Jaroslav Voříšek: Vážený pane Beere! Váš článek i odpověď na mé poznámky jsem právě přečetl a dovoluji si na ně odpovědět.Posuzujete záměry nacistů s českým národem pohledem nacistické politiky a rasové teorie. Jenže právě nacistická politika a zvláště rasová teorie jsou tím, co je potřeba označit za zločinné a to i tehdy, kdyby jednání s Čechy probíhalo tak, jak o tom hovořil citovaný gen. Friderici nebo K. H. Frank. Dostatek důkazů o tom podávají sami citovaní nacističtí autoři. V každém případě by to znamenalo likvidaci českého národa i kdybychom přistoupili na to, že by to nebyla likvidace fysická. Byla by to na základě nacistické politiky a rasové teorie likvidace jednoho evropského etnika, jehož postupné utváření se na třech historických územích je starší více jak tisíc let, který má svou kulturu, dějiny a jazyk. Došlo by k tomu dílem jeho germanizací, dílem jeho rozptýlením v německém prostředí a dílem jeho umístěním do oblasti Ledového moře. Je docela poučné a zároveň trochu zábavné číst Frankova slova o vymýcení českého dějinného mýtu, když sám staví na mýtu nacistickém. Přijmout za své rasové zvýhodnění českého národa by bylo rezignací na jeho dobré tradice, humanitu a bylo by ostudou Čechů.
Protože odmítám jakoukoli „rasovou politiku“, nemohu z této souvislosti vyjmout vztah k Židům (ale rovněž i k jiným národům) a musím zásadně odmítnout antisemitismus. Proto jsem napsal, že Heydrichovu teorii, a samozřejmě i teorie a plány dalších nacistických vůdců, nelze vytrhovat z kontextu postoje k jiným národům. Žádný národ není rasově ani nadřazen, ani podřazen národu jinému. Tedy rasově Němci nejsou víc než Poláci nebo Židé, Češi nejsou víc než Němci nebo Rusové a Židé zase nejsou více nebo méně než kterýkoliv jiný národ. Právě to je přece šovinismus, jestliže se nějaký národ nadřazuje nad jiný a navíc to zdůvodňuje rasovou teorií. Mnozí Židé se dokonce považovali za Němce nebo Čechy podle toho v jakém kulturním a jazykovém prostředí žili. Odlišovali se svým náboženstvím, ale mnozí ho nepraktikovali nebo byli dokonce ateisté a o svém židovském původu se mnohdy dozvěděli až na základě norimberských rasových zákonů.
Nacismus stavěl na antropologickém a filosofickém směru 19. století o árijské rase a její nadřazenosti - který pak dále rozvíjel podle svého scestného vidění světa - což je učení pavědecké. Vědecká antropologie hovoří o člověku jako o živočišném druhu homo sapiens a pokud užívá pojem rasa, tak je to ve smyslu rozlišení homo sapiens na základě toho, jak se vlivem rozdílného prostředí vytvořily shodné morfologické a fyziologické znaky (barva pleti, barva a tvar vlasů, očí, rysy tváře, tvar lebky, nosu). To ovšem v žádném případě není důvodem k tvrzení, že ta či ona rasa je nadřazena rase jiné. Vedle toho se lidé také liší kulturně, svým dějinným vývojem, jazykem a mentalitou, ale jsou si rovni i když nejsou stejní. V našem případě se uvádí rasa europoidní (bílá) - patří sem indoevropská, semitská a matinská skupina. Je označována také jako běloši. Je původem v Evropě, západní Asii a severní Africe. To znamená, že vedle Němců a Čechů a dalších evropských národů sem patří mj. také Židé.
Protože jsem křesťan a mám Žida Ježíše Nazaretského za Spasitele, považuji Židy za své starší bratry a holokaust za vraždu svých příbuzných.
Lukáš Beer: Pro zajímavost bych nejprve rád ocitoval z poměrně známé bohatě ilustrované publikace vydané Sudetoněmeckou radou v Mnichově v roce 2007, která v ucelené a přehledné formě prezentuje široké veřejnosti dějiny Sudetoněmců od prvopočátků osídlení našich zemí prakticky až po naši dobu. Publikace s názvem „Die Sudetendeutschen – Eine Volksgruppe in Europa“ vychází z obsahu stejnojmenné výstavy. Její autor, novinář Konrad Badenheuer, se ve své knize samozřejmě nevyhýbá období 2. světové války, jmenovitě situaci v Protektorátu Čechy a Morava. Zmiňuje se také o germanizačních plánech, které měly údajně být realizovány po konečném vítězství Říše: „Pro období po konečném vítězství plánoval nacionálně socialistický režim germanizaci celých Čech a Moravy. Češi „dobré rasy a dobré vůle“ měli být germanizováni, jiní deportováni, sterilizováni nebo zavražděni. Tyto plány by v případě své realizace naprosto naplnily skutek genocidy ve smyslu konvence OSN z prosince 1948. Nebyly však realizovány, a to ani částečně.“
Uvádím tento příklad jen pro ilustraci, že i v samotných sudetoněmeckých kruzích, respektive v jedné z jejich reprezentativních publikací, je nejen zřízení Protektorátu Čechy a Morava, ale jmenovitě pak germanizační úmysl v českých zemích tvrdě odsouzen. Pro méně informované bych na okraj uvedl, že pan Badenheuer je šéfredaktorem konzervativního listu „Preussische Allgemeine Zeitung“ a publikace vznikla i za podpory a spolupráce např. konzervativně orientovaného novináře Bernda Rilla či Franze Neubauera. Rozhodně tedy nejde o levicově zaměřené osobnosti, přesto je v knize jasná řeč o plánované genocidě, sterilizaci a deportaci Čechů ze strany německého nacionálního socialismu. Nebudu nyní dále rozvíjet, z jakého důvodu mám ke shora uvedenému některé výhrady, chtěl jsem ale záměrně toto stanovisko citovat, aby nevznikl dojem, že mé názory z nějakého důvodu vycházejí ze „sudetoněmeckého školení“, což mi kdysi jeden ze čtenářů vytýkal.
Akceptujeme-li autenticitu oněch přísně tajných dokumentů týkajících se germanizačních plánů českomoravského prostoru, je třeba si uvědomit, že se počítalo s velmi dlouhodobým časovým úsekem (citoval jsem i A. Hitlera a jeho odhad na 300 let) a že forma asimilace měla být v zásadě nenápadná a především nenásilná. Asimilace neměla proběhnout zde dne na den či z roku na rok. Pro srovnání bych uvedl jen příklad: promítněme si před našimi zraky, jakou změnou v cítění, myšlení, jednání a v hodnotovém žebříčku prošla naše společnost za pouhých posledních 20 let. A to bez zjevného programového státního výchovného vlivu. Běžná představa jakéhosi „znásilnění“ osobnosti germanizací je spíše spjata s osudem lidických dětí určených k okamžitému poněmčení. Už ze samotných dokumentů však vyplývá, že proces měl probíhat cestou různých asimilačních pobídek k dobrovolné změně národnosti. „Zvláštní zacházení“ s osobami nepřátelsky orientovanými tvořilo samozřejmě jinou kategorií, nicméně jak už je zřejmé z naprosto rozdílných zkušeností českých pamětníků doby, tak navenek neutrální a loajální občané Protektorátu nemuseli nový režim fakticky negativně pocítit – řadě z nich se dokonce žilo lépe než za Československé republiky - všechny však pochopitelně sužovaly zhoršené podmínky válečného hospodářství. V tomto směru bych také rád ocitoval z návrhu příprav změny národnosti v Protektorátu Čechy a Morava, který v prosinci 1940 vypracoval osobní tajemník K. H. Franka SS-Obersturmbannführer Gies a zaslal veliteli bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst) a veliteli bezpečnostní policie v Protektorátu Böhmemu: „… je nutno požadovat, aby se poněmčení dělo bez vnitřního konfliktu, bez zlomení osobnosti. Je proto vyloučen nátlak na změnu národnosti. Přijetí do německého národního společenství musí znamenat vyznamenání, které lze dosáhnout chováním a výkonem. Proto se hlavní plánovací práce mají omezit na to, aby vytvořily možnosti pro změnu národnosti (zejména vnější předpoklady a vnitřní přístupnost lidí) a v dalším je třeba nechat volně působit přirozené síly. Žádné přitahování násilím, pouze výběrové přijímání, výběrová volba. Dalo by se mluvit o ´řízeném přirozeném výběru ´.“
Když K. H. Frank podtrhoval nutnost potírání českého dějinného mýtu, činil to v první řadě ze strategických důvodů, přičemž – zcela nezávisle na tom – samozřejmě mohlo (ale ne vždy muselo) v mnoha případech jít i o skutečnou objektivizaci dějinného výkladu. Přijmutí zvýhodnění ze strany Čechů by nemuselo probíhat vědomě. Ostatně poněkud přehlížené dějiny Česko-Slovenska, tedy druhé republiky (protižidovsky zaměřená opatření ještě před zřízením Protektorátu), a zejména pak té Benešovy republiky třetí, jasně ukazují, že by tedy paušálně řečeno český národ tehdy musel rezignovat na humanitu a lidskost. Nemluvě o tom, že ve všeobecném mínění se dodnes nad periodou druhé a třetí republiky nepociťuje stud – třetí republiku chápe jako „ostudu“ pouze malá část Čechů.
V mé reakci na některá tvrzení na Britských listech – která se, jak se zajisté shodneme, ukázala jako fakticky naprosto neobstávající a překrucující – jsem nepřecházel k morálnímu hodnocení úvah Heydricha a Franka. Objektivní zhodnocení by se totiž v žádném případě nemělo podřizovat morálním či pseudomorálním posudkům pozorovatele (pseudomorálním v případě některých příspěvků zveřejněných na Britských listech). Extrémním příkladem pseudomorální kritiky nacionálního socialismu v tomto kontextu je dílo Václava Krále „Chtěli nás vyhubit“ z roku 1961, která je od začátku až do konce koncipována tak, že z ní čtenář pochopí morální oprávněnost a nevyhnutnost vyhánění německého obyvatelstva po 2. světové válce a semknutost k bratrskému Sovětskému svazu. Autor Král také „nevytrhává z kontextu“ holocaust Židů, zaměňuje působivě české oběti s židovskými, v předmluvě hovoří dokonce o plánované likvidaci slovenského národa (což v publikovaných dokumentech ani náznakem nedokazuje a naopak vyvrací), a to vše, aby zkomponoval působivé zdánlivě morálně očišťující štvavé dílo. Dnes se s takovouto komunistickou propagandou nesetkáme, nicméně taktika je podobná.
Problematika řešení národnostní otázky v českomoravském prostoru po případném vítězství Říše se dá stavět do kontextu s holocaustem Židů stejně tak málo jako problematika zacházení nacionálně socialistického režimu se svými odpůrci německé národnosti.
