Marie Hasnedlová (ročník 1925, na fotografii vpravo drží kabát) se svými kamarády z Kuratoria na soustředění v Praze ve dnech 7.-9.července 1944. |
Má babička Marie Hasnedlová se narodila v roce 1925 v obci Plánice na Klatovsku do rodiny chudých poměrů. Pradědeček byl vyučený krejčí a prababička švadlena. Žili na okraji města Plánice v malé chalupě, která sousedila s rodnou chalupou našeho známého českého vynálezce Františka Křižíka. Toho si má babička pamatuje jako starého pána s dlouhým vousem. Poprvé ho osobně spatřila v Plánici při oslavách města. Byl to podle ní hodný člověk, na kterého mají být všichni Češi a Slováci právem hrdí, za to co vykonal pro naši společnost a Československou republiku. Život mojí babičky v době prvního československého státu byl životem obyčejného dítěte z maloměsta. Docházela do obecní a měšťanské školy v Plánici. Po škole pracovala doma, na poli, učila se šít, sportovala a každou neděli chodila do kostela zpívat. Jediné co jí bylo zakázáno, byl Sokol. Pradědeček byl členem jakéhosi plánického sdružení dělníků, které mělo i vlastní mládež a sportovní klub, a má babička do něj docházela. Později na přesvědčování mého pradědečka, že do Sokola chodí všechny děti, jí byl Sokol dovolen. Horké chvíle mojí babičky začaly v roce 1939, kdy můj pradědeček umírá a prababička těžce dlouhodobě onemocní. 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Za několik měsíců má babička ukončí měšťanskou školu a vzhledem k tomu, že je má prababička těžce nemocná a na další studie babičky nebyly peníze, zůstává do roku 1940 doma. Pracuje doma jako švadlena a riskuje svůj vlastní život kvůli lásce k vlastní nemocné matce. Až když se prababička úplně uzdravila, nahlásila se má babička na místní pracovní úřad, kde jí bylo vyřčeno, jak je možné, že rok nepracuje, ignoruje výzvy a nenahlásila se dříve. Babička se obhajuje nemocí své vlastní matky. Německá státní úřednice s páskou na ruce chodila po místnosti úřadu a křičela, že tohle si žádný Čech nemůže dovolovat, že by mohl babičku čekat tvrdý postih a nucené práce v Německu. Babičku poslala do kasáren Wehrmachtu do Klatov, kam však nemohla nastoupit kvůli špatnému spojení. Poslali jí nazpět do Plánice na obecní úřad práce, kde jí bylo přiděleno nové zaměstnání ve fabrice na plynové masky, která se měla za několik měsíců otevírat. Tam má babička nastupuje jako dělnice, později jako mistrová jedné ze směn. Kromě chození do zaměstnání a péče o svou starou matku byl jedinou zájmovou činností mé babičky sport. Vzhledem k tomu, že byl Sokol, do kterého docházela cvičit, zakázán, v Plánici nastupuje má babička do Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM), do organizace, která byla zaměřená na rozvoj sportovních aktivit a branné zdatnosti mladých. Má babička s několika přáteli vede mládež ve věku od 10 do 12 let ve sportovním duchu, jezdí s nimi na výlety a na sjezdy mládeže až do konce druhé světové války, po které má babička se svou matkou odjíždí do Chomutova osidlovat Sudety. Zde se později provdá a usadí.
Výzva čtenářům:
Jste pamětníkem resp. příbuzným pamětníka, který by se se čtenáři chtěl podělit o materiál nebo o vzpomínky a zkušenosti, vztahující se nejen k činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže, ale i k široké historické tématice probírané na stránkách NAŠEHO SMĚRU?
Nebojte se oslovit redakci i se sebevíc "skromným" nápadem. Váš zájem se cení.
Obraťte se prosím na některý z uvedených kontaktů!
Redakce