Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících
Pochopitelnou lidskou chybou je touha dožít se konce, poznali-li jsme už počátek. Při všem chce lidská zvědavost asistovat. A ono to nejde, hlavně v epochách krisí, které se táhnou po celé generace. Epiktet dávno přec řekl, že úlohu si nemůžeme vybírat. To je věc osudu. V naší moci je pouze, jak úlohu nám přisouzenou sehrajeme. A v tom nám radí Epiktet k poctivosti. Každý z nás slouží nějakému vyššímu smyslu, hlavně doléhá-li na nás bolest a s ní otázky po účelu toho všeho.Život je méně než si myslíme, není-li naplněn službou jiným. S dlaněmi k obloze obrácenými máme právo se ptát, ale za žádných okolností nesmíme opustit místo, jež jsme zaujali jako stráž. Zmáhat překážky a nekrčit se v závětří, když vichřice smrti rve dobu z kořenů, to je především povinností dneška. Tak tomu bylo také za války třicetileté. Tehdy Češi sdíleli společný osud s Němci právě jako dnes. Země obou národů po válce třicetileté celých sto let ležely vysílené. Obyvatelstvo trpělo chudobou. Kultura tu však nikdy neodumřela. Nebyla vyjadřována životem, jak tomu bylo na západě. Utíkala se do lidského nitra. Až do konce 18. století Západ, a s ním hlavně Francie, vysoko čněl nad Evropou a žil svým vlastním životem. Kdo se tam staral, jak říkali, o pronárody za Rýnem, na Odře a Dunaji? A přec z tohoto prostoru, který lemují právě vyjmenované tři řeky, vzešla reformace, jež vzala svůj počátek mezi Čechy a Němci.
Tato válka, v níž hynou miliony nevojáků, v niž se ničí nenahraditelné kulturní památky, je válkou dvou světových názorů, dvou v podstatě naprosto různých vyznání. Nacionální socialismus představuje reformaci kapitalistického demokratismu, tu u nás v Evropě. Je to reformace socialistická, v níž jde o to, aby kapitál sloužil lidem a ne, jak platí dosud na Západě a na Východě, aby lid sloužil kapitálu. Je přitom lhostejné, zda jde o kapitál soukromý (demokracie) nebo státní (bolševismus).
V třicetileté válce velmi málo dospělých na počátku války dočkalo se jejího konce. Nepřežili ji ani Valdštýn, ani Gustav Adolf. Mnohým se zdálo nepochopitelnou, apokalyptickým úradkem, kataklysmou a koncem světa. Za cenu životů třetiny ba poloviny obyvatel krajů, jež válka zachvátila, rodilo se něco nového, dokonalejší svět. Duše rostou utrpením. Každá nová epocha dějin se rodila v bolestech. V takových chvílích si úlohu nemůžeme vybírat. Osud nám ponechává svobodu pouze v tom, zda chceme úkol osudem nám přisouzený dobře nebo špatně.
Válka se přiblížila našim zemím ze severovýchodu. Několik desítek kilometrů od Čech a Moravy probíhá dnes fronta. Nepřítel se obořil na naše hlavní město ze vzduchu a přitom vraždil bezbranné české civilní obyvatelstvo stejně zhovadile jako vyvražďuje města německá. Řadu dní se Praha vzpamatovávala. Pražané nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. Nepřátelská propaganda u nás tvrdila, že „Beneš nedovolí bombardování českých měst“. I když spadly pumy na Brno, Moravskou Ostravu, Plzeň, Pardubice a jiná česká města, stále se nevěřilo, že dojde na Prahu. V náboženských válkách vždy tekla krev proudy. Zuřivý protivník ničí české obytné čtvrti jako německé, ostřeluje z palubních zbraní naše pokojné lidi jako Němce. V Londýně byli emigranti poněkud na rozpacích. Plných pět dní o útoku na Prahu mlčeli. Teprve 19. začali ze široka vykládat kdesi cosi. Ve stenogramu této rozprávky čteme: „Chceme vám říci, že jsme nikdy netvrdili a také nikdy nemohli slibovat, že Praha nebo jiné město nebudou bombardovány“. Ač český národ vojensky stojí stranou této války – na říšských frontách není českého vojska – nepřítel pobíjí nemilosrdně český lid. Nejapný komentář emigrace prozrazuje, jak tato je ve skutečnosti bezmocná.
Je příznačné, že surový útok Anglo-Američanů na Prahu byl proveden v době, kdy skupina emigrantů, která se pasovala na „československou vládu“, balila svá zavazadla k cestě na Východ přes Moskvu. Den po vyhlášení spojenecké zprávy no výsledcích konference Tří na Jaltě, na Prahu dopadly stovky pum tříštivých a tisíce pum zápalných. V rozhovorech, jež trvaly osm dní, mluvili tři spiklenci o všem možném, pouze o Češích, Slovácích nebo „Čechoslovácích“ a „Československu“ nepadlo jediné slovo. Jan Masaryk z Londýna chtěl tuto trapnou skutečnost maskovat tvrzením, že o Československu se nepotřebovalo jednat, poněvadž tato středoevropská otázka je prý už dávno mezi spojenci vyjasněna. Neřekl však jak. Vyjasněna je potud, že území bývalé republiky bylo v Teheráně přiřčeno Sovětskému svazu. Že se na této skutečnosti nic změnit nedá, o tom svědčí cesta emigrantské samozvané vlády na Východ.
Anglie několikrát jemně Benešovi naznačila, že když už sjednal v prosinci 1943 tak těsnou smlouvu s Moskvou, těsnější než s Anglií, proč se do Moskvy neodstěhuje? Beneš váhal. Chtěl si ponechat svobodu v dalším manévrování mezi Západem a Východem. Londýn leží uprostřed mezi Moskvou a Washingtonem. Anglie chce však mít jednou provždy s krku takzvaný problém „československý“, který sama řešila velmi radikálně v roce 1938 v Mnichově a který si vyřídili bez zásahu ostatního světa s Němci přímo Češi a Slováci v březnu 1939, tedy dávno před touto válkou. V Praze je sídlo právoplatně zvoleného státního presidenta, který společně se zákonnou vládou sjednal dohodu s Velkoněmeckou říší, když se Slovensko osamostatnilo. Pro Anglii je otázka naše vyřízena v tom smyslu, že české země nebudou už nikdy samostatným státem. Buď připadnou Sovětskému svazu, nebo zůstanou v rámci Velkoněmecké říše.Svým odjezdem na Východ Beneš se vzdal každého dalšího jednání se Západem, s nímž napříště může mít spojení pouze přes Moskvu, a i to ne za všech okolností. Košice nejsou Londýn. Beneš věří, že se z Košic dostane rychle do Prahy. V tom směru se však klame. Až německé zbraně prosadí rozhodnutí, jež je v zájmu Evropy, nikdo ze spojenců se nebude zajímat o Beneše, který by se zdržoval v Košicích. Směrodatným zůstane hlas Prahy, českého státního presidenta a jeho zákonné vlády.
Beneš se několikrát dlouze loučil s Londýnem. V posledním svém projevu z 21. února výslovně zdůraznil, že odjíždí na východ jako demokrat. Bylo v tom něco zoufalého, výkřik ovce, která cítí, že musí mezi vlky. V Rusku nikdy nebyla demokracie. Carský absolutismus dělil od bolševismu pouze šestiměsíční revoluční chaos s vládami knížete Lvova a pověstného Kerenského, které nebyly ani s to svolat ústavodárné shromáždění, které by bylo nakonec demokracii zosobňovalo. V roce 1917 v březnu končil absolutismus carský a v listopadu začal ještě krutější absolutismus sovětský. A do těchto končin se odebírá Beneš demokrat se svou poslední knížkou „Demokracie dneška a zítřka“ pod paží. Mimochodem. V této knize, jež je souborem jeho universitních přednášek z roku 1939, tvrdí, že kdyby nebylo bolševismu, nebylo by v Evropě fašismu.
Co čeká Beneše v Moskvě? Především rekonstrukce jeho takzvaného kabinetu. V jakém směru? Podle poslední zprávy ze Ženevy Beneš před odjezdem prohlásil k zahraničním novinářům, že podle jeho odhadu v třetí republice komunistická strana bude dvojnásob silná, než byla v republice prvé. To by znamenalo, že v třetí republice komunistická strana by se stala stranou vedoucí, nejsilnější a tím, že by získala nárok na hlavní ministerstva a ministerského předsedu. V emigrantských kruzích londýnských se ostatně rozšířilo nedávno do světového tisku, že Beneš bolševikům hodlá už nyní odstoupit tři ministerská křesla. Jmenovány byly spravedlnost a školství. Od poslední „vládní“ krise, které padl za oběť jako ministr národní obrany Ingr, křeslo ministra národní obrany hlídá Jan Masaryk pro některého bolševika. Bolševik jako ministr spravedlnosti bude ve skutečnosti zástupce NKVD, bolševik jako ministr školství bude zástupcem komsomolu a bolševik ministr národní obrany bude trpným nástrojem sovětského hlavního štábu.
Pro každého ministra bolševika nebude závazným usnesení vlády, v níž zasedá, nýbrž rozkaz strany, jež má sídlo v Moskvě. Bolševik je cizincem ve vlastním národě. Jestliže Beneš předběžně vezme do svého takzvaného kabinetu tentokrát tři bolševiky, tedy je to něco podobného, jako kdyby byl po prvé světové válce Masaryk povolal do prvé československé vlády tři Francouze nebo tři Angličany. Stačilo, že k nám tehdy pozval francouzskou vojenskou misi. Co s tou bylo jen za trápení.Ať už tento zápas dopadne jakkoli, Beneš končí svou úlohu s touto válkou. Je to přirozené. On je a zůstane přechodným válečným zjevem. Kdyby tuto válku Říše prohrála, Beneše odstraní Moskva, která nepotřebuje na svém území žádného trojánského koně demokracie. Po vítězství Říše Beneš politicky vyprchá sám. I pokud jde o emigraci, tato válka představuje obdobu války třicetileté. Tehdy česká emigrace se domů nevrátila a odnárodnila se. Podobný osud čeká českou emigraci dneška i v tom případě, kdyby tato válka skončila bez poražených a bez vítězů – novým mírem vestfálským.
(Lidové noviny, 25. Února 1945)
