Gwynne Dyer
Naposledy, co se prezident Spojených států Barack Obama setkal s izraelským ministerským předsedou Binyaminem Netanyahu, bylo očividné, že si oba muži navzájem nedůvěřovali a pohrdali sebou. Tentokrát (5. března) byla jejich vzájemná averze lépe skrytá, ale propast mezi nimi byla stále stejně velká, obzvláště co se týče tématu údajného úsilování Íránu o atomové zbraně. Ale je zvláštní, když dvě nukleárně vyzbrojené země (USA vlastní přes 5000 atomových zbraní a Izrael kolem 200) prohlašují, že je životně důležité zabránit tomu, aby jedna třetí země taky získala pár těchto věciček. Obzvlášť, když tato třetí země, totiž Írán, podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a nadále ji ještě dodržuje, zatímco Izrael se vždy zdráhal tuto smlouvu podepsat. Ale to přeci nevadí.
To, co Obamu a Netanyahua rozděluje, je otázka časového průběhu. Obamovou „červenou linií“ je časový okamžik, ve který Írán „bude vlastnit“ atomovou zbraň, přičemž by tento nenastal dříve než za několik málo let, i v případě, že Írán má v úmyslu takovouto zbraň vyrobit (americké a izraelské tajné služby jsou jednomyslného názoru, že Írán na ní momentálně nepracuje).Netanyahuova „červená linie“ je postavená mnohem blíže, totiž ten moment, kdykoliv bude Írán vlastnit dostatečné množství obohaceného uranu, aby z něj mohl vyrobit bombu, přičemž je jedno, zda to skutečně udělá či ne. Samozřejmě je obohacování uranu pro Írán naprosto legální (který je podle jeho údajů určen výlučně pro použití v civilních jaderných elektrárnách), zatímco útok na Írán by byl zločinem dle mezinárodního práva. Ale to nebránilo předešlému prezidentu Georgu W. Bushovi v tom, aby napadl Irák, a nebránilo by to ani Obamovi.
Co Obamu znepokojuje, jsou tři jiné věci. Zaprvé nemá americká veřejnost jednoduše už náladu na třetí „válku vlastní volby“ v rozmezí deseti let na Blízkém východě. Generál ve výslužbě Anthony Zinni před třemi lety varoval: „Pokud jste měli rádi Irák a Afghánistán, tak Írán budete milovat.“ Zadruhé jsou letos prezidentské volby v USA. Pokud Izrael napadne Írán, vyskočí cena ropy do výšek a zmaří hospodářské zotavení, na kterém je Obama závislý, pokud chce být znovu zvolen. Pokud ovšem Spojené státy nepodpoří Izrael, postaví se proti němu američtí podpůrci Izraele a tím tak jako tak zmaří jeho vyhlídky na opětovné zvolení. Zatřetí by útok nezničil íránská zařízení na obohacování uranu. Izrael už léta vyhrožoval, že je zničí, a proto je Írán přestěhoval hluboko pod zemský povrch. Izraelští a američtí váleční štváči tvrdí, že útok prý může oddálit schopnost Íránu obohatit větší množství uranu o tři roky, ale Meir Dagan, bývalý šéf izraelské tajné služby Mossad, se domnívá, že i tři měsíce jsou optimistickým odhadem.
Dokonce i kdyby to byly tři roky, tak by na tom byl Írán v roce 2015 stejně jako je na tom teď – a takový Írán, který by předtím byl napaden Izraelem a USA, by byl rozhodnutý co nejrychleji získat atomové zbraně. Generál Martin Dempsey, předseda generálního štábu USA, nedávno řekl, že izraelské útoky proti Íránu „by byly nestabilizující a nedosáhly by své dlouhodobé cíle.“
Pokud ministerský předseda Netanyahu a jeho válkychtiví kamarádi opravdu věří tomu, že by íránské atomové zbraně znamenaly vymazání židovského státu, pak by se jejich přání napadnout Írán, dalo bránit, ale oni tomu nevěří. To je určeno pouze veřejnosti. Ve skutečnosti tu nestojí ve hře přežití Izraele, nýbrž jenom udržení velké strategické výhody, kterou má Izrael jako jediný stát na Středním východě, který disponuje jadernými zbraněmi.
Ehud Barak, izraelský ministr obrany, nedávno prozradil ono tajemství v interview s izraelským novinářem Ronenem Bergmanem pro New York Times Magazine. „Z našeho pohledu nabízí atomárně ozbrojený stát svým stoupencům úplně jiný druh ochrany. Představte si, že se dostaneme do nové vojenské konfrontace s Hizballáh a jaderně ozbrojený Írán prohlásí, že útok proti Hizballáh chápe jako útok proti Íránu. Sice bychom proto nemuseli bezpodmínečně hned couvnout, ale každopádně by to omezilo naše možnosti jednání.“
Nu což. Izrael prohrál svojí poslední vojenskou konfrontaci s Hizballáh v roce 2006 dokonce i s monopolem na atomové zbraně, ale následovně neutrpěl žádné trvalé škody. Pokud Izrael není konfrontován existenční hrozbou, nýbrž pouze jen možnou ztrátou strategické výhody, tak nemá absolutně žádný význam začít ilegální agresivní válku proti Íránu.
Ale existuje ještě jeden motiv, ležící hlouběji. Netanyahu a jeho kamarádi skutečně věří, že by útok na Írán svrhl islámský režim. Jak řekl Netanyahu novinářovi Bergmanovi: „Íránská puma by zaručovala přežití současného režimu, který by se jinak nedožil 40. výročí své existence vzhledem k obdivu, který mladá generace v Íránu chová vůči Západu. Pokud by měla bombu, bylo by velmi obtížné se s vládou vypořádat.“
To, co tedy požadují Barak a jeho druh ve válečném štvaní Netanyahu, je americká podpora útoku, jehož skutečným cílem je svrhnout íránský režim. Myšlenkový pochod, který za tím vězí, je bludný: názor, že se íránský režim zhroutí, když se nezmocní bomby, je zastáván izraelskými a americkými válečnými štváči, ale neexistuje žádný konkrétní důvod, abychom tomu věřili.
Jak nedávno řekl Meir Dagan na jedné přednášce v univerzitě v Tel Avivu: „Skutečnost, že někdo byl zvolený, ještě neznamená, že je moudrý.“
Tento článek byl přeložen a převzat se souhlasem správce webu Antikrieg.com
