Tiskovou konferenci s rakouským kancléřem, která byla živě přenášena ve večerních zprávách izraelské televize, šikovně využil izraelský premiér Benjamin Netanyahu ke své emocionální řeči k národu. Novináři se nesměli ptát, protože by jejich otázky mohly akorát rušit. Netanyahu nejdříve krátce Rakousko pochválil za svou roli při uvalení sankcí proti Íránu, nicméně dal jasně najevo, že si Izrael přeje ještě podstatně tvrdší kroky proti této zemi, aby vzápětí vyřídil na adresu mírových aktivistů, že mají „jít tam, kde jsou utlačovány ženy, kde jsou veřejně popravováni homosexuálové a kde neexistuje žádná svoboda názoru a tisku“. Aby nenechal nikoho na pochybách, doporučoval příznivcům mírového hnutí: „Jděte do Íránu, jděte do pásma Gazy!“.
Kancléř Faymann požadoval před kamerami ukončení blokády Gazy a zastupoval tím pozici Evropské unie, kterou před svou cestou důkladně prokonzultoval. Kromě toho nabídl Izraeli rakouskou pomoc v tom smyslu, že by se mohlo sekundovat při hraničních kontrolách k pásmu Gazy. Předtím však izraelský ministr zahraničí, ultrapravicový nacionalista Lieberman, ukončení blokády razantně zamítl s tím, že tato musí být zachována s ohledem na bezpečnost Izraele. K rozladění rakouské delegace přispělo zpravodajství významného izraelského deníku Haaretz, ve kterém se mylně hovořilo o aktuální návštěvě „rakouského kancléře Gusenbauera“, který však už dávno není v úřadu, poněvadž tento už od konce roku 2008 vykonává právě sociální demokrat Werner Faymann. Šéfredaktor izraelského listu se potom Rakušanům za tento nedostatek omluvil. Návštěva rakouského kancléře ale všeobecně nenašla patřičnou odezvu v izraelském tisku – ten se o ní, pokud vůbec, zmiňoval okrajově a soustředil se přitom na projev izraelského premiéra Netanyahu, který zaměnil tiskovou konferenci se zahraniční návštěvou za svůj vlastní řečnický pult.
Vzájemné vztahy mezi Izraelem a Rakouskem jsou poznamenány několika problematickými obdobími, které list Die Presse charakterizuje jako „vztahy mezi láskou a nenávistí“. Tyto vztahy se začínají březnem roku 1949, kdy byla mladou Rakouskou republikou de facto uznána existence Izraele. V létě tohoto roku byly do Jeruzaléma převedeny tělesné pozůstatky „otce sionismu“, Vídeňana Theodora Herzla. Izrael uznal existenci Rakouska ovšem až o dva roky později. První polovina padesátých let stála naprosto ve znamení jednání o rakouských restitučních platbách ve prospěch Izraele a po ukončení těchto jednání v červenci 1955 označují pozorovatelé vzájemné vztahy za „přátelské“. Teprve v září 1973 tyto vztahy dostanou vážnou ránu, když tehdejší rakouský spolkový kancléř Bruno Kreisky (1911-1990) vyjednával s arabskými aktivisty, kteří předtím zajali čtyři židovské vystěhovalce ze Sovětského svazu jako rukojmí. Kreisky, který byl sám židovského původu, avšak zároveň vysloveným odpůrcem sionismu, úspěšně krizi vyřešil nekrvavou cestou tím, že přislíbil uzavření tranzitního tábora pro židovské vystěhovalce ze Sovětského svazu v obci Schönau v Dolních Rakousech. (V letech 1968 až 1986 se cestou přes Vídeň vystěhovalo ze Sovětského svazu přes 270 tisíc Židů.) Za tento krok byl však velmi ostře kritizován izraelskými a americkými diplomaty, protože tento tábor de facto spravovala „Jewish Agency“. Izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová rezolutně požadovala odvolání tohoto rozhodnutí, což však Rakousko odmítalo. S volebním vítězstvím izraelského bloku Likud v roce 1977 začalo období politického umrtvení mezi oběma státy. Kreisky a nový izraelský premiér Menachim Begin navzájem „válčili“ prostřednictvím sdělovacích prostředků a byly pozastaveny vzájemné oficiální návštěvy. Nenávist k rakouskému kancléřovi v Izraeli vyvrcholila v červenci roku 1979, kdy Bruno Kreisky zorganizoval setkání mezi Yassirem Arafatem (tento považoval Kreiskyho za svého přítele) a německým prezidentem Socialistické internacionály Willy Brandtem. Korunku všemu dala skutečnost, že Rakousko v březnu 1980 jako první západní stát uznalo palestinskou PLO a izraelská média rakouského kancléře otevřeně srovnávala s Adolfem Hitlerem. Odchodem Kreiskyho ze své funkce v roce 1983 pak nastalo krátké období uvolnění vztahů, které však vzalo následně za své volbou Kurta Waldheima do funkce spolkového prezidenta v roce 1986. V letech 1986-1992 proto byly absolutně minimalizovány diplomatické styky mezi oběma státy. Sociálně demokratický spolkový kancléř Franz Vranitzky v červnu roku 1993 přispěl k uvolnění napětí ve vztazích při své návštěvě Izraele, kdy se v izraelském Knessetu omluvil za „rakouskou účast na genocidě nacistů na Židech“. Taktéž o něco později rakouský prezident Thomas Klestil, který oznámil, že Rakousko se zbavuje své „role oběti 2. světové války“. V letech 2000 až 2003 omezil Izrael diplomatické vztahy s Rakouskem z důvodu protestu proti účasti FPÖ ve spolkové vládě. Vztahy obou zemí byly v roce 2006 poznamenány smrtelným zásahem izraelské pumy ve vojenské základně OSN v jižním Libanonu, při kterém zahynuli čtyři vojáci, a mezi nimi rakouský major Hans-Peter Lang. Izrael se následně omluvil za tuto „tragickou nehodu“.
