Lukáš Beer
 |
| Vídeňský ilustrovaný časopis Das interessante Blatt napsal 2. února 1939 o smrti slavného fotbalisty českého původu: "Matthias Sindelar, nejpopulárněj- ší fotbalista Vídně ..., který si teprve před několika měsíci otevřel ve Favori- tenu kavárnu, zemřel na následky otravy kouřovým plynem. Společně s ním potkalo stejné neštěstí s ním spřátelenou hospodskou Castagnolovou." |
České vydání Wikipedie o Matěji Šindeláři (jak se tento muž rodným jménem původně jmenoval), narozeném 10. února 1903 v Kozlově na Jihlavsku, lživě uvádí, že pocházel ze židovské rodiny. Ještě křiklavější je nepravdivé tvrzení, že Sindelar „po obsazení Rakouska nacistickým Německem spáchal se svou přítelkyní sebevraždu, což bylo ovšem zpočátku tajeno, aby mu mohl být uspořádán státní pohřeb“. Nic z toho není pravda - tvůrcem této smyšlené legendy je dobový židovský spisovatel Friedrich Torberg, který o smrti jím obdivovaného českého fotbalisty napsal až po roce 1945 báseň „Auf den Tod eines Fußballers“ (Na smrt jednoho fotbalisty).
Tento syn českých přistěhovalců byl po druhé světové válce posmrtně považován za uvědomělého antifašistu a ještě v roce 2003, kdy Rakušané slavili sto let od jeho narození, se na počest českého sportovce konal ve Vídni fotbalový turnaj přistěhovaleckých multikulturních spolků, které tímto způsobem chtěly uctít jeho „antirasismus“. Celá legenda o „antifašistovi“ Sindelarovi vznikla hlavně díky česko-rakousko-židovskému literátovi Torbergovi, který jej zvěčnil ve své básni o tom, jak Sindelar zvolil raději cestu sebevraždy, než aby snášel život pod tíhou nacionálního socialismu. Zejména díky Torbergovi se po celá desetiletí tradovala nepodložená spekulace i Sindelarově sebevraždě. Celá legenda však měla již od začátku své mezery a nakonec splaskla před několika lety jako jedna velká bublina, když se objevily další „kompromitující“ dokumenty z tajuplného a dosud neobjasněného „případu Sindelar“.
Talent fotbalisty českého původu zapůsobil po anšlusu 1938 i na říšského trenéra Seppa Herbergera, který jej následovně několikrát povolal do říšskoněmeckého národního mužstva. Matthias Sindelar však nabídky odmítal. Sindelar byl ale už v minulosti známý tím, že odmítal atraktivní nabídky - měl možnost hrát v anglickém profesionálním klubu (nabídka 25.000 liber, což odpovídalo asi půl miliónu říšských marek), na nabídku však nepřistoupil.
S nástupem nacionálního socialismu byl všeobecně zakázán „zažidovštělý“ profesionální fotbal a mnoho profesionálních klubů tak bylo rozpuštěno, takže se Sindelar musel poohlédnout po nějakém druhém zdroji příjmů. Do oka mu přitom padla dobře prosperující kavárna „Annahof“ v Laxenburger Straße , která byla nabízena v rámci arizace. Předložil doklad o tom, že je „árijského původu“. Krajské vedení IV NSDAP župy Vídeň ve svém posudku o českém fotbalistovi uvedlo, že „proti politickému postoji stranického soudruha Matthiase Sindelara není žádných námitek“. I rakouský fotbalový svaz, přejmenovaný nyní na „Německou říšskou ligu, župa 17 – kopaná“, se za českého fotbalistu u „arizačního místa“ přimluvil, aby vyhověním Sindelarovy žádosti o převzetí bývalé židovské kavárny „bylo odpovězeno obzvláštnímu přání vedoucího říšského sportu a jeho zájmu o přední postavení německého sportu“. Sindelar kavárnu odkoupil za 20.000 říšských marek a při příležitosti znovuotevření kavárny českého fotbalisty NSDAP slavnostně předvídala „velkou budoucnost fotbalu Východní marky“. Původní majitel kavárny, Žid Simon Drill, skončil později v koncentračním táboře Terezín.
23. ledna 1939 byl nalezen mrtev ve svém bytě. Vedle něj ležela jeho krátkodobá známost nevalné pověsti – Camilla Castagnolová, barmanka židovského původu. Zemřela den po Sindelarovi, aniž by mezitím přišla k vědomí. Kriminalistům se tedy nepodařilo vyslechnout korunního svědka – nebo pachatele. Oficiální verze zněla otrava oxidem uhelnatým zapříčiněná poruchou komína. Vyskytla se však celá řada nesrovnalostí – komín prý byl v pořádku, Sindelarova sebevražda byla jeho přáteli vyloučena. Všechno nasvědčovalo tomu, že „tento nádherný člověk se stal obětí vraždy“, jak tehdy napsaly bulvární noviny Kronen-Zeitung. A skutečně to potvrzují i některé další stopy nalezené v Německu v 90. letech. Sindelare s největší pravděpodobností otrávila jeho přítelkyně, která podle výpovědi řady svědků prahla v první řadě po fotbalistově majetku a tušila, že se s ní chce Sindelar rozdejít. Naproti tomu rakouské emigrantské kruhy v západní Evropě (uprchlíci z Rakouska před nácionálním socialismem) rozšiřovaly naprosto ničím nepodložené spekulace o hrdinné smrti dvou odpůrců okupace země, kteří se rozhodli pro sebevraždu.
Mimochodem, nyní nacionálněsocialistická Vídeň uspořádala pohřeb českému fotbalistovi ve formě státního aktu, kterému přizvukovala NSDAP, jež Sindelare prohlásila za „nejznámějšího vojáka vídeňského fotbalového sportu“. Smutečního aktu se zúčastnilo 15.000 lidí...
Sindelarovi přátelé a souputníci na legendu rakouského sportu vzpomínají jako na citlivého člověka a stejně tak jsou dodnes vyzvedávány jeho lidské kvality. Píše to aktuální vydání Die Presse: „Nikdy prý neudělal úmyslný faul a nikdy nekritizoval mladší a nezkušené spoluhráče. Celé zástupy dětí z rodin nezaměstnaných zásoboval volnými vstupenkami na nedělní zápasy." Dlouholetý spoluhráč Matthiase Sindelara, Pepi Stroh na svého spoluhráče vzpomínal: „Byl dělnickým dítětem a zůstal jím. Navzdory své velkosti v kopané byl vždycky skromným Matthiasem Sindelarem.“
