 |
| "Spojeni pouty přírody i vědy", hlásá latinský nápis na náhrobku bratří Preslových na vyšehradském hřbitově. Foto: Wikimedia |
Málokterý jazykově vzdělaný (natož nevzdělaný!) současný Čech si v podstatě uvědomuje, že nejen dějiny ale i samotný český jazyk, který dnes běžně užívá a plynně hovoří, nebo se písemně exaktně vyjadřuje (jazyk, který se vyučuje na základních, středních a vysokých školách), v minulosti nikdy neexistoval!
Vše odstartoval Jiří Konstanc, též Constantinus (1607 - 1673) – barokní jazykovědec, jezuita, překladatel, když roku 1667 vydal příručku Brus jazyka českého neb Spis o poopravení a naostření řeči české. (Navrhoval říkat místo polodne - poledne, místo povraz provaz a místo koblouk klobouk; dnes užíváme pouze dva výrazy: nemocnice a mravopočestnost). Podle Constantinovy publikace se obrozeneckým novátorům začalo o dvě stě let později, říkat „Brusiči“). Brusiči jazyk kompletně „vybrousili“, upravili, protože jazykem, kterým se slovanští obyvatelé historických zemí Moravy, Slezska a Boiohaemie (dnes nesprávně překládané jako Čechy) dorozumívali, nebylo možné zvládnout jednoduchý kuchyňský recept, vysvětlit přesný směr trasy natož zapsat věrohodně historický děj, případně soudní událost, či technický a přírodopisný popis věci, rostliny nebo zvířete.
Uvedeme si několik příkladů:
Václav Jan Rosa (1620 - 1689) – barokní básník a jazykovědec, autor slavné mluvnice Čechořečnost (1672). V ní se snažil dokázat, že slovanský jazyk má všechny přednosti jako klasické jazyky, a tak se pokusil „češtinu“ obohatit. Upadl však do amatérského novotaření a purismu a výsledkem byla slova, která celkem přirozeně nemohla zdomácnět. Opět jen pro představivost – místo knihovny propagoval Rosa kněhotelnu, místo epigramu šprýmopis a místo ortografie (pravopisu) dobropisebnost. Z těch slov, která přežila, jmenujme například pád, přízvuk, příslovce či dvojhláska.
Jan Václav Pohl (1740 - 1790) – purista počátku národního obrození, jenž dovedl puristické tendence až do absurdity. Tento diletant byl horlivým vlastencem, nerespektoval jakákoliv slovotvorná pravidla. Jeho novotvary byly doslova krkolomné a měly jepičí život. Paradoxní je, že tento člověk učil slovanský jazyk samého Josefa II. (Z mnoha Pohlových novotvarů připomeňme: citoň - nos, hlubozník - basa, chlustka - hadice, vyzřelka - brýle, kladkobřinkostoj - klavír, knihovtipník - student, nosoplenka - kapesník, sestromuž - švagr, šoustnice - biliár, zelenochrupka - salát aj.).
Národní buditel Jan Svatopluk Presl se v roce 1821 zasloužil na založení prvního česky psaného vědeckého časopisu Krok (!), na jehož dalším vydávání se poté podílel. Vyfabrikoval odbornou terminologii mnoha vědních oborů, zejména pak v mineralogii, chemii, zoologii a botanice. Zavedl dvouslovné pojmenovávání anorganických sloučenin a rozlišování oxidačního (podle Presla kyslíkového) čísla pomocí přípon -ný, -natý, (v jeho původním systému bylo ovšem přípon pouze 5). Z preslovských jmen botanických i dalších zůstala živá naprostá většina (například brambořík, kopretina, kukuřice, mochna, protěž či bledule, lebeda pro Atriplex, šťovík pro Rumex atd.). Některá se již nepoužívají nebo se změnila – pepřika na papriku, ďubanka (Swertia) na kropenáč, šišvorec (Acorus) na puškvorec atd. Zavedl pojmy: blizna, hlíza, kalich, oddenek, okolík, prašník, pupen, stéblo, tyčinka…)
Presl vymyslel dnes běžná slova, například: tuleně, jesetera, vorvaně, rejnoka, myš domácí, bobra, dikobraza, zubra, daňka, mrože nebo hrocha, lenochoda, plameňáka, vačice, morče, potápníka či klokana… Češi a Moravané, jsou spolu s Chorvaty, kteří Preslovo slovo převzali, jediným národem na světě, který nemá název pro klokana odvozený od gangurru z jazyka Guugu Yimithirr. (Patříme rovněž mezi národy, které mají vlastní raritní názvosloví pro jednotlivé měsíce v kalendářním roce - leden, únor, březen,… listopad, prosinec). Presl je autorem českých a slovenských názvů pro draslík, kyslík, vápník, uhlík, hliník a také pro minerály cínovec, kazivec a živec. (Jód = chaluzík, ďasík = kobalt, chlór = solík, chrom = barvík se neujalo). Společně s bratrem Karlem Bořivojem zvěčnil své nápady v díle FLORA ČECHICA (1819 – první dokončená systematicky zpracovaná česká květena popisující 1498 druhů).
O stavu spisovné češtiny si můžeme udělat obrázek z vyobrazení pomníku obou bratrů na Vyšehradském hřbitově, který nese text pouze v latině.
Do našich úvah musíme ještě vročit krátkou připomínku, a to práci historika Gelasia Dobnera, který jako první moderní historik v českém prostředí, stavěl na kritické metodě zkoumání písemných historických pramenů a jenž odmítal stejně jako my neprověřené fabulace a výmysly, které v době národního obrození každou práci provázely. Díky Dobnerovi a jeho dílu byla česká historická věda částečně ušetřena množství záměrných omylů (!), jejichž napravování ve vrcholné vlastenecké éře, kdy se národní dějiny staly předmětem politizace, nebylo stejně jako dnes, oficiálně možné… Až na výjimky byl za svého života ušetřen nenávistných kampaní, avšak jeho práce byla později zastíněna osobnostmi českého obrození. Málo přející vztah netolerantních Čechů k duchovním v 19. a 20. století přivedl jeho jméno takřka na práh zapomnění.
O to větší naděje vložil český národ do Josefa Dobrovského, jehož oddanými žáky-epigony se stali František Palacký a Václav Hanka. Palacký je v odborných kruzích znám svými vlastními zásahy, interpretacemi a cenzorskými úpravami vysoce tendenční Kosmovy Chronica Boemorum (mezi lidmi se dosud hojně užívá termín - „Lže jak Palacký“) a Hanka (rusofil, nechal si změnit jméno podle ruských vzorů na - Váceslav Váceslavič) sérií padělků. Dnes jsou všechna tato díla spolu s několika dalšími Hankovými nálezy považována za padělky, které vytvořil Hanka společně s Josefem Lindou, a dalšími spolupracovníky (vážně se mluví o Františku Horčičkovi, Václavu Aloisi Svobodovi či Josefu Jungmannovi). Spor o rukopisy, v němž se měla jednoznačně dokázat pravost či nepravost těchto textů, byl jedním z nejvýznamnějších problémů v historii české literatury a dodnes není zcela ukončen! Pro malý exkurs do obrozenecké „tvorby“ technické názvosloví, přikládám malou tabulku:
mluno či síla blesková - elektřina
proudní silina - elektrický proud
rozlučitelnina - elektrolyt
západník či žiřík - kation
východník či kysík - anion
západ - katoda
východ - anoda
prvíky - prvky
sloučíky - sloučeniny
hmotozpyt či lučba - chemie
digesce - kvašení, fermentace
rovnomocnina - ekvivalent
nerostopis - mineralogie
povětrosloví (Jungman), vzduchosloví (Palacký), oparozpyt (Presl) – meteorologie
Můžeme zodpovědně náš malý výlet do historie zakončit konstatováním, že českými obrozenci byl v 18. - 19. století evidentně: vytvořen umělý, tzv. „slovanský jazyk“ (vybroušený dokonaleji než křišťál) a vyfabrikován název pro zemi, která se od dob Tacitových vždy oficiálně jmenovala Boiohaemum, respektive – zkráceně – Bohemia. (Jak lze snadno dohledat z latinsky psaných textů, nebo dobově vydaných mapových děl a atlasů: Klaudyánova mapa z roku 1518, Crigingerova 1568, Aretinova 1619, Vetterova 1668, Vogtova 1712, Müllerova 1720, Palackého 1876, poprvé použit v mapovém díle výraz, vedle známého Bohemia, Čechy!). Německý výraz pro Čechy - Böhmen (Böhme, böhmisch), je dodnes běžně užíván u našich západních i jižních sousedů a pojmenování respektuje historickou souvislost. (Samozřejmě podobně i v angličtině, dánštině, běloruštině, francouzštině, španělštině, holandštině, norštině, italštině, lotyšštině, portugalštině, rumunštině, švédštině, finštině, turečtině, ukrajinštině... – pozn. redakce.)
V článku "Historie názvu Česko" I, II Javel, 16. V. 2005, se uvádí:
V 18. a 19. století dochází v češtině k nahrazování starších tvarů zakončených samohláskou y (Bavory, Uhry, Švýcary, Španěly) novými tvary zakončenými na -sko, případně -cko (Bavorsko, Uhersko, Švýcarsko, Španělsko). Tento proces zasáhl i tvar Čechy… je poprvé zaznamenán v roce 1777, a to v příručce Knihy metodní pro učitele českých škol, str. 333. A posuďte sami, v jakém významu: „Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu (Moravsko) Rakouské Slezsko.“
Výňatek z článku Gustava M. Kališe "Udělejme v ,Přemyslovcích' konečně pořádek" a skript pro výuku dějin literatury pro střední školy.
