Předcházející: 1. díl - 2. díl
Téměř všeobecně je rozšířeno přesvědčení, že husitské války se staly rozhodujícím mezníkem v našich národních dějinách. Poněvadž křižácká vojska se skládala povětšině z Němců, vzala brzy náboženská válka na sebe povahu války národní a skončila prý vyhnáním Němců z Čech a tak odčiněním toho, co způsobili poslední Přemyslovci městskou kolonizací německou. Města se počeštila. A poněvadž se po skoro celé příští století Němci vyhýbali Čechám jako zemi kacířské, český ráz země se utvrdil a Češi vyhráli svou existenci národní tak dokonale, že ani pohroma pobělohorská nemohla její základnou otřásti.Tak zní populární výklad. Kdyby věci byly tak jednoduché, jak tomu chce tento názor, pak bychom měli vlastně v husitských válkách hlavní příčinu, proč nedošlo ke konečné synthesi. Skutečnost je ovšem zase docela jiná. Husitství se nedá ztotožňovati s protiněmeckým odbojem, jak tomu chtěl romantismus národní doby Palackého. U kolébky husitství stojí jak odboj krále Václava IV. proti papeži a mnohaletá klatba papežská, která pro Václava IV. visela nad královstvím českým, tak němečtí kazatelé, kteří připravovali půdu pro Husa, a konečně pak velká role německého valdenství, které už před sto lety se uplatňovalo v jižních Čechách a v době předhusitské se tam dosud skrývalo a bylo podporováno početnými přívrženci valdenství v Rakousku. Tábor je v podstatě valdenský. Husité proto nerozlišovali mezi Čech a Němec, nýbrž mezi Čech a Říman. Římanem byl každý stoupenec papeže a pravověrného katolictví, a to bez rozdílu, jakou řečí mluvil. Němečtí přívrženci kalicha byli právě tak vítáni jako přívrženci čeští. Poněvadž ovšem Čechů byla většina a Němci ve městech se cítili svým vyšším sociálním postavením spíše přitahováni k římanství, bojujícímu proti vzpouře dolních vrstev, cítili husité svůj boj velmi často jako boj Čechů proti Němcům, zvlášť když křižácká vojska bývala většinou německá. Ale to nebyl pocit převládající. V každém okamžiku mělo označení Říman a ne Němec význam rozhodující.
Přirozený vzrůst českého živlu ve městech a jeho pozvolný, ale jistý přechod od vojáckého zaměstnání k dříve opovrhovanému umění řemeslnému způsoboval, že češství jako osmosa stoupalo stále výše a výše v sociální nádobě. A k jeho konečné převaze nebylo třeba žádné revoluce. Pekař správně říká: „Čteme častěji, že zásluhou revoluce je, že nám počeštila česká města. Pravím proti tomu, že nebýti revoluce, byla by se počeštila, pokud ležela v českém okolí, zcela jistě cestou pokojnou a přitom zachovala větší měrou svou hospodářskou potenci. Ano, troufám si tvrditi, že by se byla počeštila i města moravská: v nich příklady revolučního počešťování českých měst musely zvýšiti opatrnost v přijímání nových sousedů české krve a moc panovničí sotva byla nadále ochotna nadiktováním polovice českých konšelů, jako se to dálo v Čechách v době Václava IV. , přispěti k vítězství českého živlu.“ Možno si proto docela dobře představiti, jak se Čechy počešťují, i kdyby nebylo válek husitských a kdyby se Češi s německou vrstvou měřili jen v soutěžení mírovém. Přitom je možno dělat dalekosáhlé kombinace o vlivu Čech, revolucí hospodářsky nepodlomených, na ostatní země, neboť za Karla IV. byly Čechy nejbohatší a nejmocnější zemí ve střední Evropě. Probírejme se dějinami kteréhokoliv města českého a přirozeně i německého v Čechách: stereotypně u každého čteme, jak jeho velký vývoj byl náhle skosen v dobách husitských a jak jen velmi těžko se zotavovalo. Kdyby se dal znázornit tento vývoj diagramem konjunkturním, byla by to od založení křivka rychle stoupající a pak náhlý zlom a pád do propasti za válek husitských, potom vzestup pozvolný, který se znamenitě urychlí ve století šestnáctém, aby opět prudce kles až na dno za války třicetileté.
Vyhnání Němců za husitských válek, pokud k němu došlo – W. Wostry mluví o častém mimikry Němců v českých městech, které vlastně urychlovalo míšení – nebylo přirozeně žádným řešením národním. Městské království české na čas kleslo na úroveň zemědělskou. Města se vylidnila a měšťané se museli věnovat spíše zemědělství než svému řemeslu. Scházel hlavní nerv řemeslné práce, kupecký odběratel. Tím býval Němec, který měl spojení s Německem, a ten byl tedy pryč. Čechům samým bylo těžko navázat s cizinou spojení. Byli ostatně v ní bojkotováni jako kacíři. Obchod německo-polský a německo-uherský se od té doby Čechám vyhýbá. A třebaže se brzy do měst nahrnuli noví čeští řemeslníci, na všechny řemeslné práce nestačili. Pavel Žídek z doby Jiřího Poděbradského doznává otevřeně: „Čechové sú hlaupí na mnohá řemesla, zvláště co se tne hor k rudám a hutěm a ke kovům striebrným, zlatým, měděným, mosazným i cínovým. .. Čechové sami bez Němcuóv se nehodí.“ (J. Klik: Národnostní poměry v Čechách od válek husitských do bitvy bělohorské.) Králové a páni i města si museli brzy volat znovu Němce, aby se z hospodářské krise opět dostali a mohli soutěžit s německými městy za hranicemi, která zatím této krise českého království a jeho hospodářství využila ke svému povznesení. Tehdy je ještě celá střední Evropa ve znamení vzestupu. Jen Čechy, vklíněné mezi prosperující města německé hansy a mezi města renesanční Italie, kvasící životem a prací, samovolně se z této prosperity na čas vyřadily.
Česká města se stala nádobou, která byla naplněna sotva ze třetiny své kapacity. A tu došlo ke zjevu, který je stejně paradoxní jako pro nás nesmírně poučný. Právě to hnutí, které podle našich národních romantiků nás zachránilo před poněmčením, otevírá tomuto němectví brány zeširoka. Husitské Čechy uvítají luterství jako svého duchovního příbuzného a také Němci se začínají dívat na Čechy ne už jako na kacíře, nýbrž jako na bratry ve víře. Wolfram von Wolmar k tomu ve své bohatě dokumentované knize „Praha a Říše“ poznamenává: „Je něco podivného, nikdy nevysvětlitelného v této zemi, v Čechách. Jistě by pro staré národní předsudky spíše přijali reformní snahy z Řecka nebo z Persie, než ze sousední země od Němců … A přece našlo luterství rychlé přijetí i mezi českým obyvatelstvem. Snad padla původní národní předpojatost účinkem četných písemných a ústních, veskrze příznivých prohlášení Lutherových o Husovi a husitismu, a časem se dokonce změnila v nadšení pro Luthera.“ Nastává velký příliv Němců do Čech. Městské nádoby se opět naplňují. Také selská kolonisace se zvětšuje. Mezi přílivem a odlivem možno položit rovnítko. Je jistě příznačné, že jako reakce na to za osmdesát až sto let se znovu tiskne Dalimil a národní alarm, který zdvihá na příklad Pavel Stránský v roce 1619, má pathos podobný národnímu alarmu z roku 1309: „V horách a podlesích při mezích vlasti naší vůkol a vůkol podél i na šíř národ náš pomalu jest vypíchán a vyležen, jazyk náš naprosto vybit a vytlačen, rodové starožitní právě a vlastně čeští v těch místech se zněmčily …“ (Pekař: Bílá hora.)
Je tedy vidět, že považovat husitství za hlavní příčinu, proč nedošlo k dokonalé synthesi, je velmi ukvapené a nedomyšlené. Husitství přineslo k této synthesi právě ten prvek nedůležitější: společenství zájmů (víry), jež v šestnáctém století poutalo oba národy a jež jim sjednalo základ k přátelskému vyrovnávání a splývání.
Vyskytlo se mínění, že humanismus šestnáctého století byl do jisté míry příznivý pro uchování naší řeči v tom, že vrátiv vzdělance latině, zamezoval tak jejich poněmčení. Díváme-li se na tento zjev s hlediska synthese dvou řečí, je opravdu nutno se ptát, zda humanismus nezabránil vytvoření nové řeči ze řeči české a německé po způsobu řeči anglické, a to hlavně tím, že ponechal jak vzdělancům německým, tak vzdělancům českým v království utéci se k třetímu prostředku vyjadřovacímu – k latině. To muselo přirozeně tempo jazykového přizpůsobení zpomalovat.
Ale latina zpomalila vzájemné přizpůsobování jazykové, o to humanismus latinský zase přispěl k snášenlivosti obou národů. Měl podobný význam jako luterství: odstraňoval národnostní překážky. Co luterství vykonávalo v lidu, to humanismus prováděl mezi inteligencí. Humanismus byl světovým názorem kosmopolitickým. „Ve svém až nekritickém zanícení pro jazyk i vzdělanost antických národů dívají se humanisté, prodchnutí zcela kosmopolitickým světovým názorem, příliš spatra na jazyk i literaturu nových evropských národů a v povýšenosti nad barbary mají pro domácí řeč toliko pohrdání a útrpný úsměv. U nejvzdělanějších vrstev nastává tím odklon od myšlenek nacionálních, místo nichž jsou posouvány v popředí všelidské ideály mravní i umělecké.“ (J. Klik). Typickým příkladem takového kosmopolitického humanisty u nás je Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který přikládal národnímu tak málo významu, že se považoval jednou za Čecha, po druhé za Němce.
Vcelku možno však říci, že latina humanistická měla na proces případné synthese jazykové právě tak nepatrný vliv, jako normanské kněžstvo mluvící latinsky nemohlo zadržet konečnou synthesu obou řečí v nové řeči anglické.
Je to nakonec katolictví, které si přičítá za zásluhu, že národ český „se neponěmčil“. Ukazuje na to, jak se následkem přátelského postoje husitství k německé reformaci země rychle plnily Němci a jak se Češi kvapem poněmčovali. Kdyby Bílou horu vyhráli luteráni, říkají, byly by Čechy spojeny se severoněmeckým luterstvím, a poněvadž společná víra otupovala národní ostražitost, byly by dřív nebo později podlehly němectví; Habsburkové byli národně vlažní a katolictví jezuitské bylo cítěním románské a na germanisaci zájmu nemělo.
To je argument právě tak vratký jako argument, že nás po kolonisaci středověké zachránilo od germanisace husitství. Válkou mezi římanstvím a luterstvím byly naše země zničeny tak, že v Čechách samých z dřívějších dvou milionů obyvatel zůstal jen milion. Úbytek milionu obyvatel, převážně jistě českých a a duchovně nejsmělejších (Komenský, Stránský aj.) k utužení českého živlu nijak nepřispěl.
Po válce třicetileté žila naše města podobně jako po válce husitské v lethargickém spánku, který byl o to hlubší nežli v době pohusitské, že tehdy vůbec mizí ze střední Evropy bývalá hospodářská prosperita. Příčinou toho jest to, že se zájem hospodářský přesunul do zámoří, ležících při oceáně Atlantickém. Ta tam byla slavná doba hansy a slavná doba měst při Středozemním moři a na italském poloostrově! Dříve kvetoucí města byla pohlcena venkovem a velkostatkem. Kohoutek životního plamene městského byl ve střední Evropě přitažen na stupeň nejnižší. A pokud u nás v Čechách vyvolávaly válečné úkoly protiturecké nové oživování řemeslné práce městské, děje se tak za přílivu živlu německého. Jen Praha žije poživačným a intensivním životem šlechty a také venkovská sídla šlechtická, přejímající do značné míry hospodářské úkoly měst, se naplňují novou energií životní. Ale tato šlechta mluví více francouzsky a španělsky než německy a česky.
(z knihy „Český mythus - Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943)
POKRAČOVÁNÍ 13. 2. 2010
