Lukáš Beer
Když jsem v roce 2009 obdržel od spolupracovníka internetový odkaz na nově se konstitující Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách a na Moravě, byl jsem nejprve poněkud v rozpacích. Jednak jsem o podobném kroku předtím nečetl nic ani ve zprávách sudetoněmecké tiskové služby, které mi pravidelně docházejí na mail. Ale především jsem nechápal, k čemu by byl podobný krok vůbec dobrý. Zakládat krajanské sdružení sudetoněmeckých vyhnanců žijících na území České republiky postrádá přeci veškerou logiku.
Teprve po obeznámení se s personálním obsazením „přípravného výboru“ onoho českého sdružení se mne zmocňovala jistota, že v žádném případě nemůže jít o záležitost, která by jakýmkoliv způsobem byla předem konzultována a koordinována se Sudetoněmeckým krajanským sdružením v Mnichově či ve Vídni. Nedokázal jsem si představit, že by „landsmanšaft“ lehkomyslně dával v sázku své jméno a svůj „image“ pouze už tím, že by své jméno nechal spojovat se jménem jednoho kontroverzního a poněkud excentrického aktivisty, který figuruje jako jeden ze členů zakládajícího tria. Mé podezření také obratem potvrdila i vídeňská kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku v osobě pana Zeihsela. „Nemáme s tím nic do činění a nebylo to s námi konzultováno“, zněla tehdy jasná odpověď.
Jaké mohly být skutečné úmysly a pohnutky aktérů k založení svého „sudetoněmeckého“ a „krajanského“ sdružení, když se v jejich případech nejedná ani o sudetské Němce, natožto o nějaký druh „krajanů“? A které „sudetoněmecké krajany“ má toto české sdružení zastupovat – ty sudetoněmecké vyhnance, kteří se po roce 1989 zpětně usídlili na území Čech a Moravy a trvale tu žijí?
Na celou záležitost by se dalo poměrně snadno zapomenout, kdyby ovšem v minulosti nedocházelo k záměnám v některých českých médiích popř. v řadách jejich čtenářstva a u diskutujících. Poslední březnový den tohoto roku však jeden z dalších zakládajících členů sdružení, Tomáš Pecina, na svém blogu nadšeně referoval, že Městský soud v Praze překvapivě vyhověl žalobě proti odmítnutí registrace samozvaného českého „sudetoněmeckého krajanského sdružení“, a tato zpráva se pak objevila i v českém tisku. O den později vyšel např. v Lidových novinách nevyvážený článek pod nepravdivým nadpisem Německý landsmanšaft žádá zákaz českých jmenovců. Pozoruhodné je, že autor této „zprávy“ v celém textu jakoby proti sobě staví existenci onoho německého „Sudetoněmeckého landsmanšaftu“ a českého rádobypendanta „Sudetoněmeckého krajanského sdružení“, ačkoliv slovo „Landsmannschaft“ v názvu svého sdružení používá i trojice zakladatelů Šinágl, Pecina a Habermann. Třešničku na dort pak autor tohoto článku v Lidových novinách pokládá tvrzením, že „místo toho, aby vedení Sudetoněmeckého landsmanšaftu tento rozsudek českých soudů přivítalo, dává od svých českých jmenovců ruce pryč.“ (!!!)
Vzhledem k tomu, že s mnohým názorem Tomáše Peciny se bezesporu dá i dobře souhlasit a lze si určitě i cenit jeho přirozeného antagonismu, ať už jde o různé polemiky aktuálního politického dění nebo i o názory k otázkám českých soudobých dějin, čekal jsem v reakci na tuto distanci z Mnichova z jeho strany určité sebekritické uznání, že se zakladatelé českého sdružení přeci jen dopustili určité chyby, když jaksi bez předchozího souhlasu (a jak bylo nahoře vysvětleno, i bez jakéhokoliv logického zdůvodnění) a bez předchozí konzultace jaksi odcizili pro název svého sdružení jméno, které je v české veřejnosti velmi dobře zakořeněno označením „sudetoněmecký landsmanšaft“. Naprosto nepodceňuji inteligenci zakladatelů českého „sudeťáckého“ sdružení a proto jsem si jist, že s touto zákonitou odmítavou reakcí německého „landsmanšaftu“ od prvopočátku počítali a kalkulovali s ní. Ostatně co si lze myslet o iniciátorech sdružení, kteří nectí ani základní normy slušného chování. Jejich postup rozhodně nelze považovat za slušný, ale spíše naopak, lze jej podezřívat za akt plánované zlovolnosti.
A je smutné, že Tomáš Pecina se v uplynulých dnech prostřednictvím svých textů a rozhovorů pro česká média ještě snažil přilévat olej do ohně. Lidovým novinám např. řekl k odmítavé reakci „originálního“ sudetoněmeckého sdružení toto: „Berou peníze z různých zdrojů, dostávají příspěvky od sudetských Němců, ale nic neprosadili a asi ani nemají zájem prosadit. A jim to zřejmě vyhovuje, nechtějí konkurenci.“
Předně – ujasněme si jednu zásadní skutečnost, kterou Tomáš Pecina zamlčuje a která jeho „argumenty“ nechá rázem sesypat jako domek postavený z kartiček od pexesa. Sudetoněmeckému krajanskému sdružení v Mnichově absolutně nevadí, že se v České republice zformovala trojice aktivistů, kteří se pokoušejí usilovat o zrušení Benešových dekretů a přispívat ke vzájemnému porozumění. Ať už je forma tohoto úsilí jakákoliv, jde o postup, který nemá nic do činění s aktivitou „německého landsmanšaftu“. Krátce řečeno – německý landsmanšaft naprosto nemá nic proti činnosti a existenci určitým způsobem zaměřeného českého sdružení. A kdo ví, možná by se v budoucnu dalo hovořit i o spolupráci a koordinaci, kdyby se české sdružení prokázalo jako seriózní partner. Ale svým postupem, tj.“ukradením jména“, se tato česká iniciativa již od počátku zdiskreditovala. Sudetoněmeckému krajanskému sdružení v Mnichově se nelíbí skutečnost, že české sdružení používá jeho název, ale proti činnosti českého sdružení fungujícího pod jiným názvem absolutně nic nemá! Jde jenom o to, aby jméno Sudetoněmeckého sdružení v Mnichově nebylo zdiskreditováno a poškozeno někým, kdo jaksi vystupuje pod jeho jménem. Asi v tomto duchu : Ať si proboha dělají co chtějí, ale ne pod naším jménem.. Toť vše!
Zlovolná tvrzení Tomáše Peciny o „strachu z konkurence“ jsou skutečně k zasmání, poněvadž, jak již bylo řečeno, německý „landsmanšaft“ vůbec nemá strach z existence českého sdružení. Má čistě jenom problém s jeho jménem. Vzniká totiž zákonitě otázka, co vůbec přimělo zakladatele českého sdružení k provokativnímu nápadu používat pro sebe označení „sudetoněmecký landsmanšaft“?
Odpovědi se nabízejí dvě. Kdyby bývali pro své sdružení zvolili dejme tomu označení „Sdružení Čechů pro porozumění se Sudetskými Němci“, nejevila by se celá záležitost už tolik spektakulérně a zajímavě pro česká média. A pak, troufal by si Tomáš Pecina v případě používání takového označení pro své sdružení stále ještě vážně hovořit o nějaké „konkurenci“? To sotva. Ono by pak bylo poněkud obtížnější obviňovat mnichovské krajanské sdružení z toho, že se bojí toho, že jim nějaké české sdružení chce „šáhnout na živnost“. Pokud by „český landsmanšaft“ skutečně představoval takovou vážnou konkurenci, jak nesmyslně tvrdí Pecina, tak by se jeho zakladatelé hravě obešli bez zcizení názvu pro své sdružení. Čistě na základě svých činů by pak mohli prokázat svou oslnivou konkurenceschopnost.
Co ale iniciátoři českého sdružení prozatím dokázali - kromě krádeže a házení špíny na ostatní? Podařilo se jim zcela z egocentrických pohnutek na sebe přilákat určitou mediální pozornost.
