Ve své berlínské koaliční úmluvě prohlašují CDU, SPD a CSU, hledíce na meziválečné, na Hitlerovo a na poválečné období, toto: „Historická paměť a obzvláště zpracování mladší historie naší země zůstávají trvalými úkoly.“ Věta, do které lze, vždy dle politického umístění, zainterpretovat různé věci. „Zpracování“ je chladný, politický pojem. Může se s ním dobře operovat a lze jej podle libosti instrumentalizovat. „Naše uvědomění pro svobodu, právo a demokracii je formováno připomínáním si vlády nacionálněsocialistického teroru, stalinismu a diktatury SED [SED - bývalá komunistická strana v NDR], ale také pozitivními zkušenostmi dějin německé demokracie“, praví se ve zmíněné koaliční úmluvě. To, že zahrnutí poslední půlvěty vděčí intervenci zvenčí, jak prozradil teolog Richard Schröder [saský evangelický teolog, bývalý sociálněnemokratický předák v mezidobí po pádu Železné opony a před sjednocením Německa - pozn. překl.], není dobrým vysvědčením chápání dějin těch, kteří zde politikům dodali textovou předlohu. Právem se Schröder, kdysi předseda frakce SPD v „popřevratové“ svobodně zvolené Lidové sněmovně NDR, hněvá: „Naše cnost spočívá ve strachu z nectnosti? To má za následek vystrašené, ale ne sebevědomé demokraty. Žádný člověk a taky žádný národ nemůže nabýt povzbuzení prostřednictví selhání.“ Schröderova rázná námitka sice primárně platila zacházení s německo-německými dějinami a jejich „zpracování“. Ale může být stejně tak rozšířena na ostatní oblasti „vyrovnávání se s minulostí“. Jeden čtenářský dopis v liberálním deníku Tagesspiegel (Berlín) to přesně vystihl: Pomocí jednostranné vzpomínací kultury chce (německý) národ s důkladností mu vlastnímu dokázat světu, že on sám je v této oblasti nejlepší: k zadostiučinění východních sousedních států, které nadále mohou neomezeně zastávat pozice obětí.
Právě aktuální je v těchto dnech truchlohra kolem Národního pamětního dne pro vyhnance, kterého se dožaduje Svaz vyhnanců (BdV) a krajanská sdružení od roku 2002. „Přijde“, těšila se prezidentka BdV Erika Steinbachová, poté co „naše srdcová záležitost“ byla zmíněna v koaliční smlouvě nové spolkové vlády. Na straně 113 tohoto dokumentu skutečně stojí psáno: „Udržíme při životě připomínání si útěku a vyhnání prostřednictvím upomínkového dne.“ Ovšem věta je plastelínově formulována tak, že může být rozdílně interpretována. Sociálnědemokratická frakce dala již najevo, že vzpomínání se nesmí soustředit pouze na německé vyhnance, protože „jinak bychom měli značné námitky“. Opět za tím vězí myšlenka, že přeci nesmíme provokovat jiné bývalé vyhánečské státy. Připomeňme si jen, že v létě volebního roku 2013 byl hlasy tehdejších vládních poslaneckých frakcí CDU / CSU a FDP schválen návrh usnesení. V něm byla spolková vláda vyzvána, aby se u OSN zasazovala o to, aby byl Světový den uprchlíků, konající se 20. června, otevřen i připomínání si vyhnaných. Sociální demokraté se tehdy zdrželi hlasování. Zřejmě nebudou ochotni přistoupit na víc než na beztak už zmiňovaný vágní postoj. Z původního záměru Svazu vyhnanců a jeho prezidentky, aby byl zaveden samostatný pamětní den, který se nesmí rozplynout v nějakých všeobecných frázích, pak už zůstává docela málo. Nehledě na tuto skutečnost se svaz vzdal svého záměru vytvořit pamětní den z 5. srpna, kdy byla ve Stuttgartu proklamována "Charta vyhnanců z vlasti". V parlamentu se pro tento záměr nenašla většina hlasů.
Zajisté, politika je umění dosáhnout to, co je možné, a kompromisy k demokracii patří. Jen by se tyto potom neměly prokázat jako nicotné. Erika Steinbachová prohlásila, že je prý důležité, že se každopádně podařilo zdůraznit dimenze vyhnání a jeho následků. Opět tu platí princip naděje. Koaliční úmluva – to je třeba říci – není samozřejmě žádná bible. Jak CSU správně poznamenává, je politickým rámcem. Horst Seehofer, bavorský ministerský předseda a patron sudetských Němců, už týdny vykládá, že skutečnou výzvou pro Velkou koalici nebyla samotná koaliční smlouva, nýbrž výzva tkví v její realizaci. V tom spočívá nesmírně obtížný úkol.
Můžeme nyní s napětím očekávat, zda koalice, která se do roku 2014 doškobrtala se značnými vnitřními rozpory, nabere sílu k tomu, aby ve Spolkovém sněmu přijala usnesení, které by si připomínání vyhnání zasluhovalo. Jak to napsal americký historik R. M. Douglas ve své knize „Řádné převedení“? Vyhnání Němců z jejich dědičné vlasti je „největším nuceným přesídlením v dějinách lidstva“ a jeden z „největších případů porušování lidských práv v moderní historii“. K tomu zbývá už jen dodat, že monstrozita průběhu těchto událostí by každopádně oprávňovala k zavedení samostatného pamětního dne, platícího na celém území státu.
Jenom by tomu političtí aktéři museli chtít. O čemž lze pochybovat.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 16. ledna 2014.
