6. díl - 7. díl – 8. díl – 9.díl
Baldur von Schirach hájí Hitlerovu mládež před Norimberským tribunálem
Lukáš Beer
 |
| Říšský vedoucí mládeže Baldur von Schirach "mezi svými". Po válce se distancoval od Adolfa Hitlera. Činil tak proto, aby zachránil Hitlerovu mládež a její funkcionáře? |
A skutečne netrvalo dlouho a američtí vojáci se objevili v obci. Přímo do bytu, kde pobývala Rüdigerová, byli někteří z nich nastěhováni. Samozřejmě neměli nejprve tušení, s kým mají tu čest dělit si střechu nad hlavou. Jednoho dne se s ní dal do hovoru americký seržant a vyprávěl jí o „zlých Němcích“. Rüdigerová se ho zeptala, jestli si myslí, že je taky zlá Němka. Seržant jí odpověděl: „Du nicht, du eine gute Deutsche!“. O pár ní později byl celý byt zabaven pro americké vojáky a obě ženy se octly se zavazadly přede dveřmi. Ale nedaleko v St. Georgenu měla Rüdigerová naštěstí své kamarádky, které jí poskytly ubytování. Bydlení a stravu neměly však ženy od sedláků zadarmo, musely od rána do večera pracovat na poli a obracet seno.
Mezitím přišlo léto a v obci se objevil člověk, který Rüdigerové nabídl, že ji svým autem může dopravit přes blízko se nacházející hranici z Rakouska do Německa. Požádala toho člověka, bývalého vůdce v Hitlerově mládeži ze Saska, zda sebou nemůže vzít ještě její další tři kamarádky. V nedalekém bavorském Bad Reichenhallu navíc byla v nemocnici švagrová Rüdigerové, po dlouhé době byla tedy příležitost setkat se s někým z příbuzných. Dne 13. července 1945 se posádka automobilu bez problému dostala přes hranice a bývalá vůdkyně německé dívčí mládeže se mohla setkat se svými příbuznými. Radost ze setkání však netrvala dlouho.
Když chtěla Rüdigerová se svou nejbližší kamarádkou Hedou Böhmerovou opustit po návštěve své příbuzné nemocnici v Bad Reichenhallu, čekal na ně venku už americký džíp s vojáky, ve kterém seděly další, již zatčené dvě ženy ze skupiny. Americký kapitán rozkázal, že auto musí dnes odjet do Mnichova. Při cestě po dálnici si ženy navzájem vykaly a předstíraly, že se navzájem neznají.
Ve válkou zničeném Mnichově auto zastavilo v noci před krásnou vilou. Okamžitě začal výslech. Rüdigerová přišla na řadu až jako třetí. Odvyprávěla svůj vymyšlený životopis učitelky. Nebyla od přírody nadanou lhářkou. V tom ji americký kapitán přerušil a zvolal: „Vy jste přeci jen Jutta Rüdigerová!“ Poté už nemělo cenu zapírat. Američan chtěl vědět, kde se nachází Baldur von Schirach. Rüdigerová mu na to odpověděla, že slyšela o jeho smrti. Naivně doufala, že tím trochu přispěje k tomu, aby po říšském vedoucím mládeže Američané už nepátrali. Kapitán jí pak ještě prozradil, že byl v Německu na podzim 1944 jako americký špion a navštívil manifestaci Hitlerovy mládeže v Solingenu, kde Rüdigerová vystoupila s projevem. Takže měl již možnost jí vidět osobně za války jako divák.
Následoval převoz do amerického internačního tábora v Augsburgu, který byl zřízen v sídlišti rodinných domků (domy pro čtyři rodiny). Zde byli po válce soustředěni „prominenti Třetí říše“, od župních vedoucích až po generály, Rüdigerová s Böhmerovou byly ubytovány v dvoupokojovém bytě společně s jednou ženou. Ta na sebe prozradila, že během války pracovala jako špionka pro Brity. Její matka byla Belgičanka a její otec Němec. Její přítel, se kterým měla dítě, byl Žid. Paradoxně se po válce octla na nějakou dobu „ve vazbě“ společně s nacionálními socialistkami, protože u ní Američané našli celkem deset cestovních pasů a potřebovali si vše pro jistotu důkladně prošetřit.
Výslech v Augsburgu
Krátce po přemístění do lágru byla Rüdigerová předvedena k novému výslechu. Bylo jí řečeno, že Německo rozpoutalo válku s Polskem. Na to bývalá říšská referentka odvětila, že mnoho východních Němců bylo v Polsku terorizováno ještě před válkou, mnoho jich z toho důvdou ze země utíkalo. Poté byla konfrotnována s výtkou: „Vy jste snad propadla své vlastní propagandě?“ Rüdigerová znovu vypověděla, že sama osobně byla u toho, když dívky z BDM přijímaly na německých nádražích uprchlíky z Polska. A sama se Američana zeptala: „Jak by reagovala Vaše vláda, kdyby byly v sousedním státě pronásledováni američtí krajané?“ Odpovědi se nedočkala. Místo toho mu tedy ještě „vysvětlila“, že taková velká země jako Spojené státy může jen obtížně najít pochopení pro nacionální socialismus, protože v USA je dost místa pro každého člověka na to, aby si žil, jak se mu zachce. V hustě osídleném Německu musí však jeden brát ohledy na druhého a zapojit se proto do pospolitosti. Američané po ní dále požadovali, aby prozradila jména všech vedoucích osobností Hitlerovy mládeže a Svazu německých dívek. Když to nejprve odmítla, bylo jí naznačeno, že se do konce života nedostane na svobodu. Přesto trvala na svém a ve své písemné výpovědi uvedla: „Nechci jmenovat jména mých kamarádů a kamarádek, protože to považuji za neslušné a nekamarádské.“ Když to podepsala a předala vyslýchajícímu Američanovi, uslyšela od něj na závěr: „Můj nejvyšší respekt, na Vašem místě bych jednal stejně!“
Po nějaké době byly obě ženy přemísteny do Mannheimu. Během dlouhé cesty po dálnici do Mannheimu se Rüdigerová o přestávce, když kolona s prominentním osazenstvem zastavila, potkala s Heinzem Guderianem, bývalým tankovým generálem. Hovořili spolu o pokusu spáchání atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944. Rüdigerová vyjádřila názor, že fronta na východě se zhroutila v důsledku této události. Guderian ji ale opravil, že tento vývoj nastal už dávno předtím. O spiklencích organizujících atentát a puč také řekl, že z lidského hlediska se jejich jednání dá pochopit, ale „Takto nemůže jednat žádný německý důstojník“. A na závěr od něj zaslechla slova: „V pozdějších dobách vznikne jednoho dne úplně jiný obrázek o Hitlerovi, než ten nynější, vytvořený vítězi.“ Vztah mezi Guderianem a Hitlerem přitom nebyl "bezkonfliktní", Guderian jak známo některá Hitlerova nařízení za války ignoroval.
V lágru v Mannheimu-Seckenheimu byly ženy izolovaně ubytovány v kasárnách. Zde se nacházely ve společnosti několika málo agentek, dvou Hitlerových sekretářek, jedné sekretářky Ribbentropa a jedné dr. Leye. V jiných budovách byli muži Wehrmachtu a funkcionáři NSDAP, ale také Vlasovci.
Vzpomínky na Hitlera
Několikrát se naskytla příležitost hovořit bývalými Hitlerovými sekretářkami Johannou Wolfovou a Christou Schroederovou. „Paní Wolfová pro mne byla synonymem bezpodmínečně věrné duše“, vzpomínala v roce 1999 Rüdigerová. Schroederová vyprávěla o Hitlerově osobním lékaři dr. Morellovi. Ten prý Vůdci „předepisoval“ takové velké množství léků, že u oběda na jednom místečku leželo vždy 16 různých tabletek. Jednoho dne prý tyto medikamenty mohl vidět Hitlerův doprovodný lékař dr. Karl Brandt, který mezi nimi objevil i léky proti nadýmání střev obsahující strychnin, a zvolal: „Ten Morell ještě Vůdce zabije!“ Morell se měl podle Rüdigerové poté údajně postarat o to, že profesor Karl Brandt byl vykázán z Hitlerova okolí, a nechal si vypracovat vědecký posudek jedné chemické firmy, ve kterém stálo, že i podávání těchto léků ve větších dávkách neškodí. Wolfová Rüdigerové přiznala, že by již nikdy nechtěla zopakovat dva poslední roky, které prožila po boku Vůdce, a to, i když se mu jinak cítí zavázána.
Setkání se sekrétářkou dr. Roberta Leye, vedoucího Německé pracovní fronty, Brüninghoffovou, na ní také udělalo dojem. Když spolu tyto dvě ženy hovořily o Martinu Bormannovi, potvrdila jí bývalá sekretářka Leye, že vedoucí hlavní kanceláře NSDAP byl ve straně krajně neoblíbený. Krátce po setkání Rüdigerové s touto ženou se Robert Ley oběsil ve své cele. V dopise na rozloučenou vyjádřil, že nesnese, aby na něj bylo nahlíženo jako na zločince. Měl být postaven před Norimberský tribunál a předešel tomu sebevraždou.
Fotografie „z koncentračních táborů“
Na podzim 1945 nastalo další stěhování, tentokráte do kasáren v Ludwigsburgu. Zde se nacházely téměř výlučně ženy ze stranických organizací NSDAP a také tedy ze Svazu německých dívek. Zde byla Rüdigerová a její dvě kamarádky ubytovány v místnosti pro dvacet osob. Tu probíhaly výslechy tak, že nejprve bylo odvedeno několik žen hromadně. Na chodbě pak musely ženy čekat čelem ke zdi, ruce za zády, a dívat se přitom na plakáty s fotografiemi hromad lidských mrtvol, zatímco jedna ze žen byla vyslýchána a ostatní čekaly, až přijdou na řadu. Rüdigerová vzpomíná, jak jedna z žen přitom poznamenala, že má tyhle strašlivé obrázky mrtvol v živé paměti ještě z války. Jiná žena k tomu poznamenala: „To je snímek z Heilbronnu po náletu, já sama jsem pomáhala odtransportovávat mrtvoly.“ Další žena z tyrolského Innsbrucku, která byla do lágru dopravena až dodatečně a dříve pracovala ve fotolaboratoři, vyprávěla, jak k nim do obchodu jednoho dne přišli po válce Američané, kteří jim přinesli film na vyvinutí, přičemž snímky byly udělány z vyvěšených plakátů. Tito lidé jim vyprávěli, že sami osobně viděli tyto mrtvoly v německých koncentračních táborech. „V důsledku toho jsme nevěřili tomu, co Američané vyprávěli o německých koncentračních táborech“, napsala Jutta Rüdigerová ve svých pamětech v roce 1999. Přesto Američanům vděčí za to, že jí po válce zachránili život. Obstarali jí spěšně a speciálně až ve Stuttgartu injekci, když u ní lékař v táboře diagnostikoval záškrt a byla již v kritické fázi.
Díky tomu se octla na izolačním pokoji s jinou pacientkou, někdejší předačkou z továrny v kovodělném průmyslu. Ta jí vyprávěla, že za války byla díky své „slušnosti a spolehlivosti“ pověřena dozorem nad Židovkami, které byly pracovně nasazeny ve stejném závodě. Jedna její kolegyně, taktéž dozorkyně, byla po válce postavena před soud ve francouzské okupační zóně. Když se objevila v budově, ptaly se jí zde přítomné Židovky, které tam potkala na chodbě, zda se také dostavila k soudu jako svědkyně – jinými slovy, nepoznaly, že jde ve skutečnosti o bývalou dozorkyni, která má být souzena. Až teprve během procesu najednou Židovky měly o této ženě se skálopevnou jistotou tvrdit, že je obžalovaná bila až do bezvědomí a polévala poté studenou vodou. Obžalovaná pak vyfasovala dvacet let žaláře. „Od té doby, co jsem se to také dozvěděla přímo od odsouzených, se k výpovědím svědků, obvzláště v politických případech, stavím velmi skepticky“, uvedla Rüdigerová ve svých pamětech.
Dozorkyně
V lágru byly internovány jednak příslušnice NS-Frauenschaft (ženské organizace NSDAP) a Svazu německých dívek, jednak daké i bývalé dozorkyně z koncentračních táborů. Ty odděleny od ostatních. „Měly jinou úroveň než ženy internované kvůli své politické činnosti, částečně se jednalo o drsné duše, ale projevovaly se obzvláštním kamarádstvím a ochotou ke vzájemné pomoci mezi sebou. Já jsem k nim měla stejný přístup jako ke všem ostatním kamarádkám, protože vězenkyně jsme byly všechny a musely jsme snášet stejný osud“, píše Rüdigerová.
Jednoho dne v roce 1946 se u Rüdigerové objevila americká důstojnice. Když obě ženy seděly naprosti sobě, Američanka řekla: „Prosím vstaňte a zvedněte ruku k učinění slibu.“ A pak požadovala: „Opakujte po mě: Slibuji, že při následujícím výslechu nebudu říkat nic jiného než pravdu.“ Rüdigerová vše poslušně zopakovala. Protože Spojenci neměli žádné zprávy o tom, kde se nachází Gertrud Scholtz-Klinková z NS-Frauenschaft, představovala Rüdigerová v dané chvíli pro Američany nejvýše postavenou vůdkyni ženských organizací NSDAP. Potřebovali od ní informace pro Norimberský tribunál. „Byla to pro mne druhá a doposud poslední přísaha, kterou jsem ve svém životě učinila. V první přísaze jsem Adolfu Hitlerovi slíbila nezlomnou věrnost, druhou přísahou americkým vítězům pravdivou výpověď. Teď jsem akorát nevěděla, co bude následovat“, vzpomíná.
O něco později se od svého advokáta dozvěděla, že Baldur von Schirach se jí snažil ulehčit, když zdůrazňoval, že se „stala členkou NSDAP pouze náhodou“. V době konání procesu však vězenkyně neměly o dění žádné informace, protože nesměly dostávat žádné noviny. Větu, kterou Baldur von Schirach pronesl u procesu o Adolfu Hitlerovi, se Rüdigerová dozvěděla až mnohem později po Norimberském tribunálu. Schirach tam totiž řekl: „Vychovával jsem mládež pro muže, který byl masovým vrahem.“ Touto větou Schirach odpověděl na otázku svého obhájce, která zněla: „Co pro Vás znamená Osvětim, poté co jste slyšel Hösse, že v Osvětimi bylo zabito 2 až 3 millónu lidí, především Židů?“ Předtím ještě byly promítány strašlivé filmové záběry z koncentračních táborů a také byl vyslechnut Wilhelm Höttl. (Höttl, 1915-1999, pocházel z Vídně a za první rakouské republiky byl nejprve aktivní v katolickém mládežnickém hnutí, než přešel k NSDAP. Od roku 1939 byl zaměstancem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a na vídeňské pobočce Sicherheitsdienstu byly jeho oborem církevní otázky. Později byl pobočníkem Ernsta Kaltenbrunnera v hodnosti SS-Obersturmbannführera. Po válce se nechal rekrutovat americkým „Kontrašpionážním sborem“ (CIC), přičemž pro Američany pracoval nejspíše už od února 1945. V Norimberku byly pak využity jeho výpovědi. Höttl měl již 26. listopadu 1945 vypovědět, že mu Eichmann koncem srpna 1944 údajně svěřil „velké říšské tajemství“: „V různých vyhlazovacích táborech bylo zabito asi 4 mil. Židů, zatímco další 2 milony přišly o život jiným způsobem, přičemž většina z toho byla usmrcena zastřelením prostřednictvím Einsatzkommandos Bezpečnostní policie během polního tažení proti Rusku.“)
Baldur von Schirach je autorem textu k písni "Vorwärts! Vorwärts!", "hymně" Hitlerovy mládeže.
Jak Rüdigerová přijala tuto Schirachovu větu o Hitlerovi? „Ještě ke konci války odpověděl Schirach jednomu funkcionáři Hitlerovy mládeže, který se zastával myšlenky vyjednávání s Američany: ,Důstojník neopouští potápějící se loď.‘ Nyní byl Adolf Hitler mrtev, muž, kterému, jak Schirach říkal, držel přísahu až do hořského konce. Nad jeho výpovědí v Norimberku jsem nejprve žasla, nebo spíše přímo se zhrozila. Ale Schiracha jsem znala velmi dobře – ve svém smýšlení byl vždycky opravdovým šlechticem a věděl, že tím nechtěl zachránit svůj život, nýbrž chtěl něčeho dosáhnout. Jeho celé smýšlení a jednání patřilo vždy mládeži, za jejíž výchovu se cítil zopdovědný a pro kterou se dobrovolně nabídl Američanům, aby ji mohl bránit. Nyní v Norimberku bojoval o její budoucnost, aby umožnil její přežití.“ Podle Rüdigerové chtěl Schirach záměrně ostře od sebe oddělit bývalou Hitlerovu mládež a Adolfa Hitlera, aby nemusela „bojovat v ilegalitě a tak zničila svůj život“. Schirachova manžela Rüdigerové poslala dopis se zněním: „Můj muž velmi doufá, že se vás bude týkat amnestie mládeže. Prohlášení o nevině bylo to, co bezpodmínečně chtěl.“ Americký kardinál Spellman navštívil Schiracha v jeho cele v Norimberku a oba muži měli spolu dlouhý rozhovor. „Neví se, zda se tam takovéto výroky Schiracha vyžadovaly, aby se dosáhlo prohlášení o nevině, a zda se Schirach domníval, že se sám musí před soudem svou výpovědí obětovat. To mnozí z jeho bývalého přívrženstva neviděli, mnozí to tak viděli až později. Správně se Schirach dá pochopit slovy, která byla na jeho přání zvěčněna na jeho náhrobním kameni: ,Byl jsem jeden z Vás‘.“
Před spojeneckým vojenským tribunálem v Norimberku Schirach mimo jiné prohlásil:
„Zásady a cíle, které jsem dal mládeži a jež se staly směrodatnými pro pospolitost, které naše mládež vybudovala pod mým vedením z vlastní sily, byly: obětavá láska k vlasti, překonání stavovské domýšlivosti a třídní nenávisti, plánovaná péče o zdraví, otužování se pěší turistikou, hrou a sportem, podpora profesního vzdělávání, a obzvlášť: kamarádské porozumění s mládeží jiných národů. Tyto zásady a cíle stály před mým zrakem od mého vlastního mládí jako ideály německé národní výchovy. Tyto zásady a cíle mi nebyly předepisovány stranou ani státem a kdyby zde byl přitomen Hitler, tak by to pro mou obhajobu bylo naprosto bezpředmětné; protože jako říšský vedoucí mládeže se neodvolávám na něj, odvolávám se na sebe.
Tyto zásady výchovy, které jsou tisíckrát dokládány všemi mými projevy, spisy a pokyny a kterým jsem jako říšský vedoucí mládeže vždy zůstával věrný, jsou dle mého pevného přesvědčení zásadami každého vedení mládeže, které si je vědomo své odpovědnosti vůči národu a mládeži.
Výkony naší mládeže a její mravní postoj mi daly za pravdu a dokazují, že nebyla nikdy zkažena a nebyla zkažena ani prostřednictvím mne. Německá mládež byla a je pilná, čestná, slušná a idealistická. V míru upřímně pracovala na svém doškolování a během války v největší míře statečně plnila svou povinnost, svou povinnost vůči našemu německému národu, naší německé otčině.
V tomto okamžiku, kdy naposledy promlouvám k vojenskému soudu čtyř vítězných mocností, bych s čistým svědomím naší německé mládeže chtěl potvrdit, že nenese naprosto žádnou vinu na nešvarech a zrůdnostech Hitlerova režimu, že nikdy nechtěla válku a že se nepodílela na nějakých zločinech ani v míru a ani za války.
Jako dlouholetý vůdce mládeže Německé říše znám vývoj, smýšlení, postoj naší mladé generace. Kdo ji může znát lépe než já? Měl jsem z této mládeže stále radost, v jejím středu jsem byl vždy šťasten, na ni jsem byl po celou dobu hrdý. Vím, že během těch všech let mého vedení mládeže v Říši navzdory miliónovým členským počtům se mládež ze zásady a bez výjimky držela stranou všech jednání, za která by se dnes musela stydět. Nevěděla nic o nespočetných nelidských činech, které byly spáchány Němci, a stejně jako nevěděla o žádném bezpráví, nechtěla žádné bezpráví.
Nemůže a nesmí se přehlížet, že dokonce v nejsilnější zášti poválečné doby nikoho nenapadlo organizaci německé mládeže a její vedoucí kádr zažalovat jako zločince.
Nesobecké kamarádstí v mládežnickém hnutí, kde se právě nejchudší děti národa setkávaly s nejsilnější láskou, věrnost k vlasti, radost ze sportu a upřímné porozumění s mládeží ostatních národů – to bylo cílem naší mládeže a obsahem její výchovy od prvního do posledního dne mého období říšského vedoucího mládeže.
Tato mládež si nezasloužila těžký osud, kterým byla zachvácena! Můj osobní osud je vedlejší, ale mládež je nadějí našeho národa. A pokud v posledním okamžiku vyslovuji prosbu, pak je to tato:
Napomozte jako soudci k tomu, aby byl odstraněn zkreslený obraz, který si svět mnohy ještě dnes vytváří o německé mládeži a jenž nemůže obstát před historickou zkouškou. Řekněte světu ve svém rozsudku, že pamflet jistého Gregora Ziemera, použitý v žalobě, neobsahuje nic jiného, než zlomyslné pomluvy člověka, který svou nenávist vůči všemu německému přenesl také na mládež! Napomožte také jako soudcové k tomu, aby mládežnické organizace Vašich národů navázaly spolupráci s německou mládeží opět tam, kde byla v roce 1939 – bez zavinění mladé generace – přerušena!
S vděčným srdcem slyšela naše mládež slova Lorda Beveridgeho, který se s obezřetností a vášní zasazoval o prohlášení o nevinně německé mládeže. Radostně přijme ruku, která jí bude podána nad troskami a ruinami.
Přispějte, vážení páni soudci, Vaším rozsudkem k tomu, aby byla pro mladou generaci vytvořena atmosféra vzájemné úcty, atmosféra, která je prostá nenávisti a pomsty. To je mou poslední prosbou, srdečná prosba za naši německou mládež.“
Baldur von Schirach měl na mysli výpovědi Gregora Ziemera (1899-1982), amerického pedagoga, který žil v Německu v letech 1928-1939, kde zastával pozici ředitele „Americké školy“ v Berlíně. Schirachem kritizovaný „pamflet“ obsahoval vlastně již tvrzení, která zveřejnil Ziemer ve svých knihách.
Zdroj: Rüdiger, Jutta: Ein Leben für die Jugend. Mädelführerin im Dritten Reich. Deutsche Verlagsgesellschaft, Preußisch Oldendorf 1999
Pokračování příště.
