Průvodce protektorátní Prahou: V „knize roku 2013“ se lže o Kuratoriu

Lukáš Beer

Tato manifestace Kuratoria z 7. prosince 1944 v pražské Lucerně podle Jiřího
Padevěta "skončila fiaskem", protože na ní odbojová skupina zaútočila slzným
plynem. Není to ale vůbec pravda. Foto: Archiv L. Beera.

Knižní titul „Průvodce protektorátní Prahou“ (Academia) Jiřího Padevěta byl 8. dubna zvolen „Knihou roku“ na 13. ročníku udělování cen Magnesia Litera. Dílo na přibližně 800 stranách originálním stylem mapuje Prahu podle jednotlivých lokalit a přiřazuje k nim, většinou telegrafickým a heslovitým způsobem, veškeré události a historické okolnosti z let 1939-1945, které autor považoval z nějakého důvodu za významné. K těmto doplnil pěknou řádku fotografií, ačkoliv nápadně velký podíl z nich se nevztahuje až tak na typickou Prahu doby protektorátní, jako spíše na několik málo dní „pražského povstání“. Nicméně dílo má určitě své kouzlo a poslouží jako zajímavá encyklopedie, v níž lze najít takové perličky, jako kupříkladu na které adrese v letech 1943-1945 bydlel se svou rodinou ministr Emanuel Moravec (U dejvického rybníčku 1875/20). Stačí si pak zadat adresu do „Google Maps“ a prohlédnout si virtuálně vilu i s okolím.

„Průvodce protektrátní Prahou“ byl zároveň podle české odborné poroty nejlepším příspěvkem do literatury faktu v roce 2013. Autor Jiří Padevět pro Českou televizi řekl, že Jozef Gabčík, vykonavatel zakázky atentátu na Heydricha, by se před pár dny dožil 102 let a měl by dnes z jeho knihy o Protektorátu asi radost. Podle Českého rozhlasu má Jiří Padevět válečnou historii zprostředkovanou z literatury a dobových pramenů, ale také od příbuzných – jeho strýc zahynul během Druhé světové války v koncentračním táboře Mauthausenu. "Práce na knize tak měla i osobní rovinu", uvedla redaktorka rozhlasu.

To by možná vysvětlovalo velmi troufalou autorovu tezi, o které se zmínil v onom rozhlasovém interview: že totiž atentát na Heydricha patří k jednomu z největších odbojových činů Druhé světové války v Evropě vůbec. A zejména Padevětovo následující konstatování odporuje výsledkům historického bádání: „Zlikvidovali třetího nejmocnějšího muže třetí říše. Kdyby Heydrich žil, tak by se postaral o to, aby český národ úplně zmizel.“ Otcem této myšlenky bylo však především autorovo zbožné přání.

Na své facebookové stránce Jiří Padevět před několika dny v souvislosti s hysterií, vyvolanou kolem výroků ministryně Heleny Válkové o Protektorátu, napsal: „Tak paní ministryně Helena Válková si myslí, že se toho v protektorátu zas tak moc nedělo. Hm, asi jí pošlu Průvodce protektorátní Prahou. Na dobírku.“ ...

Zda se autor skutečně nakonec rozhodl knihu ministryni na dobírku zaslat, to nevím. Vím ale jedno: To, co se se v knize píše o české protektorátní mládežnické organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, by neměla ministryně brát vždy příliš vážně. Zvlášť, když se zde na jednom místě knihy vyloženě lže.

Podotýkám, že knihu jsem studoval přednostně s jedním cílem – zajímalo mne, co zde vše o Kuratoriu stojí psáno. Výsledek rozhodně povzbuzující není. A do jaké míry je tedy nutno k ostatním v knize zveřejněným faktům přistupovat stejně skepticky jako k tomu, co zde Jiří Padevět uvádí o Kuratoriu pro výchovu mládeže, tedy prozatím říci nemohu.

V knize se autor zmiňuje stručně na několika místech o aktivitách Kuratoria v souvislosti s významnými lokalitami, spjatými s činností této organizace. Je tím především sál Lucerny, kde probíhala mnohá shromáždění, ale i plavecký stadion na Barrandově či budova na Senovážném náměstí 977/24, kde dříve sídlilo ústředí organizace.

K posledně jmenovanému autor stručně uvádí, že zde sídlilo pět skupin Kuratoria. A posléze se dočteme, jaké časopisy organizace vydávala. Toť vše. Na další straně stojí už o něco podrobnější výklad: „Přímo v ústředí Kuratoria pro výchovu mládeže působily nejméně dvě odbojové skupiny. První z nich, vedená Ladislavem Sládkem, s názvem Odboj české mládeže, byla gestapem zlikvidována na začátku roku 1945. Druhá skupina, kterou vedl bývalý kapitán československé armády Reiman-Rachač, se nazývala Vojenská skupina odporu. I tato skupina byla velmi rychle zlikvidována gestapem. Obě skupiny byly zřejmě početně malé a nesehrály v odboji prakticky žádnou roli. Během Pražského povstání v květnu 1945 byl dům spolu s protějším komplexem budov vedle Jindřišské věže obsazen Němci a velmi tvrdě hájen proti povstalcům.“

To je přímo ukázka „moulisovské“ tradice stručného výkladu historie Kuratoria a bagatelizace účinku jeho činnosti a prezentování všech jeho akcí jako „totálního fiaska“, jak ji původně ve své knize „Mládež proti okupantům“ podal již v roce 1966 historik Miloslav Moulis. Ani po převratu v roce 1989 se toho v přístupu k této kapitole české historie příliš nezměnilo. Historik Tomáš Pasák vetšinu od Moulise převzal a v menších obměnách zveřejnil před patnácti lety („Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945“, 1999). Kvalitativní změnu v přístupu směrem k historické objektivitě lze zaznamenat až díky studiím Jana Špringla (2004) a Leoše Nikrmajera (2006), které ovšem vyšly v odborných časopisech a česká laická veřejnost je prakticky nezná. (Blíže o tom v aktuálně vydané knize "Hitlerovi Češi".)

Ve vysvětlivkách, týkajících se sálu Lucerny, kde se za Protektorátu konala celá plejáda významných politických akcí, Jiří Padevět nepravdivě uvádí: „Dne 7. prosince 1944 se v sále Lucerny konala velká manifestace české mládeže, organizovaná Kuratoriem pro výchovu mládeže. Na shromáždění promluvil Emanuel Moravec, ale akce skončila fiaskem, neboť sál byl zamořen slzným plynem. Tento útok byl dílem odbojové skupiny Přehledy, respektive její radikální odnože Vasil.“

Čtenář z předchozího textu nabývá dojmu, že díky „odbojové skupině Přehledy“ se podařilo manifestaci zmařit a že skončila „fiaskem“. Není tomu tak. Celá akce, které se účastnilo asi 4000 lidí a jež byla zaznamenána i na filmovém plátně, proběhla řádně. Promluvil na ní generální referent Kuratoria, František Teuner, a také zvláštní host z Lotyšska.

Ano, k určitým incidentům na ní došlo – ale těžko říci, zda by z nich měl Jozef Gabčík radost, kdyby se jich dožil. Samotný projev Teunera, o jehož obsahu si za chvíli povíme, byl sice rušen místy kašláním a podupáváním některých účastníků v sále, a dokonce i drobnými potyčkami s pořadateli, kteří tyto posluchače nechtěli pustit ven ze sálu. Na druhou stranu však dle poválečných protokolů, které československé úřady vedly při výslechu funkcionáře Kuratoria M. Potužníka, v publiku byli hluční příslušníci oddílu zvláštního nasazení (ZZ-oddíly, jež vedl Eduard Chalupa), kteří spontánně v odmlkách Teunerova proslovu provolávali slávu Adolfu Hitlerovi, hanbu Benešovi, a své pevné odhodlání postavit se Rudé amádě dávali najevo skandováním „Dejte nám zbraně, půjdeme na ně!“. (Zdroj: AMV Praha, Ústředna státní bezpečnosti po roce 1945, 305-117-4, protokol s Miroslavem Potužníkem, s. 36. Jiný pramen udává, že do sálu kdosi hodil zápachové kuličky. Příslušníci ZZ měli skandovat heslo "Dejte nám zbraně, půjdeme na ně!" před Lucernou a odtud se pak vydali až k bytu Eduarda Chalupy. Viz AMV, Protokol výslechu J. Victorina a E. Chalupy, sign. 305-117-3.) Tedy naskytl se zde naprosto jiný obrázek, než ten, který popisuje ve své knize „Průvodce protektorátní Prahou“ Jiří Padevět.

Celá akce se konala pod heslem „Jde o budoucnost všech – rozhodni se!“ a byla jí zahájena řada chystaných obdobných projevů mládeže v českých a moravských městech. Například tři dny poté se konala akce v Českých Budějovicích. Předseda Kuratoria Emanuel Moravec sám na akci nevystoupil. V lóžích zasedli SS-Standartenführer Fischer jako zástupce Německého státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka, dále zástupci velení Hitlerovy mládeže v Čechách a na Moravě, generality Vládního vojska a jiní. Na čestné místo v přízemí sálu uvedl generální referent Kuratoria vedoucího lotyšské mládeže Erikse Rullise. Úvodem k projevu byl společný zpěv národních písní za doprovodu hudby Vládního vojska. Hlavní pověřenec Kubík uvítal po nastoupení vlajkové čety hosty a slova se ujal Teuner.

Ten zrekapituloval práci a akce Kuratoria. Řekl ve svém projevu, že donedávna si mnoho Čechů ve své naivitě myslelo, že spojenci vedou válku bezmála jen proto, aby nějak posloužili českému národu. Slovenské povstání podle něj ukázalo, jak vypadá bezohledná a vykořusťující, mocenská a smrtící politika západních i východních nepřátel. Mrtví a zavraždění Slováci podle něj jasně ukazovali surovost a bezhohlednost těch, kteří si říkají, že budou osvoboditeli Čechů. Teuner také využil skutečnosti, že i Češi se mezitím stali oběťmi „leteckých barbarů“. „I u nás se nepřtel pokouší shazovat občas z letadel zločinecké agenty, kteří vraždí jednotlivce v zapadlých místech Moravy a vykrádají jejich majetek. Tím větší působí radost, že naši chlapci a děvčata v některých okresech Moravy dobře pomáhají ochraně domoviny. Všude tam, kde nás postihlo bombardování, ihned nastoupili a i za nejnebezpečnějších situací pracovali ve dne v noci.“ Mnozí posluchači v sálu však tušili nebo věděli, že podmínky „zákopových prací“, kterých se účastnli mladí Češi, byly tvrdé.

Teuner dále řekl, že za frontami stojí všude miliony nejkvalitnějších dělníků světa a do jejich řad patří také dobrý český dělník, inženýr a konstruktér. Ti všichni ve dne v noci vyrábějí zbraně pro bojující frontu. Jaké jsou to zbraně, to měly podle Teunera dokazovat dálkové střely, „které s fantastickým účinkem dopadají na Londýn, Antverpy a Lutych“. Řečník varoval před údajně otřesnými poměry tam, kde Němci byli nuceni ustoupit: „Ve Francii, Belgii, Řecku na Balkáně je chaos, hrozí hlad i občanská válka. Samozvané bolševické soudy střílejí tisíce lidí. Takzvané osvobození znamená jen bezohledné a soustavné bolševizování. I Itálie se topí v nejtěžších vnitřních sporech nezaměstnanosti a hladu, který si vyžádal již na 200.000 obětí.“

Trest smrti za plenění po náletech pro Čechy i Němce.

František Teuner se sám předtím zúčastnil cesty do Estonska, Litvy a Lotyšska. A mezi mladými Čechy nyní v Lucerně uvítal vedouího lotyšské mládeže Erikse Rullise, kterého nechal pohovořit o bolševickém teroru v jeho vlasti. Ten ve svém projevu konstatoval, že v době jednoročního panství v období let 1940-1941 způsobili bolševici v jeho zemi tolik hrůzy, „že si ještě generace po nás bude o tom vyprávět“. Uvedl, že desetitisíce příslušníků jeho národa, muži, ženy a děti, mezi nimi také vedoucí mládeže, byli zavražděni. A že „na všech polích kultury se rozšířil nihilistický chaos, jakého svět dosud neviděl“. Pro ilustraci uvedl Rullis i několik konkrétních drastických příkladů: „Tak vypravuje sedlák Žanis B., že u Geujen bylo sehnáno dohromady 60 Lotyšů, aby zřídili most přes řeku As. Museli stát ve vodě ponořeni po prsa a zarážet pilíře do dna. Když již nemohli pracovat, zcela zmodrali zimou, byli jednoduše postříleni. Dělník Olgert M. vypravuje: Jeden z nejsurovějších komisařů NKVD, Žid Lapinskijs v Dritseinu, který ve své krvelačné fantazii vymýšlí stále nové způsoby mučení, odsoudil sedláka Josepa Kaulanse na smrt pověšením. Nešťastník Kaulans nebyl však oběšen, nýbrž byl přivázán za obě nohy k vrcholkům dvou stromů, vzdálených od sebe deset metrů, načež stromy, dosud ohnuté, vyly vymrštěny. Tak byl Kaulans roztrhán na kusy. Tomuto hroznému činu museli lotyšští muži přihlížet. Lotyšští sedláci byli ukřižováni na vratech domů, ostatním mužům, většinou dělníkům, byly uřezány prsty, uši, nosy. Mnozí byli ubiti pažbami.“

Na závěr se dostal k mikrofonu ještě Teuner, který varoval, že všechny aktuální oběti jsou směšně nepatrné proti tomu, co by Češi museli trpět a zažít, kdyby Německo bylo poraženo. „Nejde jenom o zadržení nepřítele, ale také o ideál míru, který se jednou stane skutečností, jde o provedení celé té socialistické revoluce, která uspořádá spravedlivé poměry jak mezi jednotlivci, tak mezi národy.“

Protektorátní tisk sice pochopitelně o žádných incidentech nereferoval, stejně tak se v oficiální zprávě nedočteme ale nic o provolávání fanatických členů Kuratoria, kteří se dožadovali zbraní na bolševiky a spílali Benešovi. Psalo se pouze: „Shromáždění přerušovalo řečníka častými projevy souhlasu, zejména tam, kde oceňoval výkony české mládeže ve službě současným veřejným úkolům a kde za ni sliboval ještě obětavější a energičtější práci pro budoucnost. V závěru odměnili posluchači slova dr. Teunera neutuchajícím potleskem. Manifestace byla pak zakončena mohutným holdem vlasti a Vůdci a hymnami.“

Protektorátní cenzura vyjadřování nevole některých lidí v publiku při Teunerově projevu pochopitelně zamlčela. Ale přesto její sdělení má k pravdě podstatně blíže než to, co ve své knize uvádí Jiří Padevět. Na čerstvě oceněnou „Knihu roku“ to zrovna nejlepší světlo nevrhá.