Související článek: Co zastiňuje tragédie ze září 1939
Gerd Schultze-Rhonhof
Před několika lety jsem se zabýval otázkou, jak dalece mohlo německé obyvatelstvo let třicátých přisuzovat německé zbrojení Hitlerovým válečným záměrům.
Kdysi jsem jako mladý důstojník generálního štábu pracoval u útvaru pro zbrojení a od té doby mám kdesi v pozadí mysli, že se nezbrojí proto, aby člověk investoval své úspory - to jde raději do spořitelny v Mnichově - nýbrž člověk zbrojí, aby se mohl proti někomu bránit, aby mohl někoho napadnout nebo aby se mohl stát něčím partnerem. Vždy jde o toho “někoho” jako základní důvod pro vlastní zbrojení.
A když chceme zjistit, z jakého důvodu nějaká země zbrojí, pak je potřeba srovnat vlastní výzbroj s výzbrojí okolních států. Z toho se dají odvodit záměry, které za takovým zbrojením stojí. Obecně platí zásada, že když se nějaká země pokouší mít třikrát silnější ozbrojené síly než její sousedé, nebo jeho nejsilnější soused, pak je možné se domnívat, že chce někoho napadnout. Když se nějaká země spokojí třeba se třetinovou výzbrojí oproti svým sousedům, lze vycházet z toho, že zbrojí pouze proto, aby se mohla v případě nouze bránit.
Když jsem chtěl doložit, že chtěl Hitler již od roku 1933 připravit útočnou válku, musel jsem někdejší německou výzbroj srovnat s tehdejší výzbrojí jeho sousedů, a to zcela konkrétně německou výzbroj s výzbrojí Francie a také států, které byly spolu s Francií spolčeny proti Německu. Takže Rusko a Velkou Británii vůbec nepočítám, neboť ti nejsou naši bezprostřední sousedé.
A tak jsem si sehnal příslušnou německou odbornou literaturu a hledal jsem údaje o tehdejší výzbroji našich sousedů a nenašel jsem - nic. Německá poválečná dějepisná literatura k tehdejší výzbroji ostatních států zcela mlčí, jen jejich námořní výzbroj je zdokumentována dobře. Jestliže jsem tedy chtěl čísla, která jsem potřeboval, musel jsem nahlédnout do zahraniční literatury, a tak jsem si sehnal českou, francouzskou, anglickou a americkou, které jsou všechny dostupné v němčině. Bohužel však historikové nepíší o zbrojení své země. Píší o domácí politice, zahraniční politice, kultuře, hospodářství, když má člověk štěstí tak o bezpečnostní politice, a když jsem měl ještě více štěstí, našel jsem i čísla ohledně zbrojení. Musel jsem tedy hodně hledat, hodně číst, abych našel těch pár čísel, která jsem potřeboval, a přitom jsem našel i spoustu zajímavých věcí, které jsem ani nehledal.
K svému velkému údivu jsem zjistil, že spousta zahraničních historiků poválečné doby vyčítala svým vládám dvacátých a třicátých let, že mohli II. světové válce zabránit, kdyby chtěli. Někteří jdou dokonce tak daleko, že své vlády obviňují ze spoluzavinění II. světové války. Něco takového jsem v německé literatuře nikdy nečetl, tak jsem byl zvědavý, obstaral jsem si více knih, více jsem četl, také jsem prověřoval, ze kterých zdrojů tito historici čerpají, obstaral jsem si i příslušné zdroje, bylo-li to možné, navštívil jsem archivy, četl jsem memoáry a zasekl jsem se nad tématem: Kdo vlastně zosnoval II. světovou válku? O tom chci nyní mluvit.
Předtím však, než se do toho pustím, chci vyřešit onu tajemku. Jakýpak byl poměr výzbroje Německa a jeho sousedů roku 1933?
Francie společně a spojenecké státy Francie měly roku 1933 na aktivních vojenských divizích převahu v poměru 1:12. A když připočítáme aktivní vyzbrojené a vycvičené rezervy, činila převaha rovných 1:97. Když si nad to vzpomeneme, že v tehdejším míru - konec konců byl uzavřen Versailleský mír - tedy v mírových dobách, vmašírovaly do Německa francouzské, belgické, litevské, nebo polské jednotky a milice a obsadily, nebo prostě “na vždy” anektovaly německé příhraniční oblasti jako třeba Porúří, což vlastně ani hraniční oblast nebyla, tak je logické, že německé obyvatelstvo roku 1933 vidělo tento problém zcela jinými brýlemi. Nechtělo prostě, aby si každý, komu se to zlíbí, mohl na našem teritoriu dělat co se mu zachce a aby malá armádička Reichswehr se svými desíti divizemi něčemu takovému nemohla zabránit. Německé obyvatelstvo tehdy znovuvyzbrojení Německa vítalo, protože se chtělo bránit. Dokonce začátkem války, kdy se dá tento proces zbrojení bilancovat, jsme my Němci vykazovali zaostalost v počtu vojáků poměrem 1:2,5. Z těchto indícií tedy nemohlo německé obyvatelstvo vyvozovat, že se německé zbrojení orientovalo na útočnou válku.
 |
| Důsledky Versailleského diktátu. Vysvětlivky k mapce (zvětšit nakliknutím): Políčka ze zhora dolů: (1) Říšská území, která byla oddělena Versailleským diktátem. (2) Území, kde se zakazovalo zřizovaní a pozměňování opevnění, (3) Obsazená území a (4) "Sankce" a vpád do Porúří 1920-25 |
Tímto jsem Vám vysvětlil, jakou oklikou jsem se dostal ke svému tématu “Vznik II. světové války”. Dámy a pánové, z toho všeho, co jsem se ze zahraniční literatury a při procházení archivů dozvěděl, jsem byl natolik fascinován, že jsem se rozhodl to všechno shrnout a zveřejnit v knize “1939 - Válka, která měla mnoho otců”. Pokud Vás trochu mate titul mé knihy - člověk by se mohl domnívat, že kniha pojednává o válce, tak klíčové je slovo “mnoho otců”, a ne “válka”. Vysvětluje to i podtitul “Dlouhý náběh k Druhé světové válce”.
Pan Dr. Scheil převezme v další části štafetu a bude ve svém projevu “Válka, která se nedala zastavit” mluvit přímo o válce jako takové a Dr. Post pak bude mluvit o válce v Pacifiku.
K událostem před válkou:
Situace v Evropě v době od konce I. světové války do počátku II. světové války nebyla ani na chvíli bez napětí a menších válek. Státy Polsko a Sovětský svaz měly roztržky a války, Polsko a Litva měla roztržky a jednu válku, Francie a Itálie měly konflikty ohledně teritorií, stejně tak Dánsko a Norsko, Itálie a Anglie, Jugoslávie a Rakousko, Německo a Československo, Maďarsko a Československo, Polsko a Československo, Španělsko a Itálie, Itálie a Albánie, a tak dále.
To všechno sice drží Evropu v jakémsi trvalém stavu horečky, ale velký třesk nastává až ve chvíli, kdy Německo požaduje v roce 1933 zpět Danzig (Gdaňsk) a nadto ještě exteritoriální dálnici vedoucí skrze polský koridor z říšského území do Východního Pruska, odtrženého od Německa v roce 1918.
Dle mých dřívějších vědomostí vyvolal II. světovou válku Adolf Hitler, když chtěl pomocí brachiálního násilí prosadit otázku města Danzig a exteritoriálního koridoru proti vůli Polska a Anglie.
V roce 1967 izraelský velvyslanec v SRN Asher Ben-Natan na otázku novináře, který se ptal, kdo začal Šestidenní válku a kdo začal první střílet, odpověděl: “To je zcela nepodstatné. Podstatné je, co těmto výstřelům předcházelo.” A tím se dostávám přesně k té otázce, kterou jsem si doposud nikdy nepoložil: Co předcházelo prvním výstřelům ze září 1939? Předcházející události, o kterých chci nyní hovořit.
V posledních letech jsem toho četl mnoho, co můj původní obraz o Hitlerovi jako jediném původci II. světové války značně diferencovalo. Samozřejmě jsem se musel ptát, odkud tento můj zjednodušený obraz historie pochází. Svůj obraz historie mám z toho, co člověk slyší a čte, především však z doby mých školních let. A tak jsem se ptal, co se dnešní školáci asi učí o vzniku II. světové války. Vzal jsem tedy učebnici dějepisu mé nejmladší dcery, která podle ní dělala maturitu, s názvem “Naše historie”, svazek 4., vydavatelství Diesterweg. Tato učebnice historie zprostředkovává žákům jasný obraz o genezi II. světové války. Školákům líčí obraz o říšské vládě, která se roku 1939 hrnula do války, nechtěla otázku města Danzig řešit, nýbrž chtěla Polsko dobýt. K tomu cituje tato učebnice z Hitlerova projevu z 22. srpna 1939, který měl Hitler pronést týden před začátkem války před nejvyšším velením Wehrmachtu. Chci Vám nyní přečíst, co za citát v této učebnici stojí - a tyto citáty najdete skoro ve všech učebnicích dějepisu Dolního Saska.
Hitler, podle této učebnice, říká před vrchním velením Wehrmachtu, jak stojí v této knize: “Naši protivníci nepočítali s mojí odhodlaností. Naši protivníci jsou ubožáci, viděl jsem je v Mnichově. Teď je Polsko v pozici, jakou chtělo mít. Obávám se jen, že mi v poslední chvíli nějaký prasák předloží plán zprostředkování“ - strana 128 této pěkné učebnice dějepisu.
Školáci se prostřednictvím těchto formulací učí, že Hitler chtěl válku za každou cenu. Ještě jednou Vám připomínám poslední citovanou větu: “Obávám se jen, že mi v poslední chvíli nějaký prasák předloží plán zprostředkování”. Tato věta hovoří za své. - Jenže je to falsifikát. Tato věta byla dodatečně vpravena do protokolu tohoto Hitlerova projevu až při Norimberském procesu, aby tento projev mohl být trochu více přibarven jako důkazní materiál proti hlavním obžalovaným. Žáci tu mají získat falešný dojem, že Hitler nevyjednával a ani vyjednávat nechtěl.
Věděli jste, že Hitler dal ještě odpoledne v den před začátkem války prezidentu Říšského sněmu a ministru letectví Göringovi svolení k vyjednávání s britským velvyslancem v Berlíně, aby zabránil válce a vyřešil gdaňský konflikt bez války?
Věděli jste, že říšská vláda prosila britskou vládu o zprostředkování jednání mezi Německem a Polskem v otázce Gdaňska?
Věděli jste, že v posledních deseti dnech před začátkem války psal Hitler italské, francouzské a anglické vládě ve snaze vyřešit gdaňskou otázku bez války?
Věděli jste, že říšská vláda nabídla Polsku krátce před začátkem války šestnáctibodový návrh k vyřešení sporných otázek kolem města Danzig/Gdaňsk? Že Poláci tento návrh nepřijali? Nikoli z hlediska obsahu, což by ani nepřekvapilo, ale fyzicky, že jej odmítli přijmout. A tak musel tento návrh cestovat do Varšavy přes Londýn a dostal se tak do rukou členům britského kabinetu. Jak to tak občas bývá, vezme si občas nějaký ministr práci i domů. Manželka právě odstupujícího ministra námořnictva Coopera si tak náhodou onen šestnáctibodový německý návrh přečetla a řekla: “Nevím, co ještě chceš. Ten německý návrh je přeci velmi rozumný!” Ministra Coopera se zmocnila panika. Bylo samozřejmě hned jasné, že britská veřejnost by reagovala úplně stejně jak jeho vlastní žena, a okamžitě zavolal do redakce Daily Mail a Daily Telegraph a vyzval šéfredaktory, aby německý návrh vylíčili co možná v nejnevhodnějším světle.
Říšská vláda oznámila, že tento šestnáctibodový návrh oznámí veřejně ještě týž den v rozhlase, načež britský velvyslanec Henderson žádal říšské ministerstvo zahraničí, aby německý návrh nebyl v rozhlase zveřejněn s trochu nepřesvědčivým odůvodněním, že by to mohlo narušit vyjednávání s Polskem.
Francouzský historik Rassinier napsal po válce o tomto německém návrhu toto: “Kdyby 30. srpna 1939 britská a francouzská veřejnost věděla o německém návrhu, pak by Paříž a Londýn nebyli sto vyhlásit válku, aniž by tím vyvolali vlnu nevole, která by prosadila mír”.
Teď se určitě ptáte, odkud to všechno vím. Vím to ze spisů norimberského procesu, ze spisů Foreign Office, ze spisů ministerstva zahraničí, z prací dvou francouzských historiků a líčení tehdy zúčastěných velvyslanců.
V posledních deseti dnech před vypuknutím války se vedla velmi intenzivní jednání mezi Londýnem a Berlínem, aby německo-polské problémy byly vyřešeny bez války. Polští představitelé moc velkou vůli vyjednávat neměli, a tak šlo všechno přes Londýn.
Jaké to vlastně byly problémy?
Všichni víme, že se tehdy jednalo o město Danzig a o exteritoriální dopravní spojení mezi územím Říše a odděleným územím Východního Pruska, tedy tzv. “otázku koridoru”. Co se jaksi zapomnělo a co se od konce války vytěsnilo z německých učebnic, je humanitární tragédie nepolských menšin v Polsku.
Opět samostatné Polsko roku 1919 mělo kromě 19 milionů “polských Poláků” - polsky mluvících a polských římsko-katolických občanů - také 5 milionů Ukrajinců, 2,5 milionu Židů, 2 mil. Němců, 1,5 mil. Bělorusů a několik desítek tisíc dalších menší, jako Litevců, Čechů, Maďarů, Slováků, Šlonzáků a Kašubů. 19 milionů “polských Poláků” se od roku 1919 pokoušelo svých cca 11 milionů nepolských menšin jazykově polonizovat a konfesně katolizovat. Najednou již neznali Dohodu o ochraně národnostních menšin, kterou jim r. 1920 uložily vítězné mocnosti , a pronásledovali nepolské státní občany ve vlastním státě.
Kdybych Vám nyní přednášel o osudu Němců v Polsku, leckdo z Vás by si pak pomyslel, “no jo, to jsou zase vyhnanecké řeči, to už známe”. Proto také nechci mluvit o Němcích v Polsku, nýbrž o největší polské menšinu, o 5 milionech Ukrajinců. Jejich osud je zdokumentován velmi dobře proto, neboť v té době spousta Ukrajinců vycestovávala z Polska do Kanady, do britské Kanady, a proto se britská média a parlamenty o osud Ukrajinců zajímaly a situaci pozorovaly. 14. prosince 1931 tak píše Manchester Guardian: “Menšiny majíz Polska zmizet - tato politika se bezohledně praktikuje bez sebemenšího přihlédnutí k veřejnému mínění ve světě, k mezinárodním smlouvám a mínění Společnosti národů. Ukrajina se stala pod polskou nadvládou peklem. O Bělorusku to lze říct s ještě větší jistotou. Cílem polské politiky je zmizení menšin jak z dokumentů, tak ve skutečnosti”, tolik Manchester Guardian. Jak jsem řekl, i parlamenty se zabývaly otázkou menšin v Polsku. K dispozici je třeba protokol ze zasedání horní komory parlamentu z 15.6.1932, ve kterém Lord Buxton zpravuje horní komoru britského parlamentu o aktuálních jednání Společnosti národů v Ženevě, kdy říká: “V posledních dnech byly v radě Společnosti národů projednávány otázky národnostních menšin. Především v lednovém jednání jsme projednávali zprávu, jež se zabývala terorizováním, které se odehrávalo na podzim roku 1930 v polské Ukrajině. Asimilace skrze ničení kultury je na denním pořádku. Od anexe uteklo z koridoru a z Poznaně na jeden milion Němců, protože shledávali tamní podmínky jako neúnosné. V polské části východní Haliče byl od konce války do roku 1929 snížen počet ukrajinských lidových škol o dvě třetiny. Na univerzitách, ve kterých Ukrajinci pod rakouskou nadvládou zastávali 11 učitelských míst, nemají nyní ani jedno, ačkoli jim byla polskou vládou v roce 1922 slíbena univerzita vlastní. V té části polské Ukrajiny, která předtím patřila Rusku, ve Volyni, jsou podmínky ještě tvrdší. V celé Ukrajině panuje systém policejního pronásledování”. Tento lord Buxton pokračuje dále: “Nemůžeme v této souvislosti vynechat jednu obzvlášť politováníhodnou skutečnost, a sice mučení vězňů ve věznicích včetně podezřelých, kteří upadli v nemilost polských úřadů. Přesvědčivé důkazy, že jsou v těchto případech používány středověké metody mučení, mám bohužel k dispozici. Tyto výjevy byly v radě Společnosti národů delegátem britské vlády lordem Sesselem označeny jako lidským svědomím otřásající. Radou Společnosti národů nebyly prošetřeny, jak by tomu mělo být.” Tolik dva anglické hlasy.
POKRAČOVÁNÍ
(-pk-)
