 |
| Adolf Hitler vítá bulharského cara Borise III. ve svém hlavním stanu. (Foto: archiv autora) |
Je tedy zcela scestné se domnívat, že motivace ke kategorizování příslušníků takových národů, jako je třeba italský či maďarský, je ve skutečnosti potřeba si jmenované národy podmanit a tyto následně pak germanizovat či „přenárodnit“. Nikoliv, pokud je řeč o schopnosti přenárodnění Maďara či Itala, tak pouze v takové situaci, kdy takovýto příslušník žil na území Říše a existovaly teoretické možnosti, aby tento jedinec nějakým způsobem usiloval o změnu své národnosti resp. existovaly příležitosti k navázání intimního vztahu s příslušníkem německého národa druhého pohlaví. Z toho vyplývá logický závěr, že otázka schopnosti přenárodnění příslušníka polského či českého národa bude stát více v popředí zájmu rasových badatelů než by tomu bylo u příslušníků slovenského či francouzského národa, jelikož Češi i Poláci se díky své geopolitické a geografické situaci nacházeli prakticky v bezprostředním styku s příslušníky německého národa (ale velkou měrou zde rozhodoval také faktor dosavadních zkušeností v oblasti německo-polských či německo-českých vztahů) a tudíž byla právě zde otázka možnosti přenárodnění obzvláště ožehavá. U Poláků zde hrál v první řadě důležitou roli fakt, že statisíce z nich (celkově pak 2,2 miliónu a v „říšské župě Warthegau“ dalších 1,1 mil. Poláků) pracovaly na území Říše. U Čechů pak hrála rozhodující úlohu skutečnost, že jejich životní prostor se nacházel prakticky přímo v „srdci“ Říše.
Ještě jednou je nutné zdůraznit, že udržení co možná nejpříznivějšího rasového obrazu vlastního německého národa bylo absolutní premisou rasových badatelů a rasově-politického zvažování. Za nejhodnotnější rasovou složku německého národa byla považována nordická rasová složka, přičemž zachování jejího podílu na celkové struktuře obyvatelstva bylo považováno za absolutně žádoucí a naopak oslabení tohoto podílu za nežádoucí. Jak si za chvíli ukážeme na konkrétní německé příručce z roku 1942, byly evropské národy rozčleněny do různých kategorií dle jejich „schopnosti přenárodnění“. Ale i zde se ukážou jako směrodatné okolnosti, které by k přenárodnění vedly – například jiná je pozice příslušníka českého národa, který žil a pracoval na území „Altreichu“ a který je zkoumán z hlediska možnosti přenárodnění a jiná je situace příslušníka českého národa, žijícího na území Protektorátu. I tyto vnější okolnosti mohou vést k odlišným závěrům při posuzování schopnosti k přenárodnění. A je nutné si také uvědomit, že příslušník určitého národa žijící na území „Altreichu“ nemusí být uznán za schopného k přenárodnění paradoxně i v takové situaci, kdyby třeba vykazoval shodné rasové prvky a shodné rozvrstvení evropských rasových složek ve svém profilu jako celá řada příslušníků německého národa. To proto, že na příslušníka cizího národa byly přirozeně kladeny vyšší nároky na podíl oné nordické složky, jelikož její maximální udržení v rámci „německého národního tělesa“ stálo na prvním místě – pokud by se tedy příslušníkem německého národa měl stát nový člen a měl pak do „národního tělesa“ přispět svým dědičným statkem, je na něho kladen vyšší nárok z hlediska určitého podílu nordické rasové složky než dejme tomu na příslušníka německého národa, který má tento podíl „nedostačující“, ale je již součástí „německého národního tělesa“. Jak vidno, tak se židovská otázka této problematice naprosto vymyká a spadá pod úplně jinou oblast – příslušník „židovské rasy“, v očích nacionálněsocialistických badatelů jako příslušník naprosto „cizí rasy“, nikdy nepřipadal v úvahu při přenárodnění, naopak k „přenárodnění“ takového jedince nesmělo nikdy a za žádných okolností dojít. Je tedy zcela manipulativní, ale bohužel často provozovanou praktikou, pokouší-li se neseriózní historiografie stavět rasovou otázku „Židů“ a „méněcenných Slovanů“ na stejnou roveň. (Srovnej např. tvrzení historika Jana B. Uhlíře ve své knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech, str. 360: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno např. jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí Říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“)
V neposlední řadě je nutno podotknout, že závěry učiněné z hlediska rasově-politického (Rassenpolitik) se mohou výrazně lišit od závěrů, které se nechaly řídit především hlediskem národovské politiky (Volkstumspolitik), které je ovlivněno danými geopolitickými, geografickými a historickými okolnostmi, což se například projevilo při nazírání na českou otázku.
Přejděme tedy ke konkrétním závěrům kategorizace evropských národů z rasově-politického hlediska. V roce 1942 vydává Rasově-politický úřad NSDAP instrukční brožuru „Nationalsozialistische Fremdvolkpolitik“ (Nacionálněsocialistická politika vůči cizím národům), která byla určena pouze pro interní potřeby („Pro služební použití! Přetisk nebo předání neoprávněným osobám není povoleno!“), jejímž autorem byl Egon Leuschner.
 |
| Walter Groß (1904-1945) založil v roce 1933 úřad, který od května 1934 nesl název "Rasově- politický úřad NSDAP", a působil jako jeho vedoucí činitel. Zemřel 25. dubna 1945 při bojích v Berlíně. Jeho spolupracovníci později vypovídali, že si smrt v boji údajně sám vyhledal. (Foto: Wikipedia) |
Egon Leuschner byl vedoucím školení při Rasově-politickém úřadě NSDAP a odpovídal za řečnickou školu, jejíž absolventi (celkem 1.400 lidí) měli dokázat jednoduchým a přesvědčivým způsobem argumentovat a osvětlovat zásady rasové politiky. Narodil se v roce 1901 v Liegnitzu a zpočátku byl zaměstnán jako učitel v Breslau. V roce 1932 vstoupil do NSDAP a do Nacionálněsocialistického svazu učitelů (Nationalsozialistischer Lehrerbund, NSLB). Leuschner byl pak předsedou školení NSLB a zároveň místním úředním vedoucím a pověřencem Rasově-politického úřadu (Rassenpolitisches Amt der NSDAP, dále RPA) pro rasovou politiku a politiku obyvatelstva v župě Slezsko. Po roce 1935 pracoval v Berlíně jako „říšský školící pověřenec“ RPA a v roce 1936 vedl „1. rasově-politický školící kurs“ v Berlíně. Ještě v roce 1942 vydává RPA jeho spis „Nationalsozialistische Fremdvolkpolitik“ s předmlovou Waltera Grosse. (Walter Groβ byl vedoucím RPA a jako takový byl v poslední instanci odpovědný za celkovou rasově-politickou výchovnou a školící práci v NSDAP, s výjimkou SS, které měly vlastní rasový úřad. Gross zastával relativně snadnou rasovou teorii, v rámci které označil tři faktory, které dle jeho názoru zodpovídaly za „degeneraci“ německého národa: 1. čistě početné ubývání národa, 2. nárůst „podprůměrně nadaných“ při současném úbytku dědičně hodnotných a 3. promíchávání s druhově cizími rasovými dílčími prvky, které vedlo k vnitřnímu neklidu, rozpolcenosti a odcizení. Z toho vyvozoval nutnost eliminace dědičných hodnot, které „se nacházely pod pod dobrým průměrem“. Pro Grosse představovali hlavní nebezpečí Židé, protože byli nejen cizí rasy ale také proto, že se u nich kromě toho vyvinuly obzvláště špatné dědičné statky, což Groβ pokládal za vědecky podložené.)
Středem zájmu této publikace byly úvahy k problematice „přenárodnění“ (Umvolkung) a zejména závěry ohledně styku a zacházení s příslušníky polského národa – toto zaměření se na polskou problematiku zřejmě odpovídalo jeho slezskému původu. Leuschner vypracoval především hranice „schopnosti přenárodnění“ u Poláků a tvrdil, že pouze asimilovaní, „nepřenárodnění polonizovaní jedinci německého kmene“ jsou „schopni zpětného poněmčení“. Proto dospěl také k jasnému závěru: „Vzdáleným cílem rasově-politicky směřované politiky ohledně cizích národů může být pouze bezezbytkové odstranění největší části Poláků z Říše.“ O Polácích také napsal: „Otrocké smýšlení Poláka vyžaduje, aby stále cítil pána, pokud má vykonat spokojenou práci.“
Věnujme se ale nejprve předmluvě, kterou napsal Walter Groβ. V ní se uvádí v návaznosti na změny, které byly dosaženy během dosavadní války a o nastávajících úkolech toto: „V boji a zároveň v mírové práci se z naší izolace stalo stýkání se všemi národy tohoto světadílu v největším rozsahu. Konec války nás spatří jako vítězný národ uprostřed osvobozeného světa, s jehož zeměmi a národy budou Němci pěstovat nejsilnější výměnu v politice, hospodářství a kultuře a nejužší pracovní spojení. Tím jsme my Němci také nuceni, abychom si ujasnili práva a povinnosti, které vyplývají z tohoto nového vztahu vůči jiným národům.“ Tyto zásady měla objasňovat příručka určená pro vedoucí politické činitele NSDAP a Groβ znovu zdůraznil, že publikace „mimo tento okruh nemá být vynášena na veřejnost“.
Leuschner se pak sám v publikaci rozepisuje o důvodech, proč brát zřetel na rasově-politické otázky. V dřívějších dobách si válčící státy vystačily s tím, že učinily z obyvatelstva, které žilo na dobytém území, své státní občany, kteří více nebo méně ochotně změnili svou „národnost“ a poslušně platili daně. Nacionálněsocialistická politika však hleděla na to, aby nové obyvatelstvo pokrevně zapadalo do hlavního národního státního celku, aby tím bylo do budoucna zabráněno rozkladným tendencím v těchto oblastech. Otázka rasově-politických zásad vyvstává tedy jednak ze skutečnosti, že Německá říše nabyla nového území na východě. Druhou zásadní okolností byl značný příliv zahraničních dělníků do Říše. „Pozorování přílivu příslušníků cizích národů do Říše, skutečnost výskytu miliónů Poláků na východě naplnila mnohé národní soudruhy úzkostlivou starostí o národovsko-rasovou budoucnost našeho národa“, uvádí Leuschner.
Autor pak podrobně přechází k terminologickému osvětlování a tak mj. dospívá k závěru, že „nenordické rasové dílčí prvky vzešly během staletí dějin do německého národa tak, že sotva se dají s absolutní jistotou zjistit zástupci čisté rasy té či oné rasové skupiny. Z procentuálního výpočtu těchto podílů jednotlivých ras, jak byly např. vědecky sestaveny pro německý národ, se nesmí vyvodit nesprávný závěr, že každý německý člověk odpovídá ve svém vlastním rasovém složení právě těmto průměrným poměrům smíšení. Tato čísla se vztahují pouze na celistvost německého národa, nikoliv ale na jedince. Jednotlivý německý člověk samozřejmě může ve větším či v menším měřítku vlastnit ostické nebo západní rasové stopy, které velmi zdůrazněně vyčnívají ve formě vnějšího projevu, přesto v něm ale bude tvořit rasovou převahu nordické jádro. Zastřena může být tato skutečnost pouze dědičně zákonitými procesy dominantního a recesivního (překrývajícího a překrývatelného) chování určitých dědičných vloh (rasových směsí se např. ve formě vnějšího vzezření v dědičném chodu dědičná vloha plavovlasosti nordické rasy překrývá tmavovlasostí jiných ras).“ Národ pak podle Leuschnera vzniká biologicky z ras a rasových směsí. Národovský svéráz národa se vyvíjí jednak z rasových sil, které v něm žijí, a jednak ze svých dějin v nejširším smyslu. K tomu patří také celková dějinná tradice národního, kulturního a duchovního života, která přispěla k tomu, čím se národ nakonec stal. „Je to krevní a zároveň osudové společenství. Svůj charakteristický rasový ráz dostává díky rasám, které přispěly k biologickému vytvoření národa. Rozmnožováním v nepřestávajícím dědičném míchání se vyvíjí v dědičné společenství, jehož jednotlivé články jsou navzájem propojeny v těsných krevních liniích. Toto pokrevně svázané životní společenství „národ“ formuje a vytváří si prostřednictvím v něm žijících rasových sil vlastní kulturu, jazyk, zvyky atd.“
Leuschner však varuje v další kapitolce před mylnou představou, podle níž je výsledné „chování národa“ výsledkem určité rasové struktury, jinak by v současné válce proti sobě nestáli rasově příbuzní Angličané a Němci. „Často slýchávané vysvětlení, že se národy liší svým druhem a podílem různých rasových skupin, ze kterých se skládá, samo o sobě není nesprávné, je ale přeci jen jednostranné a tím nedostačující, protože se omezuje pouze na rozdílné rasové znaky. Národy Evropy vzešly z těch stejných rasových substancí jako německý národ, tj. nordická, západní, dinárská rasa atd. je ve všech zastoupena. Co nejprve biologicky odlišuje jeden národ od druhého, je množstevní poměr těchto rasových podílů. Určuje tedy také stupeň rasového příbuzenství národů. Kdybychom ale hledali původ duchovně-kulturních životních projevů a politického chování nějakého národa jenom v jeho rasovém složení, tak by přeci musely mít dějiny, co se týče vzájemného soužití a vzájemných střetů národů, úplně jiný průběh než doposud, průběh, který by byl určován biologicky rozdělující nebo společnou krví. Rozdílnost evropských národů, která se v současné době tak křiklavě projevuje po politické stránce, se dá stejně tak málo odůvodnit rasovými rozdíly, jako obráceně stejně tak společné duchovní postoje, společná duchovně myšlenková a politická stanovení cílů nemusejí vyrůstat ze stejné rasové struktury.“ Existují tedy zákonitosti, které se nacházejí zcela mimo ona rasově- biologická pravidla, míní Leuschner, a na příkladu britského národa ilustruje: „Židovský liberalismus ovládá smýšlení anglického národa. Z něho pochází všechno duchovní zvažování a toto zakrývá dobré rasové síly nordického národa, které ve skutečnosti nacházejí v hloubi.“
Liberalismus a přirozený výběr
Zajímavá je Leuschnerova úvaha o „výběru prostřednictvím duchovního prostředí“, která vykresluje i určité stále aktuální prvky života moderní společnosti, byla jím však podána v antisemitském kontextu: „Veškerý život v přírodě je boj, neustálé vypořádávání se s okolním prostředím. Každá živá bytost je schopna udržet svůj život pouze tehdy, když okolní prostředí odpovídá jeho uzpůsobení z hlediska vloh. Ryba hozená do suchého prostředí nebo žitné zrno vhozené do vody, oba zaniknou, protože jejich vlohy, které by je samy o sobě udržely při životu, nejsou schopny obstát požadavkům cizího okolního prostředí. Každá živá bytost tedy potřebuje k tomu, aby zůstala být schopna života, v první řadě okolní prostředí, odpovídající druhu. Za druhé musí být silná a zdravá, aby obstála v tvrdém životním boji v okolním prostředí. Aby sloužila zdravému životu, vydává příroda napospas zničení to nemocné a slabé. Tyto stejné přírodní zákonitosti mají také platnost pro lidský život.“ Jen s tím rozdílem, že současný člověk se stal díky pokroku nesrovnatelně méně závislým na bezprostředním přírodním okolí a tím se tím také naprosto oslabila výběrová účinnost přírodního okolí ve srovnání s okolním prostředím, které si vytvořil moderní člověk sám. Ovšem: „Úlohu kdysi chovně působícího prostředí „přírody“ převzalo lidské životní společenství „národ“ duchovně-duševními idejemi a životními zásadami, které v sobě nosí. Pro chovný národovský vývoj je důležitá v rozhodující míře otázka, pro které vlohy a nositele vloh se vytváří lepší živná půda prostřednictvím duchovního okolního světa a zda budou připuštěny životní podmínky, které lépe vyhovují. Zda se rozvinou ty či ony vlohy nebo zda v jiném případě vymřou společně se svým nositelem, pak převážně závisí na druhu duchovního okolního světa. Celkový duchovní myšlenkový obsah národa a z něho odvozená hierarchie duchovních hodnot jsou jeho světonázorem, kterým je naplněn. Extrémně proti sobě stojící světonázory nacionálního socialismu a židovského liberalismu mají stejně tak extrémní představy o hodnotách a životní ideály. Když se neukázněnost a nevázanost, zbabělost a korupce a neomezený individualismus prakticky stávají zbožňovanými ideály, pokud se zakládání rodiny chápe jako zaostalost, starý mládenec je vyzdvihován jako „moudrý“ a moderní člověk, pokud se odvaha hodnotí jako hloupost a žena je znevažována do pozice zkresleného obrazu pohlavní družky, pak vzniká duchovní klima, díky němuž by německý národ nakonec upadl. Liberalismus je zatuchlý skleníkový vzduch, ve kterém může své vlohy dovést k rozvoji pouze Žid, ve kterém ale nordický člověk z dlouhodobého hlediska pozbývá své životní síly. Pokud takovýto duchovní postoj získává převahu jako životní prostředí, pak se v životním boji stává slušný člověk slabším než ten nesvědomitý, stejně tak poctivě tvořící slabší než vychytralý keťas, idealista se stává slabším než materialista. Hodnotnému člověku se v takovéto duchovně-duševní sféře komplikuje sociální vzestup, pokud mu přímo není znemožněn. Stává se objektem vykořisťování a bezúspěšně se pokouší zlepšit si svou sociální situaci svým slušným způsobem. Překážky, podmíněné životním prostředím, mohou být i tak velké, že hospodářská situace komplikuje založení rodiny nebo jí ani neumožňuje a on musí jít životem bezdětně. Střízlivá bilance říká: duchovní životní prostředí vyhubilo nositele hodnotných dědičných vloh. Obráceně zvýhodňuje liberální životní prostředí rozvíjení a rozmnožování se asociálních, společenství neschopných, nehodnotných elementů, které bez jakékoliv vnitřní zábrany zanechávají národu své dědičné vlohy v početných dětech.“
Pokračování následuje.
Literatura:
Hans-Christian Harten, Uwe Neirich, Matthias Schwerendt: Rassenhygiene als Erziehungsideologie des Dritten Reiches, Akademie Verlag, Berlin 2006
Egon Leuschner: Nationalsozialistische Fremdvolkpolitik, Rassenpolitisches Amt der NSDAP, Berlin 1942
