Lukáš Beer
Generace podtřicátníků tenhle (z dnešního pohledu utopický) stav nezná, ale skutečně - bývaly časy, kdy nebylo možné na našich ulicích potkat zapáchající bezdomovce, narkomany, žebráky či po setmění nápadně postávající pouliční prostitutky nebo jiné asociální živly. Nebývalo ani běžné, že vás na ulici oslovovali úplně neznámí lidé a prosili vás „o nějaký ten drobák“ a při ranním opouštění bydlišť jste nenaráželi na jedince, pohrabující se v popelnicích. Neznali jsme chudobu. Tyhle věci jsme znali jen z amerických, britských, italských nebo francouzských filmů, které jsme sledovali buď v československé televizi (komunisté moc dobře věděli, proč takovéto filmy u nás procházely cenzurou) nebo v těch sousedních „zápaďáckých“.
Pravda, v okolí nádražních hospod a v prostranstvích lidových „bufetů“ se to hemžilo někdy „divnými lidmi“ už před rokem 1989, nicméně narazit na skutečného „bufeťáka“, jedince prohrabávajícího odpadkové koše, si vyžadovalo notnou dávku štěstí a náhody. Já osobně jsem se s tímhle jevem za celou éru mého dospívání během komunistické éry setkal jednou jedenkrát a zanechalo to ve mne poněkud traumatické pocity. Husákovy děti chápaly svět kolem sebe v podstatě velmi rovnostářsky a kolektivisticky, všichni kolem byli součástí jakési domnělé velké rodiny, ve které nikdo zvlášť nijak nevyčníval. Jistěže, někdo z nás žil v obyčejném paneláku, jiný zase s rodiči v rodinném domku, jeden záviděl druhému od nepaměti, ale absolutní nepřítomnost sociálních a materiálních nejistot a absence každodenního existenčního boje, ve kterém se v dnešní době potýká více méně každý z nás, posouvala majetkové otázky jaksi na vedlejší kolej. Pozoruhodné je, že tohle rovnostářské a kolektivistické chápání světa, naočkované dorůstajícím generacím prostřednictvím působení komunistické výchovy na školách, neznalo státní hranice, ale vztahovalo se automaticky i na země „sbratřených“ národů a jejich příslušníky. Stejným, upřímně řečenu i celkem příjemným pocitům se člověk neubránil ani při pobytu u přátel v bývalé NDR. Tak trochu jako jedna velká rodina. Výměnné pobyty se uskutečňovaly bez toho, aby rodiče dávali svým dětem kapesné na pobyt v zahraničí, vše šlo z kapsy hostitele. Nikomu to nepřišlo divné.
S rokem 1990 přichází postupný nástup individualismu a „kulturní šok“ ve formě seznamování se s různými formami západního stylu života. Nebyli jsme nějakou zvlášť přecitlivělou generací, ale první setkání s druhou, tou stinnou stránkou života v západním světě nenechalo nikoho z mých spolužáků z gymnázia zrovna chladným. Většina z nás v prvních letech svobody cestování navštívila několik západních velkoměst a poznávala něco, co jsme znali doposud pouze z televize. Nebyly to - v tomto směru - zážitky příjemné, až postupem času se dostavila otupělost a odevzdanost, s jakou těmhle jevům čelíme dnes. Svého prvního žebráka jsem spatřil na vídeňské Mariahilferstrasse na samém jejím konci, v sousedství Západního nádraží. Ulice se tenkrát nacházela celá v dlouhodobé rekonstrukci a „zdobilo“ ji docela hodně stavenišť a lešení a mezi nimi se právě povalovala na zemi lidská troska. Jako typického odchovance komunistického režimu mne tohle setkání emocionálně vykolejilo – nedokázal jsem si srovnat v hlavě, že člověk, jeden z nás, se do takové ponižující a neuvěřitelné situace vůbec může dostat, nechápal jsem lhostejnost a chlad kolemjdoucích, nechápal jsem, proč nikdo nepodnikne nic proti téhle hrůze, kterou jsem si nedokázal srovnat v hlavě, protože s něčím takovým jsem nikdy nebyl konfrontován. Pár týdnů na to ještě horší zážitek z Říma z jara 1990. Oddělen od ostatních ze skupiny se procházím v bezprostřední blízkosti Vatikánu po vedlejších ulicích a vidím na ulici sedět na chodníku žebrající ženu s malým dítětem. Ten pohled na žebrající „Italku“ (tehdy jsem podle snědšího vzezření té ženy naivně usuzoval, že ona „Italka“ bude asi někde odněkud hodně z jihu) s dítětem mnou tehdy doslova a do písmene otřásl. Zašťáral jsem ve své peněžence a předal ženě přesně 10 Kčs, protože Liry jsem si s sebou na výlet do Itálie tenkrát žádné na cestu nevzal. Člověk byl chtě nechtě více než kdykoliv předtím konfrontován s myšlenkou domnělé nespravedlnosti na tomto světě a byl nucen si to nějak srovnat v hlavě, protože život v „reálném socialismu“ člověka před takovýmito jevy doposud chránil.
Následovalo pár dalších cest po evropských velkoměstech a člověk si na tenhle obrázek začal pomalu zvykat. Mezitím tento nový trend zasáhl i moravskou metropoli, kde se to na hlavní třídě pomalu začalo hemžit nejrůznějšími podivnými individui, ale člověk to zpočátku chápal a přijímal jako zpestření a náznak určité „světovosti“, která začíná pronikat i k nám.
Na jaře 1994 pobýval v Brně jeden můj známý ze Salcburku, který ovládal obstojně češtinu. Oblíbil si češtinu zejména proto, že se zakoukal do jedné české au-pair dívky, ale i beztak měl tuhle zemi v oblibě a říkával: „U vás to je ještě v pořádku, vy tu ten Západ naštěstí ještě nemáte. Vy tu ještě nejste zkažení."Tehdy jsem opravdu nechápal, co tím vlastně myslí..
Běžela léta a člověk díky více méně každodennímu styku s realitou čím dál více otupoval a naučil se ovládat ten správný postup, jak ignorovat žebráky v místech, kde se před hypermarkety odkládají nákupní vozíky. Před třemi lety bylo období, kdy jsem se díky sportovnímu zranění kolena musel nedobrovolně na určitou dobu vzdát komfortu každodenní dopravy automobilem do zaměstnání. Byl jsem odkázán na to, procházet dennodenně místy, kde se v Brně shlukuje největší množství bezdomovců, žebráků a narkomanů. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že se město za uplynulých 15 let i v tomto směru plnohodnotně „pozápadnělo“ – scenérie, která se divákovi nabízela, ale už dávno nevybízela k soucitu a neranila dříve tak intenzivně pociťované „rovnostářské cítění“. Naopak – tyto pocity nahrazovaly čím dál více pocity otupělosti, naprostého nepochopení, pocity pohrdání a možná si skryté agrese a nenávisti vůči těm „zvláštním lidem“. Rovnostářské vnímání světa se jakoby natruc a právě díky každodenní konfrontaci s těmito jevy přeměňovalo tendenci, chápat fungování světa na základě přirozené nerovnosti lidí – možná to bylo jediné uspokojivé východisko k tomu, jak tyto otřesné jevy duševně zpracovat.
V té době jsem si byl přirozeně jist, že mne v tomhle směru nemůže už nic překvapit či rozhodit.
Omyl. Před několika málo dny opouštím s nákupním vozíkem hypermarket, když mě nejdříve slušně osloví pětadvacátnice s dotazem, zda ji nemůžu darovat mou účtenku od nákupu. Prý dělá pro agenturu XY průzkum o průměrných útratách zákazníků. Odpovím ji popravdě, že si účtenky ukládám, a vymyslím si obnos „pět set korun“ a blížím se posléze s úlevou, že jsem se zbavil zbytečného obtěžování, s vozíkem k zaparkovanému autu.
Právě když zavírám kufr, slyším za sebou postarší ženský hlas: „Pane, mohu Vás o něco požádat?“. Otočím se, instinkt mi říká, že tenhle dotaz jsem při ukládání nákupu do kufru automobilu slyšel už nesčetněkrát v mnoha nepříjemných situacích, takže jako bych už tušil, o co mě paní bude žádat. Ale v tenhle moment mi něco nesedělo: před sebou jsem viděl asi sedmdesátiletou ženu, pěkně upravenou a oblečenou, která mi do očekávaného scénáře něčím hned na první pohled nezapadala. Svým vzezřením mohla být jednou ze sousedek nebo z důchodkyň žijících v protější čtvrti s rodinnými domky. Když mne však začala prosit o peníze, chvíli jsem se nevěřícně rozhlížel kolem sebe, jako kdybych očekával někde za rohem skrytou kameru. Nešlo mi do hlavy, že člověk tak „solidního“ vzezření, reprezentující zdravou „střední třídu“, se na mě s něčím takovým někdy vůbec obrátí. Paní se mi zdála i po duševní stránce očividně „v pohodě“, dalo se ale vycítit, že její ponížení ve formě žádání o peněz na léky jí samotné nebylo dvakrát příjemné. Nedalo mi to, abych se neoptal na důvod, a otevřeně jsem jí řekl, že pokud je pravda, to co mi říká, nemám k tomu slov. Dáma mi povykládala, že je jí sedmdesát, že ale nemá děti a nikoho, kdo by se o ni mohl postarat, že jí peníze z důchodu nestačí na potřebné léky a někdy i na stravu. Díval jsem se na ní dosti nevěřícně, k tomu člověku mi žebrání prostě nesedělo. Nejsem naivní, ale zároveň jsem si vybavil zprávy z některých východoevropských zemí, kde do chudoby upadají i příslušníci střední vrstvy. To už u nás začínají žebrat i lidé, jako jedni z nás?, honilo se mi hlavou. Nechtělo se mi uvažovat, jestli se právě stávám naivní obětí podvodu, ale vyklopil jsem dámě všechny své mince z peněženky a popřál hodně štěstí. Ta mě ještě nabídla, že po mě ráda uklidí nákupní vozík s pětikorunou v zámku… se kterou se pochopitelně už nevrátí. Neprotestoval jsem.
Vracel jsem se ten den domů se stejným zvláštně nepříjemným pocitem, jako tehdy před 22 lety, když jsem se setkal s mým prvním bezdomovcem na vídeňské Mariahilferstrasse. A to jsem si byl jist, že mě v tomhle směru už nemůže nic překvapit. To už jde tak do tuhého?... Možná jen shoda okolností.
