Ankara, Praha a slovo začínající na „G“

Gernot Facius 

V současném Česku je prozatím aplikováno dvojí měřítko, pokud jde o
genocidu – a to jak na úrovni historiků, politiky a publicistiky, tak i na
úrovni justice.

Prostorovou vzdálenost nelze tak rychle překlenout – mezi Prahou a Ankarou máme 1900 kilometrů dlouhou vzdušnou čáru. Obě hlavní města a jejich politický personál na první pohled mnoho nespojuje. Ale v jednom bodě jsou si, nehledě na všechny historické rozdíly, podobné. Mají strach pře slovem začínajícím na „G“. „G“ jako genocida. Pomocí vyhýbavých prohlášení se pokoušejí uhlazovat si dějiny. Turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdoğan nyní při příležitosti 99.výročí genocidy spáchané na Arménech pronesl poselství, které bylo některými komentátory letmo pojato jako „neobvyklý krok“ silného muže od Bosporu. Byla citována Erdoğanova slova, že se nedá popřít, že poslední roky existence Osmanské říše pro Turky, Kurdy, Araby, Armény a miliony dalších osmanských občanů, jedno jakého náboženského vyznání nebo jakého etnického původu, „byly těžkým obdobím plným bolesti“. Jasněji řečeno to znamená, že turecký premiér srovnává zločiny, které byly spáchány na Arménech, masakry a deportace, s ostatními ohavnostmi a dějinnými katastrofami První světové války a vyhýbá se odpovědnosti své země. Ale na konci svého stanoviska vyjádřil přeci jen svou „soustrast“ potomkům mrtvých Arménů. Slovo genocida se v textu samozřejmě neobjevuje, Erdoğan místo toho raději vyzdvihuje „společné utrpení“ a také neopomíná varovat před „obviňujícími, urážlivými nebo místy dokonce štvavými výroky“.

Ať už se na to díváme z jakéhokoliv úhlu, poznáváme, že tyto turecké slovní akrobatické kousky připomínají nejednu nejednoznačnou pasáž obsaženou v tom či onom českém (a oficiálním německém) stanovisku k sudetoněmecké otázce. Například v Česko-německé deklaraci z 21. ledna 1997, ve které je vágně vyjádřeno politování nad tím, že „po vyhnání a nuceném vysídlení sudetských Němců, uskutečněném po konci války, ... vyvlastnění a zbavení občanství, bylo způsobeno mnoho utrpení nevinným lidem, a sice také vzhledem ke kolektivnímu charakteru přisuzování viny.“ I zde se obchází pojem „genocida“. Obě strany se shodly pouze na tom, že spáchané bezpráví náleží minulosti a „proto budou své vztahy směřovat do budoucna“. Čož Praze nebrání v tom, trvat na rasistických Benešových dekretech a prohlašovat je za součást státní doktríny. Ale budoucnost vypadá jinak!

Ve vztahu k Arménům Erdoğan mluví o „pluralistických způsobech náhledu“ a o „toleranci“ vůči jiným názorům na události roku 1915. „Duch doby vyžaduje, abychom se navzdory rozdílným názorům pokoušeli druhého pochopit tím, že mu nasloucháme, a pracovali na kompromisních cestách.“ Krásná slova. Zrozená ze strachu, že zahraniční parlamenty genocidu nazvou pravým jménem. Více než dvaceti státy, mezi nimi Rusko, Kanada, Itálie, Argentina a Švýcarsko, je již oficiálně uznána. A až nastane v roce 2015 ono 100. výročí tragédie, tak se o této genocidě bude znovu hovořit na celém světě. Je naprosto možné, že Erdoğan navzdory svým mlhavým vyjádřením soustrasti pootevřel dveře všeobecné debatě o genocidě. A dost možná získá novou dynamiku také diskuse o srovnatelných událostech na kontinentu. Pokud se však politikové a historikové opět nebudou z čistého oportunismu vyhýbat diskursu.

Připomeňme si: Co to bylo za povyk, když se Sudetoněmecký den v roce 2006 konal pod mottem „Vyhnání je genocida – Právu na vlast patří budoucnost“? Byla tehdy řeč o přehánění a o agresivitě. Od té doby stojí také svatodušní setkání pod nenápadnými hesly, kdy se jejich tvůrci inspirovali stranickou propagandou a reklamou na prací prášky. Z jasných hesel panuje strach, člověk si to přeci nechce u někoho pokazit.

Přitom postačí pohled na různé mezinárodní dokumenty, abychom rozpoznali, že výtka genocidy zdaleka není tak přehnaná. Podle konvence OSN z roku 1948 znamená genocida jednání, která jsou činěna s úmyslem „úplně nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“. Povšimněme si, že „úmysl“ je tím rozhodujícím momentem. Historik a odborník mezinárodního práva Alfred de Zayas to už tak formuloval před mnoha roky a nic se na tom nezměnilo. Benešovy dekrety, internování tisíců sudetských Němců v českých koncentračních táborech, loupež soukromého vlastnictví a způsob, jakým vyhánění probíhalo, to vše dokládalo úmysl tehdejšího vedení v Praze zničit sudetoněmeckou národnostní skupinu. Nechme hovořit ještě de Zayase: „Přitom je důležitá skutečnost, že celá národnostní skupina byla vyhnána z rasistických důvodů, tede pouze proto, že to byli Němci. Aby to nabylo charakteru genocidy, není potřeba, aby byli zmasakrováni všichni členové skupiny. Stejně tak nebyli vyhubeni všichni Arméni, ne všichni Židé, ne všichni Tutsiové.“

V jednom úvodníku listu Süddeutsche Zeitung se poukazuje na skutečnost, že turecký trestní zákon obsahuje od roku 2005 článek 76, který genocidu definuje v souladu s příslušnou konvencí OSN. Podle ní se za genocidu považuje i stav, kdy nějaká skupina obyvatelstva je vystavována takovým „podmínkám“, které úplně nebo částečně „znemožňují“ její přežití.

Nyní ovšem zní běžná námitka, že tedy dejme tomu dobře, ale odsuzování vyhánění prostřednictvím závazného mezinárodního práva je přeci až plodem pozdních čtyřicátých let a tím se problematika už netýká „transferu“ Němců z Čech, Moravy a Slezska.

Tento argument nepostačuje pro odtížení vyháněčům. Je třeba často stále nanovo opakovat, že již Haagská konvence o vedení války z roku 1907 zahrnuje také mezinrárodněprávní zavržení vyhánění. Mezinárodní tribunál v Norimberku odsoudil počínaje rokem 1946 vyhánění nacionálněsocialistickým režimem jako válečný zločin, což předpokládá jejich rozpor s mezinárodním právem v době spáchání, tedy od let 1939/40. Díky tomu lze označit za odporující mezinárodnímu právu také vyhánění východních a sudetských Němců, tedy první masový zločin poválečného období. Jednání směřující proti mezinárodnímu právu nelze vyléčit dvousmyslnými a diplomaticky chlácholivými deklaracemi. Uzdravení podmiňuje uznání zločinu proti lidskosti bez vytáček, stejně jako pokus o napravení škod. A právě to tu chybí.

Oficiální česká strana se schovává za protokoly z Postupimi Velké trojky, pokouší se své tvrdošíjné setrvávání na „transferu obyvatelstva“ zapírat, jak to jen jde. Vlády v Rakousku a Německu projevují především během předvolebního boje solidaritu s oběťmi. Verbálně. Konkrétním závazkům, přesahujícím prázdné fráze o budoucnosti, se vyhýbají. To je ta aktuální politická a morální tragédie.


Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 8. května 2014.