Tomáš Pecina
Tento text, ač se tak snad může podle titulku jevit, nebude o fotbale, nýbrž o politice a právu v této zemi. V ní se poslední dobou odehrávají děje, jejichž pochopení přestává vyžadovat dovednosti politologa, resp. právníka, ale číst místní tisk správně a s porozuměním začíná být doménou oborů zcela jiných, více či méně esoterických.
Českou politiku posledních let charakterisuje stav rostoucí a prohlubující se neprůhlednosti: jde stále více o mocenskou hru, která se odehrává v pozadí a na povrch vystupuje spíše jen sporadicky, v okamžicích krisí a provozních nehod.
Ještě před patnácti lety bylo možné dění v zemi popsat prostředky víceméně regulerní politologie: byly zde politické strany, aspoň nominálně pravicové a levicové, byli tu podnikatelé a podnikatelské zájmy, byla tu media a jejich vlastníci a byly tu arci i orgány činné v trestním řízení, které sice aktivitou ani schopnostmi neoplývaly, ale chovaly se přece jen do určité míry transparentně a předvídatelně.
Ne tak dnes. Zemi ovládají podnikatelské skupiny, jejichž vlastnická struktura i vazby jsou z větší části nejasné a širší veřejnosti nesrozumitelné, a tyto skupiny uplatňují svůj vliv na zkorumpované politiky prostřednictvím sítě svých agentů, různých janoušků a rittigů. Politici, komunální i celostátní, se stali pouhými překupníky vlivu, politické programy, se kterými jejich strany kandidovaly, jsou rok od roku méně významné.
Korupce je v zemi normou, veřejná zakázka, která by nebyla za mnohonásobek tržní ceny a s provisí, se stala naprostou raritou; dodavatelé vědí, kde je jejich místo, resp. kde je čí. A až na pár populistů a chaotů typu Rekonstrukce státu nikdo neprotestuje a nesnaží se tento systém změnit.
Novou roli však získaly orgány činné v trestním řízení. Ty jsou nyní přímým vykonavatelem politické objednávky a převodovou pákou moci. V mnoha podobách se opakuje standardní scenář, takový, jaký se odehrál na pražském magistrátu v kause Opencard. Garnitura, která na uplacené zakázce zbohatla, si objednala trestní stíhání těch, kteří z ní neměli nic a aspoň verbálně usilovali o její vyšetření. Policie a státní zástupci se činí a objednávku plní, a i když soud, až se k němu obžaloba dostane, ji za pár let s největší pravděpodobnosti shodí se stolu, účel bude splněn. Našel by se za těchto okolností dobrodruh, který by šel třeba do vyšetřování korupce kolem tunelu Blanka? Možná v pohádce, v realitě pražské komunální politiky rozhodně nikoliv…
To samé na Úřadu vlády. Premier, který nastupoval do funkce s programem boje proti korupci, byl zlikvidován tak spektakulárně, že na to bude vzpomínat ještě generace našich vnuků, a sám nyní čelí obvinění – překvapivě – z korupce.
Problémem ale je, že nevíme, kdo si Svobodovu a Nečasovu likvidaci objednal. Byli to skutečně jen Bém a kmotři napojení na ODS? Anebo je takové vysvětlení příliš prvoplánové a v celé akci byli zainteresováni ti, kteří ovládají presidenta Zemana a díky putschi tak získali pod svůj vliv na půl roku celý státní aparát? A kdo ovládá Babiše, je skutečným oligarchou, jak se tváří, nebo je to jen figurka representující zájmy těch, které mají dobrý důvod zůstat v zákulisí?
Právě v tom je největší potíž současné politiky v této zemi: jsme svědky jakési šachové partie, ale vůbec netušíme, kdo hraje proti komu a kdo kterou figurkou táhl.
Nepopírám, že existují různé zjednodušující výklady toho, co se děje. Např. antikomunistický: zemi se snaží ovládnout bolševici otevření i skytí, komunisté, sociální demokrati, babišovci a další Putinovi agenti, a ODS spolu se zbytky roztříštěné a fatálně oslabené pravice jim v tom z posledních sil brání. Nebo televisně-posthavlovský, pravdoláskařský: v zemi probíhá authentický, upřímný zápas s korupcí, jehož protagonisté, notabilně státní zástupci Bradáčová a Ištvan, čelíce mnohým protivenstvím, utínají korupční hydře jednu hlavu za druhou. A naopak populistický: zkorumpovaní jsou tam nahoře všichni stejně a čím víc se jich navzájem vybije, tím lépe.
Přiznám se, že občas lidem schopným věřit těmto jednoduchým ideologickým schematům závidím, protože sám vím o této zemi rok od roku méně a méně a stále hůře jí rozumím. Od bodu nula, roku 1989, kdy bylo vše zdánlivě jasné a popsatelné politologickými paradigmaty, pomalu dospíváme do stavu, kdy se jevová stránka politického života už zcela odtrhne od stránky kausální, a kdy se volební billboardy začnou podobat těm, které známe třeba z Nigerie: ať budeme volit kohokoli, vládnout budou stále jedni a ti samí, ovládajíce politiku stejně jako media i justiční orgány – noví majitelé státu.
Tento text vyšel původně na Παραγραφος a byl převzat se souhlasem autora.
