Historikové vycházející z husitsko-národoveckých, liberálních či socialistických tradic nás nutí chápat Bílou Horu jako porážku protestantského češství a vítězství katolického němectví. Proč je tedy mezi českými pány tolik německých jmen? Po celé 16. století husitští Češi přestali být pro evangelické Němce nepřáteli, v řadě německých zemí zvítězila Lutherova reformace. Praha jako sídlo císaře vábila mnohé svou tolerantní atmosférou. A evangeličtí Němci přicházeli a byli od Čechů vítáni jako souvěrci. Národnostní napětí bylo v té době něčím neznámým, oba jazyky se užívaly rovnoprávně. Mnozí přistěhovalí Němci se učili česky, některé německé rodiny se dokonce počešťovaly. Naopak někteří čeští šlechtici začali doma užívat německý jazyk (rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic). V této době se nedalo rozhodnout, kdo z českých obyvatel je Čech a kdo Němec.
Zrození národa jedné víry
Vliv reformace, která přinesla sblížení mezi česky hovořícím, povětšinou již nekatolickým národem (nerad používám slovo národ, neboť tento byl stvořen či lépe vymyšlen v polovině 19. století, a v době, o níž chci psát, měl rozdílný význam), a značnou částí německých protestantských sousedů ovlivněných luterstvím. Společný zápas české a německé reformace byl v průběhu druhé poloviny 16. století a první poloviny 17. stolení utvrzen také společnými obětmi pro evangelickou víru, na hranicích byli společně upálováni čeští členové Jednoty bratrské a němečtí luteráni.
V padesátých letech podpořili čeští stavové říšské protestantské stavy v tzv. Šmalkaldském svazu (Schmalkald’scher Bund) v boji o udržení náboženské svobody proti společnému panovníkovi Ferdinandu I. Habsburskému (1526-1564). V letech 1546-1547 proto Habsburkové vedli válku proti Šmalkaldskému spolku protestantských knížat a měst. Ferdinand I. se pokoušel dvakrát svolat zemskou vojenskou hotovost pro toto tažení i v Čechách. Vyslat vojsko do zahraničí bez souhlasu sněmu bylo ale v Čechách protizákonné, a tak byl jeho rozkaz odmítnut. České stavy se vzbouřily proti Ferdinandově aktivitě a uzavřely na obranu proti němu brannou dohodu. Jejich společná porážka za šmalkaldské války v bitvě u Mühlbergu r. 1547 však neznamenala konec jejich boje, ba naopak upevnila jejich spojenectví.
V roce 1548 jsou Čeští bratři vykázáni císařským dekretem ze země a nacházejí útočiště u německých souvěrců v německých státech. V Jednotě bratrské byli od počátku sjednocení Češi a Němci, kteří především pocházeli z řád valdenských vyhnanců z Braniborska. Tito vyhnanci vytvořili německé sbory Jednoty na severní Moravě (Kravařsko/Kuhländchen ) a severovýchodě Čech (Litomyšl – Lanškroun). Jednota bratrská se od roku 1532 stále více orientuje na luterské vyznání a je v tomto podporována vlivnou bratrskou šlechtou mající zájem na užším spojení malé Jednoty s luterstvím, jako náboženstvím majícím velký význam v Evropě. Ve Wittembergu studovala mládež Jednoty a synové šlechtických rodin. V čtyřicátých letech dochází k ostrému bohosloveckému dohadování mezi představiteli Jednoty a luterský orientovanými utrakvisty. Jednota mezitím upadla v hrubé nemilosti habsburského panovníka a musela se uchýlit do ústraní. Za B. Jana Blahoslava se Jednota stále více přiklání k helvetské reformaci Ulrycha Zwingliho a Jana Kalvína.
Vlivu luterství v Čechách se od samého počátku otevřely především oblasti osídlené německy mluvícími obyvateli, které byly v té době posíleny přílivem německého živlu. Lutherovo učení nachází silný ohlas i v Praze mezi německy mluvícím měšťanstvem, ale především u německé šlechty na severozápadě Čech v sousedství evangelického Saska. Prvním organizátorem německé luterské církve se stává Sebastian Schlick Graf zu Passaun, Herr zu Weisskirch auf Petschau. Podporu rozvoji luterství poskytoval také Wolf Schlick Graf zu Passaun in Falkenau a další hraběcí rodiny ve Frýdlantu a Liberci. K luterskému učení se horlivě přikláněli správci německých škol, němečtí písaři a hornická města Jáchymov, Ostrov a další města jako Kadaň, Most, Chomutov, Ústí nad Labem a také Budějovice na jihu Čech.
Do Čech proniká také radikální novokřtěnectví a to především na Moravě. Další novokřtěnci přicházejí ze Švýcarska a jižního Německa na jižní Moravu pod vedením Dr. B. Hubmaiera a M. Huttera. Morava byla v této době územím náboženské tolerance a svobody, kterou moravské stavy dokázali uhájit i proti Ferdinandovi.
Obě země Koruny byly zeměmi tolerance, náboženská tolerance vedla k toleranci národnostní. Němčina se stává druhou dorozumívající se řečí. To vede k tomu, že se staré spory, stará napětí vytrácejí se v zapomnění v důsledku shody náboženské.
Poté, co v roce 1555, na základě Augsburského náboženského smíru, dosáhla německá protestantská knížata uznání náboženských svobod, věřili evangelické stavy v českých zemích, že se také jim dostane stejných práv. Po skončení církevního koncilu v Tridentu v roce 1563 usilovali horlivě Habsburkové o znovuzískání všech svých zemí do područí římské církve. Česká evangelická šlechta však již byla ve spojení s německým luterstvím, stejně jako německá šlechta a města mající podporu saského luterství. Stavy obou jazykových skupin v Čechách a na Moravě (nepoužívám pojem národnost, neboť tento pojem 19. stol a 20. stol. neodpovídá stavu století šestnáctého a sedmnáctého) se v sedmdesátých letech dohodly na společném postupu, kterým by čelili silnému katolizujícímu tlaku římsko-katolického panovníka. Stavům se podařilo využít situace, která nastala po nástupu Maxmiliána II. na trůn a předložit mu své požadavky na zaručení plných náboženských svobod a na zemském sněmu r. 1575 předložili požadavek uznání společného vyznání víry pod názvem Confessio bohemica (Česká konfese) a nového evangelického církevního řádu.
Základem společné České konfese, jako evangelického vyznání pro česky nebo německy hovořící protestanty v zemích Koruny, se stala vedle husitských a bratrských článků vyznání především luterská Augsburská konfese (Confessio Augustana) a ta především v Lužicích a ve Slezsku. Augsburská konfese požívala v sousedních zemích právní ochrany na základě Augsburského náboženského smíru.
Bohužel však stavy nedokázali čelit vysoké diplomacii panovnického dvora. Císař Maxmilián pak, po intervenci papežského legáta a pod vlivem svých jezuitských rádců, vydal toliko ústní prohlášení, že souhlasí s obsahem Confessio bohemica, avšak tento souhlas písemně nestvrdil. Mimoto byla z této formálně stvrzené konfese vyňata města a Jednota českých bratří, kteří byli v té době mimo zákon. Také utrakvistická konzistoř nebyla přenechána domácím protestantům. V této době ze 1600 farností v českém království bylo pouze 200 spravováno pražským arcibiskupstvím, 200 bylo spravováno husitským administrátorem, ale 1200 farností se hlásilo k České konfesi. Bohužel tyto neměly jednotnou církevní správu.
V té době začíná pronikat do českých zemí také německý kalvinismus, který nalezl útočiště na moravském západě a jihu a jeho členové se připojili k Českým bratřím, kteří tvořili mezi českými protestanty radikální křídlo. Luterství převládalo na severní Moravě, kde byly i početné německé sbory, a v Olomouci a Brně. Dochází tak k splynutí utrakvistického husitství, luterství a kalvinismu pod jednu společnou konsistoř a to bez národnostního (jazykového) rozlišení. V Čechách se stali oporou luterství Němci.
Bohužel, protestantismus byl v českých zemích stále méně jednotný, jakkoliv se snažil stát v jednotě proti sílícímu tlaku katolické církve a panovníka. V roce 1609 se podařilo spojeným evangelickým stavům dosáhnout u císaře Rudolfa II. Majestátu, obsahujícího písemné uznání České konfese z roku 1575. V čele zemských stavů byl tehdy za českou stranu český bratr Václav Budovec z Budova, za stranu německou luterán Heinrich Matthias Graf Thurn (1567-1640). Tímto Majestátem byla v českém království uzákoněna dalekosáhlá náboženská svoboda, jaká v tehdejší Evropě nikdy neexistovala.
Trvající vláda německých Habsburků napomáhala přirozeně k dalšímu posilování německého živlu v zemích Koruny. Jen v samotných Čechách bylo zaznamenáno třicet nových šlechtických rodin německého původu. Také se strany evangelické dochází k nárůstu německého živlu a tím k poněmčování české politické společnosti. Tento proces nesmíme však chápat očima dnešní doby - vůdcové českých Němců, jako například Graf Schlick, znali česky a respektovali práva češtiny. Přece jen tento vývoj znamenal, tkvěje ve vědomí kulturně náboženské jednoty, jistou ztrátu českého vědomí a šířil němčinu a němectví. Na druhé straně se němečtí protestanti v podstatě přizpůsobovali po náboženské a politické stránce české domácí šlechtě a také českým poměrům. Ke sbližování obou jazykových skupin přispívalo také studium českých šlechtických synů na německých univerzitách a také smíšené sňatky mezi členy evangelické šlechty a měšťanů.
Bylo by omylem dívat se na stát Koruny české v době před rokem 1620 jako na stát s úředním jazykem českým. Předbělohorský stát byl státem českoněmeckým. V tomto státě byly dvě korunní země obojí Lužice a Slezsko (celé pak Dolní Slezsko, v míře menší Horní Slezsko a území Opavska), země s germánskou většinou. V samotných Čechách tři kraje – chebský, loketský a Kladsko byly osídleny převážně obyvateli německého jazyka se zvláštními právy, ve zbytku Čech a Moravy byly další oblasti se silnou německou menšinou – Kravařsko, Hřebečsko, Jihlavsko. Kompaktní německá sídla při hranicích neměla ještě rozsahu známého před rokem 1918, bylo však dost větších či menších minorit německých především ve městech v Čechách a na Moravě. Tento narůst byl po válkách husitských způsobem vlivem germánského stěhování do Čech a na Moravu v posledním století před Bílou horou, především nárůstem přistěhovalectví z důvodu náboženské tolerance, která panovala v zemích Koruny.
Dne 16. 5. 1615 jednal v Praze generální sněm o konfederaci zemí České koruny; Moravané, Slezané i Lužičané projevili značnou nelibost nad přístupem českých stavů. Obratným postupem Matyášových rádců bylo zmařeno jednání o konfederaci, podobně padl požadavek na zřízení krajských sjezdů a i žádost o obnovení smluv s některými panovníky. Sněm povolil na pět let dopředu berně a převzal i splácení části habsburských dluhů.
Jazykový zákon
Až do roku 1615 se jazyková praxe přizpůsobovala středověkému rozdělení národa v několika právních vrstvách. Okruh „zemského práva” se týkal jen Čechů nejvlastnějších, tedy pánů a rytířů. Tedy jen 1300 – 1400 rodin, které byly podle feudálního úzu národem českým. U soudů určených pro tuto třídu, tedy u soudu zemského a desek zemských, panovala výhradně čeština a tato výhradnost byla chráněna zákonem. V právu městském, kterým se spravovala královská města a celý poddanských svět v městech a obcích poddanských (ponecháme-li stranou okruh práva církevního a manského) byla čeština a němčina rovnoprávná, tj. byl–li veden proces německy, pak byl veden od nejnižší instance až ke královskému apelačnímu soudu. Soudnictví pánů a rytířů neznalo však odvolání ke králi. Při styku mezi úředníky královskými či sněmem v Čechách na jedné straně a se Slezskem, obojí Lužicemi, Chebskem, Loketskem na straně druhé převládala němčina. Král v interních jednáních užíval němčiny nebo románských jazyků, ve věci české musely být česky vyloženy. Zákon o ochraně češtiny jako státního jazyka; zákon stanovil: každý nový osídlenec musel dát své děti učit česky; osoba znalá češtiny měla přednostní právo dědické na nemovitosti; u soudů byla určena jako jednací řeč čeština; kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země; bez znalosti češtiny nemohl šlechtic dostat tzv. inkolát (právo obyvatelské). Jazykovým zákonem z roku 1615, mající snahu čelit rostoucí germanizaci země, je stanoveno, že napříště u všech soudů ve městech královských a poddanských mají být pře vedeny toliko jazykem českým. To se vztahovalo jen na Království české a to bez Loketska a Chebska a nevztahovalo se na ostatní země Koruny – Moravu, Slezsko a oboje Lužice.
Zákon byl příliš radikální a ustanovení samo podvracelo zákonu půdu. Proti němu stála skoro neomezená autonomie měst v justici a často také nemožnost obsadit soudy česky hovořícími úředníky. Zákon na jedné straně nutí cizozemce, kteří se do Čech přistěhovali, aby své děti vyučovaly česky, ale nic v tomto směru neustanovuje pro domácí Němce. Ustanovuje, aby čeština byla uvedena do škol, z nichž byla před rokem vypuzena. Ukazuje se, že radikalismus jazykového zákona byl velmi kompromisní a podlehl mnohým změnám při projednávání na sněmu, který si vynutili německo-luterští předáci. Lze usuzovat z průběhu jednání, že na zákonu měla zájem katolická a kališnická menšina a že evangelická většina neměla odvahu čelit národnímu heslu otevřeně. Zákon neměl dlouhého trvání, obojí stavy připustily němčinu v letech 1618 až 1619 do zemského sněmu, který byl podobně jako šlechtické soudy a zemské desky dosud doménou češtiny. Porady v těchto letech končí nejen českou, ale i německou písní a modlitbou. Toto je důsledek toho, jak vynikající podíl měl na povstání živel německý mezi stavy.
Vzpoura
Katolická habsburská strana stále více pokračovala ve své protireformační politice a k prvním střetům došlo v důsledku nejednotného výkladu Majestátů ohledně majetkových vztahů v královských německých městech. Protestantské stavy, Češi i Němci, se rozhodly zbavit se, i s použitím násilí, intrikujících císařských úředníků. Celé stavovské povstání bylo vyvoláno zjevnými pokusy o rekatolizaci již za vlády Matyášovy (1611–1619), když docházelo k prvým přímým omezením činnosti reformačních obcí na panstvích královských a duchovenských. V roce 1617 byl dokonce zbořen evangelický chrám v Hrobích (11.–13. prosince) a uzavřen další evangelický kostel v Broumově. Tento čin budil velké obavy zvláště proto, že je císařem vybrán za budoucího habsburského panovníka a v roce 1617 českými stavy (s určitými výhradami ze strany stavů protestantských) za českého krále a korunován Ferdinand Štýrský (6. června designován a 29. června 1617 korunován), dobře známý svým postojem k nekatolíkům. Výše uvedené případy, které byly přímo ukázkovým porušením Majestátu, vedly ke svolání sjezdu protestantských stavů do pražského Karolina (6. 3. 1618). Zde Thurn přednesl, že nejde konkrétně o dva již zmíněné případy porušování Majestátu a jeho dodatků, ale o celkové budoucí dodržování svobod. Byla přijata rezoluce. Text listiny byl formulován velice opatrně a obezřetně. Navzdory tomu přišla rychlá a příkrá odpověď. Tzv. „těžké psaní” zakazovalo pořádání dalšího sněmu (navzdory stavovskému právu) a hrozilo jeho případným svolavatelům potrestáním.
Do Karolina se 21. 5. sjela celá panská nekatolická špička. Tedy kromě zástupců královských a věnných měst, jakož i Prahy. Konšelé pod přísným dohledem rychtářů si nedovolili porušit loajalitu vůči Matyášovi. Rokování sjezdu mělo vcelku poklidný průběh, pak ale pronesl řeč. H. M. Graf von Thurn označil posílání rezolucí do Vídně za nedostačující a volal po rázných činech proti porušování Majestátu. Vyvolal vzrušení nejen na sněmu, ale i v celé Praze. Pražané se navíc začali ozbrojovat, protože se povídalo, že místodržící se o všem samozřejmě doslechli a chystají se vůdce stavů pozatýkat. Po tajné večerní poradě radikálních stavů v paláci Smiřických na Malé Straně se druhého dne delegace znovu vydala na Hrad.
Zde došlo 23. května 1618 ke známé defenestrací, kdy byli po třetí hodině odpolední po hlavě svrženi z oken kanceláře v tzv. Ludvíkově křídle Starého královského paláce Pražského hradu dva ze čtyř královských místodržících Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Dav nespokojených nekatolických stavů v čele s Albrechtem Janem Smiřickým, Heinrichem Matthiasem Graf Thurn, Vilémem st. z Lobkovic, Oldřichem Vchinským (Kinským), Leonhardem Colonna von Fels za přihlížení Václava Viléma z Roupova a V. Budovce neušetřil ani jejich písaře Filipa Fabricia. Všichni tři jako zázrakem přežili a písař okamžitě odjel do Vídně, aby informoval císaře Matyáše.
Zvítězilo radikální křídlo, které způsobilo, že se stavové tímto způsobem, který nemohl zůstat bez odezvy, postavili vlastnímu králi - Matyášovi, jehož si předtím sami zvolili. Nejednotnost, radikalismus, ale zároveň snaha otevřeně se nepostavit králi a císaři byly jedněmi z příčin konečné porážky.
V roce 1619, po smrti císaře Matyáše, nastupuje Ferdinand II. na post římskoněmeckého císaře (korunován je 9. září), krátce předtím, na konci srpna téhož roku, jej pro jeho snahy o rekatolizaci českých zemí, čeští stavové zbavují českého trůnu. Při jednání o novém králi nemohlo dojít mezi luterskými a kalvínskými stavy k dohodě. Strana luterská vedená Joachimem Andreasem von Schlickem (Jáchymem Ondřejem hrabětem Šlikem) se zajímala o saského kurfiřta Johanna Georga I., druhá strana o kalvinisticky orientovaného kurfiřta falckého, Friedricha von der Pfalz, který byl také přes Horní Falc blízkým sousedem království českého. Protože saský kurfiřt váhal s přijetím luterské nabídky, byla dána přednost Friedrichu Falckému, hlavnímu představiteli Unie německých protestantských knížat a stavů (tzv. Protestantské unie) a byl českými stavy 26. srpna roku 1619 zvolen českým králem.
Kalvinisté využívají volby ke zvýšené konfesijní aktivitě, což však dalšímu vývoji společné věci uškodilo. Na stranu Ferdinanda se však také přidává uražený luterský kandidát Johann Georg I a nechává české stavy bez slíbené pomoci. Vůdce luteránu Joachim Andreas von Schlick a český představitel odboje Václav Budovec z Budova, člen Jednoty Bratrské se pokusili o sjednocení protestantského tábora k rozhodujícímu boji. Chybí však jednota a slíbená zahraniční pomoc.
Pád
V rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu 1620 byla nedostatečná vojska česko-německých protestantských stavů poražena spojenými císařskými vojsky. Fridrich V. Falcký, který sehrál jen krátkou tragickou roli „zimního krále” opouští s rodinou v nastalém chaosu české země a prchá do polské Vratislavi a posléze do Haagu. Nutno podotknout, že na Bílé hoře nebyly odbojné stavy poraženy Ferdinandem II., nýbrž Maxmiliánem Bavorským, který dokázal zajistit alianci, peněžitou podporu a připravit se dokonale vojensky. Stavy nekapitulovaly po jediné krátké bitvě.
Avšak této bitvě předcházela více než dvouletá válka. A na tak dlouhou válku český stát nestačil především finančně. Tehdejší doba znala jediné vojsko a to je vojsko vybudované ze žoldnéřů a to na žoldu velice vysokém. Tak se dalo vojsko vydržovat rok, možná i dva. A toho lze dosáhnout jen pomoci konfiskací - direktoři skutečně konfiskovali statky svých katolických protivníků. Bez cizí pomoci nešlo v této době vést válku. Mimoto český stát se svou stavovskou správou nedovedl zajistit i s pomocí pomocných sil vše potřebné. Nadto s málo disciplinovanou šlechtou, zvyklou nedbale plnit své veřejné povinnosti, především povinnosti berní, byl to úkol, které nemohly tehdejší české stavy splnit. Všem pak chyběl duch, který by odhadl nebezpečí, dovedl aktivně využit propagační silu a dovedl vnést povstalým značnou míru sebeobětování a vytrvání.
Druhou chybou bylo, že směr a cíle neurčovali politicky prozíraví vůdcové, ale hlavně sympatie a náboženské předsudky živené vyvinutým klerikalismem vůdců a jejich duchovních iniciátorů. Vždyť němečtí luteráni chtěli pro české království saského kurfiřta, zatímco českým bratřím jevila se nejhodnější volba kalvinistického kurfiřta z Falce v očekávání, že za ním stojí evangelická unie a anglický král. Bylo ironií těchto dni, že jediný, kdo poslal vojenskou pomoc, byl katolický vévoda Karel Emanuel Savojský.
Bylo tragickou chybou českoněmeckých protestantských stavů, že usilovně nepracovali na vytvoření společného protihabsburského spolku a spoléhali na sliby přecházející z Falce a věříce tomu, že zájem eticko-náboženský bude na straně německé protiváhou sobecké a malicherné politiky.
Prvořadým cílem měla být politika vytvoření konfederace zemí Koruny české, Dolních a Horních Rakous a později také Uher, jejíž základy byly již dávno položeny především společnou obavou náboženskou. To se bohužel nestalo.
Bílá hora znamenala porážku spojených českých a německých stavů v jejich boji za náboženskou a politickou svobodu. Ferdinand II. dovedl využít vítězství nad odbojnými stavy k utvrzení své absolutistické vlády. Bylo to msta nad svými protestantskými odpůrci (pět německých evangelických šlechticů). Ve stavovském povstání stáli na obou stranách Češi i Němci; nebyl to spor národnostní. Tehdejší hranice vedla jinudy. Vítězové – Češi i Němci – hájili absolutismus panovníka a univerzální vládu jediného povoleného náboženství. Poražení – Češi i Němci – byli obhájci stavovského státu spojeného s náboženskou svobodou a tolerancí. Ani Ferdinand II. nestavěl mezi poraženými jazykové hranice; potrestal je všechny stejně.
Msta
Císařův hněv měl zasáhnout politický národ český v užším slova smyslu, tj. Čechy, Moravany i Němce. Mimořádný soudní tribunál zahájil svou činnost v polovině března 1621. Předsedal mu kníže Karel z Liechtensteinu. Každý z obžalovaných musel nejprve odpovědět na nekonečných 236 otázek týkajících se defenestrace, volby direktoria, vypovězení jezuitů, sesazení Ferdinanda, přijetí Fridricha Falckého atd. Předem se provinil každý, neboť kritéria při posuzování viny byla extrémně přísná. K hrdelnímu rozsudku stačilo, že měšťan přijal funkci v městské radě. Za provinění považoval soud i prosté plnění povinnosti odvodu berně anebo fakt, že se občan na stavovské úřady obrátil s vlastní žádostí či prosbou. Stačil krátký proces. Královský prokurátor vznesl 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti. Během dubna se exekuční komise sešla dvakrát, aby vynesla rozsudky nad rebely, kteří zemřeli v „trvalé vzpouře” – za povstání Petr ze Švamberka, Albrecht Jan Smiřický, generál Leonhard Colonna von Fels, Michal Slavata a Oldřich Kinský. Další návrhy na rozsudky byly vypracovány v květnu (17. května – 25 rozsudků, 29. května – 20 rozsudků) a v červnu (12. června – 6 rozsudků). Celkem tedy komise vynesla 51 rozsudků.
Obviněných bylo tolik, že se komise obávala navrhnout, aby byli popraveni všichni a takové množství poprav by mohlo vyvolat představu toho, že nejde o trest, ale o pomstu. Proto byli provinilci rozděleni do tří skupin: Nejméně měli být potrestáni ti, co nic jiného neučinili, než že uznali Friedricha Falckého za krále – to se týkalo i katolíků; ti měli být potrestáni jen pokutou.
Těžšího trestu se mělo dostat těm, kdo měli v době povstání nějaký úřad nebo vykonali pro povstaleckou vládu nějakou službu, tedy dopustili se dvakrát urážky majestátu; měli být zbaveni úřadů a konfiskován jim majetek. A ti, kdo vedli povstání – jim byl navržen trest smrti.
Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621 byly obzvláště okázalým manifestačním projevem politiky Ferdinanda II. Měly připomenout nejen stavům zemí Koruny, ale celé Evropě nedotknutelnost práv králů z Boží milosti. Toto divadlo bylo výkřikem, jenž měl připomenout všem neposlušným, že je nutná jejich poslušnost a odevzdanost víře a panovníkovi.
Ze 27 odsouzených k trestu smrti byli tři stavu panského (Václav Budovec z Budova, člen Jednoty Bratrské, Joachim Andreas von Schlick, Graf von Passaun und Weißkirchen in Elbogen, vůdce luteránu a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic), sedm ze stavu rytířského a sedmnáct ze stavu měšťanského. Tam náležel i známý lékař, filozof a diplomat dr. Johannes Jessenius z Essenu. Dalším dvěma německým lékařům před vlastní popravou usekl popravčí ruku. Nebyli to toliko Češi, pět z nich byl Němci a Jessenius byl pocházel z Uher. Dokonce ani všichni nebyli protestanty: Diviš rytíř Černín z Chudenic byl katolík.
Poslední slova českých pánů na staroměstském popravišti zněla dílem v jazyce českém, dílem v německém. Reprezentanti českých stavů, popraveni na Staroměstském náměstí 21. června roku 1621 byli prvými oběťmi násilně prováděné protireformace a zároveň také prvými oběťmi, které předznamenávaly ústavní změny, zavedené bělohorským vítězem v Království českém a Markrabství moravském
Hroznějším trestem než popravy a vězení byly však konfiskace. To co mělo být trestem, stalo se loupeží a podvodem. Nutno podotknout, že konfiskace byla starý trestní prostředek českého práva, kterým dokázali české stavy vládnout velmi bezohledně. Za vlády Rudolfa II. byl tento trest vyloučen stavy ze zákoníku. Šlechtic nesměl být trestán na majetku. Avšak za povstání české protestantské stavy znovu tento trest obnovily a použily jej proti protivníkům domácím. A vítěz se nerozpakoval toto napodobit. Fakticky konfiskace začaly vstupem katolických vojsk. Trestání nebyli jenom vůdcové nebo přední účastníci odboje, ale bylo rozšířeno na všechny svobodné obyvatele království. Kdo měl majetek zapsaný v zemských deskách, ten byl podezřelý, že je povstalcem, a čím více kdo měl, mohl si být jist, že jej stihne tím větší pokuta. Některé šlechtické osoby nebyly potrestány a pokutovány jen proto, že neměly majetek, nebo že jejich majetek byl zadlužen nad skutečnou cenu. Šlo zde jen o získání peněz a ne o potrestání viníků. Mírně se také nakládalo s katolíky a s těmi, kteří včas přestoupili na katolickou víru. Existovaly i případy, že již odsouzeným provinilcům byly ponechány statky, přestoupili-li na katolickou víru.
Historik Bílek počítá, že v Čechách bylo zkonfiskováno šlechtě a městům statků za odhadnutých na 30 milionů zlatých a bylo přijato jistin za 5 milionů, konfiskace majetku Valdštejnova r. 1634 byla 13 milionů, celkem dosáhly konfiskace 48 milionu zlatých. Bylo ke konfiskacím odsouzeno 680 osob a 580 osob bylo osvobozeno především proto, že byli, či stali se katolíky.
České země utrpěly ztráty ekonomické tažením vojsk a s tím souvisejícím drancováním. Třetina polnosti zůstala ladem a třetina statků, usedlostí byla buďto vypálena nebo zpustla. Zkáza měst byla větší než zkáza venkova.
Bílá Hora nezničila a ani nechtěla rozvrátit samostatný český stát, ani neměla zakládat Rakousko, jak často uvádějí někteří čeští historici. Byla jen soubojem dvou českých králů, vítězem mohl být také jen jeden a to zase jen český král. Vítěz byl zároveň císařem vědomý si toho, že nejde o spor mezi císařskou mocí římsko-německou a mocí královskou, nýbrž o zápas mezi legitimním králem českým a králem českým zvoleným vzbouřenci. Vítězi bělohorskému šlo o jediné z hlediska státotvorného: zvrátit dosavadní mocenské poměry uvnitř českého státu tím, že omezí práva politického národa českého (myšleno zemsky, tedy práva šlechty a měšťanů) a největší díl moci a vlivu vyhradí českému králi. Co ztrácí politický národ a jeho ústavní orgán - stavovský sněm, to naopak získá král. Tento přesun moci byl uskutečněn „ústavou“ zvanou Obnovené zřízení zemské vydané pro Čechy v r. 1627 a na Moravě v r. 1628. Hlavními změnami bylo, že stavovský sněm nebude mít zákonodárnou iniciativu a že český trůn je dědičný. Stavovský stát se změnil na stát s absolutní mocí královskou. Zesílení absolutní moci panovnické bylo v této době pokrokovým heslem, které postupovalo vítězně z Francie a Španělska do zbylé Evropy.
Pokud se týká změn jazykových, zde je nutno poznamenat, že volba německého knížete na český trůn přinášela jazykové nebezpečí., v případě zvolení saského kurfiřta bylo toto nebezpečí větší, Ale i případě Friedricha Falckého vliv němčiny a přiliv Němců přirozeně zesílil. Později by určitě došlo ke sporům národnostním a jazykovým. Můžeme konstatovat, že porážka Friedricha Falckého vliv němectví poněkud oslabila. Tím, že po Bílé Hoře platila zásada, že žádný nekatolík nesmí být v zemi, vznikla zde hráz mezi Čechy a protestantským územím severoněmeckým a ukončilo se období zdůrazňování státoprávních souvislosti mezi Čechy a Říší.
Z Prahy se vystěhovalo v období 1624–1627 z důvodů náboženských na 400 měšťanských rodin, z nichž byla polovina německých mluvících a to povětšinou z řad těch nejbohatších. Vítěz vnesl do země kulturu románskou a jeho představitelé užívali němčiny jako přirozeného svého jazyka. Prosazuje se tedy zrovnoprávnění českého a německého jazyka a to právě z důvodu inkolátu. Již v době před 1618 byla německá šlechta, převážně luterská, a měšťanstvo zastoupena v zemi ve velké míře - docházelo poněmčení české šlechty zásluhou luteránství. Míra ztráty luterské německé šlechty odešlé za hranice byla brzy vyrovnána přílivem německého živlu ze strany vítěze.
Habsburští panovníci podporovali příliv německého živlu již před rokem 1618. V počáteční fázi šlo především o zrovnoprávnění češtiny a němčiny. V případě vítězství stavů byla nastala skutečná germanizace země a tato germanizace probíhala zdola od luteránských sedláků a měšťanů. Ona pobělohorská šla ze shora uváděním cizí šlechty do země. Mimo této šlechty rostl i příliv německých řemeslníků a tovaryšů do měst a ti jsou pak přijímaní do českých cechů, neboť ony trpí nedostatkem mistrů. Češi mimo český stát nežili, tedy úbytek obyvatelstva musel být hrazen z jiných jazykových skupin lákaných k přistěhovalectví do českých zemí. Přiliv Němců však neohrozil české národní povědomí a Češi dovedli zachovat svou prestiž a ochránit svou řeč před germanizaci.
Skutečným důsledkem Bílé hory bylo proměnit ducha Čech a to pokatoličtit obyvatele Čech a Moravy. Cíl byl jasný: vyhladit české bratry a kalvinisty a obrátit ke katolické víře především přímé královské poddané, tj. obyvatele na královských statcích a měšťany královských měst. Rychle nabyla převahy myšlenka vnutit celé zemi jednu víru a vyhladit tak možnou rebelií z kořenů. Nesmíme zapomenout na to, že katolictví se již zmáhalo před Bílou horou – r. 1617 na pražském sněmu bylo mezi 63 pány 25 osob katolické víry, za to mezi rytíři to byla jenom desetina, na Moravě, jak uvádí Skála, měli již v roce 1618 katolíci většinu. Katolizace neprobíhala ve všech zemích koruny stejně, ve Slezsku zůstal zachován Majestát z r. 1609 zásluhou saského kurfiřta, podobně jako v obou Lužicích, které měl v zástavě. Vlastní důsledná protireformace začala r. 1624 na základě výnosu Ferdinanda II., podle něhož se všichni občané museli stát katolíky, nebo, pokud nešlo o poddaný lid, se vystěhovat ze země do nuceného exilu. To platilo pro šlechtu, měšťany, inteligenci a příslušníky vojenského stavu, obecný lid musel přijmout římsko-katolickou víru. Během protireformace se do roku 1648 vystěhovalo z českých zemí na 30 000 rodin. Z 234 starých českých panských rodů přestálo v důsledku porážky sotva desetina, nižší venkovská šlechta následkem odchodů a vyhnání z velké části zmizela – z 1128 rodin rytířského stavu zůstalo necelých 200 povětšinou zchudlých a deklasovaných.
Evangeličtí exulanti nacházeli útočiště především v Německu a zvláště v sousedním Sasku a Slezsku, kde mohli chovat naději na případný návrat do Čech a na Moravu. Při vpádu saských vojsk do Čech v letech 1631-32 i později za švédských tažení přicházeli exulanti do Čech. Vypovězení německy hovořící evangelíci se rychlé rozplynuli v německém prostředí, čeští exulanti mohli v Sasku zakládat české sbory, např. v Pirně, Drážďanech, Žitavě a později v Berlíně. Mezi ně patřil i poslední senior Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský.
Rekatolizace
V Evropě 16. a 17. stol. neexistovaly jenom násilné rekatolizace, ale byly zde také násilné protestantizace. Jedna z nich v zárodečném stadiu probíhala v Čechách po vypuknutí stavovského povstání r. 1618. Zpustošení svatovítské katedrály, útoky proti katolickému duchovenstvu a mučednická smrt sv. Jana Sarkandra jsou dostatečným důkazem, že v případě vítězství stavovských vojsk na Bílé hoře by vítězní protestanti postupovali proti katolíkům přinejmenším zcela stejně jako Ferdinand II. vůči nim. Bylo by dětinské očekávat, že protestantizace, jež by nastoupila v případě stavovského vítězství na Bílé hoře, by proběhla nenásilným způsobem. Sine ira et studio. Protestantizace postupovala podle jediného modelu: zákaz katolického náboženství a tresty od vyhnanství až po smrt vůči všem, kdo se ho nechtěli vzdát. Formu nenásilné protestantizace odpovídající polskému modelu nenásilné rekatolizace evangelíci té doby neznali. Neměli totiž v dané konstelaci sil jinou alternativu.
Budeme-li srovnávat tehdy existující koncepty rekatolizace a koncepty protestantizace, zjistíme rozdíly. V katolických zemích byl vztah k protestantským minoritám řešen různě. Můžeme hovořit o třech typech přístupu k řešení tohoto procesu.
První, který můžeme nazvat jako španělsko-habsburský, nepřipouštěl v zemi žádné jiné vyznání než katolické, hlasatelé jakýchkoliv heterodoxních názorů byli stíháni jako kacíři od vyhnanství až po trest smrti. Tento model našel své uplatnění i při prosazování zásady „cuius regio, eius religio”, když se uzavíral mír v Augsburgu, jenž byl z velké části dílem Habsburků vládnoucích, jak známo, i ve Španělsku, odkud přenesli tyto tendence do centra Evropy.
Na Apeninském poloostrově, včetně Církevního státu, byl realizován druhý typ, jenž vycházel sice ze stejných principů, nicméně dokázal uplatnit jistou toleranci vůči těm heterodoxním skupinám, které se vyznačovaly kompatibilitou, zapustily v dané zemi kořeny a měly tady svoji tradici.
Pak zde byl typ třetí, polsko-francouzský, zaručující protestantům náboženskou svobodu. To realizovala Francie v letech platnosti nantského ediktu 1598-1685 a Polsko po celou dobu od r. 1573, kdy došlo k uzavření tzv. Varšavské konfederace, až do zániku polské samostatnosti v r. 1795. Tolerance polského katolického státu byla příkladná, ve městech naprosto běžně fungovaly pár metrů od sebe katolický chrám a luteránský kostel nebo kalvínská modlitebna. Polsko poskytovalo náboženskou svobodu nejen protestantům, ale i ariánským sociniánům, popírajícím Boží Trojici. Byl realizován také v katolických kantonech ve Švýcarsku a v Uherském království, kde habsburský panovník, tentýž jako v Českém království, si z politických důvodů nemohl dovolit rázně vystoupit proti mocné kalvínské magnatérii s představiteli jako byli Bethlen Gábor, Bocskay nebo Rákoczy. Zde v případě represí hrozilo nebezpečí spojenectví kalvínské magnatérie s Turky, a toto spojenectví by bylo katastrofou pro podunajské soustátí a pro celou Evropu.
Odpověď na otázku, proč vítězná habsburská moc sáhla k té nejdrastičtější podobě rekatolizace, už asi nebude nikdy zodpovězena. V katolických kruzích u nás se o tom živě diskutovalo až do Josefova tolerančního patentu r. 1781. Hned po bělohorské bitvě se střetly oba první typy rekatolizace, jak o tom svědčí relace papežského nuncia Carla Caraffy, stěžujícího si, že tempo rekatolizace je příliš pomalé proto, poněvadž císařská moc uplatňuje vůči heretikům násilí, které je ještě více zatvrzuje. Řím si nepřál drastická opatření tam, kde protestantismus představoval široké a soudržné společenství, a přikláněl k druhému typu rekatolizace. V Čechách probíhal spor o formu rekatolizace mezi pražským arcibiskupem kardinálem Ernstem von Harrachem a panovníkem, podporovaným částí jezuitského řádu. Písemné dokumenty však ukazují, že postoj kardinála Harracha – a zejména jeho rádce kapucína Valeriána Magniho – se vyvíjel a nebyl zpočátku tak jednoznačný. Pojetí rekatolizace, které zastávali Harrach a Magni, se před vyhlášením Obnovného zřízení zemského r. 1627 příliš nelišilo od konceptu Ferdinanda II. Magni požaduje vyhnat ze země všechny protestantské duchovní, jakož i všechny kacíře, u nichž není naděje na obrácení, zavedení inkvizice, zabavení majetku a odnětí občanských práv protestantům, kteří odmítají konvertovat ke katolicismu. Ve spise napsaném v roce 1628 Magni své stanovisko poněkud mění, heretiky nutno ponechat v zemi, neuplatňovat vůči nim žádné donucovací prostředky, ale snažit se je získat kázáním, vyučováním, láskou a vlídností. Při uplatnění násilí hrozí nebezpečí, že mnozí přijmou katolickou víru jen naoko a tím bude jejich hřích větší a věčná spása ještě více ohrožena. Jiný koncept rekatolizace předkládal ovšem císařův zpovědník jezuita Lamormain, jenž tvrdí, že bludaři jsou zatvrzelí a pyšní a proto je nutno, aby rekatolizaci prováděl panovník a nikoli biskup. Císař má totiž k dispozici tresty, jichž se heretikové bojí, z kázání a napomínání si nic nedělají
Následky
Skutečnou tragédii se smutnými následky pro budoucnost lze spatřovat v tom, že při rekatolizaci nebyly použity modely mírnější již v té době existující. Způsob rekatolizace použitý Ferdinandem II. byl patřičně zneužíván protikatolickými kruhy v epoše osvícenství a liberalismu a přispěl k vytvoření falešných představ v českém povědomí, hovořících o době „temna”.
Názor o době temna se musí odmítnout. České země po třicetileté válce v průběhu 17. a 18. stol. zažily kulturní a civilizační rozmach dosud nevídaný. S vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého českého království „barok” svým estetickým bohatstvím. Naučil zemí esteticky cítit. Barok pak ovládl zemi nejen v architektuře, malířství, hudbě a v lidovém umění, barok dal nesmazatelný ráz české krajině a vtiskl lidu svou pečeť. Prvým dílem buditelským je vydání české obrany Balbínovy, neboť služba národu se měla stát mocnější než služba ideálům osvícení. Zrození národního povědomí, chcete-li nacionalismu, není produktem doby poloviny 19. století, ale je plodem pobělohorské doby. Bílá hora vzbudila a vypěstovala v pokořeném lidu sílu, která se tak stala vzpruhou nového života a nové naděje. Lid českého baroka neviděl v katolicismu cizí, importovaný prvek, nýbrž základ svého vlastenectví a národní hrdosti, spočívající na vznešené tradici cyrilometodějské, svatováclavské a svatovojtěšské.
Snaha Habsburků omezit práva Českého království narážela na odpor právě českých jezuitů Balbínova ražení. Obrana českého národa a zvláště jazyka proti germanizaci, vyrostla, jak píše Pekař ve svém spisku Bílá hora. Její příčiny a následky, právě z katolických kořenů. Pekař však důsledně rozlišuje mezi bitvou na Bílé hoře a pobělohorským obdobím. Bílou horu hodnotí negativně jakožto počátek surového násilí a zároveň počátek omezení suverenity Českého království. Na straně druhé svůj obdiv k barokní kultuře, jak se u nás rozvinula po třicetileté válce, si troufl vyjádřit slovy: „Historik musí připustiti také, že barok, jenž s vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého Českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství, kterým naplnil zemi… ale záležel i v citovém důrazu jeho… Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami… nesmazatelný ráz české krajině, vtiskl i lidu v příbytku, kroji, písni, ba v cítění i životě pečeť svou, stvořil ten mile svérázný svět venkova, svět ‚Babičky‘, v němž naučili jsme se shledávati cos specificky českého a z něhož vyšly poslední generace našeho národa… Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť. Co jsem pověděl o baroku, je samo protestem proti takovému názoru – a kdo přihlédne blíže, najde i v jiných směrech v době protireformační vedle hojných svědectví duševního úpadku, šířeného násilím autority začasto obmezené, také doklady mravní snahy, stopy duchovní vzpoury, která musí státi tím výše v našem obdivu, čím pohotovější a bezohlednější je duch útisku, jemuž se odvážila čeliti.”
Ještě jedno ponaučení nám Bílá Hora přináší. Styl přípravy povstání a boje a zejména bitva na Bílé hoře patří mezi příklady fatálního selhání našich národních elit v historicky přelomových situacích. Selhání, ze kterého si ani v pozdějších dobách nevzaly elity ponaučení.
Literatura:
Balbín, Bohuslav: Rozprava krátká, ale pravdivá, Odeon, Praha 1988
Catalano, Alessandro: O, misera Boemia, Souvislosti 3-4/2002,
Kalista, Zdeněk: Josef Pekař, Torst, Praha 1994
Kalista, Zdeněk: Tvář baroka, SPN Praha 1992
Kratochvíl, Antonín: Oheň baroka, Cesta, Brno 1990
Kučera, Jan; Rak Jiří: Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Vyšehrad, Praha 1983
Malý, Radomír: Bílá Hora a její místo ve sporu o smysl českých dějin, http://www.distance.cz/rocnik6/cislo2/12.htm
Otter, Jiří: Úděl česko-německého sousedství, Jeronymova jednota, Heršpice 1994
Payrleitner, Alfred: Adler und Löwe, Kremayer&Scheirau, Wien 1990
Pekař, Josef: Postavy a problémy českých dějin, Vyšehrad 1990,
Pekař, Josef: Bílá hora. Její příčiny a následky, Vesmír, Praha 1921
Pekař, Josef: Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, Vesmír, Praha 1921
Sakař Vladimír: Staroměstské popravy v roce 1621, http://veritas.evangnet.cz/cz/executcz.htm
Sousedík, Stanislav: Valerián Magni. Kapitola z kulturních dějin Čech 17. století, Vyšehrad, Praha 1983
Sousedík, Stanislav: Idea tolerance v údobí tzv. temna, Sborník Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995
Sousedík, Stanislav: Filozofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, Praha 1997
Stránský, Pavel: O státě českém, ELK , Praha 1940
Willars, Christian: Die böhmische Zitadelle, Molden, Wien 1965
Převzato z http://www.cs-magazin.com/
