Po celý jeden rok se v Rakousku a Německu budeme zabývat následky První světové války. To je dobře, protože je nejvyšší čas. Protože nevyhnutně se přitom narazí také na onen zločin, který se odehrál ve stínu této války a který z důvodů vojenského a politického oportunismu nikdy nenalezl cestu do veřejného povědomí v Evropě. Řeč je o turecké genocidě spáchané na Arménech.
Abychom pochopili, co se tehdy událo na okraji mezinárodního vnímání, je třeba si uvést na mysl myšlenkové pochody, které vedly do katastrofy První světové války, k černé noci genocidy na Arménech a nakonec k holocaustu na evropských Židech. Nacionalismus, kolonialismus, zvhrlý darwinismus, marxismus, redukovaný na diktaturu proletariátu – to všechno jsou ony myšlenkové modely.
Doufejme tedy, že nové německé vypořádávání se s dějinami První světové války povede také k tomu, že bude zahájena nová debata na téma genocidy. Jak je možné, že země, které se samy zapletly do hanby genocidy, potřebují tak dlouhá desetiletí na to, aby nazvaly genocidu tím pravým slovem a jednoznačně ji odsoudily? Jak je možné, že například Německo už mezitím 99 let mlčí ke zločinům genocidy z roku 1915? A pokud přeci jenom nemlčí, tak se vykrucuje a pokouší se z věci vymluvit?
Je to hrozivá trojice: 100 let od vypuknutí První světové války, 100 let od genocidy na Arménech, 100 let popírací politiky ze strany Turecka. Je to popírací politika, které se v Evropě mnozí zúčastnili. Blížíme se tomuto strašnému datu, 24. dubnu 2015, jsme od něj vzdáleni jenom krok. Je tedy nejvyšší čas, aby bylo toto zanedbání uznání genocidy konečně dohnáno. Dvacátý čtvrtý duben je jizvou, která byla vypálena do kůže každému Arménovi. A která by pro nás všechny – Němce, Armény, Turky – měla představovat zvláštní závazek. Jinými slovy: dějinné vzpomínání jako prevence.
Důstojnost člověka je nedotknutelná, a to platí nad rámec trvání jeho života. Je právem mrtvých, aby se pravda o jejich smrti dostala napovrch a stala se veřejnou. To je to nejmenší, co nadcházející generace, resp. co my můžeme učinit.
A to znamená: 1. Popírání je proviněním na lidské důstojnosti a 2. úkol zpřístupnit informaci veřejnosti je trvalým úkolem našeho vzdělávacího systému.
„Kdo si dnes ještě vzpomene na likvidaci Arménů?“ Tato věta Adolfa Hitlera dokládá, že pouze právně závazné uznání a odsouzení genocidy by mohlo odradit potenciální následovníky v činu. Za předpokladu, že je jednoznačně jasné, že to světová veřejnost nebude přehlížet, budou vědět, že jejich plány se stanou v budoucnu neproveditelnými. Veřejnost v Evropě a na celém světě musí pravdu o genocidě zakotvit hluboko v kánonu své historické paměti.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 8. května 2014.
