována bez krajského přerozdělování a bez dotací Evropské unie. Připojení k Bavorsku znamenalo jisté odlehčení, neboť odteď stál za univerzitou větší stát. Stát, který měl možnost udávat směry. I v byrokracii! Dnes vidíme spíše výdobytky zdivočelé byrokracie, nafouklého státního aparátu, který se zabývá převážně sám sebou. V malém státě Würzburg byla univerzita vyřízena od stolu. Když příslušný úředník vnímal univerzitu jako svoji hlavní činnost, dařilo se univerzitě dobře, když si stanovil jiné priority, byla univerzita v loji. Ve větším Bavorsku bylo oddělení, které se zabývalo akademickým vzděláním.
V 19. století získaly německé univerzity světový věhlas. Prvním stupínkem bylo vítězství nad Napoleonem. To si lidé poprvé uvědomili, že jsou NĚMCI, nikoli Heidingsfelďané, nebo Braunschweigáci. Malostátnictví ustoupilo, univerzity byly osvobozeny od toho, co se dnes nazývá “mikromanagement”, podřízenost představenému až do těch nejmenších detailů. Velký stát Prusko se od základu reformoval, což šlo kvalitě pruských univerzit k dobru.
Tento efekt rozvinul po roce 1871 své působení v nové velké uspořádání. Nově založená Německá říše začala s nevídanou snahou dohnat ostatní. Britové si vynutili nápis “Made in Germany”, aby uchránili své obyvatelstvo před podřadnými německými produkty. Německo bylo v té době levný masový producent všeho, jako bylo Japonsko v letech 70tých a Čína dnes. Britové prožívali to stejné co my v pozdním 20tém století s Japonci: Z levného aušusu se stala špičková technologie. “Made in Germany” se stalo koncem 19. století značkou mimořádné kvality.
V době založení proudily s francouzskými reparacemi do Říše peníze, industrializace byla na vzestupu. Když se chce na trh dostat nová firma, má dvě možnosti: Zaprvé je levnější než stávající etablovaná konkurence, nebo zadruhé, zavede nové produkty. Podstřelení konkurence na ceně vyžaduje kapitál, který nově založená firma jen zřídkakdy má a tak zbývá už jen cesta inovace. Byly to německé koncerny, které jako první zavedly oddělení “výzkumu a vývoje”, což cizinci kroutíce hlavami kvitovali poznámkou, že “Němci platí své lidi za nicnedělání”, protože vývojáři jen posedávali a přemýšleli…
Je sice náhoda, že Wilhelm Conrad Röntgen objevil na univerzitě ve Würzburgu své paprsky, ale je to také znamení. Na biskupské univerzitě z roku 1795 by mu chyběly prostředky, možná by ho ani nezaměstnali. Na královské Bavorské univerzitě roku 1895 bylo vše k dispozici, což r. 1901 vedlo k první Nobelově ceně za fyziku. 19. století není jen doba studentské a sjednocovací romantiky, nýbrž také doba, ve které se německé univerzity staly nejefektivnějšími výzkumnými ústavy.
V této době vstoupili mezi básniky a filosofy také myslitelé, vědci a inženýři. A i oni používali univerzální nástroj, němčinu. Jazyk, který jasně vyjádří jakoukoli filosofickou myšlenku umí stejnětak dobře formulovat jakýkoli vědecký skutkový stav. Německá říše začala 20. století jako světové centrum vědy a inženýrského umění. Důležité vědecké knihy musely být přeloženy do němčiny, aby získaly světového uznání. Francouzi, Angličané, Američané, Rusové publikovali své odborné knihy v němčině.
Po I. světové válce byla němčina cíleně vytlačována, německým vědcům se všichni vyhýbali, nebyli již zváni na mezinárodní kongresy. Oproti plánu to vedlo jen k dalšímu posunu německé vědy. Němečtí vědci se museli koncentrovat sami na sebe, na vlastní prostředky, které měli k dispozici ve své vlastní zemi. Represálie vůči Německu, masivní exportní embarga a světová ekonomická krize nedovolily německé vědě čerpat z mezinárodních zdrojů surovin. Co nemohla Říše pro nedostatek zlata importovat, musela sama vyvinout, aniž by kradla cizí patenty.
Zde jako příklad jmenujme třeba německý raketový výzkum. Versailská smlouva zakazovala Německu dělostřelectvo a jeho další vývoj. O raketách ve smlouvě nebyla řeč. Ty platily za archaický prostředek vedení války. V napoleonských válkách, začátkem 19. století nasazovali Angličané nespočet raket s krátkým doletem, které sice dokázaly masově způsobit škody, svou efektivitou však za kanóny s předním nabíjením již ve své době jasně zaostávaly. Tehdejší rakety byly svým způsobem ohňostrojové rakety s ručním granátem na špici.
Reichswehr (Říšská armáda) požadoval a vědci vynalézali. Výsledkem byly špičkové precizní zbraně, mezikontinentální rakety studené války. Jejich kořeny sahají do dvacátých let dvacátého století, do druhého “posunu” německé vědy.
Jestliže se první “posun” rozvíjel teprve po založení říše roku 1871, tak druhý “posun” byl od roku 1933 ještě silnější. Jednak proto, že byl vyšší politický tlak, neboť kvůli depresi světové ekonomiky bylo ještě těžší se prosadit na mezinárodních trzích. A jednak proto, že židovští profesoři byli vyhnáni ze svých míst. Nebylo to kvůli židovským profesorům jako takovým, kvůli jejich neschopnosti, nebo dokonce “podřadnosti”. Efekt by se dostavil stejnětak, kdyby byli vyhnáni třeba všichni ne-židovští profesoři.
Tento efekt odporuje myšlence, že zkušenost je nejdůležitější komponent v profesním životě. Vysvětlit se to dá na Petrově principu. Kdo je povýšen, tedy obdrží místo profesora, povyšuje se kvůli jiným kritériím, než je pro výkon nové pozice potřeba. Dobrý, učeníchtivý student, který do sebe vsaje nabídnuté vědění a úspěšně přednáší na zkouškách dostane dobré známky. Složí brilantní promoci, habilituje a stane se profesorem, aniž by sám rozvinul vlastní nápad. Dostane se do pozice, kde má vyvinout něco nového díky své schopnosti nasávat to staré. Takový člověk může být dokonce dobrým učitelem, který dobře učí studenty, pro výzkum je však k ničemu.
Pokud by třetina profesorů opustila svá křesla, ať už vrhem kostkou nebo jiným kritériem, vzniknou místa pro nová povýšení. Mladí lidé, kteří by se jinak stejně opotřebovávali deset, dvacet let v nížinách akademického podniku nyní objeví novou cestu na špici. Kdo takto “spadl nahoru”, byl pod tlakem dokázat, že za tuto pozici nevděčí pouze šťastné náhodě. Samozřejmě byli i rázní nacionální socialisté, kteří byli na tyto posty dosazeni z politických důvodů. Dnes tomu není jinak, když existuje “h.csu“ profesor (čestný titul profesora politických věd ve smyslu ideálů bavorské politické strany CSU), nebo sekretářka propagandy FDJ jako kancléřka. Vedle takových extremistů se při podobných akcích dostane nahoru i mnoho schopných lidí. Místo aby 20 let přisluhovali dosavadnímu profesorovi, mohou mít vlastní nápady a těm se věnovat.
Magnetofon, barevný film, tryskový pohon, zařízení na noční vidění, zkapalnění uhlí, počítač – tento výčet by měl jako svědectví postačit, na jaké úrovni byl výzkum do roku 1945. Vědci, inženýři, technici a puntičkáři byli svým způsobem prokleti úspěchem, neboť pro omyly chyběly prostředky. Říše nebyla poražena, protože měla špatné, zaostalé zbraně, nýbrž kvůli prachobyčejné mase materiálu, který mohl nespočet nepřátel posílat do boje. Žádná země nemůže vyhrát válku, když protivník posílá na frontu více letadel, tanků a vojáků, než jich obránce může sestřelit.
Bejvávalo…
Takto nezačínají jen pohádky, nýbrž také vyprávění o lepší minulosti. Co bylo kdysi z propagandistických důvodů prohlášeno za “Národ bez prostoru”, je dnes srovnatelnou propagandou prohlašováno za “Přistěhovaleckou zemi”. Němcům, jejichž jazyk jako žádný jiný pobízí ke svébytnému myšlení, je posledních několik desetiletí obojí upíráno. Pidžinizovaná angličtina, idiom, kterým se koloniální pánové dorozumívali s podmaněnými našinci se nestal jenom slangem americké spodní vrstvy, nýbrž také intelektuálním vodítkem německých televizních moderátorů, živoucích vzorů německého pasivního telekonzumenta.
Němečtí vědci jsou dnes vyučováni v primitivní angličtině, ve stahujícím se jazykovém korzetu. Publikace se nevydávají ve výrazově bohaté němčině, nýbrž v rozkazovačném formálním jazyce anglickém. Na německých školách se již neučí němečtí klasici, nýbrž “Němčina pro cizince”. Ve školních knihovnách probíhají systematické čistky, při největším pálení knih všech dob se vysortovává, co bylo napsáno do roku 1995 platným pravopisem. Ten slavný nový pravopis není ani pořádně jednotný. Ani jedno ze dvou vydavatelství etablovaných médií nepíše dnes stejně.
Básníci a myslitelé disponovali s německým jazykem univerzálním nástrojem, který toto básnění a myšlení umožňoval. Knížecí biskup Würzburský vyhlásil myšlenkové zákazy, které již pět kilometrů od jeho rezidence, v Heidingsfeldu, neplatily. Když tyto malé státečky přešly v Království Bavorské zmizela spousta myšlenkových zákazů, které kdysi vyháněly děti země do “zahraničí”. Skutečně liberální pak bylo nakonec Německé císařství, nejsvobodnější stát na německé půdě. Postupné uvolňování myšlenkových zákazů dalo myšlení nový prostor. Tato svoboda smýšlení neexistovala po roce 1945 v žádné části obsazeného pozůstatku Německa.
Od roku 1990 se svobodné myšlení stále více a více omezuje, Merkloněmecko je úzkoprsejší než Biskupství Würzburské kdy bylo. Usměrnění médií je dnes totálnější, než by si to jistý Dr. Josef Goebbels dokázal vysnít. Co před r. 1945 nedokázala státní represe, dokázal kapitál po roce 1990. Knížecímu biskupovi byla cizí náboženství, jako to evangelické, nanejvýš podezřelá. V Merkloněmecku je trestně stíhán každý, kdo se opováží pochybovat o oficiální verzi historie a nekonečné německé vině. Knížecí biskup byl čestný muž, který otevřeně řekl, které názory nehodlá tolerovat, dnešní právo se schovává za houbovitou “obecnou známost”, aniž by kdy stanovilo, kteréže skutečnosti a čísla skutečně evidentní, tedy obecně známé jsou.
Vše, co potřebujeme k básnění a myšlení je pořád ještě tady: Německý jazyk – který německého ducha formuje a vychovává. Využíván je však k vybásnění skutečností, které myšlení potlačují. Přistěhovalci, kterým je toto myšlení cizí, jsou do země tlačeni, zatímco dobří a vzdělaní Němci se ze země vyhání, protože jim je Merkloněmecko duchovně příliš úzké a v horizontu omezené. Před 250 lety byla “cizina” pět kilometrů daleko – jeden z mnoha německý států. Dnes je cizina vzdálena stovky, ba tisíce kilometrů. Návrat nepředstavuje jednoduchou procházku, nýbrž zdlouhavou cestou.
Žijeme v zemi, která je vystavována těžkým útokům. Cokoli je německé, německý duch, německý jazyk, má být rozpuštěno. FORTRAN byl zastaralý počítačový jazyk, který se opustil, protože již nestačil psát komplexní programy, nestačil efektivně přenášet lidské myšlení do počítače. Opravdu dobrý programátor umí ale přeci víc než programovat jen ve FORTRANu. Nejlepší ze všech myslitelů volí vždy nejlepší nástroj. Kdo chce dále a svobodněji myslet než ostatní, ten musí ovládat německý jazyk.
Převzato ze stránek Zvídavý Vincenc
