Slovy říšského kancléře Adolfa Hitlera z 6. listopadu 1933 - „Když protivník říká, ´nepřejdu na vaši stranu´, já v klidu říkám, tvoje děti k nám už patří ... ty to překonáš. Tvoji potomci ale stojí v novém táboře. Zakrátko nebudou znát nic jiného než toto nové společenství“ - byla naznačena bytostná priorita ideové a hodnotové výchovy mládeže jako budoucí nositelky úkolů, které národní socialismus všem občanům svého státu ukládal. Dne 17. června 1933 byl jmenován mládežnickým vůdcem Německé říše Baldur von Schirach, který v počáteční fázi náboru do mládežnických organizací pro chlapce (Deutsches Jungvolk a Hitlerova mládež) a pro dívky (Jungmädelbund a Bund Deutscher Mädel) často zdůrazňoval dobrovolnou bázi těchto skupin („Žádný chlapec nebude nucen vstoupit do Hitlerovy mládeže.“). Byly však postupně odstraněny konkurenční mládežnické organizace a levicové dělnické mládežnické hnutí bylo přímo zakázáno, zatímco ostatní sdružení se slučovala s Hitlerovou mládeží v rámci procesu koordinace. Pouze katolické svazy mládeže, které byly chráněné dohodou mezi Říší a Vatikánem, se tomuto procesu vyhnuly. Na druhé straně je ovšem skutečností, že během krátké chvíle se účast německých dětí a mládeže v těchto organizacích stávala vysoce přitažlivou. Historik Stephen Roberts, který navštívil Německo v polovině 30. let a sledoval fungování tohoto systému, poznamenal, že „děti chtěly vstoupit do HJ. Být mimo Hitlerovu organizaci byla nejhorší forma trestu“. V důsledku toho rostl počet členů exponenciálně..
V prosinci roku 1932 měly nacionálněsocialistické mládežnické organizace pouze 108.000 členů. Trvalo také celé tři roky, než se počet členů všech těchto organizací 2,5krát znásobil z 2,2 miliónu členů koncem roku 1933 na 5,4 miliónu členů v roce 1936. [1] Teprve uzákoněním z prosince 1936 se služba v Hitlerově mládeži stává de facto povinnou. V tomto bodě byly konkurenční organizace mezitím prakticky eliminovány a zákonná opatření přivedla pak celkový počet členů těsně nad sedm miliónů (dalším zákonným opatřením k dokonalému podchycení povinné služby v HJ bylo nařízení z 25. března 1939, které pojmulo dodatečně 1,7 milionů mladých Němců). Z toho plyne, že i přes relativně vysokou podporu nového státního režimu ze strany německého obyvatelstva, plynoucí z řady pozitivních změn sociálního a hospodářského charakteru a s pozitivními vyhlídkami do budoucna, se skutečné začlenění sedmi miliónů mladých Němců do zmíněných organizací podařilo až po několika letech usilovné náborové práce a koneckonců i na základě zákonného opatření z prosince 1936, a v žádném případě tedy ne „ze dne na den“.
.
Na území Protektorátu Čechy a Morava žil v letech 1943-1945 zhruba jeden milión dětí a dospívajících ve věku od 10 do 18 let. Dne 28. května 1942, pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vydala protektorátní vláda nařízení o povinné službě mládeže, kterým se započala nová fáze boje o názorovou orientaci české mladé generace v podmínkách Protektorátu a o kterém bude ještě dále podrobně řeč. Členy „Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“ se měli stát všichni spořádaní a rasově způsobilí protektorátní příslušníci ve věku od desíti do osmnácti let. Osvobozeni od členství v Kuratoriu mohli být pouze jedinci se závažnými zdravotními problémy nebo osoby, které uvedly jinou přijatelnou omluvu. Vstup do něj byl naopak automaticky zapovězen jedincům „nečestného jednání, vzbuzujícím veřejné pohoršení“, osobám v úředním zajištění a také Židům a židovským míšencům. Účast židovských míšenců druhého stupně na činnosti Kuratoria byla dobrovolná na základě vlastní žádosti. [2]
.
Na území Protektorátu Čechy a Morava žil v letech 1943-1945 zhruba jeden milión dětí a dospívajících ve věku od 10 do 18 let. Dne 28. května 1942, pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vydala protektorátní vláda nařízení o povinné službě mládeže, kterým se započala nová fáze boje o názorovou orientaci české mladé generace v podmínkách Protektorátu a o kterém bude ještě dále podrobně řeč. Členy „Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“ se měli stát všichni spořádaní a rasově způsobilí protektorátní příslušníci ve věku od desíti do osmnácti let. Osvobozeni od členství v Kuratoriu mohli být pouze jedinci se závažnými zdravotními problémy nebo osoby, které uvedly jinou přijatelnou omluvu. Vstup do něj byl naopak automaticky zapovězen jedincům „nečestného jednání, vzbuzujícím veřejné pohoršení“, osobám v úředním zajištění a také Židům a židovským míšencům. Účast židovských míšenců druhého stupně na činnosti Kuratoria byla dobrovolná na základě vlastní žádosti. [2]
.
Založení Kuratoria nebylo v celkovém kontextu Evropy druhé čtvrtiny 20. století žádnou zvláštností. Státní mládežnické organizace působily ve Španělsku, Portugalsku, Bulharsku, Maďarsku, podobné se tvořily za války ve Francii, Norsku a Pobaltí. Kuratorium při svém založení ovšem čerpalo zásadní inspiraci z činnosti Hitlerjugend, která se zrodila jako mládežnický orgán NSDAP v roce 1926 a o deset let později se stala organizací povinnou pro veškerou německou mládež. [3]
.
Situace v pro podchycení české mládeže v Protektorátu v rámci výchovy v nacionálněsocialistickém duchu však narozdíl od té v Německu v prvních pěti mírových letech byla již z několika známých důvodů nesrovnatelně těžší a komplikovanější. Ale ani časový „timing“ pro zahájení činnosti Kuratoria nemohl být horší. Krátkou dobu po vydání vládního nařízení o povinné službě mládeže v květnu 1942 byl jak známo proveden zahraničím zorganizovaný smrtelný atentát na Reinharda Heydricha a zatímco se tím však nenaplnila toužebná očekávání londýnského exilu, který doufal, že tímto krokem zmobilizuje obyvatelstvo Protektorátu k protiněmeckému odporu, dostavily se alespoň emigranty na každý pád očekávané odvetné represe z německé strany.
.
Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena však až v březnu 1943. Z tohoto roku jsou také k dispozici první početní údaje o probíhajícím náborovém procesu v rámci české mládeže. V květnu 1943 mělo Kuratorium podchyceno 77.496 osob, v listopadu téhož roku už 233.590 a v březnu 1944 pak 380.000 mladých lidí. V květnu 1944 bylo do činnosti organizace zapojeno okolo půl miliónu českých dětí a mladistvích, to znamená již asi polovina veškeré české mládeže. [4] Vycházeje ze skutečnosti, s jakými problémy a překážkami se nábor v českých podmínkách vlastně mohl realizovat a také z faktu, jaký krátký časový prostor byl pro podchycování české mládeže k dispozici (viz. pro srovnání nábor do Hitlerjugend v prvních letech), lze hovořit o určitém úspěchu. Dokazuje to i počáteční rozmach činnosti Kuratoria během zhruba jednoročního časového období od půlky roku 1943 do půlky roku 1944. Mezi zásadní překážky, se kterými se posléze Kuratorium muselo potýkat, musíme zařadit i povolání německých poradců na frontu v dubnu 1944. Od druhé půlky roku 1944 začala být pozice Kuratoria navíc citelně nepříznivá vzhledem k celkové geopolitické situaci Říše a k očekávanému výsledku války. Přesto zůstávalo názorově nejodolnější jádro organizace až do posledních měsíců války mimořádně aktivní a odhodlané a v rámci možností i úspěšné, což dokazuje i řada úspěšně provedených manifestací a shromáždění na samém konci roku 1944. Po celou dobu svého trvání se totiž Kuratorium muselo potýkat s mnoha potížemi způsobenými válečnou situací, z ní plynoucím chabým materiálním zázemím, s (od začátku očekávanou) skepsí či odtaživostí velké části české společnosti, a hlavně s nedostatkem vhodných „výchovných kádrů“. V souvislosti s blížícím se koncem války a narůstajícími problémy Německa tak zůstal nábor do Kuratoria na půli cesty. Nebo přesněji řečeno teprve vlastně na počátku cesty. Zodpovědět si na otázku, jakým směrem by se tato cesta ubírala za pro Kuratorium příznivých podmínek, zejména z hlediska geopolitického vývoje a v případě konečného vítězství německé branné moci a jeho spojenců, je nad rámec pojednání tohoto článku a odpověď na ní zůstává otevřená, nicméně je nutné mít tuto skutečnost mít stále na paměti, pokud chceme zhodnotit úspěšnost aktivity Kuratoria pro výchovu v Čechách a na Moravě u obyvatel Protektorátu.
.
Přípravy k založení organizace.
Při příležitosti dne druhého výročí založení Protektorátu Čechy a Morava, tedy 16. března 1941, pronesl Emanuel Moravec tato slova: „Česká mládež se potřebuje připraviti pro veliké úkoly, které malý národ ve veliké Evropě může zdolat jen vysokou kvalitou. K tomu potřebuje jiný vychovatelský sbor než ten, který mu odkázal starý poražený svět. Český národ nepotřebuje prozatím žádné politické organisace, kde by několik set lidí jen prázdně řečnilo a kde by několik tisíc lidí našlo teplé bydlo za zbytečným psacím stolem. Český národ potřebuje nejprve sbor nových vychovatelů svých dětí, z nich nechceme mít houfec ztracených romantiků, nýbrž opravdové socialisty s ocelovým pohledem.“ [5] Tím vlastně kriticky naznačil svou nespokojenost nad dosavadním vývojem v našich zemích po březnu 1939, který se vyznačoval laxním postojem českého protektorátního aparátu v otázce přímé vlastní aktivity směřující k „duchovní výchově“ dorůstající mladé generace v nových podmínkách, v kterých se český národ nyní nacházel.
.
Pod patronací vlády a státního prezidenta Emila Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 Národní souručenství, ve kterém se ve skutečnosti uplatňovaly vesměs osoby stojící proti Němcům nepřátelsky. O spolupráci se navenek relativně hodně mluvilo, realita však vypadla úplně jinak. V samotné „Přihlášce za výkonného člena Národního souručenství“ se sice jasně prohlašovalo, že „chci jako věrný Čech a poctivý občan pomáhati k tomu, aby se Protektorát Čechy a Morava stal jednou z nejdokonalejších složek Říše“ a že „povinnosti, které tím podle řádu pro výkonné členství v NS přejímám, splním bez váhání, třeba proti nepochopení svého okolí a přes vyhrůžky emigrantů“. [6] Avšak i přes skutečnost, že tuto přihlášku do NS podepsalo během dubna 1939 plných 99,8% českých mužů (podmínky pro vstup byly čtyři: bezúhonnost, minimální věk 21 let, česká národnost a árijský původ), nebyly skutečné projevy loajality tomu odpovídající, nemluvě o plném ztotožnění se se zmiňovanými prohlášeními. Každý, kdo projevoval snahy najít společnou řeč s Němci, byl českými soukmenovci potajmu ocejchován jako „zrádce“. Obdobně lze charakterizovat situaci v organizaci „Mládež Národního souručenství“ - její vedoucí svým svěřencům nenápadně vštěpovali názor a postoj, že správný český vlastenec musí Němce nenávidět a že jediná správná česká politika je z principu politika protiněmecká.
.
Z několika hnutí a skupin, jež s tímto stavem zásadně nesouhlasily a usilovaly o zásadní změnu, je nutno na prvním místě jmenovat organizaci „Vlajka“, jež se za vedení Jana Ryse-Rozsévače energicky domáhala aktivní a účinné převýchovy českého národa, prosazení sociální spravedlnosti, „vyřešení židovské otázky“ a nastolení jasné česko-německé spolupráce. Původně „Politický klub Vlajka“ (založený již v roce 1930) se po březnových událostech roku 1939 stává regulérním politickým hnutím a posléze v říjnu téhož roku „Českým národně socialistickým táborem – Vlajkou“, ve kterém se nakonec soustředilo několik tisíc českých nacionálních socialistů. I „Vlajka“ měla svou vlastní mládežnickou organizaci, a to „Mládež Vlajky“, kterou od září 1939 do února 1941 organizoval a vedl dr. František Teuner, jeden ze skutečných idealistů českého nacionálního socialismu.
.MUDr. František Teuner (narozen 6. března 1911 v Benešově) byl český lékař. V duchu rodinné tradice (otec byl ředitelem nemocnice v Benešově a osobním lékařem následníka trůnu
arcivévody Františka Ferdinanda d´Este) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově (ukončil studium v roce 1935) a od roku 1941 byl sekundářem interní kliniky u profesora Josefa Pelnáře a byl považován za velmi nadaného a perspektivního internistu.
.
Své buňky měla „Mládež Vlajky“ prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny se pak přímo nacházely především v Praze, Brně, Plzni a Moravské Ostravě. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, ovšem skutečně masovým a Čechy oblíbeným hnutím se „Vlajka“ nestává a některé projevy této organizace naráží i na odpor české veřejnosti.
.
Četnými projevy a články v listu „Vlajka“ se dr. Teuner snažil o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. V listu „Vlajka“ v srpnu 1940 například naznačuje zásadní slučitelnost českého patriotismu s myšlenkami nacionálního socialismu: „Láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“.
.
Situace v pro podchycení české mládeže v Protektorátu v rámci výchovy v nacionálněsocialistickém duchu však narozdíl od té v Německu v prvních pěti mírových letech byla již z několika známých důvodů nesrovnatelně těžší a komplikovanější. Ale ani časový „timing“ pro zahájení činnosti Kuratoria nemohl být horší. Krátkou dobu po vydání vládního nařízení o povinné službě mládeže v květnu 1942 byl jak známo proveden zahraničím zorganizovaný smrtelný atentát na Reinharda Heydricha a zatímco se tím však nenaplnila toužebná očekávání londýnského exilu, který doufal, že tímto krokem zmobilizuje obyvatelstvo Protektorátu k protiněmeckému odporu, dostavily se alespoň emigranty na každý pád očekávané odvetné represe z německé strany.
.
Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena však až v březnu 1943. Z tohoto roku jsou také k dispozici první početní údaje o probíhajícím náborovém procesu v rámci české mládeže. V květnu 1943 mělo Kuratorium podchyceno 77.496 osob, v listopadu téhož roku už 233.590 a v březnu 1944 pak 380.000 mladých lidí. V květnu 1944 bylo do činnosti organizace zapojeno okolo půl miliónu českých dětí a mladistvích, to znamená již asi polovina veškeré české mládeže. [4] Vycházeje ze skutečnosti, s jakými problémy a překážkami se nábor v českých podmínkách vlastně mohl realizovat a také z faktu, jaký krátký časový prostor byl pro podchycování české mládeže k dispozici (viz. pro srovnání nábor do Hitlerjugend v prvních letech), lze hovořit o určitém úspěchu. Dokazuje to i počáteční rozmach činnosti Kuratoria během zhruba jednoročního časového období od půlky roku 1943 do půlky roku 1944. Mezi zásadní překážky, se kterými se posléze Kuratorium muselo potýkat, musíme zařadit i povolání německých poradců na frontu v dubnu 1944. Od druhé půlky roku 1944 začala být pozice Kuratoria navíc citelně nepříznivá vzhledem k celkové geopolitické situaci Říše a k očekávanému výsledku války. Přesto zůstávalo názorově nejodolnější jádro organizace až do posledních měsíců války mimořádně aktivní a odhodlané a v rámci možností i úspěšné, což dokazuje i řada úspěšně provedených manifestací a shromáždění na samém konci roku 1944. Po celou dobu svého trvání se totiž Kuratorium muselo potýkat s mnoha potížemi způsobenými válečnou situací, z ní plynoucím chabým materiálním zázemím, s (od začátku očekávanou) skepsí či odtaživostí velké části české společnosti, a hlavně s nedostatkem vhodných „výchovných kádrů“. V souvislosti s blížícím se koncem války a narůstajícími problémy Německa tak zůstal nábor do Kuratoria na půli cesty. Nebo přesněji řečeno teprve vlastně na počátku cesty. Zodpovědět si na otázku, jakým směrem by se tato cesta ubírala za pro Kuratorium příznivých podmínek, zejména z hlediska geopolitického vývoje a v případě konečného vítězství německé branné moci a jeho spojenců, je nad rámec pojednání tohoto článku a odpověď na ní zůstává otevřená, nicméně je nutné mít tuto skutečnost mít stále na paměti, pokud chceme zhodnotit úspěšnost aktivity Kuratoria pro výchovu v Čechách a na Moravě u obyvatel Protektorátu.
.
Přípravy k založení organizace.
Při příležitosti dne druhého výročí založení Protektorátu Čechy a Morava, tedy 16. března 1941, pronesl Emanuel Moravec tato slova: „Česká mládež se potřebuje připraviti pro veliké úkoly, které malý národ ve veliké Evropě může zdolat jen vysokou kvalitou. K tomu potřebuje jiný vychovatelský sbor než ten, který mu odkázal starý poražený svět. Český národ nepotřebuje prozatím žádné politické organisace, kde by několik set lidí jen prázdně řečnilo a kde by několik tisíc lidí našlo teplé bydlo za zbytečným psacím stolem. Český národ potřebuje nejprve sbor nových vychovatelů svých dětí, z nich nechceme mít houfec ztracených romantiků, nýbrž opravdové socialisty s ocelovým pohledem.“ [5] Tím vlastně kriticky naznačil svou nespokojenost nad dosavadním vývojem v našich zemích po březnu 1939, který se vyznačoval laxním postojem českého protektorátního aparátu v otázce přímé vlastní aktivity směřující k „duchovní výchově“ dorůstající mladé generace v nových podmínkách, v kterých se český národ nyní nacházel.
.
Pod patronací vlády a státního prezidenta Emila Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 Národní souručenství, ve kterém se ve skutečnosti uplatňovaly vesměs osoby stojící proti Němcům nepřátelsky. O spolupráci se navenek relativně hodně mluvilo, realita však vypadla úplně jinak. V samotné „Přihlášce za výkonného člena Národního souručenství“ se sice jasně prohlašovalo, že „chci jako věrný Čech a poctivý občan pomáhati k tomu, aby se Protektorát Čechy a Morava stal jednou z nejdokonalejších složek Říše“ a že „povinnosti, které tím podle řádu pro výkonné členství v NS přejímám, splním bez váhání, třeba proti nepochopení svého okolí a přes vyhrůžky emigrantů“. [6] Avšak i přes skutečnost, že tuto přihlášku do NS podepsalo během dubna 1939 plných 99,8% českých mužů (podmínky pro vstup byly čtyři: bezúhonnost, minimální věk 21 let, česká národnost a árijský původ), nebyly skutečné projevy loajality tomu odpovídající, nemluvě o plném ztotožnění se se zmiňovanými prohlášeními. Každý, kdo projevoval snahy najít společnou řeč s Němci, byl českými soukmenovci potajmu ocejchován jako „zrádce“. Obdobně lze charakterizovat situaci v organizaci „Mládež Národního souručenství“ - její vedoucí svým svěřencům nenápadně vštěpovali názor a postoj, že správný český vlastenec musí Němce nenávidět a že jediná správná česká politika je z principu politika protiněmecká.
.
Z několika hnutí a skupin, jež s tímto stavem zásadně nesouhlasily a usilovaly o zásadní změnu, je nutno na prvním místě jmenovat organizaci „Vlajka“, jež se za vedení Jana Ryse-Rozsévače energicky domáhala aktivní a účinné převýchovy českého národa, prosazení sociální spravedlnosti, „vyřešení židovské otázky“ a nastolení jasné česko-německé spolupráce. Původně „Politický klub Vlajka“ (založený již v roce 1930) se po březnových událostech roku 1939 stává regulérním politickým hnutím a posléze v říjnu téhož roku „Českým národně socialistickým táborem – Vlajkou“, ve kterém se nakonec soustředilo několik tisíc českých nacionálních socialistů. I „Vlajka“ měla svou vlastní mládežnickou organizaci, a to „Mládež Vlajky“, kterou od září 1939 do února 1941 organizoval a vedl dr. František Teuner, jeden ze skutečných idealistů českého nacionálního socialismu..MUDr. František Teuner (narozen 6. března 1911 v Benešově) byl český lékař. V duchu rodinné tradice (otec byl ředitelem nemocnice v Benešově a osobním lékařem následníka trůnu
arcivévody Františka Ferdinanda d´Este) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově (ukončil studium v roce 1935) a od roku 1941 byl sekundářem interní kliniky u profesora Josefa Pelnáře a byl považován za velmi nadaného a perspektivního internistu..
Své buňky měla „Mládež Vlajky“ prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny se pak přímo nacházely především v Praze, Brně, Plzni a Moravské Ostravě. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, ovšem skutečně masovým a Čechy oblíbeným hnutím se „Vlajka“ nestává a některé projevy této organizace naráží i na odpor české veřejnosti.
.
Četnými projevy a články v listu „Vlajka“ se dr. Teuner snažil o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. V listu „Vlajka“ v srpnu 1940 například naznačuje zásadní slučitelnost českého patriotismu s myšlenkami nacionálního socialismu: „Láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“.
Německá místa nezaujala k Vlajce jednoznačný postoj. Na jedné straně byla se sympatiemi přivítána snaha udržovat vládu Protektorátu a Národní souručenství v stálé nejistotě. Byla oceňována ochota vlajkařů navazovat přímou spolupráci s německými organizacemi (čeští antisemité byli pozváni na „studia" do Německa; již 1939 se uskutečnil čtrnáctidenní pobyt mladých vlajkařů v táboře Hitlerovy mládeže). Proto se v německém tisku objevovaly články o „jediné české organizaci ochotné ke spolupráci", o směru, který „nejvíce odpovídá pravé české reálné politice", zatímco oficiálním orgánům byla vytýkána neupřímnost a latentní opozičnost. Chválu také vzbudily nepřátelské spisy proti Masarykovi, Benešovi a jeho stoupencům „pozůstalým v Protektorátě". Tyto německé texty, které ovšem vlajkařské tiskoviny s neskrývanou pýchou občas přetiskovaly, byly doprovázeny listy „upřímných Němců" a „německých kamarádů".
.
Mezitím však s německým požehnáním zintenzivněla kritika Rysovy organizace ze strany protektorátních novinářů. Nejostřejší polemika proběhla v Klatovských listech, které se staly dalším důležitým tiskovým orgánem „českého národněsocialistického hnutí". Tradiční krajanský list se v počátečním období Protektorátu pěstoval ostrý antisemitský tón a zároveň útočil proti publicistům, kteří se do služeb „nového řádu dali teprve nedávno“. Lažnovský, jemuž vlajkaři vytýkali předválečné přátelství s Židy (pro svůj vztah k Jindřichu Kohnovi, který Lažnovského na začátku třicátých let podporoval, byl nazván „židovské odstávče“, pro článek k padesátinám Josefa Hory zase „skrytým levičákem“), odpověděl nejprudčeji. Vlajkaře nazval „směšnými agitátory", kteří používají „židovských metod", domýšlivými figurkami, politickými diletanty, kteří nemají smysl pro psychologii národa. Na konci roku 1941 bylo již zřejmé, že se vlajkaři musí vzdát svých mocenských ambicí a že jim zbývá pouze možnost integrovat se do nově vzniklých či vznikajících struktur. [7]
.Dr. Teuner kolem sebe seskupuje kádr nadšených spolupracovníků a počátkem roku 1941 navazuje spolupráci s Emanuelem Moravcem, průkopníkem českého nacionálně socialistického aktivismu tehdejší doby. Pro přípravu založení Kuratoria se v roce 1941 podařilo získat skupinu asi 25 českých fašistů a vlajkařů. V čele přípravného výboru stál Emanuel Moravec a vlastní organizační činností byl pověřen František Teuner. Mimo jiné Teunerova angažovanost pro věc Kuratoria vedla k hluboké krizi uvnitř Vlajky. Teuner 20. 2. 1941 rezignoval na místo vedoucího Mládeže Vlajky. [8] V březnu 1941 odchází po předchozích rozporech s Janem Rysem z „Českého národně socialistického tábora – Vlajky“ a přidává se – následován mnoha svými kamarády a spolupracovníky – zcela na Moravcovu stranu.
.
Zjednodušeně lze říci, že Emanuel Moravec měl s ČSNT – Vlajkou totožný cíl, spočívající v zajištění adekvátního místa českého národa v Nové Evropě, chtěl jej však dosáhnout za použití jiných prostředků a především metod „přiměřených české mentalitě“. Později, kdy už E. Moravec zastával funkci ministra v rámci „vlády 19.ledna“ (1942), se zprvu pokusil získat na svou stranu hlavního vedoucího „Vlajky“ Jana Ryse-Rozsévače. Nabídl mu nejen uhrazení veškerých dluhů Vlajky z dispozičních fondů svého ministerstva a celému místu vedení v tomto úřadu, ale i podíl na převýchově české mládeže v rámci plánovaného „Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“ a dalších osvětových organizacích. Rys-Rozsévač však Moravcovu lákavou nabídku odmítl, neboť se odůvodněně obával následné likvidace své organizace. V některých župách na Moravě (např. Brno) se ale spolupráce s Moravcem považovala za konstruktivní, neboť šlo o „poslední možnost, jak ideje Vlajky uvést v život ... a převést českou mládež k ... nacionálněsocialistickému světovému názoru.“ Nutný kompromis byl však zamítnut a Moravec se vzápětí stal terčem mnoha agresivních útoků vedení „Vlajky“, a to nikoli pouze v tisku. [9]
.
.
Vlajka tak v osobě mladého lékaře Teunera neztratila jen cenného mládežnického aktivistu, ale taktéž člověka, který měl na starosti propagandu hnutí. Teunera v odchodu z Vlajky následovali další aktivisté, kteří vytvořili skupinu prvotních organizátorů Kuratoria. Nebylo náhodou, že se do předních pozic Kuratoria dostali bývalí Vlajkaři. [10] Do sítě spolupracovníků budoucí organizace mládeže se zapojila tedy řada bývalých Vlajkařů a členů českých fašistických organizací, ať už se jednalo o Marii Pechovou, Karla Mihalíčka, Josefa Victorina či Eduarda Chalupu. Kroužek kolem Teunera absolvoval celkem 18 sezení a byl seznamován s odbornou nacionálně socialistickou literaturou, týkající se výchovy německé mládeže, a připravován na budoucí funkce v Kuratoriu. [11]
.Průběhem roku 1941 a následně i v roce 1942 sice i nadále funguje a působí „Mládež Vlajky“, a sice pod vedením Jiřího Novotného, nicméně vliv její mateřské organizace postupně slábne a většina aktivistického potencionálu se seskupuje okolo postavy Františka Teunera, který na popud Emanuela Moravce vytváří jakýsi přípravný výbor, v němž se schází příští vedoucí české mládeže. Ti se mj. seznamují se strukturou a organizací Hitlerovy mládeže.
.
Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává změna v celkové politické orientaci dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna 1942 roku zásadním způsobem reorganizována. Tento kabinet se měl definitivně distancovat od expremiéra Eliáše a jeho politiky „pasivní rezistence“ a stát se „vládou pozitivních a aktivistických sil“. Emanuel Moravec se stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty. S novým sebevědomím a neutuchající energií se vrhl na řešení hlavního cíle svých snah: Definitivního vytýčení mantinelů existence českého národa ve velkoněmecké říši, jehož základy chtěl položit také výchovou mládeže v rámci nacionálněsocialistického světového názoru.
.
.
Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává změna v celkové politické orientaci dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna 1942 roku zásadním způsobem reorganizována. Tento kabinet se měl definitivně distancovat od expremiéra Eliáše a jeho politiky „pasivní rezistence“ a stát se „vládou pozitivních a aktivistických sil“. Emanuel Moravec se stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty. S novým sebevědomím a neutuchající energií se vrhl na řešení hlavního cíle svých snah: Definitivního vytýčení mantinelů existence českého národa ve velkoněmecké říši, jehož základy chtěl položit také výchovou mládeže v rámci nacionálněsocialistického světového názoru.
.
Názory na to, jak směrovat orientaci a určovat budoucnost české mládeže v nových podmínkách, se v plánech vedoucích činitelů německého národního socialismu vyvíjely postupně. V korespondenci H. Himmlera s R. Heydrichem z 19.2.1942 se o tomto problému můžeme dočíst: „Jsem absolutně pro to, aby se vhodným chlapcům dobré rasy z čistě českých rodin dala možnost nastoupit do nacionálně politického výchovného ústavu. (…) České, moravské a německé děti z Protektorátu by byly rozděleny do všech ostatních ústavů v Říši. (tj. ne do ústavů v Protektorátu – pozn. LB). To by bylo ohromným přínosem ke srůstu a vstřebávání právě té rasově dobré části českého národa. Pro Čechy samé velmi lákavé, protože na žáka Nacionálně politického výchovného ústavu se v každém ohledu může nahlížet jako na úplného říšského občana a on už nemusí mít sebemenší komplex méněcennosti.“ (Pozn.: srov. s nesprávně uváděným citátem v knize Tomáše Pasáka Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352). Z citovaného dopisu vyplývá, že říšský vůdce SS a šéf Německé policie Heinrich Himmler vážně zamýšlel přijímat české chlapce z „rodin dobré rasy“ ke studiu na elitních nacionálněsocialistických školách Napola (Nationalpolitische Erziehungsanstalt, nebo také Nationalpolitische Lehranstalt), ve kterých byl vychováván vůdcovský dorost Německa. První skupiny českých chlapců pro tento typ škol měly ke studiu nastoupit ve školním roce 1945/46. (Blíže k tomu v jedné z následujících kapitol.) [12]
.
A právě také zmíněný příjemce dopisu z února 1942, zastupující říšský protektor Heydrich pobízel české spolupracovníky k větší aktivitě ve věci Kuratoria: „Nejde přece o to, aby se každému dítěti dostalo vyššího školního vzdělání a aby dítě dosáhlo nějakého akademického titulu, ale jde o to, aby si každý podle svých schopností osvojil vhodné povolání a aby dostal v určitých letech zásadní orientaci k myšlence Říše a vlasti. Nemůžeme si dovolit, aby byla česká mládež vychovávána v duchu nihilistického vagabundismu nebo jen intelektuálského diskutování pro diskutování.“ [13]
.
A právě také zmíněný příjemce dopisu z února 1942, zastupující říšský protektor Heydrich pobízel české spolupracovníky k větší aktivitě ve věci Kuratoria: „Nejde přece o to, aby se každému dítěti dostalo vyššího školního vzdělání a aby dítě dosáhlo nějakého akademického titulu, ale jde o to, aby si každý podle svých schopností osvojil vhodné povolání a aby dostal v určitých letech zásadní orientaci k myšlence Říše a vlasti. Nemůžeme si dovolit, aby byla česká mládež vychovávána v duchu nihilistického vagabundismu nebo jen intelektuálského diskutování pro diskutování.“ [13]
.Počínaje únorem 1942 stupňuje kroužek okolo dr. Františka Teunera čítající zhruba 25 osob svou činnost, přímo již usměrňován ministrem školství a národní osvěty a vedoucím nově zřízeného Úřadu lidového osvěty Emanuelem Moravcem, který v nově vytvořené vládě zaujal výsadní postavení. Době politického alibismu, vyčkávání a opatrnického přešlapování mělo být s definitivní platností odzvoněno.
.
Měla nastat období skutečného proříšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a jeho kulturním tradicím, jak je často dnes opomíjeno či nesprávně interpretováno, jak už samo o sobě dokazuje široké uplatňování a prosazování hodnot patriotismu. Česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit „službou“ národu a zároveň i Říši.
.
Ministr Moravec k tomuto měsíc po nastoupení do svého úřadu (21.2.1942) řekl:
„Doba, kterou nyní prožíváme a kterou nám příští pokolení právem budou závidět, nepředstavuje pouze zápas dvou světů, Minulosti a Budoucnosti. Dnešek je také bojem generací. Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku. Synové vždy a právem chtějí překonat cíle, které si kdysi vytýčili jejich otcové. A tu jsem u otázky, která se stala palčivou i v českém národě. Jaká bude naše mládež, takový bude osud celého českého národa. Proto česká mládež musí vidět dále než její otcové. Tato mládež musí být odvážnější, pracovitější, věrnější v závazcích a tvrdší v citech. Česká mládež musí svou víru v budoucnost národa spojovat s naprostou věrností k Velkoněmecké říši, která je, byla a vždy bude také státem nás Čechů.
Čím budeme věrnějšími a upřímnějšími občany Velkoněmecké říše, tím sebevědomějšími a poctivějšími můžeme být Čechy. A tím musíme začít u těch, kteří jsou silou národa a nadějí národa i Říše – u naší pracující mládeže.
Podmínkou, bez které se veliké dílo nepohne z místa, je především svornost. Proto se dnes obracím na českou mládež s prosbou, kterou musí přijmout jako rozkaz. Zanechte sporů, kdo má lepší program! Nehádejte se, kdo povede! Dívejte se jen k cíli a služte velké myšlence Nové Evropy a Říše, které chceme být všichni věrnými příslušníky! To není politika – to je naše evangelium. Proto chci, aby česká mládež se odpoutala od politických organisací, ať jsou jakéhokoli druhu a směru, a aby utvořila celonárodní jednotu s čelem proti zapadajícímu světu demokratického kapitalismu a sovětského pasocialismu. Česká mládež nastoupí prostě do svorného šiku vedle mládeže německé a pozdviženou pravicí a s odhodlanou tváří. Česká mládež se postaví zítra svorně za toho ze svého středu, kterého jí určí jako vedoucího pan státní prezident. Společně s mládeží německou sjednocená mládež česká bude mít jediný velký cíl – sloužit oddaně a upřímně Vůdci všech evropských národů, Adolfu Hitlerovi, jak jí to káže hrdé české svědomí.“ [14]
.
Již 16. února 1942 sdělil ministr Moravec své přípravné sjednocovací plány zástupcům mládeže Národního souručenství, Vlajky a zástupcům mládeže stojící mimo organizace: „Přípravnými pracemi sjednocovacími pověřil jsem Dr. Teunera jako svého zástupce a nařídil jsem mu, aby do koce tohoto týdne přeložil mi návrh, kterým bude sloučení provedeno, aby se příští týden mohl publikovat. ... Žádám Vás v zájmu českého národa i v zájmu Říše, abyste s těmito mými opatřeními souhlasili a práci na sjednocení mládeže usnadnili. Nedostanu-li do 20. února t. r. od Vás zprávu, ve které vyjádříte své stanovisko, budu to pokládat za souhlas s mým opatřením. Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“ [15] .
Dne 17. března 1942 se František Teuner na schùzce přípravného výboru organizace nové české mládeže vyjádří opět pozitivně k českému vlastenectví v tom smyslu, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“.
.
Měla nastat období skutečného proříšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a jeho kulturním tradicím, jak je často dnes opomíjeno či nesprávně interpretováno, jak už samo o sobě dokazuje široké uplatňování a prosazování hodnot patriotismu. Česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit „službou“ národu a zároveň i Říši.
.
Ministr Moravec k tomuto měsíc po nastoupení do svého úřadu (21.2.1942) řekl:
„Doba, kterou nyní prožíváme a kterou nám příští pokolení právem budou závidět, nepředstavuje pouze zápas dvou světů, Minulosti a Budoucnosti. Dnešek je také bojem generací. Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku. Synové vždy a právem chtějí překonat cíle, které si kdysi vytýčili jejich otcové. A tu jsem u otázky, která se stala palčivou i v českém národě. Jaká bude naše mládež, takový bude osud celého českého národa. Proto česká mládež musí vidět dále než její otcové. Tato mládež musí být odvážnější, pracovitější, věrnější v závazcích a tvrdší v citech. Česká mládež musí svou víru v budoucnost národa spojovat s naprostou věrností k Velkoněmecké říši, která je, byla a vždy bude také státem nás Čechů.
Čím budeme věrnějšími a upřímnějšími občany Velkoněmecké říše, tím sebevědomějšími a poctivějšími můžeme být Čechy. A tím musíme začít u těch, kteří jsou silou národa a nadějí národa i Říše – u naší pracující mládeže.
Podmínkou, bez které se veliké dílo nepohne z místa, je především svornost. Proto se dnes obracím na českou mládež s prosbou, kterou musí přijmout jako rozkaz. Zanechte sporů, kdo má lepší program! Nehádejte se, kdo povede! Dívejte se jen k cíli a služte velké myšlence Nové Evropy a Říše, které chceme být všichni věrnými příslušníky! To není politika – to je naše evangelium. Proto chci, aby česká mládež se odpoutala od politických organisací, ať jsou jakéhokoli druhu a směru, a aby utvořila celonárodní jednotu s čelem proti zapadajícímu světu demokratického kapitalismu a sovětského pasocialismu. Česká mládež nastoupí prostě do svorného šiku vedle mládeže německé a pozdviženou pravicí a s odhodlanou tváří. Česká mládež se postaví zítra svorně za toho ze svého středu, kterého jí určí jako vedoucího pan státní prezident. Společně s mládeží německou sjednocená mládež česká bude mít jediný velký cíl – sloužit oddaně a upřímně Vůdci všech evropských národů, Adolfu Hitlerovi, jak jí to káže hrdé české svědomí.“ [14]
.
Již 16. února 1942 sdělil ministr Moravec své přípravné sjednocovací plány zástupcům mládeže Národního souručenství, Vlajky a zástupcům mládeže stojící mimo organizace: „Přípravnými pracemi sjednocovacími pověřil jsem Dr. Teunera jako svého zástupce a nařídil jsem mu, aby do koce tohoto týdne přeložil mi návrh, kterým bude sloučení provedeno, aby se příští týden mohl publikovat. ... Žádám Vás v zájmu českého národa i v zájmu Říše, abyste s těmito mými opatřeními souhlasili a práci na sjednocení mládeže usnadnili. Nedostanu-li do 20. února t. r. od Vás zprávu, ve které vyjádříte své stanovisko, budu to pokládat za souhlas s mým opatřením. Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“ [15] .
Dne 17. března 1942 se František Teuner na schùzce přípravného výboru organizace nové české mládeže vyjádří opět pozitivně k českému vlastenectví v tom smyslu, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“.
.
Poznámky:
.
.
[1] Dr. Davidson, John; McDonald, John; Dr. Seligman, Matthew: Ve stínu hákového kříže. Život v Německu za nacismu 1933-1945, Nakladatelství KMa, 2008, str.59)
[2] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154.
[3] Tamtéž
[4]Tamtéž, str. 156
[5] Moravec, Emanuel: Tři roky před mikrofonem, Praha 1943, str. 223
[6] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 126
[2] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154.
[3] Tamtéž
[4]Tamtéž, str. 156
[5] Moravec, Emanuel: Tři roky před mikrofonem, Praha 1943, str. 223
[6] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 126
[7] Revolver Revue, 50/2002
[8] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 50
[9] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 505
[8] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 50
[9] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 505
[10] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 50
[11] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945 In:Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 4/2006, České Budějovice 2006, str. 267
[12] Schreiben Himmlers an Heydrich vom 19.2.1942, BA Slg. Schumacher 270-2, 139-141; In: Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898-1946), Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten, Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2010, str. 248; srovnej s chybným a neúplným překladem v: Pasák, Tomáš: Dopis H. Himmlera R. Heydrichovi z 19.2.1942, In: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352
[13] Gebhart, J., Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, str. 229
[14] Moravec, Emanuel: Mládí musí znít odvahou!, 21.2.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 47
[15] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 517
[11] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945 In:Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 4/2006, České Budějovice 2006, str. 267
[12] Schreiben Himmlers an Heydrich vom 19.2.1942, BA Slg. Schumacher 270-2, 139-141; In: Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898-1946), Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten, Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2010, str. 248; srovnej s chybným a neúplným překladem v: Pasák, Tomáš: Dopis H. Himmlera R. Heydrichovi z 19.2.1942, In: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352
[13] Gebhart, J., Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, str. 229
[14] Moravec, Emanuel: Mládí musí znít odvahou!, 21.2.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 47
[15] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 517
-------
POKRAČOVÁNÍ v sobotu 5.9.2009.
Na konci seriálu bude umístěn přehledný odkazový rozcestník pro všechny díly.
