Oba dva čelní představitelé se přitom navzájem rétoricky předháněli společným brojením „proti moci koncernů“ v unii, proti „EU-sektě“ etablovaných politických stran, hovořili o ztroskotání „superstátu EU“ a o nutnosti toho, aby národní státy opět získaly zpět svá práva. Do té doby v harmonické podobě probíhající společná tiskovka předních představitelů francouzské a rakouské politické populistické strany však dostala naprosto jiný spád, poté co se o slovo přihlásil dlouholetý korespondent rakouské veřejnoprávní televize ORF, Raimund Löw. Na adresu Le Penové směřoval následující provokativní dotaz podaný ve francouzštině: „Pan Strache by se chtěl připojit k jedné frakci v Evropském parlamentu. Co by musela FPÖ vykonat, aby odklidila stranou určité překážky? Ptám se, protože v Rakousku propukla poněkud bizarní debata ohledně čestného občanství Adolfa Hitlera, které je ještě v platnosti v několika (rakouských) městech...“ V té chvíli byl bruselský korespondent ORF slovně hlasitě přerušen přítomnými dalšími politiky FPÖ, kteří se vůči této dle jejich mínění tendenčně podané otázce rozčileně ohrazovali. Novinář Löw se však nedal a pokračoval směrem k Le Penové: „Několik politiků FPÖ se nechce zúčastnit hlasování ohledně zrušení čestného občanství (Adolfa Hitlera). Měli by v Front National, tak jak si ji představujete, tací politikové místo?“
Nechme teď na chvíli stranou fakt, že korespondent rakouské televize do své „otázky“ zabalil dezinformaci ohledně údajně platného čestného občanství Adolfa Hitlera v rakouských městech a následovné „bizarní“ debaty. Marine Le Penová zareagovala na reportérovu provokaci každopádně celkem obratně, když požádala o slovo Stracheho, aby se vůči tomuto „obvinění“ mohl demokraticky ohradit, slovy: „Musím ale říct, že jsem překvapená z toho, jak rychle se dosáhne bodu, kdy se někdo pokouší srovnávat něco s nacisty. To je pokaždé, když dojdou argumenty, pak vstoupí do hry Hitler.“
Zatímco přítomní neinformovaní zahraniční novináři si zákonitě museli pomalu vytvářet o alpské zemi patřičný obrázek, podle nějž tamější regionální politikové oslavují dodnes Adolfa Hitlera a udržují mu nadále čestné občanství v rakouských městech - a protože navíc tuto dezinformaci vhodil do éteru „seriózní“ zaměstnanec veřejnoprávní rakouské televize (mimochodem také korektně oddaný dvorní zpravodaj ORF z bruselské centrály), mělo toto v otázce formulované tvrzení určitou váhu - pokoušel se Strache uvést vše na pravou míru.
Původcem celé několik týdnů staré aféry kolem údajného čestného Hitlerova občanství jsou dolnorakouští Zelení. Ti mají v popisu politické práce běžně skandalizování politického protivníka v tom duchu, že u něj za každou horlivě vyhledávají „hnědé skvrny“. A v dobách, kdy podle aktuálních anket veřejného mínění stojí FPÖ s 29% poprvé ve své historii v přízni voličů na prvním místě před rakouskými sociálními demokraty, mají zapotřebí její úhlavní protivníci o to více spojovat její představitele s „nacistickou minulostí“, protože tenhle postup pranýřování zabírá vždy zcela spolehlivě. A to i za tu cenu, že toto skandalizování je slyšet i za hranicemi země, jak se ostatně ukázalo před více než 10 lety, kdy se tehdejší FPÖ pod vedením Jörga Haidera účastnila s lidovci na utváření spolkové vlády. I za tu cenu, že se tím v zahraničí vytváří zcela zkreslený obraz o poměrech v zemi, který pak i tehdy vrcholil uvalením protirakouských sankcí z Bruselu. Zejména političtí zástupci Zelených si tu zpravidla neberou žádné servítky.
Ti tedy, patrně trpějíc nedostatkem vhodných politizovatelných témat, poukázali na to, že v rakouských městech Amstetten a Waidhofen an der Ybbs dodnes formálně nebylo zrušeno čestné občanství Adolfu Hitlerovi, a požadovali okamžitě nápravu tohoto „neúnosného“ stavu. Mnoho obcí a měst v Rakousku propůjčilo ihned po anšlusu v roce 1938 „Vůdci německého národa“ své čestné občanství. Po válce zas naprostá většina obcí toto poctění formálně zase zrušila. V podstatě nebylo ani tohoto třeba, protože je faktem, že Hitler nebyl od roku 1945 popř. 1946 čestným občanem žádných z měst ze dvou pádných důvodů. Úmrtím Adolfa Hitlera logicky pozbývá jeho čestné občanství na účinku. Ale zcela zásadní skutečností je pak účinek „direktivy 38“, kterou 12. října 1946 vydala Spojenecká kontrolní rada, sestavená z vítězných mocností druhé světové války. Ta ze svého rozhodnutí generelně zrušila čestné občanství „všem válečným zločincům“ ve městech a obcích na území Rakouska a Německa. Z těchto dvou pádných důvodů nepokládali obecní radní na mnoha místech v Rakousku po válce za nutné dodatečně Hitlerovo čestné občanství ve svém městě vůbec rušit v dobré víře, že to prakticky není ani třeba.
Pod nátlakem Zelených a tématizováním záležitosti v rakouském tisku tedy zastupitelstvo Amstettenu přistoupilo k dodatečnému hlasování o zrušení čestného občanství, kterého se však demonstrativně zdrželi místní zástupci FPÖ (s poukázáním na de facto neplatnost čestného občanství a na neochotu přistoupit na tuto levnou a typickou politickou agitaci Zelených). A toto zdržení se hlasování bylo pochopitelně vítaným „žrádlem“ pro samozvané strážce politické korektnosti a „lovce nacistů“. Tomu všemu, jako ostatně vždy, sekundovalo zpravodajství levicově liberálního deníku „Der Standard“, jehož dennímu zpravodajství nelze zrovna upřít snahu o každodenní skandalizování více a méně známých politiků FPÖ. Často pouze jen uplatňováním podivné praxe, kdy list cituje pasáže z redakcí ostře sledovaných „neonacistických“ internetových stránek „alpen-donau.info“, které si příležitostně místy pochvalně vyjadřují o některých politicích regionální úrovně působících v FPÖ. Redaktorům listu tyto ojedinělé sympatie "neonacistů" vyjadřované na jejich stránkách vůči některým politikům FPÖ slouží jako dostatečný důkaz "hnědosti" FPÖ.
Zdá se, že vnitropoliticky tato uměle vyvolaná štrasburská aféra bude mít sotva nějaký dopad na popularitu Svobodných v zemi. A to i přes určité rozčarování, které předseda FPÖ Strache svým oportunistickým chováním v posledních měsících vyvolal – vzpomeňme jen na jeho prosincovou proizraelskou iniciativu a podporu izraelských extremistů či nedávnou „hru na schovávanou“ dne 8. května, kdy patrně ze strachu z kritiky veřejnosti na poslední chvíli odřekl své vystoupení na buršáckém vzpomínání všech obětí 2. světové války, které rakouská levice každoročně pranýřuje jako „pravicově extremistické“. Strache se vymluvil na to, že na poslední chvíli musel neplánovaně odcestovat na nějaké neodkladné jednání představitelů pravicových stran do Itálie, jehož pozadí dodnes konkrétně nedokázal přesvědčivě dokumentovat. Představitelé jiných evropských politických stran o podobném setkání v Itálii pochopitelně nic nevědí. Zdá se tedy, že H. C. Strache na poslední chvíli ze strachu s důsledků své účasti na buršáckém srazu „vyměkl“ a potřeboval si naspěch najít pádnou výmluvu. Na věrohodnosti a pověsti zásadového politika mu to rozhodně nepřidalo.
Zato v zahraničí má teď Rakousko každopádně díky pošpiňovací a vnitropolitickým soupeřením motivované debatě o čestném občanství Hitlera o jeden šrám na image navíc.
