Lukáš Beer
 |
| Už v roce 2003 přestavěl Izrael tři Německem dodané ponorky na nosiče jaderných zbraní. |
Vrcholem mravního ponaučení, směrovaného na adresu údajně tak pacifických Evropanů, je autorovo nehorázné tvrzení v závěru svého komentáře, které zní následovně: „Dlouhodobý mír, prosperita/obezita a bezpečnost v Evropě vytvořily v hlavách mnoha lidí představu permanence – že tak bude navždy, přestože někdy za nocí idealistického rozumu obavy přetrvávají. Paradoxem však je, že náklady na evropskou obranu nesly a nesou Američané i malý Izrael. Proč jsou tedy nenáviděni? Protože jednají v sebeobraně v reálném, historickém světě válek a konfliktů, které evropský idealismus neuznává.“
Ponechme stranou autorovu odvážnou interpretaci vojenských agresí prováděných po celém světě pod vlajkou USA jako „jednání v sebeobraně“. Tvrzení, že „malý Izrael“ nese náklady na evropskou obranu, vyznívá ovšem už jako velice, velice špatný vtip. Tomský svým čtenářům podsouvá svou tezi o tom, jak „jediná demokracie na Blízkém východě“ altruisticky obětuje „své“ finanční prostředky a krev svých nejlepších bojovníků za evropské zájmy. Namátkový citát z jednoho článku Alexandera Tomského z roku 2008 nám pomůže ponořit se hlouběji do duše tohoto česko-židovského politologa, opěvujícího výjimečnost, ne-li nadřazenost a zvláštní poslání svých vlastních genů: „Nemáte někdy podivný pocit, že Izraelci bojují i za nás? Že tenhle nepatrný starověký národ, (dvě desetiny jednoho procenta lidstva), je něčím výjimečný, a to nejen svými zástupy vědců a umělců, ale i tím jakou pozici zaujímá v dějinách? Vždyť nikdo nikdy netrval tolik jako Židé, a s takovou urputností na tom, že dějiny mají vznešený účel a lidstvo osud.”
Skutečně nesdílím autorův opravdu podivný pocit, že by nějaký “výjimečný” národ na Blízkém východě “za nás” nějakým způsobem bojoval. Ale pokud Tomský hovoří v tomto případě pouze o sobě jako Židovi a o svých soukmenovcích, tak nemám samozřejmě sebemenší důvod mu v tom odporovat.
Podívejme se ale, jak tyto náklady na evropskou obranu, které podle Tomského nese Izrael, vypadají v praxi na příkladě našeho západního souseda. Izrael obdržel od Německa do dnešní doby už 4 ponorky třídy “Dolphin”. První dvě ponorky v celkové hodnotě 550 miliónů eur darovalo Německo Izraeli v roce 1991. Třetí ponorku Německo darovalo pouze z půlky, tj. v tomto případě šlo o 225 miliónů eur. Čtvrtá a pátá německá ponorka náleží už do nové, podstatně dražší třídy, kde si jeden kus přijde na 500 miliónů eur. Německo financuje tyto dvě ponorky z jedné třetiny ze své vlastní kapsy, z toho plyne tedy dalších 333 miliónů eur pro izraelskou armádu. To tedy znamená, že z peněz německých daňových poplatníků putovaly do Izraele touto formou subvence ve výši 1,1 miliard eur. Pátá německá ponorka se právě staví v loděnici HDW v Kielu a její dodání do Izraele je plánováno na příští rok. A Izrael mezitím vyjádřil i nestydaté přání, aby Německo ze svých kapes financovalo ještě další, šestou ponorku!
V hamburské loděnici Blohm+Voss se nyní dohotovují dvě lehké válečné lodi typu “MEKO” (které jsou těžce rozeznatelné nepřátelskými radary) a torpéda. Stojí dohromady 1,2 mliard eur a německý daňový poplatník je hradí z celé jedné třetiny ze své vlastní kapsy. Dodacím termínem je rok 2012. Jak před rokem a půl informoval deník otevřeně proizraelského koncernu Axel Springer, list DIE WELT, bylo původním přáním Izraele, aby Němci jaksi “zalepili” všechno sami, a očekával s chaldnokrevnou samozřejmostí kompletní proplacení moderních válečných lodí německým státem.
Německý daňový poplatník ovšem zdaleka nepohlíží na německo-izraelské vztahy tak jako oficiální merkeloněmecká politika. Dokazují to příležitostě i různé ankety veřejného mínění, které názorně ilustrují, že německý Bundestag a německé obyvatelstvo mluví ve vztahu k Izraeli zřejmě dvěma naprosto rozdílnými jazky. Většina Němců totiž nespatřuje žádnou obvzláštní zodpovědnost Německa vůči dnešnímu státu Izrael. Podle ankety, která byla v zakázce televize ZDF provedena v květnu 2008, tak totiž uvažuje 53% Němců. Naproti tomu stále ještě úctyhodných 40% odpovědělo na otázku zvláštní odpovědnosti Němců vůči dnešnímu Izraeli kladně. Zvlášť nápadné jsou přitom názorové rozdíly mezi jednotlivými věkovými kategoriemi dotazovaných Němců. Zdá se, že mladší generace Němců se stavějí čím dál tím více odmítavěji k otázce zodpovědnosti vůči dnešnímu Izraeli – pouze 29% dotazovaných ve věku 30-39 let se k oné zodpovědnosti staví pozitivně, zatímco celých 65% ji vyloženě odmítá. Finanční podporu Izraele odmítá 57% dotazovaných Němců, zatímco 35% se k ní staví kladně. Tehdejší prezidentka Ústřední rady Židů Charlotte Knoblochová z toho vyvodila údajné protiizraelské nálady u částí německého obyvatelstva, aniž by brala v potaz, že obdobné výsledky by zřejmě přinesly i jiné ankety, které by se dotazovaly na těžce odůvodnitelnou podporu jiných světových národů, mezi nimiž dle představ Ústřední rady Židů mají mít “Izraelci” zřejmě mimořádně provilegované postavení. Z předchozího je každopádně zřejmé, že vazalské postoje vládců dnešního Spolkovoněmecka vůči Izraeli a tranatlantickému spojenci zdaleka nereflektují skutečné cítění většiny Němců.
Dnešní Evropané nenesou naprosto žádnou zodpovědnost vůči státu Izrael a stejně tak i za chování a politiku oficiálních reprezentantů tohoto blízkovýchodního státu, která je místy velmi hazardérská a sobecká. Takže se příslušníci autochtonních evropských národů musí spíše obávat toho, aby je nezodpovědní izraelští pravicoví a nacionalističtí politikové nezatáhli do maléru nebo do mezinárodního konfliktu. A že Izrael pomáhá bránit Evropu nebo že dokonce na její obranu nese své náklady? To je už hrubé překrucování reality, které je vlastní nejen proizraelskému propagandistovi Tomskému. A neříká se jen tak mimochodem, že samochvála smrdí?
