Lukáš Beer
Brněnský státní zástupce Jan Petrásek včera vysvětloval pro server Novinky.cz, že stíhání vydavatelů Hitlerových projevů bylo rozšířeno o trestný čin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Konstatoval, že obžaloba se netýká přímo vydání kontroverzního titulu, ale především některých komentářů a mezititulků k samotným Hitlerovým projevům z let 1939 až 1942.
Ze zmíněných komentářů prý například není zřejmé, kdy jde o citaci z Hitlerova projevu a kdy jde naopak o názor jejich autora. „Komentáře vyznívají pochvalně“,uvedl Petrásek. „Tato knížka, komplexně pojatá, působí jako nějaké ospravedlňování, schvalování. A to jak ke genocidiu, což je úzká výseč toho, co mají nacisté na svědomí, tak ve vztahu k nacionálnímu socialismu jako takovému“, dodal státní zástupce.
Téma bagatelizování a schvalování genocidia je v tomto trestním stíhání ale bezpředmětné – i kdyby autor dokonce sám chtěl, nemohl ve svých komentářích žádné Hitlerovy výroky o genocidě schvalovat. Jednoduše proto, že obsah zveřejněných doslovných projevů se ani v jednom případě tématu genocidy netýká.
To si možná na státním zastupitelství mezitím (snad) uvědomili – stačí porovnání výtvoru „odborného vyjádření“ od historika Jana B. Uhlíře se skutečným obsahem knihy. Pro každého objektivně posuzujícího jedince je toto vykonstruované téma definitivně smeteno ze stolu.
Člověk nemusí být historikem, postačí si knihu pořádně přečíst. Petrásek by se měl pro zajímavost seznámit s obsahem krvelačných veřejných výroků samozvaného československého prezidenta Edvarda Beneše koncem války na adresu německého etnika – ten chtěl celé toto etnikum v českomoravském prostoru vylikvidovat na základě národnostní příslušnosti. Ve srovnání s těmito Benešovými výroky jsou Hitlerovy řečnické výkony v knize vrkáním holubice míru.
Hitler v projevech hovoří konkrétně o velkém počtu evropských národů a také o Američanech a jihoafrických Búrech. O všech těchto národech promlouvá ve veřejných projevech pochvalně, mnohdy i s úctou. Nevraživě a s pohrdáním hovoří v roce 1939 pouze o Polácích (nikoliv však v „genocidním tónu“ a už vůbec ne tak, jako Edvard Beneš o sudetských Němcích!) a s pohrdáním a místy nenávistně mluví o Židech.
Hitler nemluvil o protižidovských opatřeních
Hitlerovy antisemitské (antijudaistické) výpady (kritika finančního kapitálu, „vlivní Židé v pozadí západních politiků“, popř. za prezidentem Rooseveltem atd. atd.) nemají nikdy „genocidní“ charakter, nýbrž ráz pro poměry první poloviny 20. století a konce 19. století naprosto standardní, Hitler zde vyslovuje názory, které zastávaly široké vrstvy německé veřejnosti daleko mimo nacionálněsocialistické hnutí a dokonce i mimo německý národ.
Hitlerovy projevy by měly však naprosto jinou závažnost (totiž popř. genocidního charakteru), pokud by se vyjadřovaly k protižidovským opatřením (přesto se ale většina laiků, kteří neznají obsah jeho projevů, domnívá, že právě tato témata v jeho řečenických přednesech dominovala).
O protižidovských opatřeních Hitler v publikovaných projevech nehovoří a ani je neschvaluje. Nemohl je tedy schvalovat ani autor komentářů.
Samotný Hitlerův antijudaismus a jeho názory na „vliv mezinárodního Židovstva“ na světové a hospodářské dění (o tom jeho projevy mj. jsou) nemají vztažnost ke genocidě. Hitler v žádném případě nevynalezl svůj antijudaismus („kritiku Židovstva“) jako pouhý prostředek nebo záminku na cestě k uvedení protižidovských opatření do praxe. Pokud by tomu tak bylo (což je historicky snadno vyvratitelné), znamenalo by to, že každý, kdo v roce 2014 veřejně prohlásí názor, že „Hollywood je ovládán Židy a Hollywood propaguje dekadenci“, by mohl být trestně stíhán pro bagatelizaci či schvalování genocidia. Stejně tak by jako schvalování genocidia musela být chápána kritika politiky dnešního státu Izrael, protože mnoho českých a publicistů i někteří politikové prosazují tezi, že veškerá kritika židovského státu má ve skutečnosti antisemitský motiv.
Co řekl či neřekl Hitler, lze v komentářích jasně odlišit
Druhý zásadní důvod, proč celá obžaloba nemá opodstatnění, spočívá už v tom, že v textu komentářů lze jednoznačně rozlišit, co v jejich obsahu odpovídá znění Hitlerova projevu a co je v nich jaksi navíc – tj. které informace a která konstatování doplnil mimo obsah konkrétního projevu autor doprovodných komentářů. Vyplývá to vždy z kontextu celého textu. Příklady, které uvádí Jan B. Uhlíř ve svém vyjádření, na jehož základě bylo trestní stíhání zahájeno, byly ve zpětné reakci jeden po druhém vyvráceny a Uhlíř byl mj. usvědčen z křiklavé manipulace s textem a z vytrhávání z kontextu.
V úvodu ke knize je naprosto srozumitelně editorem čtenářovi sděleno, že mezititulky nejsou konstatováním editora, nýbrž pouze tématicky odlišují jednotlivé úseky Hitlerových projevů a tyto mezititulky odpovídají smyslem i výpovědí obsahu řečníkova, tj. Hitlerova tvrzení.
Pro srovnání: Vytváření mezititulků v novinářských textech je zcela běžnou praxí. Například v hypotetickém článku, který pojednává o výrocích reprezentanta České republiky, českého prezidenta Miloše Zemana o sudetských Němcích a o jeho životním stylu, tj. který je jeho nepřímým opisem, lze použít např. mezititulku „Vůbec nepiji alkohol!“ nebo Sudetští Němci mohou být rádi, že byli jen vyhnáni a nebyli postříleni za velezradu. V obou případech je zřejmé, že editor se s mezititulkem neshoduje, ale pouze po svém interpretuje nějaká tvrzení mluvčího. Jinak tomu není ani v knize Adolf Hitler: Projevy.
Žalobce zjevně naprosto ignoruje existenci úvodní kapitoly ke knize, kde se editor knihy srozumitelně vyhrazuje vůči obsahu Hitlerových projevů a vysvětluje metodiku vytváření doprovodných komentářů a mezititulků. Tento předpoklad ignorace úvodu knihy náhodným čtenářem je však chybný – pokud by takový čtenář „přeskočil“ úvod ke knize a začal studium až četbou komentářů a pak teprve samotných projevů, musí žaloba stejně tak vycházet z předpokladu, že dotyčný čtenář dané komentáře vůbec číst nebude, anebo že si dotyčné komentáře přečte až po samotném příslušném projevu. Nejpozději zde má čtenář jasnou příležitost rozlišit, zda se komentář svým obsahem kryje s obsahem projevu a která konstatování jsou dodatečným výtvorem editora, a tedy v komentářích „navíc“.
Pozoruhodné také je, že kdyby byly doprovodné texty knihy, napsané Lukášem Beerem, naprosto korektně 1:1 (v podobě, jaké jsou dnes) přeloženy do německého jazyka, nezmohl by se český státní zástupce vůbec na nic, protože v německém jazyce lze v textu komentářů už jen gramaticky hned na první pohled hravě odlišit, co je nepřímým citátem Hitlerových projevů a co uvádí sám editor – díky použití konjunktivu nepřímého citátu. Český jazyk touto gramatickou pomůckou bohužel nedisponuje a má zde pouze omezené vyjadřovací schopnosti, což však editorovi nelze klást za vinu. Editor je zvyklý používat v soukromí při myšlenkových pochodech převážně německý jazyk a tento způsob vyjádření v češtině, realizovaný v komentářích psaných k projevům, je odrazem jeho přirozeného vyjadřování.
Obvinění z neodlišitelnosti konstatování editora o tvrzení Adolfa Hitlera je jednoznačně bezpředmětné a křivé.
Lze také předpokládat, že pokud by editor do svých komentářů doplňoval vlastní kritické poznámky nebo dokonce pomluvačné lži a výmysly na adresu Adolfa Hitlera či nacionálněsocialistických představitelů, trestní stíhání by nikdy zahájeno nebylo – odlišitelnost editorových vlastních názorů od obsahu Hitlerových projevů by nebyla předmětem zájmu státního zastupitelství. Státní zastupitelství se věcí zabývá proto, že editor Hitlerovy projevy nehodnotil ani záporně, ani kladně, nýbrž protože je nehodnotil nijak. Pouze příležitostně doplnil tématický výklad některých událostí či okolností, které Hitler tematizoval a propagandisticky využíval pro své potřeby. V nejméně jednom případě dokonce Hitlerovo tvrzení v komentáři přímo vyvrací.
Sympatie k nacionálnímu socialismu?
Editor v knize nacionální socialismus neschvaluje, nesympatizuje s ním, ale také jej nekritizuje. To je sice postup nekonformní, ale nelze mu objektivně nic vyčíst. Autor nestaví čtenáře do pozice hloupého konzumenta, který si neumí vytvořit vlastní úsudek a není schopen si pořídit i jinou literaturu. Editor někdy podává čtenáři doplňující informace (například o sociálním „díle zimní pomoci“).
Stojíme zde před zásadní otázkou: Jestliže editor ve svém komentáři hovoří o podstatě a charakteru „díla zimní pomoci“ a hovoří také o jeho úspěších, o kterých Hitler mluvil ve svém projevu, lze mu vytýkat sympatie k nacionálnímu socialismu jako takovému?
Byly veškeré „výdobytky“ nacionálního socialismu bez výjimky zločinné, špatné a směřovaly ke genocidě a nenávisti?
Pokud editor blíže osvětluje otázku německo-polských vztahů v meziválečném období a konstatuje některá historicky nepopíratelná (i když v učebnicích dějepisu zamlčovaná) fakta, stejně jako když tematizuje nespravedlnosti Versailles, kterými ve svém projevu argumentuje i Hitler, znamená to, že editor sympatizuje s nacionáním socialismem a schvaluje genocidu, o které navíc v knize není řeč?
Položme si ale úplně tu zásadní otázku: Proč dnes zavrhujeme nacionální socialismus a jeho propagace je ze zákona zakázána? Pro jeho rodinnou, sociální a hospodářskou politiku? Kvůli charakteru německo-francouzských vztahů za 2. světové války? Pro vztah této ideologie k „diktatuře kapitálu“ a k parlamentarismu? Nebo pro jeho zločiny proti lidskosti? Byla Hitlerova sociální politika zločinná? (Kupodivu právě kvůli ní si Hitler na Západě získal mnoho zarytých nepřátel... )
Jinými slovy: nebýt veřejností a obcí historiků vnímaných spáchaných zločinů proti lidskosti, sotva by nacionální socialismus mohl být dnes chápán jako zločinný systém. Není tomu tak?
Hitlerovy projevy v knize jsou jenom z malé části o tom, co pán s knírkem říkal o židovských spoluobčanech, často o Židech mluvil jako o finančnících. Z větší části jsou projevy ale o tom, jak Hitler argumentoval své kroky v mezinárodní politice (stejně tak mohl teoreticky argumentovat Bismarck, Truman či Napoleon nebo Churchill). A z největší části jsou projevy o jeho kritice „diktatury kapitálu“ a parlamentarismu a o tom, jaké (z jeho pohledu) všemožné chyby nacházel na Výmarské republice.
Hitler ve zveřejněných projevech nevyzýval k zabíjení či likvidování lidí jako pan Edvard Beneš ke konci války, Hitler ve zveřejněných projevech ani zdaleka nemluvil tak nenávistně o Židech jako pánové Jiří Vacek a Jiří Krutina o Němcích ve svých štvavých pamfletech, schvalujících zabíjení „sudetů“ – knihy, které si lze zakoupit v českých knihkupectvích a na „vlasteneckých“ internetových stránkách.
Nevěřím tomu, že by všichni, kdo stojí za trestním stíháním vydavatelů projevů, byli skutečně tak hloupí či negramotní. A určitě to nelze vytýkat ani policejnímu orgánu, který pouze musí plnit pokyny „shora“.
Ti moudří z "pronásledovatelů" vědí, že z Hitlerových projevů nemusí mít žádný strach proto, že by v lidech probouzely mezinárodní zášť či agresi, že by je sváděly ke „genocidě“ či budování nějakých plynových komor, nebo naváděly k honu na Romy. Tady Hitlerovi nemohou konkurovat (ani po intelektuální stránce) některé primitivní nenávistné a vulgární výplody českých publicistů, (vezměme si jen například takový vulgární EUportal.cz, vedený jistým Lukášem Petříkem, kamarádem Václava Klause).
Tedy odtud vítr nevane, na to je Hitler mezi Čechy až příliš neoblíbený. Naopak – genocida jej činí odpudivým.
Strach jde odjinud. Lidé by kupříkladu mohli přijít na to, že tento muž tematizoval ve svých projevech takové oblasti hospodářského a sociálního a společenského života, jež by se našincovi dnes mohly třebas jevit podezřele aktuální nebo prostě tak nějak nadčasové. Hitler by se mohl stát zajímavý (nebezpečný) právě pro tyto názory, nikoliv pro své domnělé a skutečné nenávistné projevy vůči těm či oněm etnickým skupinám nebo politickým kruhům.
Při představě, že by se se takovéto myšlenky oděly do nového zreformovaného hávu „s lidskou tváří“, kdekdo by tomuto sociálnímu a politickému programu mohl podlehnout.
Zamyslíme-li se nad tím, na jakých modlách je postaven dnešní hospodářsko-sociální řád (nebudeme jej nyní hodnotit co do dokonalosti, morální vyspělosti a nezločinnosti – to přenechme budoucím generacím za 150-200 let), kterému podléhá veškerý politický, hospodářský a kulturní život, snadněji pochopíme, že by tyto obavy mohly být docela reálné. A každá doba měla vždy své pilné udržovače statusu quo.
Lidstvo ve svém společensko-kulturním vývoji naštěstí nezakrne navěky v roce 2014, tak jako Středoevropané se již dávno dokázali vysvobodit z nevolnictví.
P.S.: V září loňského roku vysílal Český rozhlas diskusi na téma vydání Hitlerových projevů (zúčastnil se jí i bývalý předseda ODA Daniel Kroupa), ze které jasně vyznělo, že problémem se přítomným nejevily samotné komentáře k projevům, ale už jenom fakt, že Hitlerovy projevy se vůbec vydaly.
Jednoznačně to vyplývá i ze slov právní aktivistky Kláry Kalibové, angažující se v boji "proti xenofobii" a působící v organizaci In Iuistitia. Její pojetí svobody slova bychom si měli pořádně zapsat za uši. V pořadu prozradila: "Vydávání knih související s postavou Adolfa Hitlera se nutně nemusí spojovat s otázkou svobody slova, pokud třeba víme o vydaných Hitlerových projevech, tak se nebavme pouze o svobodě slova, ale především o hodnotách, na kterých stojí naše republika jako demokratický právní stát, a mezi ně rozhodně patří nerevidovat historii a chovat se slušně a důstojně vůči lidem, kteří přežili 2. světovou válku.,. Já si myslím, že nepotřebujeme znovu vydávat projevy Adolfa Hitlera. Ty projevy jsou v archivech, jsou každému dostupné, nebrání se v bádání, proto bychom neměli mít strach o svobodu slova, naopak, měli bychom strach o revizi historie."
A o to v celém případě jde. Samozřejmě, že "zadavatelé" museli sáhnout po legitimním obušku a po vhodných paragrafech.
