První opatření tzv. přídělového systému přišlo v neutrálním Švýcarsku skutečně již v září 1939. Před začátkem války importovalo Švýcarsko polovinu potravinových zásob ze zahraničí. Zemědělský odborník a pozdější spolkový rada Friedrich Traugott Wahlen prezentoval v listopadu roku 1940 veřejnosti svůj plán na zvýšení vlastní zemědělské produkce, redukci chovu dobytka a současné rozšiřování polního hospodářství na principu samozásobitelství. Soběstačnost Švýcarů měla zajistit zároveň racionalizace. Tomuto realizovanému programu se začalo říkat „Wahlenův plán“ a díky němu bylo Švýcarsko a jeho 300.000 válečných uprchlíků, kteří našli azyl v zemi, uchráněno před hladem a přílišným strádáním. Hladovět nemusel ve Švýcarsku skutečně nikdo. Státní řízení a smysl pro zájmy celku zvládly největší potíže. Ve výkladech bylo za války vidět ještě mnoho dobrých věcí, ale většinou se prodávaly jenom na příděl jako jinde v Evropě. Některé příděly byly odměřeny dokonce úzkostlivěji než ve válčících zemích. Například ve srovnání s Protektorátem dostával švýcarský občan právě jen poloviční příděl cukru. O tučných dobách se už teprve nedalo mluvit, protože tuky byly i ve Švýcarsku největší starostí zásobovacích úřadů.
Ale potíže nemělo jenom vyživovací hospodářství. Také zásobování vlněným a bavlněným zbožím, uhlím a dřívím, železem a cementem, mědí a cínem, kůží a kaolinem byly četnými soutěskami, jejichž vliv se projevoval na hospodářský život státu jako celku i na život a jídelní lístek každého jednotlivce. I Švýcarsko, ač zůstalo ostrovem míru ve válčící Evropě, zavedlo tedy přídělové hospodářství, které si co do přísnosti nezadalo s válečnými zeměmi. Jen na lístky se dal koupit chléb, mouka, těstoviny, kvasnice a výrobky z nich, luštěniny, mléko, máslo, tuky, olej, sýr, maso, vejce, cukr, čokoláda, čaj, káva ale také už i kávové náhražky. Samozřejmě podléhaly přídělovému hospodářství také masové konzervy, kondenzované mléko, ovocné kompoty, ovocné šťávy apod., tudíž všechny základní složky potravy. Bez lístku se však daly ještě koupit sardinky v oleji, tuňák v konzervě, čerstvé ryby, drůbež, ovoce, zelenina a brambory. Volně se prodávaly také ještě cigarety, víno a lihoviny, ale tady měl zase maloobchod jen určité příděly a podle nich musel omezovat i prodej. Seznam zboží válečného hospodářství byl přirozeně daleko obsáhlejší než uvedené příklady.
Zajímavé však je, že aby se vyhovělo individuálním zásadám i finančním možnostem, byly zavedeny dvojí potravinové lístky – pro vegetariány a pro ty ostatní. Na vegetariánské lístky se dalo místo masa koupit více tuku, oleje a mléčných výrobků. Při plném využití vegetariánského lístku žil spotřebitel asi o třetinu laciněji nežli ten, kdo kupoval maso. V zájmu spravedlivého rozdělení výživy přes cenové rozdíly byly příděly odměřeny tak, že vegetariánské a nevegetariánské lístky opravňovaly k odebrání potravin o stejném kalorickém obsahu.
Hotely, restaurace a penziony měly určité kontingenty toho zboží, které jednotlivec dostával na lístky. Nejlépe na tom byly hotely a restaurace, ty měly stejný počet kontrolních známek. Kontrolní známky byly poukázky na stravu, které vydávaly hostince, hotely a penziony buď za celý lístek na potraviny nebo za lístek poloviční. Kdo odevzdal půl potravinového lístku, dostal sto známek na jídlo, tj. poukázku asi na padesát obědů, případně večeří, protože se požadovaly dvě kontrolní známky na polévku, hlavní chod a dezerty. Složitá přepočítací soustava umožňovala objednat za tyto kontrolní známky také bílou kávu, kakao, koláče nebo třeba obložené chlebíčky.
Jako všude, kde přídělové hospodářství určovalo životní podmínky, kvetl také ve Švýcarsku pokoutný černý trh. Z tehdejších oficiálních policejních zpráv vyplývalo, že se na něm prodávalo zboží podle stupně vzácnosti za dvojnásobnou nebo trojnásobnou cenu. Švýcarské hospodyně však disponovaly tolika různými možnostmi – volnou zeleninou, ovocem, sušeným ovocem a konzervami – že prakticky pokoutný obchod zůstával bezvýznamným, protože lidem nestálo za to vystavovat se nebezpečí, že budou potrestáni. Černý trh nemohl ve Švýcarsku ostatně nabýt většího rozsahu, protože mzdy nestoupaly jako ceny a poměrně značná nabídka nevázaného zboží odčerpávala přebytečnou kupní sílu, která by jinak mohla směřovat na černý trh. Na druhou stranu byly výdělky pracujících lidí zčásti tak malé, že mnozí ani nemohli využít bodů opravňujících ke koupi obuvi, textilií a podobně. Životní náklady stouply průměrně o 58 procent, přičemž nájemné zůstávalo z nařízení švýcarských zákonů nezměněno. Textilie však podražily o 50 až 100 procent, obuv asi o 100 procent a vesměs lze říci, že žádné zboží nezůstalo ušetřeno zdražení, kdežto mzdy a platy se téměř nezměnily.
