Předcházející díly:
1. díl -
2. díl
Karl Valentin Müller
Toto vyrovnávání se zajisté neuskutečňuje bez kolísání a nezdarů. Navíc nemáme dobře vyrovnané informace o jednotlivých stádiích tohoto biologického vyrovnávacího procesu. To platí především pro velká převrstvení a pustošení ve výstavbě obyvatelstva Čech a Moravy způsobená husitskými bouřemi a Třicetiletou válkou. Obzvláště očividně se tento vyrovnávací proces ale ukazuje teprve a najednou za posledních dvě stě let. K tomuto můžeme vyslovit již dostatečnou jistotu, a sice jak o skutečnosti samotné, tak i o jejích příčinách.
Nejprve ještě několik pozorování k vyrovnání ve vnějším rasovém obraze.Že rozdíly mezi průměrným vzhledem českomoravských Slovanů a Němců, a dokonce severně od Čech a Moravy sousedících slovanských kmenů musely být dříve nápadné, nám dokazovalo už svědectví Ibrahima ibn Jakuba. Ale také pozdější soudobá pozorování vypovídají podobně. V etnografiích 18. a začínajícího 19. století narážíme stále opět na zdůraznění, že Češi byli od Němců jasně odlišováni také v antropologickém obrazu, a zachovaný národovský obraz Čecha, který se za mnohé tisíce let jednotlivých pozorování upevnil v národním povědomí, je obraz marovzrostlého, kulatohlavého, více tmavovlasého člověka, s širokými lícními kostmi a nepěkným „nanabeberoucím nosem“, tedy obraz východobaltské (sudetické) rasy s alpínskými nebo dokonce mongoloidními příměsky.
To, že tento cize působící obraz se už jen velmi omezeně hodí na novodobé češství, poznali školení pozorovatelé již před půl stoletím. Richard Andree, který se ve svých slovanských putovních studiích v mnohem podobá velkému putovníku Riehlovi, říká ve svých „Českých pochůzkách“ (
Tschechische Gänge, 1872), že tvorba lebky jako rozdělovací znak pro Němce a Čechy je prý mnohem méně významná než u ostatních Slovanů.
„Vlasy obyvatel německého stejně jako českého kmene nacházíme od nejsvětlejší plavé až k havraní černi ve všech odstupňováních. Sem a tam vidíme u Čechů silněji vystupující lícní kosti, hlouběji položené oči než všeobecně u Němců, ale celkově se nedá postřehnout žádná podstatná odchylka. Západoslovanský typ se blíží … germánskému a stojí tomuto nesrovnatelně blíže než typu Jihoslovanů.“ O pravdivosti tohoto pozorování, které dnes odpovídá v ještě větším měřítku než tenkrát, se může přesvědčit každý, kdo se nespoléhá pouze na příležitostné dojmy, nýbrž kdo si častěji spočítá například mezi 100 kolemjdoucími Pražany ty, jenž by se dali v národním vzezření nějakého německého velkoměsta, jako například Drážďan nebo Berlína, vyjmout dle svých zkušeností jako cizí či „vysloveně slovanští“. Pokud svá pozorování bude provádět v brzkých ranních hodinách, když ke svým pracovním místům spěchá tovární dělnictvo, tak přeci jen může vždy podle přísnosti svých měřítek narazit na poměr 10 až 20 cizích typů ze sta. Pokud je bude činit později, zhruba v době, kdy se do práce odebírá zaměstnanectvo a občanský střední stav, tak bude obtížné vypátrat mezi 100 už jenom několik málo „cizích“.
Neexistují žádné rasové znaky, u nichž by českomoravský prostor vypadával z odchylkového rozmezí Velkoněmecka. Vlastní české sídlení území patří ze své hlavní části k tmavějším, ale v žádném případě ne malovzrtostlým územím našeho velkoprostoru. Sudetoněmecký okraj se v barvách jeví o něco světleji. O rozměrech hlav a jejich nacionální různosti není k dispozici tak početné množství podkladů, abychom mohli činit jisté závěry. K názornému porovnání se hodí následující soupis (Matiegka):
Podle toho zaujímají Češi vysloveně střední pozici. Extrémní hodnoty jsou zastoupeny méně silně. Novější přesný průzkum, ovšem v rámci velmi malého materiálu, ukazuje mezi vídeňskými Čechy (z Čech a Moravy) převahu „falsko-nordicko-ostické“ směsi za silného ústupu ostických znaků (Kloiber). Knöbl našel na jednom severomoravském příhraničním území u tamějších Čechů pouze mírné rozdíly – kromě výšky těla, jejíž odchylky ve prospěch německé části zkoumaných osob právě nesmějí být pokládány za typické a jím samotným jsou plným právem hodnoceny také více jako následek sociálně antropologického výběru. Za nápadnější rozdílnost by ale mohl platit nanejvýš větší rozměr české lebky (Matiegka, Hassinger), který by se jako známka jistého biologicky založeného dovednostního gradientu zajisté nemusel bezpodmínečně ohodnotit v neprospěch Čechů.
Jak ale bylo toto zřejmé rasově dějinné vyrovnání možné?
Z velké části se dá vyvodit již ze skutečnosti, že se mezitím proměňovali přeci také Němci, a sice ve smyslu „odseverštění“ (
Entnordung). Nejpozději od 19. století se v Německu ve vleku industrializace dostával do popředí rasový obraz ostického člověka, naproti tomu nordický obraz se nechal potlačit (Hans F. K. Günther).
Na druhé straně se rasově biologicky taktéž proměňovali Češi, a sice zejména prostřednictvím silné výměny krve se sousedními německými kmeny. Do mnohých částí Sudetoněmectva, ale také Saska, Braniborska, Slezska a obzvláště vídeňského obyvatelstva – v Sudetech a ve Vídni především prostřednictvím prvků služebnického stavu – vzešlo velmi mnoho české krve. Ale obráceně se do českomoravského prostoru od raného středověku pumpoval v mnoha trhaných impulzech německý rodový materiál (
Sippengut), který z velké části neprospěl při posílení okrajového a ostrovního němectví, nýbrž vzklíčil v českém národovství.
Rasově tyto procesy určitě také působily ve smyslu vyrovnání. Mnozí z dobrých nordických typů, které jsou nám nápadné v české horní a střední vrstvě, mají ještě alespoň německé prarodiče nebo praprarodiče. Ale přece se zevšeobecňujíce nedá říci, že by tato obrovská vnárodnění německých dědičných proudů v češství působila pouze ve smyslu „poseverštění“ (
Aufnordung). Vídeňský antropolog Toldt prosazoval ve slavné debatě o staroslovanské otázce ještě v roce 1912 tezi, podle které by masové vnárodňování Jihoněmců do českého lidu právě mohlo vysvětlovat jeho „odseverštění“ (vůči nordickému typu staroslovanských hrobů). Veškerá imigrace bajuvarských krátkých hlav prý podmiňovala krátkolebost novodobých Slovanů Čech a Moravy. To zřejmě pro mnohé také souhlasí, především jihozápadočeská a jihomoravská území, které se mimochodem také v barvách v žádném případě nejeví tak světlými jako severočeské a severomoravské zóny němectví. Ale na druhé straně je třeba se na silnější světlost (a dlouholebost?), která se dá pozorovat u městských občanských vrstev, dívat jako následek „poseveršťujícího“ působení převedení německého krevního vlastnictví českému národu.
Ovšem dějinná připravenost k výkonu a kulturní schopnost, která jeden národ vyznamenává před druhým a podmiňuje jeho politickou potenci, se nedá samotně a dokonce ani ne předně odvodit podle prvků takzvaných systémových ras, nýbrž z bezprostřední biologické příčiny: z členění svého rodového materiálu (
Sippengut) dle dědičné vysokocennosti nebo méněcennosti vůbec, přičemž na převládajícím rasovství rodů záleží až na druhém místě.
Jak to z tohoto rozhodujícího hlediska vypadá s biologickou podobností nebo nepodobností, s biologickým vyrovnáním českého národa s německým?
Postačí si přitom prohlédnout výkonnostní stav českého národa před dvě stě lety a srovnat jej s tím dnešním. To je nám zcela umožněno na základě dosti zevrubných a navzájem souhlasících zpráv z oněch dob, přičemž navíc také zde neexistuje žádný rozdíl mezi pojetím německého a českého dějinného pozorování.
POKRAČOVÁNÍ.
Pramen: Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes, in: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943
