Slib věrnosti Říši (3.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942
Lukáš Beer
Plzeň, Hlavní náměstí  16. června 1942

Vezmeme-li v potaz pouze ty nejokázalejší a nejvýznamnější veřejné manifestace loajality k Velkoněmecké říši, pořádané na území Čech a Moravy počínaje 2. červnem a konče 3. červencem roku 1942, na kterých zároveň promlouval k řečníkům ministr Emanuel Moravec, tak si jeho slova živě vyslechlo za těchto necelých pět týdnů více než 600.000 českých protektorátních občanů. Mimo to Moravec promlouval k Čechům i v rozhlase nebo např. 24. června k českým umělcům v Národním divadle. Kromě těchto velkých shromáždění byly ze všech krajů Protektorátu hlášeny po celou dobu tohoto období drobnější manifestace, jimiž oficiálně měly odsuzovat atentát všechny složky českého národa, jeho jednotlivé zájmové skupiny, sdružení a korporace apod. Jenom pro obrázek - během 12. června 1942, tedy pouze během jediného dne, proběhl velký počet takovýchto manifestací: jako např. schůze správní komise lékařské komory, manifestace českých odborových vedoucí zaměstnanců Českomoravského filmového ústředí, v Praze se taktéž sešli zaměstnanci několika pojišťoven a osazenstvo veřejných skladišť, zaměstnanci Zemského svazu okresních sdružení chovatelů hospodářského zvířectva v Čechách, dále zaměstnanci cukrovarů, několika nakladatelských společností, dále pražští včelaři, v Brně zase např. zaměstnanci pojišťovací banky Slavie, ve Zlíně byly ve všech budovách Baťových závodů vystaveny kondolenční listiny a v Praze se například ještě konala smuteční schůze obchodní komory.

Masové veřejné manifestace na ústředních náměstích měst Čech a Moravy měly ovšem jiný charakter už jenom z hlediska organizování účasti na nich, poněvadž mnoho Čechů se jich zúčastnilo i zcela spontánně a nenuceně. Bude také zajímavé si zodpovědět na otázku, do jaké míry propagandistické výstupy významných vládních činitelů a zejména pak ministra Emanuela Moravce u posluchačů zanechaly patřičný efekt. Situační zpráva Oberlandratu v Praze o politické situaci za červen až červenec roku 1942 zaslaná úřadu říšského protektora (datovaná z 16. července 1942) popisuje celkové nálady českého obyvatelstva a připouští určitý vliv Moravcových argumentací: „Atentát a úmrtí Zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera Heydricha zapůsobily u českého obyvatelstva přímo zdrcujícím způsobem. Počítalo se téměř všeobecně s opatřeními, která by se týkala celistvosti českého národa, jako zrušení autonomie, zastřelení každého desátého Čecha atd., takže nálada mohla být zprvu beze všeho srovnávána s březnem 1939. Potvrzení domněnky, že by tato opatření nezůstala omezena pouze na předpokládaný okruh pachatelů, se spatřovalo především ve velkém počtu rozsudků proti příslušníkům intelektuálních kruhů. Stejným způsobem se probírala akce Lidice, která byla spatřována taktéž jako směřovaná proti Čechům jako celku. O vnitřním uvědomění viny u Čechů jako důsledku výjimečného stavu se zřejmě nedá hovořit. Navenek je bezpochyby prokazovaná doposud neprojevovaná loajalita, která se projevovala četnými manifestacemi, projevy oddanosti, téměř všude pozorovaným vzestupem příspěvků pro Německý Červený kříž až o 100% ve srovnání s loňským rokem apod. Za zmínku stojí v této souvislosti dále skutečnost, že např. v Lounech během výjimečného stavu došlo téměř 3000 nových přihlášek okresnímu vedení „Národního souručenství“, které zřejmě byly důsledkem potřeby tímto opatřit přihlášeným politické alibi. Přes to všechno nikoliv bezvýznamně posílilo přesvědčení o spojení se Říší na život a na smrt. I když např. také projevy oddanosti apod. můžeme chápat jako obyčejné přiznání jen tak na oko, tak přeci nemůžeme jen tak přecházet skutečnost, že se velká část českého obyvatelstva vůbec odvážila více než doposud exponovat – skutečnost, která nemůže být pouze hodnocena jako výplod momentálně panující psychózy strachu. Tento vývoj by se dal zpětně odvodit z čilé propagandistické činnosti, která začala především v posledních týdnech zapojením ministra Moravce.“

Plzeň, 16. června 1942: hovoří Emanuel Moravec.

O působivosti Moravcových projevů na veřejnost byl přesvědčen i deník Polední list, resp. autor L. Koňas ve svém příspěvku v těchto novinách reagoval na Moravcův výstup dne 16. června 1942 na manifestaci v Plzni slovy: „Ministr Moravec má zásluhu, že svými projevy, jako je plzeňský, dovede přesvědčovat. Není odvážné tvrditi, že nepřesvědčených ubývá a ubude jich znovu v řadách tápajících po jeho novém projevu, v němž jako na dlani v kostce je koncentrováno, proč německý národní socialismus je nejlepší možností Evropy, jejího lidu a tedy také naší možností.“ Skutečně, na rozdíl od předchozích projevů na masových manifestacích v Praze (2. června) a v Brně (12. června) se Emanuel Moravec tentokráte zaměřil na argumentaci pomocí srovnávání principů německého národního socialismu se socialismem „třídním“, resp. s komunismem. Atentát a „štvaní londýnské emigrace“ prý měly tento zdárný proces proměny českého národa, který prý měl v budoucnosti taktéž přinést ovoce pro český národ a jeho pracující vrstvy, narušit. Britský a americký kapitalismus si prý ve svých záměrech podává ruku se sovětským komunismem. V podobném duchu hovořil na plzeňské manifestaci i náměstek předsedy Národní odborové ústředny zaměstnanecké Arno Hais, který podtrhl, že čeští pracující doposud nikdy před tím nedosáhli tak pronikavého zlepšení svého sociálního a hospodářského postavení jako za krátkou dobu  tří let existence Protektorátu. Hais také pozoruhodným způsobem reagoval i na trestné opatření v Lidicích tvrzením, že obyvatelé této vesnice měli problémy se zákony již za první republiky, v době prvního rozmachu komunistického hnutí, kdy dokonce roku 1922 vyprovokovali svým chováním československé policejní orgány ke střelbě na občany.

V den konání plzeňské manifestace vyšel v Poledním Listě článek "Příklad Lidic".

Dva dny před uskutečnění plzeňské manifestace byl v neděli 14. června 1942 krátce před polednem vysílán rozhlasem projev ministra zemědělství a lesnictví Adolfa Hrubého. Ministr opakoval výzvu, aby vrahové byli vypátráni a národ zachráněn. Před atentátem na Zastupujícího říšského protektora, řekl ministra Hrubý, byli Češi mezi oněmi šesti evropskými národy, které byly ušetřeny daně krve v obrovském zápolení o nový spravedlivější řád v Evropě. Stejně jako předtím prezident Hácha a ministr Moravec zdůraznil ve svém rozhlasovém projevu Adolf Hrubý, že nebýt zločinného atentátu v Libni, byli bychom nejklidnější zemí Evropy. Hrubý uvedl, že těsně před atentátem rozšířil Vůdce svým dekretem dokonce za vzorné chování pracujících vrstev českého národa českou autonomii a působnost české správy. Ale zaprodanec Beneš, který českému národu způsobil již tolik obětí, chce prý hnát český národ na jatky. „Říše uznává kvality českého národa a zvláště českého pracujícího lidu, uznává klady českého sedláka, který v letošní výrobní bitvě přes nepřízeň počasí splnil všechny své povinnosti osevního plánu v boji o chléb a o výživu“, konstatoval ministr Adolf Hrubý.

Na úterý 16. června 1942 byla nahlášena veřejná manifestace v Plzni na Hlavním náměstí, na kterém se nakonec sešlo 60.000 lidí. Již v prvních odpoledních hodinách proudily plzeňskými ulicemi četné zástupy. Od 16. hodin koncertovala na Hlavním náměstí v Plzni hudba vládní policie a čestná tribuna byla zřízená na jižní straně tohoto prostranství. „Před zahájením projevu zaplnily se i střechy domů, ze kterých někteří občané sledovali průběh manifestace“, uváděl později ist České Slovo ve své zprávě o události v Plzni. Krátce po 17 hodině dorazil na místo i Emanuel Moravec, provázen čestnými hosty. Za zvuků pochodu se ministr odebral na čestnou tribunu. Manifestaci zahájil strojník Měšťanského pivovaru Josef Pittner a náměstek předsedy Národní odborové ústředny zaměstnanecké Arno Hais. Pittner řekl, že i v těchto dnech se opětně ujímá český lid slova, aby vyjádřil své stanovisko a slíbil, že půjde cestou vytčenou panem státním prezidentem dr. Emilem Háchou. Po něm následoval projev Haisův a teprve po něm vystoupil hlavní řečník, ministr Emanuel Moravec. Manifestace byla zakončena národní hymnou a provoláním zdaru Vůdci.

Projev Arno Haise
(pouze opis obsahu, není k dispozici přímá řeč)

Arno Hais v doprovodu Emanuela Moravce na cestě k čestné tribuně.

Náměstek předsedy NOÚZ Arno Hais zdůraznil na počátku svého projevu, že tento mohutný veřejný projev pod širým nebem se koná ve vážných chvílích. Ještě dnes všichni cítíme hrůzu, která zachvátila každého poctivého příslušníka českého národa, když se dověděl, že v Praze byl zločinnými anglickými agenty spáchán zákeřný atentát na generála Heydricha. Tato hrůza se pak dovršila, když za několik dnů generál Heydrich podlehl následkům tohoto zločinu. Všichni jsme cítili, že nejen německý národ a Velkoněmecká říše ztratila jednoho ze svých velkých bojovníků a státníků, nýbrž že také český národ ztratil muže, k němuž plným právem upínal své naděje a důvěru. Všem nám bylo jasno, že zločin tak ohavný mohl vymyslit a připravit jen ten, komu nezáleželo a nezáleží na budoucnosti českého národa.

Iniciátoři zločinu se brzy sami přihlásili. Londýnský rozhlas mluvil o velkém vítězném činu. Ukázalo se, že tzv. česká emigrantská vláda pana Beneše je politickým iniciátorem tohoto zločinu. Špatná věc se vždycky hájí špatnými prostředky. Pánové v Londýně dokázali tímto činem, že hájí věc špatnou a prohranou. Český lid, zejména lid pracující, se již dávno ve své většině postavil za státního presidenta dr. Háchu a v duchu jeho zásad poctivě spolupracoval s německým národem a orgány Říše a svědomitě plnil své pracovní úkoly, jež mu uložila válčící Velkoněmecká říše. To však bylo trnem v oku pánům v Londýně a v Moskvě, a proto byli vysláni parašutisté, aby atentáty rušili u nás klid a pořádek a rozvraceli vztahy mezi Čechy a Němci. Ještě před týdnem byl londýnským rozhlasem náš lid štván k nepřátelským činům vůči Říši a dnes Londýn naříká nad ubohým českým národem, který je prý bezohledně a bez viny utiskován a ničen německými bezpečnostními orgány. Proč tedy štvali, proč posílali parašutisty? U nás byl klid a pořádek, poměry a vztahy mezi Čechy a Němci, mezi českým obyvatelstvem a německými úřady se stále zlepšovaly, z velké míry v důsledku velkorysé a státnicky moudré politiky zavražděného Zastupujícího říšského protektora.

Řečník zdůraznil znovu, že český pracující lid byl a je spokojen s poměry, jak se u nás vytvářejí a jak je uplatňuje Říše. Nemá nejmenší příčiny, aby se odvracel od cesty spolupráce s tvůrci nového a opravdového socialismu. Od roku 1939 se prakticky seznamujeme nejen s myšlenkovým obsahem německého národního socialismu, ale jsme také účastni při jeho praktickém provádění. Nikdy předtím nedosáhli dělníci a zaměstnanci tak pronikavého zlepšení svého sociálního a hospodářského postavení, jako za krátkou dobu tří let Protektorátu. Byl to právě generál Heydrich, jenž dal v tomto směru krásný příklad. Zařídil v rámci válečných možností všechno k odstranění některých zásobovacích nedostatků a dal popud k důraznějšímu a pronikavějšímu přizpůsobování našich sociálních poměrů k poměrům v Říši. Nová mzdová a platová politika upravila statisícům českých dělníků plat na výši lidsky důstojnou, nová úprava věcí sociálně-pojišťovacích podstatně zlepšila důchody starých invalidů práce a velkorysou akcí umožňuje se tisícům dělníků a dělnic ztrávit bezplatnou dovolenou v nejkrásnějších lázních naší vlasti. To jsou jenom malé ukázky socialismu činu, který nás stále těsněji připoutává k representantům Velkoněmecké říše, jež u nás uskutečňují myšlenky, které nám a celému světu přináší německý národní socialismus. Toto poznání a úzká, stále se prohlubující spolupráce se začala pronikavěji uplatňovat zejména po ustavení nové protektorátní vlády. Právě den před hanebným atentátem oznámil pan Zastupující říšský protektor reorganizaci veřejné správy a přenesení nových velkých úkolů na autonomní úřady Protektorátu.

To vše mělo být rozbito a rozvráceno a proto bylo sáhnuto k atentátu a proto byla zahájena tato hazardérská a ničemná politika emigrantské vlády, na níž český národ nyní doplácí. Nutno si však uvědomit, že lidé, kteří jsou dnes odsuzováni, nejsou mučedníci, nýbrž lidé, kteří si neuvědomili povinnost ani k sobě ani k národu. V této souvislosti třeba poznamenat, že trest, který postihl vesnici Lidice u Kladna, byl sice přísný, ale nikterak nespravedlivý, uvážíme-li, že policejním šetřením byly zjištěny závažné stopy po atentátnících, vedle četných jiných důkazů nepřátelského smýšlení obyvatelů vůči Říši – a nikdo z obyvatel vesnice přes důkazy, které byly zjištěny, nepřispěl orgánům v pátrání. Víme ostatně, že tato vesnice v dobách prvního rozmachu komunistického hnutí u nás patřila mezi ty nečetné obce, kde zákon byl vždy vysmíván a v níž obyvatelé již roku 1922 svým chováním vyprovokovali střelbu policejních orgánů do občanů. Německé jednotky zjednávají právu průchod prostředky důraznými. Je to zcela samozřejmé a odpovídá to také potřebám doby, kdy všechno úsilí musí být upjato jedinému cíli: K vítězství Velkoněmecké říše. S tím se musí počítat. Ale nikdo z Čechů, kteří budou konat poctivě a svědomitě svou práci a nebudou provádět nepřátelské rejdy proti Říši, nemusí mít žádných obav. Nikdo nevinný není odsuzován. Mezi potrestanými je nepatrný počet dělníků, a to je důkaz, že u dělníků zvítězil zdravý rozum.

(…) Zejména český dělník a český zaměstnanec musí vymýtit ze svého středu všechny pochybné živly, které mezi ně nepatří. Každý pracující člověk musí být bez výhrad v táboře těch, kdož kladou základy nové Evropy a nového společenského řádu. V nových poměrech nebude proletářů a vyděděnců, nýbrž jenom rovnocenní členové národní pospolitosti, jejichž sociální postavení bude posuzováno podle výkonu práce. (…)

I když jsou dnes mraky kolem nás velmi zhuštěny, přece jenom spoléhám, že spoluprací všech je v brzku rozeženeme a že bude opět pokračováno ve slibné politice vzájemné spolupráce Čechů a Němců, jejichž vývoj byl jen dočasně přerušen ničemným skutkem britských agentů.

O tom svědčí také to, že v sobotu 13. června přijal státní tajemník a stálý zástupce říšského protektora K. H. Frank zástupce českých dělníků. Tím ukázal, že zůstává v platnosti tradice generála Heydricha. Státní tajemník K. H. Frank řekl jasně, že poctivý a svědomitý dělník nemá se čeho obávat, že však se od každého žádá bezpodmínečné přihlášení se k politice, kterou sleduje protektorátní vláda. (...)

Projev Emanuela Moravce
(pouze opis obsahu projevu  - tam, kde to není uvedeno, se nejedná o přímou řeč)

Hlavním řečníkem byl ministr Emanuel Moravec, který úvodem připomněl, že jako člen české vlády přijel do Plzně k českému dělnictvu, které dnes nejvíce trpí újmami války a které z celého českého národa koná nejodpovědnější práci. Český dělník, řekl ministr, dobře tuší vývoj světa, vývoj, který nezadržitelně musí vyvrcholit opravdu poctivým socialismem. „Budoucnost je vaše. Je to budoucnost pracujících!“, řekl Moravec doslova.

Když se zmiňoval se o svém boji proti Rakousku-Uhersku, řekl ministr Moravec, jak brzy po válce si uvědomoval, že národní existence je především otázkou sociální, že k novému světovému řádu se jde jen přes socialistické národy. Co to bylo platné, že ten nebo onen národ měl pro jméno jakous takous samostatnost, že měl svou vládu, když tato vláda nemohla nic jiného dělat než to, co ji povolili londýnští, pařížští a newyorští burziáni. Kolikrát se stalo, že vládcové tzv. samostatných národů se museli pěkně po břiše plazit před západním kapitálem, aby zachránili vlastní měnu před pohromou, aby dostali lichvářskou půjčku, aby se prostě celá ta samostatnost politická neproměnila v rozbořený domeček z karet.

„Bylo jasné“, řekl dále ministr, „že v dětské touze po samostatném životě neuvědomovali jsme si obtíže, které to s sebou ponese a také jsme slepě věřili různým spojencům a příznivcům, kteří nám nikdy nebyli přáteli a kteří v nás viděli pouze předmět zisku, plantáž, poplatnickou chásku. Ale v těchto poměrech nebyli jsme sami příkladem pošetilců. Podobně si vedlo mnoho malých národů v Evropě. Podlehly představě, že bezpečnou budoucnost národní může zajistit jen samostatný stát, který si ta neb ona národnost vybuduje a obhájí. Proto se proměnila Evropa v nepropustnou houštinu různých pohraničí, která vadila přímému styku mezi národy, která vadila hospodářskému rozvoji a co je nejdůležitější – toto pohraniční houští představovalo podstatnou porážku vývoje od peněžního mezinárodního kapitalismu k socialismu. Samostatné národnostní státy a politická soustava demokratická v nich uplatňovaná představovaly jen přechodné údobí. To bylo jen nádraží, na kterém Evropa dvacet let čekala vlak do socialistické budoucnosti. My jsme se však domnívali, že pobyt na nádraží je konečným cílem našeho národního úsilí.“

Ministr potom vyložil, jak v roce 1917, ještě za světové války, se dostal k moci socialismus, který potíral myšlenku národní a který vyznával jen práva tříd a hlásal třídní boj. V Rusku se k moci dostal komunismus, který blouznil o světové proletářské revoluci.

Lenin tehdy řekl: „Umírá-li jeden člověk, je to tragedie. Umírají-li miliony, jsou to dějiny.“ A v Rusku umíraly miliony. Přišel hladomor. Ve městech byla nepopsatelná bída. Přitom v Rusku městské obyvatelstvo tvořilo nepatrný zlomek obyvatelstva celého státu. Rusko bylo zemí vyloženě zemědělskou. Průmysl tam byl popelkou. A v Rusku bylo přitom na jeden čtverečný kilometr jen 17 obyvatel.

A tak si kladli na západě evropští socialisté otázku, co by zbylo z Evropy, kde je více než 100 obyvatel na kilometr čtverečný, kde je nedostatek potravin a kde městské obyvatelstvo je pomalu četnější než obyvatelstvo venkova. Jak bude třídní socialistická revoluce vyhlížet v průmyslových státech, odkázaných na dovoz potravin hlavně ze zámoří? Tito socialisté věděli dobře, že v okamžiku, kdy Evropa se stane komunistickou, její jemná hospodářská organizace se zcela potrhá, že vznikne nepopsatelná bída, která musí skončit vymřením snad poloviny obyvatel Evropy. Ruská bída proti té příští evropské byla proto jen slabým vánkem proti vichřici, která by pak Evropou lomcovala. Komunismus v Evropě, to by byl konec Evropy. O tom nepochybovali ti nejupřímnější socialisté. Ale co tedy dělat?

Tu se našel v německém národě muž, který si vzal za úkol uskutečnit socialistickou myšlenku v poválečném Německu bez toho, aby došlo k třídnímu boji, a bez toho, aby se sáhlo ke krvavé revoluci. Marxisté nevěřili také nebo nechtěli věřit, že lze budovat socialismus bez třídního boje.

Adolf Hitler přišel s myšlenkou, že se socialismus nedá uplatňovat přes třídy třídním bojem, nýbrž přes národy. Staří političtí živnostníci nevěřili, že se dá odstranit uvnitř národa třídní záští a že se dá socialistická moc získat cestou demokratických voleb. Adolf Hitler byl vysmíván, když místo třídního socialismu hlásal socialismus národní. Ale on tušil dobře. A co bylo to hlavní, on věřil.

Adolfu Hitlerovi se podařilo to, oč se marně pokoušeli socialisté v minulosti: On postavil kapitál do služeb národa. Adolf Hitler kapitál nezničil. On jej zkrotil a naučil sloužit socialistickému společenství. Mezinárodně židovský kapitál z Německa vypudil a nežidovský kapitál zesocialisoval. Kapitál v národním socialismu je dnes sluhou socialismu. Bohatí v národním socialismu nejsou neomezenými pány svých majetků jako byli v demokracii. Také oni v národním socialismu musí sloužit národu jak svými schopnostmi, tak kapitálem.

Adolfu Hitlerovi se podařilo to, co dosud nedokázal žádný z revolucionářů. Sjednotil národ na ideji socialismu, aniž přitom národní síly oslabil a národní hospodářství rozvrátil.

Ministr potom konstatoval, že o tom všem před čtyřmi roky jsme neměli ani potuchy. V české veřejnosti se naopak věřilo židovským povídačkám, že německý národní socialismus je hnutí podporované velkokapitálem, ačkoli Adolf Hitler neustoupil reakci ani o píď, ačkoli vládne již Velkoněmecké říši devět let. S ním kapitál nemůže ujednávat kompromisy, jako kdysi se socialistickými předáky. Proto za Adolfem Hitlerem jde dnes poctivě tolik zarytých bývalých komunistů a sociálních demokratů, mnoho je jich v německé národněsocialistické straně dělnické vedoucími činovníky a i státními úředníky.

Před touto válkou byly v Evropě dva socialismy u moci a ve vývoji: Komunistický třídní, který si vyžádal hrozných obětí na životech a národním jmění, uplatněný v zemědělském zaostalém Rusku, a národní německý, jenž nic nezničil na životech a národních statcích a jenž odstranil nezaměstnanost a opatřil širokým vrstvám práci.

Německý národní socialismus byl zapřísáhlým nepřítelem komunismu. Velkoněmecká říše nebyla však nepřítelem Ruska. Mezi oběma státy byly dobré hospodářské smlouvy a těsně před touto válkou sjednal Adolf Hitler se Stalinem smlouvu o neútočení, která vynesla sovětskému Rusku po rozdrcení bývalého Polska přírůstek území v rozloze 450.000 kilometrů čtverečných. Když však Němci v roce 1940 tak strašně porazili Francouze a Angličany z Evropy vypudili, Angličané přišli s prosíkem do Moskvy a nabízeli Stalinovi celou střední Evropu i s Německem za to, stane-li se jejich spojencem. Zde zasáhlo po boku Anglie světové Židovstvo, které se obávalo, že těsné spojenectví sovětského Ruska s vítěznou Velkoněmeckou říší časem povede k potlačení židovského vlivu také uvnitř sovětského Ruska.

Stalin, kterého Židé drželi v pevném zajetí, odmítl spojenectví s německým národním socialismem a podal ruku prohnilému britskému a americkému kapitalismu jen proto, poněvadž židovský milionář z Ameriky měl blíže k židovskému komisaři sovětského Ruska než ruský socialista k socialistovi německému. Kdyby bylo sovětské Rusko v roce 1940 se postavilo na stranu Německa, Itálie a Japonska, tato válka byla skončena už před rokem plnou porážkou britského a amerického kapitalismu.

Plán Židů a kapitalistů je jasný. Na bojištích této druhé světové války má zůstat národněsocialistcké Německo a s ním má zajít pravý socialismus a dále Evropa, válkou zcela zpustošená a na dlouhá desetiletí vystavená nevýslovné bídě.

Co by dnes bylo se středoevropským obyvatelstvem, kdyby německá branná moc podlehla? Jisté je, že sovětské armády by obsadily všechno evropské území včetně Francie a Španělska. Komunismus by rozbil hospodářskou organisaci Evropy, pokud by nebyla ještě zničena samou válkou. 400 miliónů Evropanů by čekalo smrt hladem. Sovětské Rusko nemá čím živit své obyvatele. Kde by vzalo výživu pro těchto dalších 400 miliónů hladových?

Střízlivým rozborem docházíme k jasným skutečnostem, jež nám ukazují, jak svět bude zítra vyhlížet. Zítřek bude socialistický. Vedoucí vrstvou v tomto zítřku budou pracující, onen čtvrtý stav, který měl dříve jediné právo, aby se nechal vykořisťovat.

Ministr Moravec řekl potom doslova toto:
„Češi a Češky! Na Staroměstském náměstí v Praze a na Zelném trhu v Brně v posledních dnech mluvil jsem do duše českému národu. Mluvil jsem o tom, co je dnes kolem nás. Jestliže dnes hovořím trochu o budoucnosti, je to proto, poněvadž toho vidím potřebu. Dnešek může pochopit jen ten, kdo zná cíle budoucnosti, která je a zůstane dělnickou a socialistickou. Toho jsme si dobře vědomi na odpovědných místech a proto, pokud jde o budoucnost českého pracujícího člověka, nemáme tu nejmenší starost od okamžiku, kdy se stane vyznavačem národního socialismu, který Evropě dal Adolf Hitler. Má-li kde myšlenka národního socialismu nejpevněji zakotvit, pak je to mezi vámi, kterým dává zítra taková práva, jaká v kapitalismu mělo měšťáctvo a za feudalismu šlechta. Je-li dnes česká inteligence z části cizí evropskému socialismu Adolfa Hitlera, je to zcela pochopitelné, poněvadž právě tato část české inteligence nebyla nikdy inteligentní pracující, nýbrž inteligencí spekulující a příživnickou. Vy, poctivě tvořící dělníci a sedláci s mozolovitou dlaní, jste jádrem a solí národa, ve vašich rukou je také jeho budoucnost. Také my, vaše vláda, máme s vámi stejný cíl. Bude-li nám osud milostiv a překonáme-li dnešní těžké chvíle, pak bude naší povinností, český národ co nejrychleji převychovat v socialisty činu, zbavit jej lenochů, příživníků a bláznů. Nejlépe pomáháme národu, plníme-li každý své povinnosti. Váš i náš výkon, to jsou zbraně, kterými potíráme nepřátelský kapitalismus a komunismus, který se s kapitálem objímá.

Ti, kdož spáchali atentát, nejsou žádnými hrdiny, nýbrž prachsprostými zlosyny, kteří zcela lehkovážně ukládali o osud národa.

Jestliže je nyní v Londýně vynášejí jako mučedníky, nic to nemění na skutečnosti. Kdo ohrozil budoucnost národa, zločincem je a zůstane.

Že dnes pan Beneš a jeho londýnská čeládka naříkají nad oběťmi, je novou nepoctivostí. Nejprve se tito pánové ve štvaní předháněli a nyní oplakávají ty, které svým štvaním svedli a trestu vystavili.
My chceme žít tu u nás, v zemi, kterou milujeme, o kterou nás chce Beneš připravit jen proto, aby ho Anglie pochválila. Náš cíl je jasný. Jdeme s Říší proti Anglii. Proto, přátelé, zdar vaší práci a především zdar Vůdci všech pracujících v Říši a v Nové Evropě Adolfu Hitlerovi!“

Prameny:

NA Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, inv. č. 59 sg. 109-1/65
Dobový tisk
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis - Praha, 1942

Pokračování.