Jan Šinágl vypovídal na policii k obvinění z bagatelizování genocidia
Lukáš Beer
Obvinění aktivisty Jana Šinágla za popírání či zpochybňování „nacistického genocidia“ (zejména během období tzv. heydrichiády) pramení jednoznačně z osobního sporu mezi známým protikomunistickým aktivistou na straně jedné a trojicí podavatelů trestního oznámení na straně druhé - reprezentovanou v první řadě zpěvačkou Helenou Vondráčkovou a jejím manželem Martinem Michalem, které doplnil ještě bývalý poslanec Bohuslav Hubálek. Policie nyní stíhá Šinágla kvůli přečinu popírání genocidy, za což může jít až na tři roky do vězení. Trojice podala oznámení i na podkladě „odborného vyjádření“ Ústavu pro studium totalitních režimů, který zhodnotil kritizované články, zveřejněné na stránkách antikomunistického aktivisty. Případu si mezitím začal všímat český tisk a známý publicista Bohumil Doležal z Lidových novin mu věnoval obsáhlý článek. O tom, že posudek ÚSTR se zakládá na závažném omylu, bylo na těchto místech již psáno. Že ovšem i samotní podavatelé trestního oznámení očividně bojují s mezerami ve znalostech dějepisu a nechají se spíše vést osobní záští nebo touhou po osobní mstě než snahou o zastávání se historické pravdy, dokazují koneckonců neznalá slova Martina Michala uveřejněná v LN (12.7.2012): „Takové věci do slušné společnosti nepatří“, komentoval Michal internetové články o heydrichiádě, pro jejichž zveřejnění byl Jan Šinágl obviněn, „vzhledem k tomu, že mi zůstala celá rodina v Osvětimi, se mě to dotklo.“ Panu Michalovi zřejmě ušlo, že články hovořily o českých obětech heydrichiády a neměly tedy pranic společného s osudem jeho vlastních židovských předků.
Jan Šinágl podal včerejšího dne v Berouně výpověď, přičemž podstatnou část jejího znění vypracoval právník Tomáš Pecina. Ve výpovědi Šinágl zamítá proti němu vznesené obvinění a uvádí: „V průběhu 2. světové války proběhla na území Protektorátu dvě genocidia, a to holocaust „šoa“ a vyhlazení českých Cikánů. Po válce bylo uskutečněno genocidium třetí, jehož obětí se stali občané německé národnosti. (…) Není pravda, že by se nacisté dopustili genocidia na Češích. Některé jejich plány formu genocidia měly (viz například Heydrichův projev ze dne 2. října 1941), avšak ty nebyly realizovány.“ Jan Šinágl pak porovnává počty obětí poválečného vyhnání Němců a českých obětí heydrichiády (k této problematice se ještě vrátíme o chvíli později) a uvádí: „Rovněž počet obětí vyhnání je neporovnatelně větší. I když nemusíme věřit Sudetskými Němci proklamovanému číslu 270.000 obětí, odsun za sebou v každém případě zanechal desetitisíce mrtvých. Někteří byli zastřeleni revolučními gardami, někteří zahynuli v internačních táborech, jako byl ten na pražském Hagiboru, další zahynuli při pochodech smrti. Stalo se tak v době míru na civilním obyvatelstvu a na základě kolektivní viny.“ Dodejme ještě, že se tomu stalo v době, kdy Německo leželo v troskách a každý jeho čtverečný kilometr byl okupován po zuby ozbrojenými cizími armádami, kdy tedy z německé strany nehrozilo ani v nejmenším nějaké nebezpečí.
Jan Šinágl dále doplňuje: „Násilné vyhnání takřka třech a půl milionů sudetských Němců mělo za následek likvidaci 3.397 měst a obcí. (…) Podle slov švýcarského historika Adriana von Arburga je reálné číslo přibližně 170.000 obětí. Vzhledem k tomu, že se jedná o renomovaného, nezávislého švýcarského historika, hovořícího česky, lze tento počet považovat za velmi objektivní a reálný.“ Doplňme jen opět, že k počtu obětí 170.000 Sudetoněmců se neoficiálně přiklání i několik členů Sudetoněmecké rady a samotný mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt zastává názor, podle nějž by se nemělo bránit novým a co nejserióznějším průzkumům počtu sudetoněmeckých obětí, protože uváděný počet nad čtvrt milionu obětí by nemělo zůstat dogma stejně jako je dogma uváděný počet šest milionů „obětí holocaustu“. Zajímavé jsou také údaje Konrada Badenheuera, bývalého tiskového mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V roce 2006 byla pod jeho vedením organizována výstava o sudetoněmecké národnostní skupině v Berlíně. Sudetoněmecká rada vydala roku 2007 publikaci, která navázala na tuto výstavu, jmenuje se „Die Sudetendeutschen – Eine Volksgruppe in Europa“. Badenheuer zde uvádí k počtu sudetoněmeckých obětí: „Celkový počet 150.000 až 200.000 případů úmrtí v důsledku vyhnání je podle bilancí obyvatelstva dobře podchycen směrem dolů“. Jinými slovy, dle Badenheuera činí počet sudetoněmeckých obětí minimálně 150.000 lidí. Tento údaj narazil na nesouhlas určitých kruhů v sudetoněmeckém sdružení, zejména rakouská větev pod vedením Gerharda Zeihsela se přiklání k tradičnímu počtu 240.000 obětí. Badenheuer si však stojí za svým názorem: „Co se týče počtu obětí vyhnání, tak my zde již nezastupujeme tradiční počet 240.000, protože nové – také sudetoněmecké – průzkumy připouštějí nižší ztráty. Ovšemže byla zřejmě také pro české ztráty z období Protektorátu dlouhou dobu jmenována navýšená čísla. Počet 36.700 až 55.000 Čechů, který byl poprvé publikován roku 1951, dodnes postrádá podklad konkrétních událostí, seznamů pohřešovaných apod. Při vědomí si toho, že se utrpení a vina beztak nedá poměřovat v číslech, se tu proto jmenují pro obě strany nižší počty ztrát a jsou předkládány k diskusi."
Tyto vývody o skutečných českých obětech z období Protektorátu se ani neliší od logických důsledků, ke kterým se dopracujeme při studiu nejnovější práce českých historiků k této problematice. Publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí z roku 2006 sice jmenovitě neuvádí počet obětí české národnosti, ale z předloženého materiálu lze postupným odečítáním a oddělováním dospět k závěru, že počet českých obětí nemohl překročit číslo 36.500 lidí. Naproti tomu české výzkumy obětí „odsunu Němců“ vycházejí z počtu nejméně 15.000-16.000 sudetských Němců (vyjma sebevražd). Jinými slovy z toho plyne: vezmeme-li v potaz české zdroje, uvádějící co nejnižší možný počet sudetoněmeckých obětí, tak se tento počet řádově rovná počtu českých obětí v době Protektorátu. Ve skutečnosti je ovšem nanejvýš pravděpodobné, že sudetoněmecké oběti dokonce počet českých obětí z Protektorátu několikanásobně převyšovaly!
„Toto jasné genocidium popírá dodnes i prezident České republiky pan Václav Klaus“, uvádí Jan Šinágl dále k opakovaným výrokům Klause na adresu sudetských Němců. „Prezidenta lze trestně stíhat pouze za vlastizradu, bohužel není politická vůle ho za vlastizradu žalovat, natož za podporování a schvalování genocidia provedeného (…) na českých Němcích po skončení 2. světové války. (…) Toto genocidium může ignorovat či popírat jen hlupák, nevzdělanec, neinformovaný či darebák a ničema. Vyberte si, do které kategorie patří prezident České republiky pan Václav Klaus.“
A nyní se ještě soustřeďme na počet obětí heydrichiády. Těžko říci, jakým nedopatřením se Tomáš Pecina mohl ve svém článku dopustit faktické chyby, když několikanásobně navýšil počet obětí heydrichiády. Píše: „Teror, který se rozpoutal v době tzv. Heydrichiády, by mohl definici genocidia naplnit, nicméně celkový počet jeho obětí, odhadovaný na cca 15.000, představuje pouze dvě promile Čechů žijících v Protektorátu, a to pro genocidium nestačí, kromě toho účelem bylo zastrašit a pomstít se, nikoli český národ zlikvidovat.“ Omyl – takový přemrštěný počet neuvádí ani funkcionáři Českého svazu bojovníků za svobodu na svých internetových stránkách. Nesmyslný údaj o 15.000 obětech nedávno rozšiřovaly noviny Blesk, když referovaly o teatrálním show se statisty, kteří před obecenstvem předváděli, jak proběhl atentát na Heydricha. Lidé se mohli podívat, jak "byla nacistická bestie zabita podruhé". A k tomu jim byla hned naservírována vylhaná čísla obětí.
Tak a nyní se soustřeďme, jeden příklad za všechny: autor Stanislav Bukovský ze jmenovaného svazu odbojářů a legionářů k počtu obětí heydrichiády doslova uvádí: „Za vrcholící heydrichiády, v době od 28. května do 3. července, za tzv. druhého stanného práva, bylo podle nacistických dokumentů odsouzeno a popraveno celkem 1331 obětí. O život však v odvetu za atentát na R. Heydricha podle některých odhadů přišlo až na 5000 českých obyvatel.“ Tedy jinými slovy – i ty nejsmělejší „šovinistické“ zdroje hovoří maximálně o 5000 obětech druhého stanného práva.
A první stanné právo? To bylo v Protektorátu vyhlášeno po příjezdu Heydricha do Prahy a platilo v období od 29. září 1941 až 20.ledna 1942. Celkem stanné soudy podle českého historika O. Sládka během prvního stanného práva od 28. září 1941 do 20. ledna 1942 podle ne zcela úplných údajů odsoudily k trestu smrti 486 osob a 2242 osob poslaly do koncentračních táborů. K počtu 15.000, o kterém blouznil Blesk ("..během tzv. heydrichiády nacisté zabili přes 15 tisíc Čechů a vypálili vesnice Lidice a Ležáky...") a který omylem opsal i Tomáš Pecina (a který se následně octl i ve výpovědi Jana Šinágla), se tedy ani tímto součtem obětí prvního a druhého stanného práva zdaleka nedostáváme. Navíc z toho plyne znovu skutečnost: samozřejmě je pravdou, že počet obětí heydrichiády byl podstatně menší než počet sudetoněmeckých obětí. Nejen to – počet sudetoněmeckých obětí byl mnohonásobně vyšší! Jan Šinágl byl napaden za naprosto pravdivá slova.