Rakousko by podle něj přitom mělo zdůrazňovat svou atraktivitu v oblasti životní úrovně a šancí, kterým přistěhovalcům může nabídnout. V tomto směru by prý podporování přistěhovalectví v Rakousku dokonce mohlo posloužit za evropský vzor. Vybraní přistěhovalci mají dostat povolení k práci a k pobytu a mohou smět zůstat, jak dlouho chtějí. Možný by byl podle Spindeleggera „mix“ z mladých imigrantů, kteří ještě nemají děti, a pozdějšímu přistěhování rodinných příslušníků by samozřejmě také nic nestálo v cestě. Spindelegger také jmenoval dva základní předpoklady, které tito přistěhovalci musí splňovat: Ještě před usídlením v Rakousku by měli „trochu“ umět německy a – další zřejmě ne vždy samozřejmá záležitost pro mnohé "Novorakušany" – měli by respektovat ve své nové vlasti místní právní systém.
.
Spindeleggerovo stanovisko podpořil koaliční partner SPÖ. Kritiku ovšem sklidil od strany Zelených, kterým je 100.000 přistěhovalců do roku 2030 příliš málo. Už v roce 2007 Zelení hlásali, že Rakousko v příštím čtvrtstoletí potřebuje každý rok nejméně 30.000 „kvalifikovaných“ přistěhovalců, tj. tři čtvrtě miliónu imigrantů za období 25 let. Číslo jeden milión si člověk musí nechat vychutnat na jazyku – nejméně tolik dodatečných imigrantů by si totiž přistěhovalecká lobby přála mít v zemi v následujících 30 letech, samozřejmě vedle dnes již tak multikulturně přecizených aglomerací a za procesu současného vymírání autochtonního obyvatelstva a při relativně vysoké porodnosti migrantských generací, zejména těch z Balkánu a Turecka.
Nezbývá tedy nic jiného, než kapitulovat před pozvolným odumíráním už dnes tak biologicky značně oslabeného autochtonního obyvatelstva? Může být rezignace, kterou navenek signalizuje etablovaná politika, skutečně jedinou odpovědí na tento prioritní, ne-li přímo bytostný problém? Není jeden z průvodních a neodmyslitelných jevů současné a načrtnuté přistěhovalecké politiky, honosící se humánně znějícím slovem integrace, ve skutečnosti programovým zločinem na autochtonním obyvatelstvu a jeho kultuře, a není takováto imigrační politika ve svém důsledku nenásilným ale přesto genocidním počínáním? A především: existuje alternativní program, který by dokázal alespoň přibrzdit rozsah této katastrofy? Byl skutečně vyčerpán veškerý potenciál odpovídající rodinné a pronatální politiky, orientující se ovšem pouze a výlučně na autochtonní obyvatelstvo?
Jedno je již dnes jisté – co nejefektivnější ochrana před důsledky současného krizového vývoje se v budoucnu neobejde bez překonání dosavadních mentálních zábran, plynoucích navenek z falešných rádobyetických motivů. Bude třeba rozšířit své uvažování i mimo horizont ohraničený současnými konvencemi. Více než nápaditost bude však toto vskutku novátorské úsilí vyžadovat odvahu čelit nejrůznějším pokryteckým a neodůvodněným nařčením z rasistických pohnutek, a to bude zřejmě představovat jednu z největších překážek při prosazování myšlenek na cestě k záchraně střední Evropy.
