Lukáš Beer
Brno, Zelný trh 12. června 1942
Deset dní po proběhnutí velké manifestace v Praze na Staroměstském náměstí si nikdo nemohl dělat iluze o tom, jaký charakter bude mít brněnská manifestace a co bude zřejmě jejím obsahem a smyslem, včetně skandování hesel, verbálních útoků na emigranty v Londýně a závěrečného přednesu české národní hymny se zdviženými pravicemi posluchačů. Lidé také věděli, že hlavním řečníkem na manifestaci bude opět Emanuel Moravec. Navíc byla mezitím již zahájena drobná propagandistická práce v jednotlivých podnicích, obcích a městech. Obyvatelé celého Protektorátu byli na svých pracovištích povoláváni na schůze a shromáždění, kde bylo hromadně vyslovováno opovržení vůči Edvardu Benešovi a podepisovaly se kondolenční listiny. Den před konáním manifestace v Brně vyšla v protektorátním tisku taktéž úřední zpráva o „trestním opatření“ v obci Lidice. Taktéž 11. června 1942 se v odpoledních hodinách shromáždilo přes 300 zaměstnanců ze všech oddělení závodu brněnské odbočky a. s. Melantrich, tj. největšího tiskového podniku v Čechách a na Moravě, k závodnímu apelu, na kterém byl odsouzen atentát na Heydricha a slíbena „věrnost Říši“, státnímu prezidentu E. Háchovi a protektorátní vládě. Závodní ředitel J. Kroupa uvedl ve svém proslovu, že všichni pracující podniku „se připojují k poctivým českým lidem, kteří ve svém spravedlivém hněvu dávají najevo své opovržení nad hanebným atentátem“. Všichni zaměstnanci pak tzv. árijským pozdravem a minutou ticha uctili památku zastupujícího říšského protektora Heydricha. Co účastníkům brněnské manifestace ze 12. června 1942 muselo být po zkušenostech s manifestací na pražském Staroměstském náměstí také předem zřejmé, byl i způsob, jakým o průběhu a významu akce budou v následujících dnech referovat protektorátní sdělovací prostředky.
V předvečer konání manifestace v Brně, tj. 11. června 1942, vychází ve vedoucím listu německého nacionálněsocialistického hnutí Völkischer Beobachter pozoruhodný článek, jenž reagoval na zostřené vztahy mezi oběma národy v souvislosti se spácháním atentátu a ve kterém autor podtrhuje dobré zkušenosti ze vzájemného soužití Čechů a Němců na druhé straně oceánu a viníka nespatřuje v „pilném a snaživém“ českém národě, se kterým prý Němci žijí v přirozené symbióze, nýbrž ve zbaběleckém počínání několika spiklenců: „Londýn sází stále ještě na českou kartu. Stále znovu je k mikrofonu štván Beneš, tato obehraná loutka někdejší Dohody, aby sebedůvěrou, špatně předstíranou, falešným patosem, sliboval českému národu „svobodu“, blíže nedefinovanou. Bohužel jsou v českém národě stále ještě lidé, kteří se dávají opojovat těmito disharmoniemi, jež se nerýmují a kteří se ocitají v šovinistickém vytržení jako černošští válečníci při jednotvárných zvucích tamtamu. Těmito exaktiky jsou pouze tzv. intelektuálové a proto je oprávněná otázka, co tito lidé vlastně chtějí. Intelektuál v obvyklém slova smyslu, to je polovzdělanec, který spolykal mnoho melodií a bez valného nadání se na základě služebního povyšovacího plánu vypracoval v místním okruhu několika čtvereč. kilometrů k částečně neomezenému mocenskému postavení, který se pak stává i nebezpečným intrikánem a podněcovatelem spiklenecké buňky, přičemž odvahu a oběti vyžadující činnost přenechává ubohému svedenému, zatímco sám přejímá pohodlný úkol hnát jiné na barikádu.
Co tito lidé vlastně chtějí? Což český národ nežije po tisíc let v rámci svaté říše římské národa německého, která mu vždy poskytovala ochranu? Což neděkuje tomuto soužití za svůj hospodářský rozkvět a duševní rozvoj? Což bez ochrany německého národa a jeho síly by nebyl dávno zmizel z mapy? Jiné malé národy náležely právě tak dlouho jako český národ do svazku Německé říše. Počítaly se vždy hrdě mezi nejvěrnější poddané německých císařů, přijímaly od německé kultury a dávaly jí učence a umělce. Nikdy se nepovažovaly za „utlačované“ a taktéž nikdy nepovažovaly za nutné si stěžovat, že jsou snad utlačovány, ani nevolaly po „svobodě“ … Jak těsně jsou osud a blaho těchto národních kmenů, roztroušených po německém životním prostoru, spjaty s německým osudem, se ukazuje nejlépe v zámoří, kde vždy sídlily společně s německými vystěhovalci. Češi v Pittsburghu a v Chicagu, v Argentině a na řece La Plata nikterak nevyužili novou svobodu k tomu, aby se odloučili od Němců, nýbrž žijí s německými osadníky v přirozené symbióze. Pod neúplatným zákonem existenčního boje se tam projevuje to, co si Češi doma tak rádi zamlčují, že totiž patří k německému kulturnímu okruhu a že po tisíc let požívali na prvním místě výhod právě z okolností, že přináleželi k Říši. A přesto se v Čechách vyskytovali stále lidé, kteří se z přemíry pýchy domnívali, že musí vystupovat, či dokonce bojovat proti soužití s německým národem. Jejich mýtem je rudý kohout, jejich vírou je zkáza stůj co stůj, jejich vyznáním duch, který stále popírá. Jsou to chorobné výhonky jinak pilného a snaživého malého národa, který těmto temným postavám v dějinách stále vděčí jen za bídu a nouzi. Jsou to nepřátelé Říše, v naší době Židé a Angličané, kteří chtějí způsobit, aby jed v českém národním tělese byl přiveden k reakci. A takovouto nemoc lze vyléčit již jen operativně, neboť i v říšských zemích Čechy a Morava platí stále ještě staré pořekadlo: ,Kdo s mečem zachází, mečem schází.´“
Emanuel Moravec promluvil k českému národu ještě v mezidobě po manifestaci na Staroměstském náměstí v Praze a před konáním manifestace v Brně. Bylo to v úmrtní den Reinharda Heydricha ve večerních hodinách v českém rozhlase, kde mj. prohlásil: „V tomto černém týdnu, který nám připravili londýnští kati, často jsme se obraceli k nebesům ve víře, že Vůdce učiní rozdíl mezi českým národem a vrahy… Smutek Říše sdílíme v těžkém pokoření, že zločinci byli naši blízcí po jazyku, i když zcela cizí po krvi a duši.“ Ministr vnitra protektorátní vlády, Richard Bienert svolal dne 8. června zaměstnance politické správy v Praze a svém projevu před nimi zdůraznil, že Reinhard Heydrich se rozhodl na základě Vůdcova výnosu ze dne 7. května 1942 „přenést velký počet úkolů, které až dosud byly vyhrazeny německé správě, na správu autonomní“, a pokračoval: „Musím vám připomenouti právě v této chvíli, že v projevu pana Zastupujícího říšského protektora k tisku 26. května byly podtrženy tyto dva důležité momenty: 1. autonomní správa byla tím povýšena na správu z říšského pověření a tím ještě více přiblížena k vedení Říše a pověření a 2. vedení Říše projevilo tím neobyčejně velkou důvěru autonomní správě.“ Vracel se tím ke skutečnosti, že Heydrich tehdy vládě Protektorátu a pak prostřednictvím novinářů i celé české veřejnosti oznámil ukončení příprav k velké správní reformě a k povinné službě české mládeže a pouhý den na to byl na něj proveden vražedný útok. Ministr veřejné dopravy a techniky dr. Jindřich Kamenický promluvil dne 10. června 1942 k zaměstnancům veřejné dopravy a technické služby v Plzni a v rámci toho srovnával statečnost Reinharda Heydricha s charakterem atentátu na jeho osobu, který ohodnotil jako sprostou a zákeřnou vraždu. Zesnulý Heydrich byl prý naproti tomu čestný voják a statečný muž a jako takový byl zvyklý hledat svého protivníka jen v čestném boji čelem proti čelu na moři i ve vzduchu a že nebyl zabit v dobrém a poctivém utkání a změření sil. Hovořil pak o „pracovním příkazu“, příkazu věrné a svědomité práce a tím i „zapojení do velikého pracovního společenství Říše“, a dále uvedl: „Tato práce sama o sobě nestačí, byla-li by jen trpně vykonávána. Musí být mravně opřena o vnitřní bezpečnou jistotu našeho konečného zúčtování se starým světem, který pozbyl mravního oprávnění dalšího trvání…. Starý svět je nevždy odsouzen. Zanikne starý nespravedlivý řád, který nedovedl rozdělit bohatství země a výtěžek vaší práce tak, aby každému se dostalo podílu, připadajícího jeho místu v pracovním společenství, zanikne řád úporně hájený těmi, kteří jsou s ním spjati pouty třídní nadřazenosti a kteří nemohou a ani nechtějí vzdáti se toho, co v rozporu se základními požadavky sociální spravedlnosti bylo jim ve starém řádu přisouzeno. Tato idea lepšího společenského řádu je heslem i zvoláním rychle se blížícího údobí dějin světa, a toto heslo je i pro nás příslibem lepší budoucnosti.“
 |
| Brněnský list Morgenpost přináší 9. června 1942 zprávu o slavnostním státním aktu rozloučení se zesnulým zastupujícím říšským protektorem Heydrichem. |
Samotné Moravcovo vystoupení bylo odměněno bouřlivým potleskem, ale i v průběhu manifestace vyvolaly některé ministrovy věty (jako například „My se tě, národe, nezřekneme a v těžké době tě neopustíme“) akustickou odezvu v obecenstvu. Za zvláštní zmínku stojí skutečnost, že Moravec ve svém projevu dokonce uváděl, že různí šeptalové se záměrně snaží bagatelizovat přísná opatření v Protektorátu, která byla zavedena v důsledku atentátu: „Po Praze dokonce šmejdí pár židovských šeptalů, kteří tvrdí, že k popravám, ohlášeným tiskem, vůbec nedochází, že Němci odsouzené posílají pouze na nucenou práci. Byli by prý blázni, aby se zbavovali pracujících rukou, kterých mají tolik zapotřebí.“ Závěrem manifestace byla zahrána a zazpívána národní hymna, při níž se desetitisíce pravic zvedlo k pozdravu.
Projev Antonína Kubeše
 |
| Emanuel Moravec naslouchá během projevu Antonína Kubeše. |
Zahajuji projev českého lidu Brna a okolí. Projev je svolán proto, abychom manifestovali svůj spontánní souhlas s projevem pana státního presidenta dr. Emia Háchy, jakož i s prohlášením naší jediné zákonné vlády – vlády Protektorátu Čechy a Morava, které byly učiněny ve chvílích pro náš národ velmi vážných, ba přímo osudových.
Scházíme se proto, abychom rozhodně a co nejostřeji odsoudili podlý a ničemný zločin, který byl spáchán dne 27. května 1942 v Praze a jehož obětí se stal pan zastupující říšský protektor SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich.
Český lid s největším rozhořčením odmítá toto zločinné dílo, v němž spatřuje vměšování se nepřátel Velkoněmecké říše do našich vnitropolitických poměrů, které má účel rozvrátit upřímnou a bezvýhradnou spolupráci, která byla již novou protektorátní vládou navázána s Velkoněmeckou říší a jejím národem a která přinesla od ledna letošního roku tak významné úspěchy a měla přinést ještě významnější v nejbližší době.
Jako dělník jedné brněnské továrny chtěl bych zdůraznit, že čeští dělníci zvlášť ostře odsuzují tento hanebný a podlý zločin britských agentů, neboť v něm právem vidí nejen útok proti vedoucí osobnosti Říše u nás, ale především a hlavně útok proti konsolidaci poměrů u nás, útok proti stále se prohlubující upřímné a bezvýhradné naší spolupráci s Velkoněmeckou říší a s těmi, kdož dnes udatně a hrdinně na všech frontách bojují za nové uspořádání poměrů v Evropě.
Nemohu jinak, než označit tento zločin za útok plutokraticko-židovských sil proti novému opravdovému socialismu, jehož byl zavražděný pan zastupující říšský protektor Heydrich nositelem, propagátorem a uskutečňovatelem.
To my, čeští dělníci, víme nejlépe sami, neboť jsme jeho blahodárnou činnost pocítili prakticky na svém sociálním postavení a životní úrovni.
Proto s tím větším rozhořčením odmítáme všechny tyto zásahy skupiny bývalých politiků, která utekla od nás a ponechala náš národ ve chvílích nejtěžších na pospas osudu a nyní se shromáždila v Londýně kolem pana Beneše, aby odsud lživou propagandou rozvracela poměry a lehkověrně lidi u nás ponoukala k nepřátelským činům vůči Velkoněmecké říši a novým myšlenkám, které německý národní socialismus světu přináší.
Prohlašuji, že není a nebude jediného českého člověka, zejména mezi dělníky, který by se dal zlákat touto propagandou. Není a nebude jediného, kdo by stál stranou a pasivně přihlížel až jak to dopadne.
My všichni jako jeden muž stojíme za naším státním presidentem dr. Háchou. Jdeme a půjdeme cestou, kterou nám od počátku vytýčil, cestou bezvýhradné a upřímné spolupráce s Velkoněmeckou říší a s těmi, kdož bojují o nový svět práce, proti starému světu odumírajícího systému vykořisťování.
Stojíme bez výhrad za naší jedinou zákonnou vládou – vládou Protektorátu Čechy a Morava – a pomůžeme jí ve všech akcích, které mají u nás, v naší vlasti, zavést pořádek.
Jsem rád, že mohu jako zástupce českých dělníků Brněnska uvítat mezi námi jednoho z významných členů této naší vlády, ministra školství a lidové osvěty, pana Emanuela Moravce. Prosím pana ministra, aby se ujal slova.
Jsou chvíle v životě člověka, kdy touží po samotě, po temném koutu, kde by se mohl zalknout bolestí a třeba zemřít, aby nikdo o tom nevěděl, aby nikdo nám nepřekážel i slovem soucitu. Mnoho černého táhlo už oblohou nad námi, mnoho zlověstného přinesl nám v posledních letech vítr z ciziny, která nám desetiletí nalhávala lásku a přitom nás postupně svlékala z košile.
Tato odporná prostituce, která se u nás tropila s vyvětralými ideály demokracie a humanity, neudělala však český národ moudrý. A proto chvílemi člověk chce být sám a touží po noci, která by jej přikryla, aby na tu českou hloupost neviděl a těch strašných následků, které z ní vzejdou, aby nikdy ani svědkem nebyl.
Často prosím Tebe nahoře, který bdí nad osudy národů, aby mi pomohl, aby od nás odvrátil zlo, které klíčí z české lehkověrnosti a které zalévá slepota. O českém národě se tvrdí, že je jedním z nejinteligentnějších, že nejblíže stojí k národům západu, že má stejnou kulturu s Němci, že není nakažen východním morem lhostejnosti, lenosti a poživačnosti. A přece se český národ odlišuje od Němců, i když je tu příbuznost krve i kultury. Český člověk je náchylný k zvláštní lehkomyslnosti. Dovede podléhat laciné dobrodružnosti, kde se přímá statečnost nahrazuje ohebností, kde přetvářka je štítem neplechy a kde představy zcela zaostalé, protismyslné, vydávají se za statky, pro které se pak obětuje i to nejdražší.
Španělé mají z přežité minulosti rytíře, který bojoval s větrnými mlýny a který si stádo ovcí spletl s vojenskými houfy. U nás takového příslušníka přežité minulosti, který zápasí se stíny a vyhrává ve své bláhovosti věci dávno prohrané a zkáze propadlé, představuje však typ slizkého egoisty, přihlouplého, ale ve své omezenosti nebezpečně vychytralého prospěcháře. Myslím dobrého vojáka Švejka.
Mluvil jsem k českému lidu léta v rozhlase jako vojenský pensista, který dost dobře tušil vývoj a který proto trnul ve starostech o vlastní národ. Mluvil jsem k českému lidu jako ministr. Psal jsem, přesvědčoval. Ale v poslední době chyběla mi už slova, která by dovedla otevřít zámek ve vratech k českému rozumu. Inteligence filosofa, ale charakter pokoutního kramáře. Pracovitost mravence, ale rozhled slimáka. To jsou známky naší nešťastné národní rázovitosti, která vrcholí nechutnou figurou prospěchářského lenocha a titulárního blba Švejka.
Tisíce projevů oddanosti Říši, sta a sta telegramů, jásot v ulicích. Ale co je to všechno platné, když dosavad zločinci, kteří provedli atentát na pana Zastupujícího říšského protektora, stále ještě se potulují na našem území. A tu jsem u toho, čím jsem tento rozhovor s vámi právě zahájil. Člověk by se nejraději schoulil do kouta a zemřel dříve, než by ho osud potrestal pohledem na zkázu celého národa.
Co mi byl platný všechen ten váš potlesk? Co mi pomohou všechna vaše slova uznání, když v naší zemi stále ještě zločinci unikají spravedlnosti? Nebudeme si vykládat pohádky. Pravda je příliš černá a hrůzná. Pamatujme si proto: dokud nebudou vypátráni vrazi pana Zastupujícího říšského protektora, českému národu nepomohou statisíce přísah věrnosti Říši, miliony slibů oddanosti a stamiliony poklon před říšskými orgány. Ne slova, nýbrž skutky. Nechci vám nalhávat, čeho není. Je mou povinností jako vašeho ministra podat vám pravdu nezkreslenou, i když je chmurná.
Jak jste se již z tisku a rozhlasu dověděli, byl jsem v Berlinu s panem státním presidentem a s ostatními členy vlády, abych doprovodil na poslední cestě pana generála Reinharda Heydricha, kterého připravil o život zločinec Čech. Víte také, že mne přijal ve slyšení říšský ministr doktor Goebbels a že společně s panem státním presidentem a ostatními členy vlády byli jsme přijati v audienci Vůdcem Adolfem Hitlerem.
Ač Berlin prožíval právě těžký smutek nad ztrátou jednoho z největších synů německého národa a bojovníka revoluce, přec jsem jasně cítil, že právě v Říši nemá český národ nepřátel. Všechna tvrdá opatření, kterých dosud Říše proti Čechům užila, byla uplatněna teprve tehdy, když už nebylo vyhnutí a kdy hrozilo, že Říši by mohla býti vytýkána slabost. V Berlině uznávají kvality českého národa, jeho velikou inteligenci a pracovitost, nikdo tam však není na pochybách, co bude třeba učinit, když by se český národ ukázal nespolehlivým a věrolomným. A s naší spolehlivostí vůči Říši je to tak jako s vínem. Aby dobré víno ztratilo na jakosti, stačí, aby se do něho cáklo několik kapek splašků.
Aby český národ zmizel z evropských tvůrčích kombinací, stačí pro to několik vrahů, kteří budou unikat spravedlnosti za podpory lehkomyslných českých jednotlivců. A tu stojíme u základní otázky české budoucnosti, která nám dělá ty nejčernější starosti. Stojíme-li před volbou, kdo má zajít, zda celý český národ anebo pár agentů národního vraha Beneše, pak musíme zachránit národ a padouchy vydat. Zde končí lidskost, poněvadž tu začíná odpovědnost za celý národ. Zločinci mohou nám dělat nepříjemnosti, ale bože chraň, kdyby dělali naši národní historii. To ovšem platí především o úhlavním nepříteli českého národa, o lotru Benešovi.
Co bych vám skrýval. Jak Vůdce, tak doktor Goebbels, oba mluvili stejnou řečí. A ta byla jasná, pokud běží o český národ. Máte-li už volit - říkají v Berlinu - pak je to cesta spolupráce, kterou znovu nabízíme českému národu. Nepřejeme si boj, který přec musí v několika dnech skončit pro český národ tou nejkrvavější porážkou, jakou kdy jeho dějiny zaznamenaly. Ale ani státníci v Berlinu, ani já zde v Brně, my nemůžeme zabránit, aby český národ nespáchal svou poslední historickou hloupost, proti které Bílá hora byla pouhou episodou. Co by nás zítra potkalo, mohlo by být katastrofou.
Český národ miluje svou zemi, český sedlák zbožňuje své lány, ale dokud vrahové a agenti zrádce a zaprodance Beneše budou se beztrestně potulovat a skrývat právě v našich krajích, dotud nebude zažehnáno hrozné nebezpečí od českých krbů. Nevím, zda je vám známo jak starý Řím trestal ve své armádě vzpouru, když vzbouřenci se vzpečovali vydat její strůjce. Tehdy bez ohledu, zda je kdo vinen nebo ne, každý desátý byl pro výstrahu popraven. Jsem přesvědčen, že v okamžiku, kdy Benešem najatí vrazi budou dopadeni, české civilní obyvatelstvo bude vzápětí ušetřeno všeho toho, co dnes výjimečný stav právem uštědřuje.
Obrátíte-li se nyní ke mně s otázkou, co jsem si přivezl z Berlinu tyto dny a co bych vám mohl proto do budoucna slíbit, musím odpovídat poctivě bez vytáček. Pravda je opravdu trpčí než pelyněk a zeměžluč. Zločin musí stihnout zasloužený trest. Běda českému národu, nenaleznou-li se zločinci, kteří zavraždili pana Zastupujícího říšského protektora generála policie Heydricha. Běda, běda, pravím, třikrát. Zde nesmí být těch nejmenších pochyb. Berlin mi teprve ukázal, jak je chvíle vážná a jak pro český národ vyzrála až do zoufalé osudovosti.
Místo desítek tisíců dopisů oddanosti, vděčnosti a lásky potřebuji na záchranu českého národa jen několik slov, která umožní dopadení pachatelů. Zaručuji se, že ten, kdo nás přivede na stopu oněch vyvrhelů, třeba by byl vinný, dostane milost. Ručím za něho i jeho rodinu svým slovem i životem. Jsme prostě v prvé řadě postaveni před otázku a vaše vláda s vámi, zda se nám podaří zbavit tělo národa vředů a hlíz, jež představují agenti zločince Beneše a jeho přisluhovači. A dokud se tato operace nepodaří, nemohu hovořit s dobrým svědomím o nějakých českých světlých obzorech a o nadějné budoucnosti. Vím dobře, že valná většina českého národa dávno se zřekla zločinných prospěchářů, již se shlukli kolem ješitného mužíčka Beneše. Vím dobře, že poslední události strhly český národ a že ještě nebylo takové české jednoty, jaká je tu nyní v posuzování nových skutečností a v odsouzení londýnských a moskevských přisluhovačů. Proto věřím, že až tyto dny těžkého pokoření překonáme, až zločin dojde zasloužené odplaty, budu moci k vám mluvit jinou, radostnější řečí.
Uvažujte jen, kam až došel nepřítel českého národa číslo jedna, Beneš krvavý. Vzpomenu na svůj rozhovor s ním 2. října, druhý den po Mnichovu, v roce 1938. Beneš vyhlížel tehdy jako kluk se špatným svědomím, který právě dostal výprask. Lapal kolem sebe, vymlouval se zcela nejapně. To nebyl vůdce národa, to nebyl silný muž. Ale tato hromádka neštěstí měla přece jen ještě kousek morálky. Když jsem mu řekl, že nám zbývá pouze dvojí, bud' bojovat bez ohledu jak boj dopadne a vypít kalich hořkosti, který nám on namíchal, do dna, anebo s celým státem přimknout se k Říši, Beneš mi tehdy odpověděl: ,rozkaz k boji nemohu dát, to by znamenalo zkázu poloviny národa.´A tehdy, přátelé, tento Beneš měl pod svým velením čtyřicet znamenitě vyzbrojených divisí, které zčásti stály v nákladných opevněních. Tehdy se bál dát rozkaz k boji. Dnes je nám jasné proč. Bál se prostě o svou kůži, o své jmění. Tyto zcela osobní starůstky udělaly z něho nejtrapnější postavu českých dějin. Beneš se nerozhodl, ani se nemohl rozhodnouti, k druhému ráznému kroku, který byl hodný muže, jakmile poznal, že chybil. Beneš nehledal dohodu s Říší, Beneš ve dnech mnichovských obíral se pouze myšlenkou, jak ze všeho vyváznouti se zdravou kůží. A tak ve chvíli, kdy český národ potřeboval tvrdé a statečné vedení, mužíček Beneš se z pražského Hradu vytratil a v nejpřísnější tajnosti se svými miliony nasedl do letadla a národ ponechal osudu a v politické břečce, kterou mu se svými pomahači namíchal.
Proč o tom znovu hovořím? Chci vám ukázat, jaký je rozdíl mezi Benešem z roku 1938 a Benešem dnes. Tehdy to byl slaboch, intrikán, který se krve bál, ač měl po ruce armádu, ač Francie, Anglie i sovětské Rusko, bývalá Jugoslávie a Rumunsko měly ještě své armády a na papíře představovaly Benešovi spojence.
A dnes, kdy český národ je včleněn do Říše, kdy Francie kapitulovala, kdy sovětské Rusko není schopno žádných aktivních operací, jak ukázaly jeho zimní neúspěchy a strašné porážky na Krymu a pod Charkovem, kdy celý Balkán je bud' spojencem Říše nebo okupovaným územím, v této době, kdy každý český odpor nemá ani tisícinu naděje, jakou měl snad v roce 1938, kdy pan Beneš bojovat nechtěl, ten samý Beneš vykládá českému národu, že právě nyní nastala chvíle, aby se k boji vzchopil a Říši připravoval těžkosti různými zločiny.
Jak už jsem řekl na Staroměstském náměstí před dvěma týdny, Benešovi a jeho Židům naprosto na tom nezáleží, kolik Čechů tuto druhou světovou válku přečká. Beneš se svými Židy štve z dálky, kde, jak se domnívá, je prozatím v bezpečí.
Tyto dny jsme byli svědky, jak Říše trestá zradu jednotlivců a celé vesnice. Běda proto, bude-li nucena přistoupiti k rozhodnutí nad celým národem. A Říše je silná. Toho jsme byli svědky také v těchto dnech my, kdož jsme navštívili Berlin, město naprosto neporušené válkou, klidně soustředěné v práci. Delegace českých sedláků a dělníků na vlastní oči se přesvědčila, co lží je ve výkladech Benešových agentů a Židů o tom, jak je mocné britské letectvo a co všechno toto vybájené britské letectvo v Říši tropí. Plné dvě hodiny šel Berlinem průvod za pozůstatky německého hrdiny Reinharda Heydricha a nikde jsme nespatřili to nejmenší, co by svědčilo o stopách války. O bezmocnosti Anglie svědčí však šílení Beneše a jeho židovské smečky, kteří jsou ochotni k nejhnusnějšímu obchodu s českou krví, jaký kdy vůbec dějiny viděly.
Známe případy, kdy ten nejstatečnější generál v obležené pevnosti nemohl se dívat na utrpení svých lidí a na hlad obyvatel a proto kapituloval v okamžiku, kdy na život jednoho nepřítele začínal doplácet více životy vlastních lidí. Nepřítel českého národa číslo jedna, Beneš, nemá však srdce generálské, on nemá ani lidské svědomí. Nechť hynou tisíce českých lidí. Nechť pluh přejede sta českých vesnic a měst, vyvrácených z trestu za spojenectví s ním. Co je Benešovi do české půdy, na které žije náš národ přes tisíc let. Když před více než stopadesáti lety šlechtická sebranka ve Francii hnala stát i národ do zkázy, říkalo se v této společnosti: Po nás potopa. A totéž si vykládá v Londýně několik desítek příživníků a pijavic, přisátých k židovským pytlům s penězi. Po nás potopa, říká Beneš a jeho Židé to po něm opakují. Tyto stvůry jsou odhodlány ke každé podlosti, ke každé oběti, která ovšem nepostihne jejich kapsy a jejich pohodlí, jen aby na okamžik odvrátily od sebe zasloužený osud. Kdyby mezi těmito lidmi byl jediný muž se srdcem, nemohli by tito pustí mluvkové žvanit co, co žvaní dnes. Ucpal by jim ústa. Ze všeho, co dnes benešovci vykládají, mluví zřetelně strach. Proto sami hrozí. Hrozí smrtí těm, kteří zde u nás varují národ před sebevraždou, ale hrozí také samému národu, nepůjde-li za ním. Pan Beneš je totiž rozhodnut poslat na česká města britská letadla, a Čechy, kteří mu vypovídají poslušnost, vraždit jiným způsobem, když to není možné cestou, jakou právě on českému národu do márnice naznačil.
Nevím, zda si ti komedianti, odpočívající v londýnských barech, dobře uvědomili, kam vlastně vývoj spěje, zda jen tuší, jak tento vývoj urychlují. Myslím, že si neuvědomují nic, poněvadž jestli koho bozi postihli slepotou politickou, pak je to právě ona smečka, která obstupovala doktora Beneše ve staré republice, která za ním poslušně odklusala do Paříže, která se s ním přestěhovala do Londýna a která se za ním bude stěhovat kraj světa, jedině z toho prostého důvodu, že Beneš má z čeho platit.
Dnes je mnohé jasné. Stojíme před skutečností, která v této tragické chvíli nutila by nás jinak k upřímnému smíchu. President Hácha, česká zákonná vláda a ti, kteří nás poslouchají a podle našich pokynů se řídí, my všichni dohromady jsme podle Beneše velezrádci. Vývoj nám ovšem dává za pravdu. Poněvadž celý český národ ani nenapadá psát poslední vůli a své životy obětovat Anglii, ,,velezrádci´´ jsou tu v milionech a v pevném šiku za svou vládou. A tak jsme svědky této skutečnosti. Na jedné straně přes sedm milionů Čechů, ,,velezrádců´´ proto, poněvadž nechtějí zemřít pro Anglii, a na druhé straně v Anglii několik tisíc Židů česky mluvících, poněvadž je to právě pro ně výhodné, s několika sty českými zaprodanci prý představují ten pravý český národ.
Plán doktora Beneše, který musí končit zkázou českého národa, vyhlíží dnes totiž takto: V této dlouhé válce musí se Češi na evropské pevnině do jednoho obětovat pro Anglii, která pak bude velmi vděčná a láskyplná k oněm Čechům, jež nyní na své půdě hostí. Kdyby po této válce prostě vše se odehrálo podle plánu Benešova, český národ by pak existoval jen tam, kde by se ještě zachoval starý zlodějský řád židovsko-kapitalistické demokracie. Všude jinde musí Češi zmizet. Poněvadž však po této válce, ve které Říše se svými spojenci bezpečně zvítězí, zlodějský řád demokraticko-židovského kapitalismu velmi ztratí na objemu, je přirozené, že těch pravých Čechů, Benešem patentovaných, zůstane na světě jen velmi málo.
Kdyby opravdu mezi Němci byli lidé, kteří mají zálusk na českou půdu – v Berlinu jsem se s takovými Němci nesetkal – pak by tito Němci mohli si přát pouze jediné, a to je, aby Beneš měl v Čechách a na Moravě co nejvíce stoupenců, proti kterým by se dalo tvrdě zakročit. Před dvěma lety benešovci v rozhlase napomínali Čechy k rozumu a hleděli jim namluvit, že prý různé nepřístojnosti v českých zemích tajně osnují vždy Němci, aby prý měli příčinu dokročit nějak proti všemu českému. Dnes zločinec Beneš český národ už nevaruje a neradí mu, aby nedával příčin k represáliím. Anglii totiž je zle a tu přestávají ohledy. A tak se Benešovi agenti utíkají k tvrzení, které má českého člověka povzbudit k pošetilostem a zločinům. Vykládají, že Říše nemá už dnes tolik moci, aby mohla potrestat celý národ. Trpět prý budou jenom jedinci, bude-li neuposlechnuto rozkazů nepřítele číslo 1 našeho národa. Říše je prý v posledním tažení. Po Praze dokonce šmejdí pár židovských šeptalů, kteří tvrdí, že k popravám, ohlášeným tiskem, vůbec nedochází, že Němci odsouzené posílají pouze na nucenou práci. Byli by prý blázni, aby se zbavovali pracujících rukou, kterých mají tolik zapotřebí.
A tak jsme svědky právě toho, co pan Beneš si nepřeje a co mnohý hlupák prostě nepochopí. Je to Říše, která žádá českou vládu, aby přivedla český lid k rozumu, je to Říše, která uznává kvality českého národa a která českému národu slibuje takovou budoucnost, jakou jeho schopnosti opravdu zasluhují. Pravda je, že je škoda každé české hlavy a každého páru českých rukou jak pro národ, tak pro Říši. A je dále pravda, že Beneš se svou tlupou ničí dělníky a sedláky v českých zemích a českou inteligenci mnohem krutěji, než to činí britská letadla svými pumami v německých městech s německými příslušníky. Kolik set tun pum je třeba svrhnout na německé město, kolik britských letadel při tom přijde na zmar, aby bylo pobito právě tolik lidí, kolik přišlo o život tyto dny zde u nás jen proto, že se řídili pokyny pana Beneše. Beneš je pro Anglii prostě k nezaplacení. Že pro český národ je strašným neštěstím, nepřichází při tom v úvahu. Bez letadel, bez pum, Beneš vraždí dělníky a sedláky, inteligenci, všechny, kteří by mohli být v boji s Říší prospěšní, tím, že je jako had hypnotisuje pochybeným a překonaným šovinismem, v Nové Evropě naprosto nemožným nejen mezi Čechy, nýbrž také mezi ostatními Evropany.
Nic vám neslibuji, ani varovat vás nechci. Dávám vám dnes pouze na vybranou: bud' český národ půjde klidně za svou prací a nechá Beneše Benešem a pak bude žíti jako vážená složka Říše a cenný budovatel nového řádu, nebo se český národ vydá Benešovi a zahyne na konec tak, jako v těchto dnech zahynula řada jedinců a jako byla ze země smetena obec Lidice. Beneš se vždy klamal. Tam, kde tvrdil, že je síla, ukázala se slabost. To jsme viděli na Francii, Anglii i sovětském Rusku. A tam, kde tvrdil, že je slabost, ukázala se síla, jak vidíme dnes na Německu, Itálii a na Japonsku. Tvrdí-li dnes Beneš se svými pochopy, že Německo je slabé, aby mohlo jednou pro vždy skoncovat s českým národem, nejde už pouze o klam, kterému propadá slepec, nýbrž jde o vědomou zločinnou lež. Říše má tolik síly, že český problém není pro ní žádnou starostí. Říše jako dobrý hospodář cení si však schopného pomocníka. Ale nezbude-li nic jiného, dovede se zbavit velmi rázně škodné a proto běda tomu, kdo by věřil v slabost Říše. Pocítí její sílu, ale čas mu nezbude, aby si svůj osudový omyl uvědomil, leda až na věčnosti.
Jsme v těžkém boji, kterému Říše přihlíží. My, česká vláda, zápolíme se samozvanci v Londýně a v Moskvě. Půjde-li národ za námi, pak Beneš se svými přisluhovači vytratí se někam do odlehlého kouta zeměkoule s příslušným teplým zaopatřením. Kdyby se však podařilo Benešovi přec jen český národ přivést do neštěstí, a připravit tomuto skvělému lidu strašnou Kalvárii, my, kteří tu odpovídáme dnes před dějinami, my se tě, národe, nezřekneme a v těžké hodině tě neopustíme. Osud tvůj bude také naším osudem, porážka tvá, naší porážkou. Pláčeme s tebou, slzíš-li. Ale to všechno neznamená, že polevíme a že zrádcům pole vyklidíme. Společně s panem státním presidentem tě proto, lide český, žádám, abys zúčtoval jednou provždy s minulostí a s jejími stíny, které ruší u nás klid a ohrožují náš osud. Ze zdravého českého těla musí v této době být vyoperováno všechno, čím churavíme, a to s pomocí vás všech, kteří jste vážnost chvíle pochopili. Znovu opakuji: dbejte zákonů! Nikdo vám nezkřiví ani vlas na hlavě a vaše rodiny budou spokojeně hledět vstříc budoucnosti.
Nebijte se dnes za tuto krásnou zemi s Říší, nýbrž se zrádci ve službách Anglie, kteří se všemi prostředky snaží, aby se splnilo proroctví, že po Karlově mostě jednou pojede kočí s povzdechem, že tady byla Praha. Také dnes, jako vždy, kdy nás obletovala příšera nejistoty, hledejme pomoc jeden u druhého a posilu v pevné víře, že národ je ve svém celku bytostí vedenou geniem života, a ne příkladem smrti, který na nás z Londýna tak přívětivě kývá. Jděte s námi, kteří jsme vám opravdu věrni zůstali, kteří s vámi sdílíme vaši bolest i nejistotu. Slibme si také zde v Brně, že při sobě budeme stát, jako vždy jsme stáli, když nás osud vydal těžké zkoušce. Naše hymna bud' nám motlitbou, ve které se k sobě utíkáme.
Prameny:
Dobový tisk
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis - Praha, 1942
Uhlíř, J.B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství Praha 2008
Pokračování
