Předchozí články: Tlak války
Po prvé světové válce nastaly pronikavé hospodářské změny v soupeřících táborech, které měly jednotnou hospodářskou soustavu soukromokapitalistickou. Boháči ještě více zbohatli a chudáci dále zchudli. Peníze ztratily ve všech válčících státech na své vnitřní hodnotě, odvažované zlatem. Následkem toho stouply ceny a to u vítězných mocností (Francie s Anglií) asi pětkrát, u přisluhujících národů, jako v ČSR, desetkrát, a u států, jimž byl nadiktován mír, nastala inflace, která dosáhla astronomických cifer a tím peníze zcela znehodnotila. Kdyby tuto válku vyhráli tak zvaní spojenci, opakoval by se hospodářský obrázek z války minulé ještě v ostřejším vydání. Zadlužení kapitalistických mocností je několikanásobně větší než ve válce 1914-18. Toho si jsou vědomi také v Anglii a ve Spojených Státech, kde někteří národohospodáři začínají se bát míru, jako se před šesti lety báli války. Před několika dny podle ženevské zprávy v britském tisku se ozvala tato povážlivá slova: „Co se odehrává nyní v Evropě z poloviny osvobozené, představuje pouze varovné náznaky poměrů, které nastanou v Evropě, až spojenci v této válce zvítězí.“Kapitalismus se nestará o blaho národů a o potřeby pracujících tříd. Kapitalismus se stará po válce nejprve o své pohledávky, o včasné a bohaté zúročení. Musí-li to být na účet širokých mas a jejich základních lidských potřeb, nebere na to ohled. Před prvou světovou válkou největší položkou ve státním rozpočtu bývávalo zbrojení. Po prvé světové válce druhou největší položkou rozpočtovou byl státní dluh, který s položkou na almužny pro nezaměstnané často převyšoval všechny vojenská vydání. Tak se stalo, že polovina státního rozpočtu padla na vojáky, věřitele a nezaměstnané. Teprve druhá polovina byla obrácena na věci a potřeby užitkové. Po této válce v kapitalistických zemích položky státního dluhu se dostanou na prvé místo už prostě proto, že tam ani dnes nejsou ještě zaplaceny dluhy z prvé světové války. Toho se hrozí kdekdo a tuší, že toto strašlivé státní zadlužení musí vést k obecnému ochuzení všeho obyvatelstva, k poklesu jeho kupní síly a tím k poklesu výroby a k novému vzrůstu nezaměstnanosti.
Proto Beneš tohoto 28. října už předem by si rád upravil cestu k ústupu od odpovědnosti, když prohlásil: „… finanční, hospodářské problémy našeho státu ihned po válce nám budou dělat jistě zlé starosti. Zadlužení, inflace a neslýchané vyplundrování budou na nás doléhat těžce, daleko tíže nežli po válce minulé. Netěším vás planými nadějemi, ale nestraším vás i černým pesimismem.“ Čím je tato válka delší, tím více tedy kapitalisty děsí mír. Vypisují jednu válečnou půjčku za druhou. Provádějí inflaci a tím podporují už nyní stoupání cen životních potřeb. Kapitalisté se v minulé válce mnohému naučili. Proto po této válce budou hledět co nejrychleji dostat své peníze zpět a proto přitáhnou nejen ve vlastních zemích nýbrž také u svých spojenců daňový šroub co nejvydatněji. Poražené ovšem vysvléknou i z košile. Předzvěsti tohoto hospodářského chaosu a zbídačení pracujících vrstev vidíme v Italii, ve Francii, v Belgii, kde byl ustanoven poměr mezi dolarem a místním platidlem značně níže než tomu bylo na počátku této války. Znehodnocení měny ve spojenecké Francii je předzvěstí znehodnocení měn jiných, uvážíme-li, že ve Spojených Státech je uložen značný zlatý francouzský státní poklad.
Jak si počíná sovětské hospodářství odpoutané od zlata, nejlépe vidíme na Rumunsku, Bulharsku a Finsku, kde místní měny byly sovětským rublem strašně znehodnoceny. Vzpomeňme si nyní na poměry u nás. Když jsme požádali Říši o ochranu a když došlo ke zřízení Protektorátu, česká koruna byla v Protektorátu přizpůsobena marce v přijatelném poměru. Přišla válka. Říše nevypsala žádnou válečnou půjčku. Občané Německa a Protektorátu disponují svobodně svými úsporami, které aritmeticky vzrůstají. Českého obyvatelstva za posledních pět let přibylo o 2 a půl procenta. Před Protektorátem Češi měli pomalu podobný mizivý přírůstek nových pokolení jako Francouzové. V zašlé republice populaci zachraňovaly Slovensko s Podkarpatskou Ukrajinou svou převahou porodů nad úmrtími.Nepřítel ovšem vykládá o svých plánech ve střední Evropě hrůzostrašné věci. Tak z Říše chce udělat brambořiště, z oné Říše, která už za prvé republiky odebírala od nás polovinu vývozu, zatím co Francie a Sovětský svaz každý po dvacítině a Anglie dokonce jen čtyřicítinu. Komu by „demokratické“ Česko-Slovensko prodávalo po této válce, i kdyby nebylo začleněno do Sovětského svazu?
Podívejme se jen okolo sebe! Je pravda, že potravin není přebytek. Je pravda, že tak zvaný lehký průmysl, určený ke krytí soukromých potřeb, byl silně omezen a přebudován na průmysl válečný. V Sovětském svazu však již po celá dvě mírová desetiletí se vládní přízni těšil jen průmysl těžký a válečný a příslušníci tohoto státu by o tom mohli zpívat veliké litanie. Světová revoluce je tam přednější než potřeby lidského mravence. A v tom je právě podstatný rozdíl mezi nacionálním socialismem a bolševismem, že nacionální socialismus začal budovat sociální blahobyt v Německé říši. Bolševismus není spokojen s tím, že vládne nad územím, které představuje celou šestinu zemské souše. Bolševismus ve jménu svého imperialismu ničí celá pokolení. Neslouží lidu, nýbrž lid musí sloužit jemu a proto je ohavným nesociálním státním kapitalismem.
Čeká příslušníky říšské hospodářská katastrofa po této válce? Ano, ale jen v případě, kdyby Říše podlehla. Po vítězství, které nám nebude Prozřetelností odepřeno, hospodářství nacionálně-socialistické bude pokračovat neztenčeně ve výrobě. Čím více pracovních hodin zaznamená, tím dříve zažehná následky války, tím dříve se dá do stavby toho opravdového, všemi pracovníky vytouženého socialismu. Bolševismus za 27 let vlády nedal svým občanům ani životní úroveň kapitalistických „vykořisťovaných“ dělníků a tím méně životní úroveň dělníka v nacionálně-socialistickém řádu.
Národním jměním nacionálních socialistů není zlato nýbrž miliardy pracovních hodin ve spojení se spravedlivějším sociálním řádem. Po této válce v Říši ještě rok dva nebude možno snížit pracovní dobu, poněvadž bude nutno bojovat s důsledky války. Stavět se bude a znovu stavět. Z důstojníků budou inženýři a z vojáků stavební osazenectvo. Rozběhne se zvolna lehký průmysl, aby rodině vrátil její teplo a útulnost. Budou se stavět divadla, umění rozkvete a dítě v nacionálním socialismu bude nejšťastnějším dítětem světa.
U nás nebude inflace, poněvadž nacionálně-socialistickou valutou je práce. U nás nebude hospodářských krisí, poněvadž Říše je imunní vůči mezinárodním bursovním čachrům a zločinům. O tom všem si potom povíme něco více. Blahobyt Říše bude naším blahobytem. Před desíti patnácti lety blahobyt Francie nebyl však českým blahobytem. Tehdy o nás nikdo nestál, poněvadž jsme si nechtěli na vysoké úroky vypůjčovat v zahraničí peníze.
Starosti pana Beneše o český blahobyt po této válce jsou zbytečné. My nebudeme platit žádné válečné dluhy, nebude nás svlékat ani inflace. Starosti kapitalismu, který má z války těžkou hlavu, jsou nám stejně cizí jako plánovaná bída bolševismu. Po válce bude u nás dost potravin a dost výrobků běžné potřeby. Ceny udrží stát na takové výši, aby neohrozily životní úroveň pracujících. Tím se zachová hodnota úspor, jež postupně proměníme na věci užitečné a příjemné. Kdo dnes pod rukou kupuje za neúměrné ceny věci, jejichž výroba byla dočasně zastavena, ochuzuje sebe a své děti, poněvadž po této válce nastane u nás jen jedna inflace a to bude inflace produktů výroby poválečné, neválečné. Říše se nebojí míru. Těší se na práci, která je naším zlatem a životem. Kdo je s námi, toho děti nemusí se obávat zítřka. Hospodářský řád nacionálního socialismu zahubil litou saň kapitalismu, která čas od času si přišla pro těžké oběti miliónů nevinných – saň hospodářských krisí, vyvolávaných zločinnou kapitalistickou spekulací, a chrání současně před bolševickou bídou.
(Lidové noviny, 5. listopadu 1944)
