V „prvních Lidicích“ měsíc před uskutečněním atentátu na Heydricha umírali nordičtí lidé
Lukáš Beer
Klausův projev v Ležákách pravděpodobně u nás leckdo považuje za kabrňácký čin, který díky dosavadním bohatým zkušenostem s tímto politikem ostatně svým způsobem ani nepřekvapil – letos se však naprosto postradatelné útoky současného českého prezidenta na adresu sudetských Němců a ospravedlňování vylikvidování německého živlu v českomoravském prostoru po válce vyjímají vedle předcházejícího omluvného gesta spolkovoněmeckého prezidenta Joachima Gaucka k 70. výročí likvidace českých obcí Lidice a Ležáky jako reakce hodná mentálně méně obdařeného jedince, jenž velkoryse pojatou upřímnou omluvu považuje očividně za známku slabosti a ústupku druhé strany, kterých je třeba hned patřičně využít. Jedni dnes českému prezidentovi nadšeně tleskají a přitakávají k tomu, že se český Pepík zase konečně chytil toho správného okamžiku, jak „jim“ to nandat - těm druhým svítá, v čem spočívá celková ubohost Pepíkovy zákeřné vychytralosti.
V něčem to připomíná nedávnou konfrontaci mezi Poláky a Němci – v příhraničním Německu si totiž úřady stěžovaly na rostoucí tendenci krádeží osobních automobilů v oblastech sousedících s Polskem. Polský velvyslanec Marek Prawda řekl, že si za to Němci mohou sami, protože si neumí automobily před krádeží lépe zajistit. Svým způsobem měl tento polský diplomat vlastně pravdu – díváme-li se na věc optikou níže vyvinutého gaunera z jiného kraje.
Je to tedy o způsobu chápání – někdo může být toho názoru, že Klausův útok chytře sedl, ale druhý by se k něčemu podobnému nikdy nesnížil. Smůla pro nás spočívá v tom, že hlava českého státu jaksi navenek reprezentuje i svůj národ.
Položme si upřímně otázku – bylo bezpodmínečně nutné, aby Klaus na pietním aktu u příležitosti 70. výročí vypálení osady Ležáky hovořil o sudetských Němcích a ospravedlňoval jejich „odsun“?
Nikoliv. Václav Klaus se mohl jako moudrý státník tomuto tématu, které v podstatě s tragédií v Ležákách nemá pranic společného, bez problémů vyhnout. I přes řadu dalších nekvalifikovaných tvrzení ve svém projevu by pak jeho řeč nevyzněla jako zbytečně agresivní a provokativní, Klaus mohl beze všeho uctít oběti a vylíčit zločinecký německý nacionální socialismus v tom nejhorším světle jako gaunerského padoucha a nemusel si přitom posloužit útoky na sudetské Němce.
Pokud však Benešovo poválečné Československo považuje Václav Klaus jako protiklad Říše za vysoce kulturní a z morálního hlediska „vícecenný“ stát, pak sotva ale mohl použít argumentaci, podle níž „odsun německého obyvatelstva z našich zemí byl logickým vyústěním“. Třetí Říše byla poražena, byla okupována cizími vojsky, která nad ní měla totální kontrolu, a byla totálně zničena. Československo stálo na straně vítězů. (Ponechme stranou, jak záhadně k tomu dospělo.) Je tedy skutečně „logické“, že se tato údajně tak civilizovaná demokratická československá republika, protiklad zločinecké totalitární Říše, musela uchýlit za těchto velmi výhodných a bezpečných podmínek k pomstě na miliónech lidí, náležících k určitému etniku – k vyhnání, k loupení a k násilí? Příliš logicky to nevyznívá. Klaus ale efektivně navázal na úspěšnou tradici, kterou v roce 1942 rozpoutala Benešova londýnská emigrace – její propaganda neuměla slova Lidice a Ležáky vyslovit nikdy bez toho, aniž by poukazovala na neplatnost mnichovské dohody a morálnost či „logiku“ poválečného „odsunu“ Němců. Tatáž londýnská emigrace, která se měsíc před provedením atentátu na Heydricha dozvěděla o osudu norské vesnice Telavåg.
V dubnu 1940 okupovalo Norsko 300.000 příslušníků Wehrmachtu a SS a na jeho západním pobřeží spolupracovaly podzemní norské odbojové jednotky tajně s Brity. Dne 26. dubna 1942 zatklo Gestapo v Telavågu, rybářské vesnici nedaleko Bergenu, dva norské odbojové aktivisty a během této zajišťovací akce padl ovšem místní funkcionář tajné služby Hauptsturmführer Berns a jeho zástupce Untersturmführer Bertram. O čtyři dny později přistály ve vesnici čluny německých SS a jejich příslušníci zavlekli norské ženy a děti do norských táborů, norští muži byli deportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Z celkového počtu 268 deportovaných osob přišlo 54 lidí o život a další zemřeli později na následky. Veškeré domy vesnice Telavåg byly včetně inventáře vyhozeny do vzduchu a spáleny. Říšský komisař Terboven pak prohlašoval, že toto spáleniště navždy zůstane pustinou.
Tak zacházela Říše měsíc před spácháním atentátu na SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha ( „jednoho z nejvýše postavených a současně nejnebezpečnějších mužů nacistického režimu“, jak řekl Václav Klaus) a měsíc a půl před vypálením Lidic s norskými muži, ženami a dětmi -tedy vesměs s příslušníky národa, jehož rasový profil z hlediska německé nacionálněsocialistické ideologie není třeba nikterak zvlášť rozebírat -,protože při přestřelce s místními odbojáři padli dva řadoví příslušníci německého Gestapa.
Telavåg – první Lidice, ve kterých umírali nordičtí lidé. O měsíc později zaútočí Londýnem vyškolení agenti na nejvýznamnějšího muže německé správy v Protektorátu Čechy a Morava.
