Nedávná aféra kolem ukradených bankovních dat, která koupilo německé ministerstvo financí, poněkud poškádlila vnímání německých sousedů ve Švýcarsku. A od švýcarských politiků – a zde se opět činí v první řadě švýcarská lidová strana – je často slyšet výtky, že hostující němečtí profesoři využívají svých dobrých styků, aby volná pracovní místa ve Švýcarsku obsazovali svými německými přáteli. Toto obvinění prošlo sdělovacími prostředky jako tzv. „Filz-Kampagne“ a švýcarské bulvární noviny přilévaly olej do ohně palcovými titulky typu „Kolik Němců Švýcarsko ještě snese?“.Ačkoli je to téměř k neuvěření, jsou ve Švýcarsku od loňského léta dokonce nabízeny tzv. integrační kurzy pro Němce. Počet Němců, kteří v současné době žijí ve Švýcarsku, se za posledních pět let zdvojnásobil na 250.000. Rozhodujícím faktorem, který ovlivňuje poněkud negativní vnímání tohoto jevu švýcarskou veřejností, je skutečnost, že celou polovinu ve Švýcarsku žijících Němců tvoří vysokoškolsky kvalifikovaní občané či profesně výše postavení jedinci. Mnoho Švýcarů se tedy musí sžít se skutečností, že má za šéfy Němce.
Ale i v sousedním Rakousku jsou Němci, kteří překročí jižní hranici s úmyslem zakotvit se v alpské republice, takřka bedlivě sledováni. To už jenom proto, že už poměrně velký počet lidí takto našel v Rakousku svou novou vlast. V současné době se jedná asi o 200.000 Němců a jejich počet stále stoupá (z toho 75.000 Němců má vlastní rakouský pas). Mnoho Němců přichází do Rakouska za studiem – momentálně se jedná o více než 21.000 studentů, z toho jenom ve Vídni jejich počet činí 11.400. Není to tak dávno, co rakouské vysoké školy přímo zaplavily tisíce zájemců o vysokoškolské studium z Německa, poněvadž tito nebyli vzhledem k omezujícím pravidlům ke studiu na německých univerzitách připuštěni. Samozřejmě, že tato konkurence z Německa nebyla rakouskými zájemci o studium vždy zrovna dvakrát vítána. Další početnou skupinu Němců v Rakousku tvoří sezónní zaměstnanci, kteří své uplatnění nacházejí zejména v gastronomii. Vzhledem k napjaté situaci na pracovním trhu není Německo momentálně zrovna chápáno jako atraktivní místo, a proto si v Rakousku našlo práci více než 86.000 německých gastarbeiterů.
Tento trend se začal znatelněji vyvíjet před více než pěti léty, kdy bylo v Německu bez práce na 5,2 miliónu lidí a hospodářství neúprosně stagnovalo. V roce 2000 pracovalo v Rakousku 20.232 Němců, o pět let později se jejich počet zdvojnásobil na 44.946 a dnes, dalších pět let poté, je opět téměř dvojnásobně vyšší. To je absolutní rekord, nikdy předtím nebyla zaznamenána takováto migrace směrem ze severu na jih. Už v roce 2005 připadl na 14.000 sezónních pracovních sil zaměstnaných v rakouském turismu na částečný pracovní úvazek počet 10.000 Němců, což poněkud pošramotilo sebevědomí velkého souseda. Německý Bild tehdy palcovými titulky nabubřele konstatoval neslýchaný jev: „Rakousko zaměstnává Němce také jako číšníky“.
Přirozeně největší zájem o práci a život v Rakousku se projevuje v nových německých spolkových zemích. Odtud také chodí do Rakouska nejvíce životopisů a zde se specializují agentury přímo na zprostředkování práce v Rakousku. A tak mnoho ze zájemců z Německa našlo uplatnění například v tyrolských turistických centrech, kde jsou ochotni pracovat za horších platebních podmínek, než které požadují domácí lépe kvalifikované rakouské pracovní síly. Němci sem jezdí za prací dokonce třeba jako umývači nádobí v alpském hotýlku. Tento „platový dumping“ se samozřejmě neobešel bez patřičné odezvy. Fritz Dinkhauser z tyrolské Dělnické komory se už před lety nechal slyšet, že domácí obyvatelstvo je mírně řečeno rozladěné a má obavy, že jim „ti noví“ přes noc přeberou pracovní místa: „A ani se jim nedivím, když slyší, že na 1000 učňů z východního Německa je vyškolováno na naše náklady. Jasně, oni jsou levní a chtiví práce, ale to nemůže být celá filosofie. Příště budeme muset získat lidi ze Sibiře nebo z Džibuti. Na druhé straně hledají tisíce mladých Tyroláků učňovská místa.“
Jak vidno, i mezi dobrými sousedy to může někdy trochu skřípat. Ale integrační kurzy nemají Němci, kteří si našli novou vlast v alpské republice, prakticky vůbec zapotřebí. Ačkoli mnohým z nich ještě nějaký ten rok potrvá, než se dokonale naučí rozumět na oko sice příbuznému, v praxi ale kolikrát tak vzdálenému domorodému jazyku své nové domoviny. A tak když ministryně vnitra Maria Fekterová nedávno naznačila, že hodlá zkrátit státní příspěvky na kurzy němčiny pro přistěhovalce, nemusí se němečtí gastarbeiteři zrovna obávat. Ti se vesměs snaží už od počátku na řeči něco přiučit a teprve až se za čas ukážou u svých příbuzných v Lipsku, Düsseldorfu nebo v Magdeburgu, po škádlivém upozornění či výsměchu svých blízkých zjistí, co všechno mezitím z nějakého toho rakouského slangu vlastně už pochytili.
