Sudetoněmecké dny se už od nepaměti každý rok konají o Svatodušních svátcích. Pouze ubohosti resp. omezené nápaditosti Václava Klause vděčíme hledání „sudeťácké provokace“ za vším možným i nemožným. Zřejmě se tento rok nezmohl na žádný lepší argument, který by mu zadal důvod ke kritice letošního sudetoněmeckého dne, a tak ze zoufalství z klobouku musel vytáhnout uboze vykonstruovanou „souvislost“ s výročím vypálení Lidic, doufaje zřejmě, že tím u domácího publika zahladí své nové mezinárodní image zlodějíčka propisek. V uplynulých letech si dokázal vycucat z prstu lepší důvody, letos mu nezbylo nic jiného, než se podívat do kalendáře a najít si důvod, který si stejně tak mohl najít i v uplynulých létech. Ale možná to souvisí pouze s kouzlem, které na něj zanechalo uvedení naškrobeného snímku „Lidice“ do českých kin. Kdo ví.
Každoročně na Svatodušní svátky demonstrují státem financované svazy vyhnanců veřejně vzpomínání na starou vlast, přičemž sem tam padnou i působivější slova na adresu Prahy nebo Varšavy. Je určitě pohodlnější se nechat státem po celý rok alimentovat a pak jaksi na oplátku před vlastním obecenstvem jednou za rok, zredukovaně na Svatodušní svátky, verbálně ukázat, že „jsme ještě tady“. Otázkou je, jak vážně je musíme brát, pohlédneme-li na politické uplatnění těchto vznešených proslovů v reálné praxi. I na Sudetoněmeckém dni v Augsburgu nechybělo ukazování svalů jako působivá vložka politické show. A tak požadoval předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franz Pany, aby se český státní prezident omluvně vyjádřil o bezpráví vyhnání. Říká li Václav Klaus, že „omluva vždy měla smysl jako krásné lidské individuální gesto, které člověk dělá ze svého vlastního rozhodnutí“, lze se za touto jeho větou upřímně souhlasně podepsat. Kdyby se osoba jako Václav Klaus skutečně z čista jasna s politováním vyjádřila k vyhnání Sudetoněmců z našich společných zemí, nepramenilo by to nikdy z jeho upřímného přesvědčení, nýbrž nanejvýš s jednoduché vypočítavosti. Jak by taková omluva z úst Václava Klause měla věrohodně vyznít? Třeba takto: „Omlouvám se, že jsme vás jako cizáky na našem území po válce spravedlivě odsunuli“ ? Nelze věřit tomu, že si to Franz Pany v té chvíli ani neuvědomoval, totiž že svou – přiznejme nereálnou a tím i provokativní pobídkou nahrál Klausovi hned na působivou odezvu, kterou si český prezident mohl být jistý na domácí půdě.
Komu Panyho výzva tedy nakonec posloužila? Nanejvýš landsmanšaftu samotnému, ale opět pouze na domácí půdě, protože ukázal jaksi svou legitimnost a tudíž i nárok na další finanční podporu státem. To je začarovaný kruh, sloužící na obou stranách jen politickým kalkulátorům. Nehledě na to, že samotná Klausova omluva, kterou Pany ve skutečnosti neočekával, by s obecně vnímanou realitou v České republice neměla nic společného. Asi stejně tak, jako když německý spolkový prezident Wulff nebo kancléřka Merkelová mluví o nadále trvající devótní odpovědnosti Němců za současný stát Izrael, aniž by tím reflektovali skutečné cítění většiny občanů své země a tím mluvili Němcům ze srdce.
Organizátoři Sudetoněmeckého dne by konání setkání na příští rok mohli naplánovat výjimečně na 31. červenec. Proč? Státní prezident Klaus by se pak necítil uražen „sudetoněmeckou necitlivostí“ ohledně výročí lidické tragédie. A požadavek na omluvu z české strany pronesený v tento den by se zajisté jevil mnohem legitimnějším – na poslední červencový den bude příští rok připadat mezitím už 67. výročí od masakru na Němcích v Ústí nad Labem, který se na rozdíl od vypálení Lidic neodehrál někdy uprostřed války, ale téměř tři měsíce po jejím ukončení.
Doporučený článek Bohumila Doležala: Výraz mimořádné necitlivosti a nepoučitelnosti
