 |
| Alfred E. Zips a Marija – jedna z posledních obyvatelek vesnice Suchnovo, kde probíhaly za války boje mezi Němci a Rusy. Foto: Menschen im Osten |
Jeho otec Alfred Zips byl vojákem německé Branné moci. Chtě nechtě se zúčastnil tažení v Polsku v roce 1939, octl se za války taktéž ve Francii a nakonec i na ruské frontě. Byl čtyřikrát raněn, byl nositelem Železného kříže a dalších vyznamenání – Alfred Zips jednoduše plnil svou vojenskou povinnost. Někde v Rusku jej nakonec zastihl osud vojáka. Od července 1944 čekala jeho rodina v Sudetech marně na nějaké známky života od manžele a otce dětí. Domů od něho už nepřicházela žádná pošta. Nakonec se písemně ozval velitel roty a oznámil rodině, že voják Zips byl prohlášen za nezvěstného. To ještě nebylo oznámení o úmrtí, takže rodina ještě tajně doufala. Naděje umřely až po několika letech, kdy se domů ze Sibiře vrátil už i poslední německý válečný zajatec... Zips mezi nimi nebyl. Osud, který jeho rodina musela společně sdílet s nesčetnými jinými německými rodinami v té době.
Jeho synu Alfredovi to však po celý život vrtalo hlavou. Zvykl si sice na život bez vlastního otce, stal se z něj důstojník německého Bundeswehru, ale nakonec jej přemohlo přání vypravit se na vlastní pěst du Ruska po stopách svého otce a hledat jeho hrob. K dispozici měl pouze úřední informaci, že stopy jeho otce končí 13. července 1944 v obci Suchnovo. V Minsku měl naštěstí známého. Sergej mu navrhl, že německému důstojníkovi v pátrání pomůže. Vydali se spolu starým Fordem směrem k Syroknovu, jak se dnes obec Suchnovo nazývá. Cesta vedla nekonečnými březovými lesy, širokou zapomenutou krajinou po špatně udržovaných komunikacích, všude kolem hodně chudoby. Večer dorazili k obci Opočka, kde se kdysi odehrávaly krvavé a tvrdé souboje mezi Němci a partyzány a Rudou armádou. V letech 1943 a 1944 se sem soustředily intenzivní partyzánské útoky. „Němečtí vojáci už tehdy prožívali to, s čím se setkávali Američané později v Iráku a nyní v Afghanistánu. Zákeřnost asymetrické války, přepadení ze zálohy a to vše mimo veškerá pravidla válečného práva“, přirovnával Alfred E. Zips své pocity k aktuálním událostem.
Druhý den cesta obou přátel pokračovala so Syroknova. Cesta vedla opět po široké, děravé polní cestě, kolem ní se prostřídávaly lesy se stepí. Konečně byli u cíle. Nenápadná, sotva čitelná cedule při vjedzu do obce prozrazovala, že jsou na správném místě. Viděli nejprve domek s pečlivě upravenou zahrádkou se zeleninou a o něco dál další dům. „Klepali jsme a po nějaké době nám otevřela jedna stará paní“, vzpomíná Zips. „Byla překvapená a byla z ní nejprve cítit nedůvěra, není divu. Ale její postoj se hned změnil, jakmile jí Sergej vysvětlil důvod naší návštěvy. Stále znova pak vyjadřovala překvapení z toho, že jsme se objevili v její umírající vesnici, jak tomu říkala. Po válce tu prý už nikdy neviděla žádné Němce.“ Žena usadila své hosty na dřevěnou lavičku před domem a začalo vyprávění.
Marija, tak se tato žena jmenovala, zažila příchod německých jednotek do své vesnice v roce 1942, když jí bylo 17 let. Němci prý byli všichni velmi přátelští a ochotní pomáhat. Společně často slavili, tancovali a zpívali. Ženy praly vojákům jejich prádlo a za odměnu od nich dostávaly potraviny. Marija si především vybavuje darovaný chléb a polévky. Alfred E. Zips se ale zajímal i o jiné pravdivé události, přeci jen se toho hodně říká v médiích o zločinech Wehrmachtu a byla za tím účelem pořádána i kontroverzní výstava. Proto poprosil Sergeje, aby Mariji přeložil, že chce vědět skutečně všechno. Zda se vyskytly německé zločiny, přehmaty německých vojáků, zda se ubližovalo vesničanům. „Marija reagovala překvapeně. Ujišťovala, s doprovázenou živou gestikulací, že němečtí vojáci byli slušní lidé a právě taky velmi disciplinovaní. Někdy prý ovšem pozorovala, že němečtí důstojníci byli ke svým mužům velmi přísní, ale ona a její rodina nemohou o nich říci nic špatného. Koneckonců byla tehdy válka a ještě dnes ji přepadá smutek z toho, kolik bylo tehdy mrtvých...“, uvádí Zips.
Třináctý červenec 1944 se pak stal osudovým dnem. A sice pro Rusy. Ale také pro Němce. Společně se všemi ostatními obyvateli vesnice uprchla Marija do blízkých lesů – poradili jim to partyzáni. Když se lidé vrátili ke svým domovům, leželi všude na loukách a na polích mrtví vojáci. Lidé je pak pohřbili, někde vzadu za domy. Mariji při vyprávění tekly slzy pro vrásčitém obličeji. „Mé tušení se čím dál více stávalo jistotou. To byl onen den, kdy můj otec zemřel. Zde v Syroknovu“, říká Zips. „Zde, kde se při velké ruské letní ofenzivě, kdy byla vesnice převálcována Sověty a když se během několika málo dnů zhroutila celá fronta. Téměř celý německý regiment 323 byl zničen během docela krátké doby.“ Na místě domnělých hrobů nejsou dnes ani kříže či něco, co by připomínalo, že zde byli pohřbeni lidé.
200 metrů dál je další dům. Zips zde potkal starou ženu, která táhla dva kbelíky vody ze studny, vzdálené téměř jeden kilometr od místa bydliště. Také ona si vzpomněla na události let 1943/44 a na německé vojáky. Ti tenkrát byli v domě jejích rodičů a přinesli jim nějaké dárky, mezi nimi i podomácku vyrobenou panenku a hodně sladkostí. Dřív než začaly boje, utekla tehdy – bylo jí 12 let – společně s maminkou a se svými mladšími sourozenci do lesů. Při návratu hořely ve vesnici domy, mrtví se museli pohřbívat nebo spalovat. Bylo to hrozné.
„Popíjeli jsme čaj. V domku se nacházel velký pokoj, oddělený závěsem, velká kachličkovaná kamna, televizor a malé rádio. Žádná koupelna, žádná toaleta, žádný telefon, ale všechno čisté a upravené. Po válce, jak nám vyprávěla, se tato žena vdala a porodila čtyři děti. Její muž relativně brzy zemřel. Ona pak pracovala v kolchozu, 16 hodin denně, také o víkendech. Dnes je prý velmi nemocná, sama, protože děti žijí dalko od ní. Člověk se cítí velmi sám ve vesnici, kde je kromě ní jenom sousedka, se kterou se se předtím potkali, a ještě jedna starší žena zde žije. Z čeho žije ona sama? No, jednak z penze, která činí v přepočtu asi 80 euro za měsíc. Pak jsou tu kuřata, jedno prase a zeleninová zahrádka. Jednou za týden přijede auto s potravinami z Opočky. To je jediné spojení s venkovním světem. Opouštěl jsem vesnici Syroknovo zamyšlený. Hledal jsem stopy. A také věřím, že jsem je našel.“
Partyzán
Druhý den došlo k zvláštnímu setkání. Alfred E. Zips se setkal s Viktorem Paramonovem, kterému bylo osmdesát let a měl amputovanou nohu a byl slepý na jedno oko. Viktorovi bylo 15 let, když Němci obsadili jeho rodnou vesnici. Muselo to být kolem konce roku 1941. Kovárenskou dílnu jeho otce Němci zabavili. Asi dva roky prožíval, jak se Němci jinak chovali krajně disciplinovaně. Také zásobovali jeho rodinu potravinami. Poté si pro něj jedné noci – bylo mu tehdy 17 let – přišli partyzáni, aby jim pomáhal bojovat proti německému Wehrmachtu. „Viktor hovořil, podobně jako ty ruské ženy předešlý den, s velkým pohnutím. Ještě dnes mu je toho líto, boje proti Němcům, ale byla přeci válka. On za ni draze musel zaplatit svými těžkými zraněními, která ho málem stála život. Jestli má dnes nějaké výčitky vůči Němcům? Proboha, ne. Vzpomíná na ně jako na dobré a disciplinované vojáky. A přeje si z celého srdce, aby už nikdy mezi našimi národy nebylo nepřátelství a válka. Tohle mimochodem jako bývalý učitel a ředitel gymnázia kladl na srdce také svým žákům.“
Zips dále vzpomíná: „Viktor Paramonov byl posledním ruským člověkem na této cestě, se kterým jsem hovořil – na cestě, na kterou nikdy nezapomenu, především ne na příslovečnou dobrosrdečnost lidí a jejich ochotu se vší otevřeností odpovídat na mé otázky. Nezapomenu ani na neobyčejně pozitivní vzpomínky na disciplínu a ochotu pomáhat, které si tito Rusové zachovali o německém Wehrmachtu.“
Na Vánoce dostal Zips ještě dopis od bývalého partyzána Viktora. Stálo v něm, že se vděkem a s radostí vzpomíná na onen rozhovor – a myslí na náš společný úkol zajistit smíření a mír mezi našimi národy.
Tento text byl zpracován podle článku, který vyšel na website "Menschen im Osten".
