Předcházející články cyklu: K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru - "Význam německé krve v češství" - K. V. Müller o asimilaci inteligence a "pročištění německého národního tělesa"
Následující text (rozdělený do několika částí) je doslovným překladem článku Karla Valentina Müllera, který v roce 1943 vyšel v knize „Das Böhmen und Mähren-Buch“ (Volk und Reich Verlag Prag). Text je zde uveřejněn za účelem obeznámení se s dobovými podobami nazírání německého nacionálního socialismu na otázku budoucího národnostního uspořádání na území Protektorátu Čechy a Morava a tím tedy za účelem napomáhání k chápání a ucelování vědomostí při získávání poznatků týkajících se naší historie, zejména z hlediska problematiky česko-německých vztahů. Správce těchto stránek výslovně upozorňuje, že překlad je zde zveřejněn pouze pro zmíněné studijní účely a distancuje se od jakéhokoliv propagování rasové nauky. Aby si čtenář udělal i celistvější obrázek o pozadí a okolnostech působení K. V. Müllera, předcházely tomuto překládanému textu články, které obsáhle čerpaly ze studií Andrease Wiedemanna a Eduarda Kubů podrobně se zabývajících danou tématikou.
.
.
Nejdůležitější otázka současné doby, kterou nám mají a také dostatečně mohou zodpovědět rasové a národnostní dějiny sudetského kotle, je následující: Jsou Češi dneška rasově biologicky a po krevní stránce rušivým cizím prvkem v německém celistvém národním prostoru, který přece téměř ze všech stran obklopuje jejich obytné území a do kterého je začleněno, a nebo nejsou? Kdo jsou tito Češi podle svého původu a povahy? Jsou nám blízce příbuzní nebo vzdálení?
Ale také později byl českomoravský prostor vždy opět jedním z nejdůležitějších středisek předhistorických kultur; jeho výhodná poloha, jeho bezlesá orná půda takřka stále zvala nové hosty k jeho návštěvě. Zde bylo ohnisko takzvané kultury zvoncových pohárů, jejichž nositele si podle von Eickstedta musíme rasově představovat jako hrubší formu dinárské rasy; zde byla pravděpodobně vynalezena technika takzvané malované keramiky (Schuchardt). Rasové prvky, které můžeme vykládat z pozůstatků oněch lidí z hrobů, které byly vybaveny produkty jejich řemeslné kultury, se mění ve svém složení; vždy nová, rasově rozdílná krev pronikala v bouřlivém útoku do našich zemí nebo pokojně prosakovala jako skromný obdělávající lid, nebo byla přivlečena pány země při násilných výpravách za otroky , a nebo vyměněna obchodem z velké dálky. Ovšem jako trvalý znak můžeme v této stálé proměně rozpoznat, že už od velmi raných dob až po počátky psané historie a pak jak u Keltů, kteří dali jako Bojové zemi jméno (Boiohaemum, Bojerheim), tak o to víc u Germánů se vyskytovala více nebo méně široká severská rasová vůdčí vrstva (nordrassische Führerschicht).
Germánské kmeny, které začaly po Keltech osídlovat zem už asi kolem přelomu letopočtů (v první řadě Markomani v Čechách a Kvádové na Moravě, Menghin, Preidel), si dokonce musíme převážně představit jako seversky rasové.
Je známo, že tyto germánské kmeny v důsledku stěhování národů hledaly nová sídla; tak tedy táhli Markomani do Bavor, aby tam hledali a nacházeli nový životní prostor pro své mužstvo mladých (Jungmannschaft) (Helbok). Je ovšem velmi pravděpodobné, že se přitom jednalo spíše o odchod jedné nebo více elitních řad mladistvějšího věku, ale v žádném případě ne o uzavřené vystěhovávání při naprostém vyklízení dřívějších obytných území. Do prostor, které se tímto částečně poněkud vyprázdnily, se pak kolem konce 6. století posouvaly poprvé kmeny jako vazalové poslušní Avarů, které se nazývaly Slovany, od slova „slavní“, zatímco jejich první výskyt je ovšem méně slavný – stáli totiž pod velmi utiskujícím a ponižujícím výchovným prutem svých pánů; není divu, že západní národy jejich jméno chápali jinak a toto získalo stejný význam jako poslušní, „otroci“ (Sklaven). Z ponižujícího panství Avarů byli tito noví obyvatelé Čech v 7. století našeho letopočtu osvobozeni a získávají a uhájí si od toho okamžiku, co se sjednotili jeho malé kmeny pod nejschopnějším kmenem pod svým jménem jako „Čechové“, se střídavým štěstím národní (völkisch) ráz a vlastní státnost, která ovšem velmi brzo vyúsťuje do velkého politického rámce Německé říše. Kdo ale byli tito „staří Slované“? Po celou dlouhou dobu se věřilo, že si je musíme představovat jako malý, tmavovlasý, kulatohlavý lid, tak jako například dnes vypadají typičtí obyvatelé oněch východních území, z kterých sem slovanské kmeny přišly. Od té doby, co jsme se ale naučili rozpoznávat slovanské hroby podle určitých ozdobných přídavků (spánkové kroužky) (Sophus Müller), se ale tento názor otřásl, neboť všude se daly ve slovanských hrobech rozpoznat pozůstatky vysoce vzrostlých dlouholebých lidí, a nejpozději od doby průkopnických prací českého badatele Niederleho víme, že obyvatelstvo, jehož ostatky se nacházejí v „slovanských hrobech“ a které se bez pochyb musí označit za staroslovanské, z největší části bylo rasově sotva jiné než to, které nacházíme v řadových hrobech sousedních germánských národů.
Tento obrázek platný všeobecně pro rasové určení „Staroslovanů“ se na náš prostor hodí ovšem pouze s jistými omezeními. Už jenom žalostné snášení utiskujícího a ponižujícího avarského jařma, pod kterým jsou naši českomoravští „Staroslované“ zaváděni do psaných dějin střední Evropy a které také muselo zanechat biologické stopy (Fredegar hovoří vyloženě o „synech Avarů, kteří tyto plodili s ženami a dcerami Slovanů a kteří se v 7. století pozdvihnou pod franckým vedením), vůbec nechce pasovat do charakterového obrazu, který je přeci tak jasně a shodně se všemi přednostmi a odchylkami od naší dnešní formy předáván o nordických národních kmenech oné rané doby – ať už jde o rané Kelty nebo o Germány. A my bychom měli takováto rasově duševní měřítka za dnešního stavu bádání o dědičnosti u člověka brát stejně tak vážně jako onu fyzickou antropologii!
Nadto vykazují také tělesné rasové znaky určité odchylky od všeobecného obrazu „Staroslovana“. Nacházíme zřejmě i zde převážně severské rasové typy Staroslovanů, vedle toho ale asi z poloviny (Reche, Schwidetzky) typ malého vzrůstu se střední lebkou, který může být nejspíše označen za „východobaltický“ nebo „osteuropoidní“ (Schwidetzky) („Typus 1“, „sudetische Rasse“ u Recheho). Způsob pochování a bohatství přídavků jasně poukazuje na to, že se u nordických „Staroslovanů“ jedná o vyloženou sociální horní vrstvu (Reche). Mohli bychom zřejmě uvažovat tak, že jejich pozůstatky jsou nám díky pečlivosti jejich pochování zachovány častěji, než by odpovídalo jejich početnímu poměru v tehdejším obyvatelstvu země; takže by nicméně už tenkrát mohl větší podíl slovanských obyvatel Čech a Moravy odpovídat spíše malovzrostlému typu se širokými lícními kostmi a primitivně působícím placatým nosem. Stejným směrem ukazují i popisy, které nám o obyvatelích našeho prostoru zprostředkovávají antičtí pozorovatelé. Prokop nám Slovany 6. století n. l. všeobecně líčí sice jako „velké a svárlivé“, ale v barvě vlasů a očí prý už nejsou velmi světlí nebo blonďatí, ale také ne moc tmaví, nýbrž světle hnědí s odstínem do zrzava. To už moc neodpovídá představě, kterou nám musely zprostředkovat skelety staroslovanských hrobů. Jiné prameny ale potažmo k obyvatelstvu našeho území výslovně protiřečí pojetí převážně severského rasového charakteru Staroslovanů, které svého času mohl tak úspěšně prosazovat Niederle: Ibrahim ibn Jakub podává v 10. století právě zprávu o obzvláště zvláštním pozorování, že Slované Čech a Moravy jsou prý tmavší než ti, kteří sídlí dále na sever, a že se u nich světlé barvy vyskytují zřídka. Ačkoli nyní ze skutečnosti, že se převládající severská rasovost staroslovanských skeletů vyzdobených spánkovými prstenci objevuje všeobecně u všech slovanských kmenů a místní zvláštní výklady těchto jevů jsou odmítány (Schwidetzky), musí být dle toho všeho pro Čechy a Moravu být nechány otevřeny dvířka možnosti, že se u nordických „Staroslovanů“ sudetského prostoru v letech 1000 až 1200 n. l. vedle zbytků indogermánského Staroslovanstva jedná také, nebo snad dokonce možná převážně, o slavizované germánské vrstvy, které pronikly do vůdčích vrstev těchto národů a které vyrovnávaly nebo protahovaly už velmi pokročilé „odseverštění“ (Entnordung) našich Slovanů – které by mohlo vysvětlovat i jejich slabost oproti Avarům.
POKRAČOVÁNÍ.
Pramen: Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes, in: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943
