 |
| Radek Velička a Ivan Veselý v Debatním klubu. |
Pozvání do Debatního klubu přijal Ivan Veselý, kterého v cikánském měsíčníku Amaro gendalos Jarmila Balážová představuje takto: "Ivan Veselý patří již několik let k radikálnějšímu křídlu reprezentace. Zúžit jeho práci toliko na silná gesta a řeči by však bylo velmi neobjektivní a pokrytecké. Za jeho několikaletým úsilím nestojí jen atraktivní novinové titulky upozorňující na možnost vytvoření romských domobran, ale také mnoho konkrétních, pozitivních kroků snažících se zjednodušit život českých Romů. V každém případě však lze souhlasit s nálepkou kontroverzního člověka." Jaký však je ve skutečnosti, ví podle jeho slov jen rodina a hrstka nejbližších přátel.
Druhým hostem Debatního klubu je Radek Velička, vydavatel internetového periodika Bez politické korektnosti, kde vysvětluje svůj postoj například k multikulturalismu takto: "Zastávám názor, že pro každou svrchovanou zemi jsou prioritní občanská práva, vycházející z Ústavy a historických právních tradic. Občanská práva jsou úzce provázána s občanskými povinnostmi. Není mravné a vůbec možné bazírovat na občanských právech, pokud nejsou plněny občanské povinnosti. Jakákoliv snaha o zavedení dvojích pravidel, paralelních práv, či komunitních výsad je v rozporu s principy stejných práv a povinností pro všechny občany České republiky. Rovnost práv a povinností mezi občany je v demokratické republice garantována, jakékoliv popírání této rovnosti vede k popírání těchto zásad."
„Můžeme za to děkovat soudruhům Němcům. Ať jdou do pr****.“
Debata se na několik minut zaměřila i na téma vyhnání sudetských Němců. Radek Velička vyjádřil lítost nad tím, jak dnes vypadá částečně území v kdysi německy osídleném pohraničí. Krátce na to reaguje Ivan Veselý: „Co se týče těch Němců, já mám tady výhrady, já těm Němcům nevěřím ani ,Dobrý den‘. Když mi řekne Němec, že venku prší nebo svítí slunce, tak otevřu okno a jdu se podívat. A toto je moje životní zkušenost z těch misí na Balkáně. Vlastně s těma vojákama, s těma policajtama, a já vim už, proč je můj děda střílel do hlavy za Druhý světový války. Já už to vím. Já jsem se tomu smál, když to vyprávěl, protože můj děda byl na ruský frontě, a říkal: Víš, mě jich bylo tak líto, tak já jsem je střílel do hlavy. Já už vím, proč je střílel do hlavy, já jsem se vždycky smál, nebo jsem měl z toho prdel, ale až po těch misích na tom Balkáně jsem vlastně pochopil spoustu věcí, co mi ten můj děda povídal. Nevěřim Němcům, bohužel. Ten holocaust, prostě to arogantní chování, taky mají nasráno v hlavě že jo, jako že jsou Němci že jo ...“
Výhrady nemá Veselý pouze vůči německému etniku, ale i specificky k sudetským Němcům: „Ta menšina tady zavolala Hitlera, kolik Čechů skončilo v koncentrácích, že jo, jako co udělal Hitler s Československem, a co udělal jako s Židama a s Romama. Ne ne ne, soudruzi svatí, zůstaňte si tam, kde jste.“ Veselý, jehož rodina pochází se Slovenska a měla se aktivně zúčastnit „Slovenského národního povstání“, považuje za svou vlast území „od Aše až po Čiernou nad Tisou“.
Za příčinu neutěšeného sociálního stavu dnešního cikánského etnika v českomoravském prostoru, které sem bylo nastěhováno až po roce 1945, označuje Veselý nepřímo Němce, kteří „vyhladili romskou elitu, která byla prvorepubliková. Můžeme za to děkovat soudruhům Němcům... Ať jdou do pr***.“
Spojitost mezi „vyvražděnou elitou“ a Romy, kteří přišli do Čech a Moravy po roce 1945?
Poválečné vyhnání Němců z území bývalé ČSR a následné osídlování pohraničí novým obyvatelstvem znamenalo svým rozsahem a časovou radikálností (květen 1945 – léto 1947) v dějinách Čech a Moravy nesrovnatelný, ojediněle velký demografický zásah. Toto „stěhování národů“ v praxi znamenalo celkovou migraci 4,7 milionů lidí, pohyb 3 milionů bývalých občanů směrem převážně na západ mimo hranice země ale také mimo jiné i příliv nových osadníků, svým kulturním a etnickým původem cizích českomoravskému prostoru, z oblastí východní Evropy. Tzv. Košickým vládním programem z dubna 1945 byla už konkrétně nastolena cesta k národnostnímu „vyčištění“ prostoru státu ale také cesta k postupné likvidaci soukromého vlastnictví.
Cikánské kočovné kmeny začaly do našich zemí proudit již v květnu 1945 a s prvními násilně vyhnanými (nebo fyzicky vylikvidovanými) Němci se kraje zalidňovaly postupně mimo jiné i Romy. Po roce 1945 začali za prací přicházet Cikáni z romských osad na Slovensku. Podle soupisu Cikánů provedeného počátkem roku 1947 státními orgány žilo v českých zemích již 17.000 Cikánů – to je 30krát více než v květnu 1945. Migrace Romů samozřejmě nadále stoupala razantním tempem. Směřovali především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím vyhnáno německé obyvatelstvo. Pouze 5 % dnešního cikánského obyvatelstva jsou původní potomci českých a moravských Sintů, popř. Romů. A právě z nejchudších slovenských osad - „romane gava“ - k nám přišla po válce většina Romů z východu. Celé rodiny přicházely dobrovolnou, někdy i tzv. řízenou migrací a byly zvány na práci do průmyslových podniků i v rámci osídlování pohraničí po roce 1946.
Organizace Sintů v Německu nedávno kritizovaly německá média, že cikánské sociální přivandrovalce z Balkánu chybně označují často za „Sinty“, ačkoliv se jedná téměř výlučně o Romy. (-lb-)
