Manfred Maurer
Když v minulých letech jezdili čeští politici do Vídně a rakouští do Prahy, byla pokaždé hodně řeč o dobrých vztazích. Tehdejší hlava státu Klaus dokonce v této souvislosti jednou použil slovo „bratrství“, ačkoliv on sám v minulosti přispěl velkou měrou k tomu, že sudetští Němci to tak cítit nedokázali.
Pokud nyní ministři zahraničních věcí Kurz a Zaorálek objevili nutnost nového začátku v bilaterálních vztazích, tak prokazují alespoň zdravou porci realismu. Protože ve skutečnosti šlo u údajného bratrství pouze o diplomatickou fikci, která toho měla s realitou jen málo společného. Reálná byla a je nelibost mnoha Rakušanů kvůli českým atomovým elektrárnám, nacházejícím se v blízkosti hranic, a mizivé ochotě Prahy na tyto rozpaky reagovat. Reálné bylo a je zdráhání se Česka, stejně jako jiných východoevropských států, při hledání usmíření s příslušníky německé národnostní skupiny, vyvlastněnými a vyhnanými po válce.
Protože na tomto základě nemůže vzniknout žádné opravdové „bratrství“, vůbec neudivuje, že bilaterální kontakty jsou vzácné a – symbolicky v tomto smyslu – že dopravní komunikace, které přesahují hranice, jsou často nuzné kvality.
Nový začátek povede k opravdovému sblížení ale až teprve tehdy, když překážky, které na cestě k němu vedou, budou jednak tematizovány a pak uklizeny z cesty. O tom, zda je komise historiků zde vhodným prostředkem projevu, musíme mít z několika důvodů pochyby. Tato komise přeci existuje už dlouho. O jejím využití se dohodli v září 2009 tehdejší ministři Spindelegger a Kohout v Mikulově. Tehdy už byla řeč o „vynikajících vztazích“ mezi Rakouskem a Českem. Česká strana ovšem nikoho nenechala na pochybách, o co jí ohledně komise historiků vlastně jde: o odklizení starých témat z roviny politické na úroveň vědeckou. Kohout se svého času explicitně zdráhal zúčastnit politické debaty například o Benešových dekretech. Ale komise historiků neobstála ani ohledně splnění vědeckých nároků. Po onom ohlášení už o ní nebylo ani slechu. Pokud má být nyní jaksi znovu probuzena k životu, pak je tomu dobře, neboť existuje šance – a je jedno na jaké úrovni – že se o ni bude vědět. Ale očekávat bychom od toho moc neměli.
Nejedná se přeci o první bilaterální komisi historiků. Už v roce 1990 byla jedna taková vytvořena. Její rakouský společný předseda Arnold Suppan již v roce 2009 neviděl „už žádnou potřebu“ nějaké další komise. „Komise historiků nepřivede bádání ve skutečnosti někam dál“, zněl tenkrát Suppanův „neměnný názor“. A choulostivé věci, které jsou relevantní pro politiku, jsou podle něj už dávno známé.
Právě! Může tomu tak být, že historikové odhalí ještě mnoho zajímavých detailů ohledně společných dějin, ale základní rysy událostí, jejich příčiny a následky, jsou dostatečně známy. Každopádně jsou známy natolik dobře, že by se z nich daly činit politické závěry. Ale přesně před tímto úkolem se politika schovává. Zaprvé ve Vídni vědí, že samotní (bez spoluúčasti Berlína) zde málo pořídí, nebo spíše vůbec. A zadruhé: v Praze vědí, že s dosavadní strategií to klapalo dobře. Pohrdavé jednání vůči sudetským Němcům přikrášlili pomocí několika laskavostí, které nic nestály – a (téměř) všichni pak nadšeně mluvili o nádherných vztazích.
Skutečnost, že navzdory tomu obě strany nyní považují nový začátek za žádoucí, je vlastně také přiznáním dosavadní kamufláže vůči sobě samým, stejně jako vůči sudetským Němcům. Tak nádherné ty vztahy totiž skutečně nejsou. A to není odůvodněno pouze sporem okolo jaderné elektrárny Temelín, nýbrž, také a především, nevyřešenými otázkami minulosti.
Nový začátek by byl ale poruchovým startem, pokud by se opět mělo směřovat pouze k tomu, odklízet nevyřešený konflikt, který bude existovat, dokud tu budou Benešovy dekrety. V rámci nějaké komise, která bude vždycky po několika letech opakovaně probouzena k životu.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 8. května 2014.
