Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků!
Lide český – spojenci zrazen, demokracií zklamán a zneužit, zvolil jsi v druhé republice před šesti lety svým státním presidentem doktora Emila Háchu. Tento veliký právník a poctivý syn našeho národa ujímal se politického dědictví, jež představovalo trosky a hrůzu. Dvacetiletá zahraniční politika, lokajská směrem k Londýnu, přesládlá směrem k Moskvě, ale provokativní směrem k Berlinu, zničila stát a ponížila národ. Před šesti lety kapitalistický západ se rozpačitě krčil a nechtěl o nás vědět. Sovětský svaz se tvářil jako nepřístupná sfinga a z Polska se ozývaly hlasy po společné hranici polsko-maďarské. Dohoda s Říší byla velmi těžká. Od roku 1933 neviděla od nás nic dobrého. Prvá republika stala se střediskem pochybných politických existencí, které ze svých řad německý národ vyhostil. Z Prahy se dělaly podkopy proti vedení Říše a organisovaly se atentáty..
Tobě, český lide, se přitom namlouvalo, že jsi do všech stran zabezpečen těmi nejdokonalejšími smlouvami mezinárodními, že se za tebe postaví celý svět, kdyby ze sousedství se kdo jen zamračil. Němci říšští i sudetští nás tenkrát neměli rádi za naše politické petrolejnictví, jež jsme provozovali v posledních pěti letech a na něž jsme nakonec doplatili Mnichovem.
.
Že tu nebyl vinen celý národ, nýbrž pouze určitá vrstva dobrodruhů, nebylo mezi Němci všem jasno. Dvakrát jsme proti Říši mobilisovali. Naše zahraniční politika v prvé republice zřejmě pracovala k srážce, která musila vyústit v novou válku světovou. Nic přitom nehleděla na to, jaká zkáza v takové válce český národ postihne. O rok později Poláci šli do důsledků cestou politiky prvé republiky. Dnes vidíme konce. Nemilosrdné zbolševisování, vykrvácení. Pro velké pány na pohodlný odpočinek a pro malé polské bloudy, kteří se bijí jako žoldnéři za kapitalistickou věc, pouhá vyhlídka stát se kolonisty v Tripolisu a Alžíru. Žádná obnova nějakého demokratického Polska a žádný návrat emigrantů do polské vlasti ze západních zemí.
.
Stěží by se v dějinách nalezla obdoba českého případu z roku 1938. Bez boje poraženi vlastními spojenci, kteří nás napadli z týlu, kapitulovali jsme jak v nesmyslné politice zahraniční, tak v nemožné politice vnitřní. Zahraniční politika nás připravila o Sudety a Podkarpatskou Rus, vnitřní politika o Slovensko. Kdo obě ty politiky spřádal, víme. Proto se v něm ozvalo na okamžik svědomí hříšníka, když z úkrytu ciziny presidentu doktoru Háchovi k jeho volbě blahopřál.
.
Úloha státníka Háchy nebyla lehká. Přesto se mu podařilo česko-německou otázku vyřešit pro oba národy důstojně v míru a pokoji. Obnovil starý historický vztah, k němuž dala pevný základ politika knížete Václava svatého. Slováci, kteří se osamostatnili, následovali našeho příkladu. Rozešli se, jako my, s Londýnem i Moskvou a hledali ochranu u Velkoněmecké říše proti vyzývavému Polsku.
.
Prvé měsíce byly těžké. Mnohý Čech nedovedl se smířit se skutečností, že nemáme více zcela samostatný stát. Nedovedl zhodnotit výhody, které našemu národu kynuly z příslušenství k velikému státnímu celku německému při naprosté autonomii samosprávní a kulturní. Bylo málo času, aby Čech si zvykl na spoluobčana Němce. Naši zrádní bývalí spojenci připravovali kvapem válku. Kdyby státních Hácha nebyl sjednal dohodu německo-českou v březnu 1939, český národ byl podle spojenecké smlouvy, které by se zrádní spojenci ve vhodné chvíli opět dovolávali, povinen postavit do pole jeden milion vojáků.
.
Jak by byla vyhlížela druhá republika, kdyby státník Hácha nebyl nalezl cestu k Říši a kdybychom později společně s Polskem vystoupili proti Říši, jak nám bylo z Londýna v roce 1939 doporučováno? Česká města měla být v troskách. Čtvrt milionu vojáků a civilistů zaplatilo to životem. Bída, hlad, desorganisace, roztrhané rodiny, poušť. Vymírání dětí, choroby. O samosprávní a kulturní autonomii by nebylo řeči.
.
Je pravdou, že veliké věci ne každý ihned pochopí. Několikrát jsem už prohlásil, že my, Háchovi spolupracovníci, se nebojíme soudu dějin. Zatím co dobrodruzi, zaprodaní Židům, kapitalistům a bolševikům pokoušejí se nést na politický trh co nejvíce české krve a českého soužení, pražská vláda hledí zachránit každou duši a raduje se, zabrání-li kde zbytečným obětem. Kdyby nebylo zhovadilých anglicko-amerických letců, kteří časovanými pumami hledí co nejvíce Čechů připravit na onen svět, kteří střílejí z kulometů po pokojných českých sedlácích na polích, kteří boří české školy, česká divadla a české kostely, nevěděli bychom pomalu mnoho o této válce.
.
Zatím co Stalin od pokořených Finů, Rumunů a Bulharů si vynucuje vojenskou pomoc, u nás není žádné branné povinnosti a převážná většina rodin je tu nedotčena pohromadě a denně společně za stolem. České školy vyučují. Nikdy jsme nežili v uplynulých třech desetiletích tak intensivním kulturním životem jako právě v této válce. Každý cizinec žasne při pohledu na tento klid a na tuto životní pohodu malého národa uprostřed šestého roku války.
.
Kam kolem sebe za hranice pohlédneme, všude spoušť a mrtví. Říše se statečně brání a ještě statečněji rány přijímá. Estonci, Lotyši a Litevci, Finové, Rumuni, Bulhaři dostali se pod bolševickou knutu. Z poloviny Poláci, Maďaři a Srbové, Slovensko, Slovinsko a Charvátsko ochutnaly nejen nepřátelské bomby, nýbrž také hrůzu občanské války, lupičství, žhářství, vyvražďování. Pouze jediný národ ve střední Evropě byl dosud uchráněn těchto božích křížů a ran a tím je národ náš, Češi..
Z ciziny nepřátelské jsou nám adresována slova lákavá. Londýnští vějíčkáři vykládají o obnovení Československa ve staré podobě se starou demokracií a se starou protiněmeckou nenávistí. Dnes bolševici mají obsazenu Podkarpatskou Rus a část východního Slovenska. Dalo by se proto předpokládat, že Beneš se svými emigranty použije prvé příležitosti, aby stanul na půdě starého státu. Budovy v Užhorodě by zajisté prozatím postačily jako úřadovny celé této společnosti, která si říká československá vláda. Nastavěli jsme se tam, chvála Bohu, dost, ale Beneš nespěchá do osvobozených československých končin, nestaví se jako vrchní velitel v čelo českých formací, které prý tam kdesi bojují. NKVD není totiž žádný příjemný politický továryš.
.
Beneš se řadu let domníval, že Slováky udrží na uzdě svou mezinárodní osobní autoritou, která ve skutečnosti pozůstávalo v tom, že bez odmluvy přijímal a prováděl rozkazy Londýna. Moskva si jeho služeb zvlášť necení. Když tam před rokem přispěchal, slíbila mu leccos, co jinak nemyslila vážně. Ale proč by měl být odmítán nebolševik, který chce ve prospěch bolševismu prolévat krev svého národa? Před rokem Beneš slíbil Moskvě veliké povstání na českém a slovenském území. Tyto sliby vyvrcholily pučem na středním Slovensku, který Moskvě ukázal především nemohoucnost demokraticko-inteligentských elementů. Pokud Němci silně netlačili, v Báňské Bystrici se debatovalo, jásalo a plánovalo. Rychle byla vyslána z Londýna a Moskvy „vládní delegace“, která se v Bystrici zeširoka zařizovala. Chystala se tisknout dokonce i nové známky. Bolševičtí komisaři tento kratochvilný podnik sledovali s velikou nedůvěrou. Jakmile se ukázalo, že boj bude tuhý, demokraticko-vzdělanečtí rozumbradové stáhli hlavy mezi ramena a hledali, kde nechal tesař díru.
.
Co by to bývalo bylo za politický kapitál pro Beneše, kdyby jeho generálové Viest a Golian byli padli v čele československých vojsk, odporujíce se zbraní v ruce do poslední patrony! Stačilo, kdyby byli padli do zajetí aspoň tak, jako polský generál Bor. Ale tito demokratičtí vojáci, jakmile cítili, že to zapáchá, vydali heslo: „Zachraň se, kdo můžeš“. Převlékli se do civilu. Nakonec je vyšťouchali němečtí vojáci z nějakého seníku a nalezli u nich falešné dokumenty a spoustu peněz. Viest a Golian nebyli posledními mohykány povstání. Několik větších skupin povstalců se drželo ještě řadu dní i bez těchto pánů generálů.
.
Chování demokratických elementů za slovenského povstání ukázalo Moskvě, co od této dekadence i politické i mravní může ještě čekat. Proto Moskva energicky obrátila. Program slovenské sovětské republiky přivedl Beneše pochopitelně do rozpaků. Ale on neviděl ve tři čtvrti na dvanáct v roce 1938. Stejně nevidí také dnes. Tuší však, že na „československém území“ osvobozeném bolševiky by ho nečekalo nic dobrého. Proto neletí do Užhorodu, jak by to udělal každý druhý poctivý povstalec, věřící ve svou věc.
.
Ostatně Podkarpatská Rus by ho nijak nepotěšila. Všude jsou jen ruské a ukrajinské nápisy a žádný český. Bolševici také zásadně užívají názvu „Podkarpatská Ukrajina“. Přitom si maně vzpomeneme na dlouholeté spory o podkarpatské školství, kde se nechtělo učit ani ukrajinsky ani rusky, nýbrž kde se učilo jedině česky. Byli čeští imperialisté, kteří před desíti lety tvrdili, že Slováci budou čechizováni ze dvou stran: z Moravy a z Podkarpatské Rusi, kde jsme měli přes 300 českých škol. Dnes tam není jediná.
.
Propaganda nepřátelská mluví ještě o Československu, poněvadž si myslí, že na ně naláká nějaké české bloudy. Spojenecká politika však Československo už opatrně škrtla. V politice sovětské tento versailleský útvar se vůbec neregistruje. Jak už jsem několikrát řekl: kdyby spojenci vyhráli a Říše podlehla, na území Protektorátu bude zřízena česká sovětská republika. Na území Slovenska se vyhlásí slovenská sovětská republika a Podkarpatská Rus bude připojena k sovětské Ukrajině pouhým hnutím brv maršála Stalina. Poněvadž Beneš se neodvažuje ujmout se vlády nad osvobozeným Podkarpatskem a částí východního Slovenska, nebude si, pokud ho známe, také troufat na Moravu a do Čech, kdyby sem vtrhla sovětská vojska. On totiž čert nikdy nespí. Proto se Beneš se svými poskoky jistojistě odebéře nakonec za polským generálem Sosnkowskim a polským ministerským předsedou Mikolajczykem. Čeká ho třetí emigrace, jak tyto dny napsal jeden zdejší žurnalista. To jsem mu ostatně prorokoval už před čtyřmi roky..
A jaké je z toho poučení pro tebe, český člověče? Máš svůj domov, své úspory, svou rodinu, své malé štěstí, které ti pražská vláda hájila a chránila. Tvé děti nepatří mezi bezprizorné, ale ocitnou se tam, až by bolševismus sem zavítal se svými zvyky. Vystříhej se nepřátelských svodů, nedávej hlavu v sázku a s ní osud všech svých drahých.
.
Tyto dny je v proudu veliká spojenecká ofensiva, jejímž cílem je prý zkrušení Velkoněmecké říše. Nepřítel totiž bez lhůt nemůže žít. Stanovil už zánik Říše na podzim 1943, pak na léto 1944, a nakonec toužil po Vánocích vítěze.
.
Kdo nevěřil nepříteli v roce 1943, získal, kdo mu nevěřil letos v létě, získal dvakrát, a kdo mu nevěří dnes, získává třikrát. To dokázala nejnovější řeč Churchillova, v níž označil dokonce termín léto 1945 za nejistý. My jsme se tu velmi bavili, když po mém projevu 29. října byla dirigována tak zvaná „vládní delegace“ v čele s panem Němcem po útěku z Báňské Bystrice horempádem do Užhorodu. Doufáme proto, že i tentokrát najdeme porozumění v Londýně a že pan Beneš se nám v nejbližších dnech ohlásí z Užhorodu a pan Ripka že nám podá zprávu o tom, jak vrchní velitel Beneš přehlížel československé jednotky v přední linii někde u Bardějova. Že by se Beneš změnil za uplynulých šest let? Ne, známe ho příliš dobře.
.
Lide český, nedej proto na povídačky. Jdi za svou prací. Ponech politiku pražské vládě, která chce český národ vyvést z této hrozné války tak, aby nestrádal, aby šel s budoucností a nezanikl v odepsané minulosti. Státní president Hácha po svém zvolení zašel do kaple svatého Václava. Políbil lebku národního světce v mužném odhodlání, nastoupit jeho odkaz, kterému děkujeme, že český národ žije a patří mezi nejvyspělejší národy Evropy. Politické klasy zrají pomalu. Toho jsme si vědomi stejně jako skutečnosti, že český národ je národem rozvážným, kritickým.
.
Osud s námi může naložit, jak za dobré uzná. Může se proti nám postavit. Může nás podrobit těžkým zkouškám, ale nemůže nás přinutit k tomu, abychom spáchali sebevraždu. Proč tak jistě hovořím? Vím totiž, lide český, že Říše nepodlehne. Vím, proč nepřítel pospíchá s touto zimní ofensivou. Nevede ho sebevědomí, nýbrž pudí ho strach. Proto využívá okamžité převahy svého zastaralého materiálu v domnění, že od sebe odvrátí těžký osud poraženého. Ono totiž se strany Říše nebylo proneseno ještě poslední strategické slovo. Není možné se vším chodit na trh. Nepřítel poslouchá s sebou. Neklameme vás. Prohlašujeme pouze, že je ztracen každý Čech, který poslechne nepřítele a který se odváží postupovat proti Říši.
.
Proneseno v rozhlase 1. prosince 1944
