1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl
Kuratorium v letech 1942-1943 z pohledu české historiografie
Doposud jsme se věnovali převážně čistě vnějšímu chronologickému popisu činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže od přípravného období vzniku organizace až po vyvrcholení Dnů mládeže v září roku 1943. Jako hlavní zdroj informací, které se týkaly zejména celé řady veřejných, politických, sportovních a kulturních akcí probíhajících z popudu či pod hlavičkou Kuratoria, přitom posloužil v prvé řadě jak tehdejší oficiální tisk, tak i vlastní periodika této organizace. Zákonitě vzniká tedy potřeba posoudit „dějiny Kuratoria“ jednak z neveřejných interních zdrojů (tomu bylo v předcházejících dílech z části již také dán prostor), jednak i z nezávislých zdrojů a pohlédnout i do zákulisí organizace, které široké veřejnosti tehdy pochopitelně nebylo přístupné. Samozřejmě už i v rámci citování tehdejšího tisku, který o Kuratoriu a jeho aktivitách informoval, tu a tam neunikne nepřehlédnutelná snaha o jisté paušální zidealizování jednomyslného přístupu „české mládeže“, která se různých akcí Kuratoria zúčastnila nebo byla povinna zúčastnit se, k tomu, co funkcionáři organizace přednášeli při příležitosti různých „mohutných manifestací české mládeže“ ve svých projevech. A také lze i z dobového tisku vycítit, že řada sportovních a kulturních podniků Kuratoria získala svůj politický rámec až teprve právě díky několika těmto politickým projevům Emanuela Moravce a Františka Teunera. Samotný dobový tisk nám nemůže poskytnout objektivní obrázek o tom, jak ve skutečnosti vypadalo smýšlení řadových jednotlivců a do jaké míry vykazovala konkrétní činnost místních neústředních skupin organizace převážnou apolitičnost. Stejně tak se jeví jako problematické objektivně hodnotit úspěšnost činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže a echo, jaké tato organizace měla na českou mládež.Nezbývá tedy, než tedy porovnat a doplnit historie aktivit Kuratoria i z jiných, v ideálním případě nezávislých zdrojů. Bohužel k dispozici máme možnost pouze se omezit na práce několika českých historiků a historiografů, neboť za hranicemi naší země prakticky neexistuje motiv a zájem se tímto materiálem hlouběji zabývat. Tedy i zahraniční zájemci o problematiku se více méně musí spoléhat na to, jak tématiku zpracuje domácí česká historiografie. Způsob, jakým se řada českých historiků s tématikou vypořádává, má bohužel stále ještě daleko od objektivního a nezaujatého pohledu.
Komunistický výklad dějepisu a let 1939-1945 existenci Kuratoria naprosto ignoroval a jedinou prací, která se za celé období 50 let po skončení Druhé světové války o Kuratoriu „obsáhleji“ (totiž na 14 stránkách) zmiňovala, byla kniha Miloslava Moulise s příznačným názvem „Mládež proti okupantům“ z roku 1966. Komunistickým dějepiscům se z pochopitelných důvodů "nehodila do krámu" skutečnost, že říšskoněmecké úřady měly intenzivní snahy vychovávat nové generace českého národa a vybudovat v Protektorátě obdobnou českou organizaci, jakou v Německu představovala Hitlerova mládež - a postavit českou mládež tímto de facto na stejnou úroveň jako mládež německou. Důvodů k přehlížení činnosti Kuratoria měla komunistická historiografie více než dost: ať už sugerování představy, že „fašistickým okupantům“ sloužila pouze hrstka českých kolaborantů a naproti tomu utlačovaný český národ, který měl být později určen k (fyzické) likvidaci, byl ve své naprosté většině uvědoměle zapojen do aktivní či pasivní rezistence; nebo výklad „nacistické ideologie“, který se soustředil v prvé řadě na pangermanismus a který nechtěl vidět dosti podstatné slovíčko „socialismus“, vyskytující se v se už v samotném názvu tohoto ideologického směru.
Svérázné Moulisovo pojetí pohledu na období Protektorátu demonstruje též pasáž v úvodu knihy: „I když nacistická represe krutě postihovala celý český národ, byly v intenzitě teroru přece jen určité rozdíly. A mezi těmi, kdo měli být především zneškodněni, byli mladí lidé. Byli to čeští studenti, kteří se v listopadu 1939 stali objektem prvního velkého brutálního vraždění; omezování českého školství, kultury a vědy – to byly formy boje vedené především proti mládeži. Fašismus jí vzal na dlouhých šest let jakoukoli možnost nabýt vyššího vzdělání, seznámit se s kulturním i vědeckým vývojem světa; cizinu poznala pouze prostřednictvím transportů vězňů a povoláním na nucené práce. Mladé vědecké a umělecké talenty se nemohly rozvinout, veškerý sportovní a společenský život mládeže byl omezen.“ [181] Na jiném místě Moulis opět zcela nepravdivě a ve smyslu komunistické ideologie tvrdí, že po roce 1939 v Protektorátě “nastal nebývalý sociální útlak a vykořisťování pracujících“. [182] Mnohé o Moulisově zaujatosti vypovídá také podaný zidealizovaný paušalizující obraz, který podával o české mládeži:„Veškeré snahy o ideologické ovlivnění českého lidu v letech 1939-1945 skončily však pro nacisty fiaskem, stejně jako jejich pokusy o získání české mládeže, ačkoli v tomto směru vyvíjeli největší aktivitu. Důvodů, proč tomu tak bylo, je několik. Prvním a hlavním byla zásadní a nesmiřitelná nenávist české mládeže k okupantům a fašismu vůbec. V jejím odporu hrály nemalou úlohu i důvody vyplývající přímo z mentality mladého člověka. Mladí lidé svým založením nenávidí jakoukoli faleš a obojetnost, předstírání či rozpor mezi slovy a skutky. Mladí lidé mají rovnou páteř a vyhraněný smysl pro pravdu a spravedlnost. Proto nebyli mezi mladými lidmi kolaboranti a oportunisté, chytráci a alibisté. Takřka všechna česká mládež zůstala v době nacistické okupace charakterově i morálně čistá. Přes svou nezkušenost dovedli mladí lidé dobře rozpoznat, kam směřují akce Kuratoria, i když se skrývaly pod nejrůznějšími rouškami a hesly. Ani jediná akce Kuratoria neměla úspěch, žádná, sebeobratněji maskovaná a lákavá hesla mladé lidi „nechytla“. To se týkalo jak tiskové propagandy, tak projevů, oslav a uniforem.“ [183] Na druhé straně líčí Moulis kuratoristy ve své “galerii zrádců” jako malou “hrstku” zrádců, odrodilců, kriminálních typů, kariéristů či morálně narušených jedinců, jmenuje pak několik málo osob, načež dodává: “Tím vlastně končí seznam lidí, které se nacistům podařilo získat do vedení Kuratoria. V Kuratoriu pracovala ještě řada dalších kariéristů a kolaborantů, ale ti si většinou ponechávali otevřená zadní vrátka, kdyby to s nacisty špatně dopadlo.“ [184]
Polistopadový převrat výrazné změny ve zpracování dějin Protektorátu zpočátku nepřinesl. Výklad dějin Protektorátu byl upraven pouze do té míry, že byl náhle zvýznamněn a „rehabilitován“ tzv. československý odboj na západě, že londýnskou emigrací zorganizovaný a provedený atentát na Reinharda Heydricha byl náhle líčen v pozitivním světle. Nebyla však stejně jako dříve pociťována potřeba korigovat některé nacionalisticky podmíněné mýty v souvislosti s protektorátními dějinami. Na rozdíl od problematiky sudetoněmecko-českých vztahů a historie není zaujatá část české historiografie, co se týče výkladu protektorátního období, vystavena jakémusi konkurujícímu porovnání „zvenčí“. Situace je zkomplikována tím, že jakékoliv snahy o korekci některých nacionalisticky podmíněných mýtů dějin Protektorátu mohou být publikem chápány jako navenek neakceptovatelné obhajování či bagatelizování nacionálního socialismu (a do této roviny je tato kritika obhájci některých mýtů skutečně i stavěna).
Nepřekvapuje tedy, že v duchu zmíněné Moulisovy knihy pokračují po roce 1989 další autoři pouze s tím rozdílem, že výklad byl oproštěn od komunistické ideologie – pokud jde o Kuratorium, tak v tomto směru lze zmínit Tomáše Pasáka („Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945“ z roku 1999), Jana Gebharta a Jana Kuklíka („Dramatické i všední dny protektorátu“ z roku 1996) či z těch novějších Michaela Borovičku („Kolaboranti 1939-1945“ z roku 2007). Zejména osnovy prvních tří jmenovaných prací se od sebe navzájem v podstatě liší jen v detailech, jsou uváděny stejné citáty a dokonce přepisovány celé věty. Nelze přehlédnout, že Tomáš Pasák opsal svou krátkou kapitolu týkající se Kuratoria v podstatě od komunistického historika Moulise, pouze s malými obměnami a doplňky (pro zajímavost: Pasákova práce má celkem 486 stran, autor Kuratoriu věnuje pouze 7 stran). A citáty uváděné v knihách Miloslava Moulise a Tomáše Pasáka jsou opět velmi často přebírány dalšími autory, kteří se problematice Kuratoria věnují.Existují však i novější práce Jana Špringla („Protektorátní vzor mladého člověka“) a Leoše Nikrmajera („Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945“), které ve srovnání s první skupinou autorů nejsou v takové velké míře zatíženy zbytečnými ideologicky a subjektivně zabarvenými pasážemi a tomu sloužícím slovníkem. Posledně jmenovaní autoři v tomto směru vykonali pionýrskou práci, protože je to poprvé, co se čeští historikové snaží uvádět více faktů o konkrétní podobě činnosti Kuratoria a na úkor subjektivního a nacionalisticky idealizujícího hodnocení, které však i tito autoři zcela neodkládají. Například v práci Leoše Nikrmajera se vůbec poprvé dozvídáme fakta a čísla o rozsahu a průběhu Dnu mládeže 1943 a o jeho úspěšném provedení či podrobněji o letních zotavovacích akcích Kuratoria. Samozřejmě ale i zde se setkáme s - v historiografii tohoto zaměření zřejmě neodmyslitelnými - typicky zabarvenými obraty typu „kolaborantský chomout“ či s uváděním citátu kuratoristů slovy typu „neopomněl vystoupit“ apod. Nevýhodou posledních dvou jmenovaných prací je jejich relativně nízká publicita (obě vyšly v historických časopisech, např. práce L. Nikrmajera vyšla v časopisu Jihočeského muzea s nákladem 300 výtisků).
Učiňme tedy chronologickou rekapitulaci let 1942-1943 v Kuratoriu pomocí shora uvedených prací, přičemž jde zároveň o doplnění toho, co již bylo uvedeno v dosavadních kapitolách.
Myšlenka zřídit Kuratorium se zrodila v Berlíně. V roce 1941 se podařilo získat pro tuto práci asi pět „českých zrádců“ (Moulis). Scházeli se v Praze ve vilách továrníků Janatky, Čermáka a Brabce, kde četli Hitlerovy spisy, knihy Alfreda Rosenberga a studovali organizační řád Hitlerjugend. Schůzky se konaly s vědomím E. Moravce. [185] Kolem Fr. Teunera se vytvořil kroužek budoucích organizátorů Kuratoria, k němuž náleželi M. Pechová, V. Krigar, K. Mihalíček, J. Svoboda, J. Málek, K. Žalud a jiní. [186] Vlastní přípravné práce k založení Kuratoria probíhaly až na jaře 1942. Podle dokumentů, jež se zachovaly, bylo od samého začátku zakladatelům Kuratoria zřejmé, že se při své práci setkají s nepřátelstvím a odporem části české veřejnosti. Dva dny po atentátu na Reinharda Heydricha bylo vydáno vládní nařízení, které usměrňovalo “povinnou službu mládeže”. Tomáš Pasák uvádí, že “pro mladistvé, kteří se odmítali podřídit Moravcovým instrukcím, byly stanoveny tresty a sankce.” Začátkem léta 1942 si Emanuel Moravec povolal Františka Teunera a oznámil mu, že má začít s organizováním Kuratoria pro výchovu mládeže. Toto rozhodnutí se mělo dle T. Pasáka opírat o Himmlerův výnos, podle něhož měly být ve všech Němci obsazených státech zakládány organizace obdobného druhu. [187] (Moulis ve stejném smyslu nepravdivě uvádí, že mělo jít vesměs o “germanizující” organizace i v zemích, kde o germanizaci nemohla být vůbec žádná řeč.) . [188] Z toho důvodu byla vlastní činnost Kuratoria zahájena 17. června 1942. Pracovali v něm jako poradci i příslušníci Hitlerovy mládeže. Prvním z nich byl Welles a po něm nastoupil Dressler. Dozor nad celou organizací měl dle T. Pasáka SS-standartenführer Fischer a velitelem německých poradců byl E. Schaschek. [189] Moulis ve své knize uvádí, že na návrhu, jak provádět nábor mladých lidí do Kuratoria, měl pracovat především Teuner. Připravil Moravcovi podrobný elaborát, v němž mj. navrhl, aby se přihlášky třídily do kategorie dobrých, lepších a nejlepších, případně i těch, které nepřicházely v úvahu. Tím prý by se také dalším eliminačním procesem vybral určitý počet lidí, kteří by byli podrobeni ještě zkoumání. [190] Vedení instituce bylo rozděleno na skupiny organizační (E. Šimánek, V. Krigar), tělovýchovnou (Horký), duchovní výchovy (Zd. Vaněk, J. Pipota), sociálněvýchovnou (M. Potužník, K. Žalud) a konečně dívčí referát spravovala L. Valášková.
Tomáš Pasák správně uvádí, že smyslem Kuratoria pro výchovu mládeže bylo vychovávat loajální příslušníky Protektorátu Čechy a Morava a stoupence Velkoněmecké říše. Také udává, že činnost Kuratoria měla svůj germanizační podtext, což Pasák dokumentuje slovy, které 25. Září 1943 v rozhovoru se zmíněným SS-Obersturmbannführerem Fischerem měl pronést František Teuner: “Budou-li chtít po vyhrané válce Němci český národ skutečně germanizovati, nemůže být z české strany proti tomu nic podniknuto… Dnešní práce Kuratoria by pak jen německá opatření patřičně ulehčila.” (Tomáš Pasák uvádí Teunerova slova ve formě doslovného citátu, který se však takto přímo nedochoval. Existuje pouze písemná zpráva Fischera z 25. září 1943, která rozebírá obsah rozhovoru mezi Fischerem a dr. Teunerem. Pro srovnání uveďme, co se ve Fischerově zprávě doslova uvádí: „Následoval pak delší rozhovor o linii Kuratoria pro výchovu mládeže. Vyskytla se otázka, zda je Kuratorium instrumentem germanizace nebo se spíše jedná o pokus vychovat český národ k říšské myšlence a nechat jej pak jako plnohodnotného člena Říše pak spolupracovat v rámci Říše. Teuner k tomu vyjádřil svůj názor v té formě, že dnešní práce Kuratoria nechává otevřené obě možnosti a řekl, že dnes nemá význam o tom na české straně diskutovat. Neboť když budou Němci po vyhrané válce skutečně český národ chtít germanizovat, nemůže být proti tomu z české strany prakticky nic uděláno. Dnešní práce Kuratoria by pak už jen odpovídajícím způsobem usnadnila německá opatření. Pokud by ale měla být zvolena druhá cesta, pak je třeba práci Kuratoria ohodnotit stejně tak pozitivně, protože se toto právě přeci pokouší o to, aby vychovala z Čechů především loajální příslušníky Říše.“) [191]Pasák se podobně jako Moulis zmiňuje v této souvislosti o tzv. Gladrowově plánu, vypracovaném na základě Himmlerových směrnic v roce 1944. V tomto plánu oberbannführer HJ Walter Gladrow píše: „Chceme-li dodržet věrnost odkazu R. Heydricha a splnit příkaz daný nám říšským vedoucím, musíme nyní, po organizačním podchycení české mládeže, důsledně provádět říšskou politiku, abychom konečně mohli rozeznat bílé ovce od černých a podle toho se zařídit.“ Smysl plánu měl spočívat v rozdělení české mládeže do šesti kategorií. Nepřevychovatelná kategorie české mládeže měla být „předána policejní justici“. [192]
Gladrow dále uváděl: „Promluvili jsme si o tom s obersturmbannführerem Fischerem, který prohlásil, že zajistí všechny finanční prostředky, které má protektorátní správa k tomuto účelu. Provedení tohoto plánu vyžaduje 3-10 let. Po této době může být alespoň dnes nejmladší generace, která ještě nebyla školena bývalou érou, převedena formálně k německé národnosti… Já osobně vidím v tomto plánu jedinou možnost poněmčení Čech a Moravy.“ [193]
První období Kuratoria pro výchovu mládeže, které trvalo do konce roku 1942, bylo označeno za studijní a přípravné. Byly organizovány tzv. vůdcovské školy. Moulis (a po něm ve své knize podobně Borovička) uvádí „reprezentativní“ příklad úrovně účastníků táborů Kuratoria. V říjnu 1942 se konalo v Ostravě jednání pověřence J. Zelníčka s mladými lidmi, kteří se přihlásili ke spolupráci. Je citována výpověď J. Nogola, který absolvoval výcvikový tábor pro funkcionáře Kuratoria: „ … sportovní akce Kuratoria jsou všude vysmívány. V táboře vypadali čeští instruktoři Pipota, Živný, Mühldorf velmi uboze, neměli žádné vystupování. Hlavní část tábora byla průměrná. Mnozí dokonce blbci. Jak se asi lidé pro tábor vyhledávali, když do druhého tábora přišel kasař z borské trestnice, do třetího choromyslný a hrbáč. V druhém táboře byli: 1. ti, kdo se chtějí stát úředníky, 2. zvědavci, 3. ti, co byli povoláni proti své vůli.“ Jednou z prvních akcí Kuratoria byl výcvikový tábor pro budoucí funkcionáře, který za účasti 45 mužů probíhal od 11. do 18. července 1942. Moulis uvádí, že mezi budoucími vedoucími mládeže nebyli žádní dělníci. Podle povolání bylo 27 úředníků, 4 učitelé, 5 novinářů, 4 studenti a 4 jiného povolání.
Druhou akcí byla „cesta Říší“ v září 1942, kterou podnikla skupina vybraných nejspolehlivějších funkcionářů. Moulis píše: „Avšak už po návratu se ukázalo, že ve vedení Kuratoria jsou dvě zuřivě se nenávidějící skupiny. Obě se ovšem předháněly v tom, jak co nejvýše sloužit okupantům. První skupinu tvořili „umírnění“ – teunerovci, kteří hlásali, že místo českého národa je jedině po boku hitlerovského Německa, že žádný jiný systém nám nemůže dát lepší vyžití než německý nacionální socialismus. Druhá skupina, „radikální“ – soustředěná kolem Pipoty, hlásala, že neexistuje český národ, že Češi jsou vlastně Němci hovořící slovanským jazykem; nosíme prý v sobě „říšský dějinný odkaz“ a za součást německého národa bychom se prý považovali za každých okolností, i kdyby v Německu byl jiný režim než hitlerovský.“ V září 1942 také zavítala také česká delegace včele s Františkem Teunerem na Evropský kongres mládeže ve Vídni.V podkapitole „Galerie zrádců“ pak Moulis vyjmenovává a charakterizuje několik funkcionářů Kuratoria. Ponechejme pasáž v původním znění:
„O titul vůdce usiloval hlavně Teuner. Původně chtěl být buď světoznámým lékařem, tím se nikdy nestal, nebo věhlasným politikem. Šedou eminencí v Kuratoriu byl jakýsi Eduard Chalupa. Byl to již starší člověk, který za císaře pána bojoval v rakouské armádě. Třetím výtečníkem byl dr. Viktorin, pomatený básník a okultista, který před soudem po roce 1945 předstíral šílenství. Za okupace rád prohlašoval, že za své největší poslání pokládá šíření nacistické ideologie. Vůdčím „ideologem“ Kuratoria byl zrádce Pipota, zběhlý kněz, který propagoval ideu, že celý český národ by se měl dobrovolně přihlásit za Němce. Skončil tak, jak žil – padl v květnu 1945, když bojoval jako esesman proti vlastnímu národu. Velmi nebezpečným agentem byl i Jan Svoboda, který se před odbojovými pracovníky vydával za pokrokového člověka, „pomáhal“ zakládat ilegální skupiny, a pak je udával gestapu. Jen z patnáctičlenné odbojové skupiny mládeže B. Logaje, kterou Svoboda zradil, se nevrátilo 13 mladých lidí. K vyloženě kriminálním typům patřil K. Janovský, vyloučený z fašistické organizace za podvody, P. Hovůrka, který v roce 1943 přijal německou státní příslušnost a vstoupil do SS, a Zdenko Vaněk, agent-provokatér, který již před válkou pracoval pro německou špionážní ústřednu. (…) Čeští předáci Kuratoria byli samozřejmě jen poslušnými loutkami v rukou okupantů. (…) Kuratorium bylo přímo řízeno německou policií, tzv. sicherheitsdienstem, osobně důstojníkem SS dr. Königem. Bez jejich vědomí se nesmělo v Kuratoriu nic konat.“
Miloslav Moulis (a po něm např. i Tomáš Pasák) ilustruje vztahy uvnitř Kuatoria dopisem dr. Teunera z 29. listopadu 1942 adresovaném Emanuelu Moravcovi. Teuner v něm líčí své názory na funkcionáře Kuratoria J. Pipotu (dle Tomáše Pasáka spolupracovníka Sicherheitsdienstu): „Pipota, tento bezcharakterní intrikán a rušitel pracovního míru a kamarádství mezi českými spolupracovníky, a co je nejhoršího, i ničitel důvěry pánů německých poradců ke mně, řádí v Kuratoriu beztrestně dál a zločinně navádí ke křivému svědectví a obviňování jednoho ze spolupracovníků Kuratoria z výroků Říši nepřátelských. Vy sám dobře víte, kdo to je Pipota …“. [194]
Následující řádky jsou opět doslovným přepisem z Moulisovy knihy. Autor zde vykrsluje interní vztahy uvnitř Kuratoria:“Sám Teuner však musel vědět, že s Pipotou nemůže pohnout, poněvadž byl jedním z mužů sicherheitsdienstu. Kromě těchto agentů měli nacisté ve vedení Kuratoria řadu „poradců“. V záznamu z porady u státního sekretáře K. H. Franka se hovoří o tom, že i němečtí poradci v Kuratoriu selhali. Jsou prý příliš mladí a mají příliš málo vážného poměru k práci. Jeden jezdí celý den po honech, jiný zapředl v Kuratoriu ostudné milostné pletky, jiní vůbec do úřadu nedocházejí.
V jednom důvěrném záznamu o činnosti Kuratoria, určeném ministru Moravcovi, se říká, že „páni poradci ve skutečnosti poradci nejsou, neboť od nich nejsou slyšet žádné rady, s výjimkou Gladrowa“. Budovat inspekci poradci českému vedení Kuratoria výslovně zakázali. Generálního referenta Teunera Němci úplně ignorovali. Vedle tohoto bojkotu se na druhé straně o Teunera horlivě starali, aby nemohl bez jejich souhlasu učinit žádné rozhodnutí. Páni poradci prý také, píše se dále v dokumentu, veškerou iniciativní činnost zaměstnanců Kuratoria buď výslovně zakázali, nebo zabrzdili tím, že veškeré iniciativní návrhy nechali nevyřízené. (…)
Sicherheitsdienst nepřetržitě zkoumal spolehlivost členů vedení Kuratoria. Její agent, zmíněný Jan Svoboda, z příkazu německé bezpečnostní policie sledoval každý pohyb Teunerovy skupiny. Bylo známo, že ctižádostivý Teuner chtěl být vůdcem Kuratoria. Ale nestal se jím. Němci určili Moravce, k němuž měli největší důvěru. Výcvikový tábor ve Slapech měl usmířit oba směry, ale nepodařilo se to.(…)
V archivech se zachovaly ještě další tři dopisy, které mohou dokreslit poměry ve vedení Kuratoria a charakterizovat onu hrstku českých zrádců.
9. prosince 1942 psal Jan Svoboda ministru Moravcovi mj.:
„Nemohu již déle pracovat v Kuratoriu v ovzduší, které zde je a jež se stává den ode dne dusnější. S chutí jsem pracoval s ostatními kamarády až do chvíle, kdy mně začal podrážet nohy p. Pipota svými intrikami… Byl jsem nařčen z nejhroznějších věcí a p. Pipota prohlásil, že jsem neschopný…“
Podobně psal Moravcovi Vaněk:
„… denně se přesvědčuji, že v Kuratoriu bylo zapojeno několik jednotlivců, jimž nejde o věc, ale o osobní prospěch… vzduch v Kuratoriu je každým dnem těžší. Podle posledních známek také není naděje na řešení.“ [195]
Očividnou snahou Miloslava Moulise bylo vytvořit co možná nejhorší obrázek o vedení Kuratoria. Dokonce ve své knize tvrdí, že v rámci vedoucí (“privilegované”) vrstvy Kuratoria docházelo i k homosexuálním přehmatům. Na druhé straně viděl “mravně čistou” mládež, která vedení Kuratoria nebrala vážně:
„Rozpory uvnitř Kuratoria se vyhrotily koncem roku 1942. Byla provedena čistka a propuštěné zaměstnance pracovní úřad nehnal na nejhorší a nejnebezpečnější místa v říši. K tomu je třeba vysvětlit, jaké bylo složení zaměstnanců Kuratoria. Privilegovanou vrstvou byla hrstka fašistů a vlajkařů, z nichž mnozí byli mravně úchylní, takže docházelo k častým mravním skandálům mezi mužskými zaměstnanci. Všichni tito lidé byli udavači, konfidenti gestapa, nejvýš nebezpeční lidé, kteří při sebenepatrnější narážce v shovoru s jinými hrozili gestapem a skutečně gestapáky na české zaměstnance volali.
Kromě nich byli na nižších místech lidé, které nelze označit za vyložené fašisty. Byli to bezpáteřní kariéristé, kteří se přihlásili do zaměstnání v Kuratoriu z osobních zištných důvodů, někdy také aby se vyhnuli nasazení v říši. Třetí skupinu tvořila mládež, která byla prostě pracovním úřadem do Kuratoria nakomandována. Byli to poctiví Češi nenávidějící okupanty. Většina z nich se i při tak nevděčné úloze, jaká jim byla přiřčena, chovala dobře, mnozí zachraňovali, co se dalo, a snažili se v celé činnosti prosazovat jen sportovní a tělovýchovnou stránku. Ideovou výchovu k „říšské myšlence“ sabotovali.“ [196]
V této souvislosti není bez zajímavosti, jak se na věc díval Jan Pipota zpětně, totiž v březnu 1944, kdy napsal článek o formě organizačního vytváření Kuratoria v prvních měsících jeho existence:
“Co vedlo zákonodárce k tomu, že počítal alespoň do začátku se spolky, jež byly většinou už neaktuální záležitostí? Prostě nutnost pevně se organisačně zachytit. Stvořit nebo obnovit nějaký pevný bod, z něhož by bylo možno alespoň s částečným počátečním úspěchem přikročit k práci. Spolky tuto možnost dávaly. Kromě nich nebylo jiné opory. Vím, že mnozí nadšenci, kteří už zřízením Kuratoria viděli českou mládež v organisaci, jež je na téže výši s týmiž rozvětvenými možnostmi jako například Hitlerova mládež (HJ), byli tímto střízlivým postupem trochu rozčarováni. Zapomněli ovšem na to, že ani ta organisačně i duchovně klasicky vybudovaná Hitlerova mládež se tu nevzala najednou. I tu bylo třeba mnoha let vývoje, zkušeností, oprav a nových poznatků. Trvalo ještě téměř čtyři léta po převzetí moci nacionálním socialismem v Říši, než bylo 1. prosince 1936 možno prohlásit organisaci Hitlerovy mládeže za státní, jedinou a výhradní organisaci německé mládeže. Považme dale, že Hitlerova mládež tu byla už dlouhou řadu let před bstátním převratem v roce 1933, že prodělala svůj křest krví a osvědčila se i v dobách boje o moc jako pravidelná formace. Ale přesto bylo třeba vývoje a růstu. I nám je třeba, abychom rostli odzdola, aby zákon něco nařizující byl pouze slovním výrazem našeho npřesvědčení, ne jeho omezením.V případě Kuratoria by bylo ranou naprázdno velet najednou propstě celé mládeži do jednotné organisace, provést jednoměsíční nábor a pak se pokoušet se zachycenou masou něco počít.” [198]
Citovaná slova Jana Pipoty dokazují, že tedy za rok a půl musel projít názorovou změnou. Po změnách ve vedení Kuratoria, které nastily po soustředění na Čeperce, se Františku Teunerovi dostalo volné ruky k realizaci Moravcovy koncepce
Po důkladném přečtení oné výpovědi pamětníka se dovtípíme, že se v ní– narozdíl od tvrzení Moulise, Pasáka aj. – nehovoří o úplném "opaku", nýbrž o tom, že „se v bouři souhlasu občas mísily takové poznámky“. A do jaké míry lze recesi mladých chápat jako politicky uvědomělý protest, je otázkou další.
POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu: 8.3.2010
Fotografie: archiv Vladimíra Kordy, časopisy Pestrý týden, Pražský Ilustrovaný Zpravodaj, Zteč a Správný kluk.
Zvláštní dík autora náleží Vladimíru Kordovi za spolupráci v opatřování fotodokumentace.
.Poznámky:
.
[181] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 5
[182] Tamtéž, str. 42
[183] Tamtéž, str. 152
[184] Tamtéž, str. 142
[185] Tamtéž, str. 139
[186] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 352
[187] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 353
[188] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 140
[189] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 353
[190] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 140
[191] Dopis Fischera K. H. Frankovi z 25.9.1943, NA, f. Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, 110-4/22
[192] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 354
[193] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 141
[194] Tamtéž, str. 141-143 a zároveň Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 356
[195] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 143-144
[196] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 144-145
[197] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 355
[198] Pipota, Jan: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 219-220
[199] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 146-147; Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 356
