Když Napoleon roku 1809 za války s Rakouskem hrozil, že monarchii rozbije a že oddělí její tři koruny od sebe, nevyvolalo to v Čechách žádné hnutí po samostatnosti. Bez ozvěny také zůstalo dřívější zrušení říše německé, které znamenalo, že česká koruna ztrácí důležitý volební hlas v záležitostech středoevropských. U Napoleona se neobjevil jediný z českých šlechticů, aby obnovil stará práva zemí koruny české a vrátil jim jejich samostatnost. Kdyby se byly uskutečnily plány Napoleonovy v roce 1809, byl by osud zemí českých velmi málo šel podle linie státoprávních cílů pozdějších. Čechy by byly jako v roce 1740 připadly buď k Bavorsku nebo Sasku, v nejlepším případě by se staly doménou některého z Napoleonových generálů. O spojení celého českého národa v jednom státě se vůbec nemluvilo, jak říká náš známý historik J. B. Novák ve studii „Napoleon a my“. (Naše doba r. 28.) Naděje, které se místy v Čechách za francouzské revoluce vkládaly do příchodu Francouzů, ukázaly se klamnými a daly plně za pravdu výstrahám a strašákům Vavákovým. Dlouholeté války s Napoleonem vyčerpávaly zemi, jež byla zatěžkávána stále většími břemeny a musela platit stále větší daň krve. Lid viděl v Napoleonovi Antikrista, který přišel na svět, a nikoliv svého osvoboditele. Vláda dovedla tohoto obratu v lidu znamenitě využít. „Je to zvláštní ironie osudu – praví J. B. Novák – když úřední manifesty rakouské a písně válečné z r. 1809 vyzývají Čechy k boji proti utiskovateli národů a přitom apelují na starou českou slávu a budí v něm reminiscence na války husitské. Vládě se skutečně podařilo rozvířiti lidové hnutí k boji proti velikému podmaniteli – bylo to po prvé za habsburské doby, kdy vláda apelovala přímo k masám lidovým a počala ozbrojovati lidové formace. Lid náš po prvé si začal uvědomovati svůj význam a toto sebevědomí ho již neopustilo.“
Podle Vaváka se šíří v lidu a ve městech pověsti, že bratr císařův, arcikníže Karel, se dá prohlásit za krále českého. Do jeho „freikuru“, svobodné legie, hlásí se Češi houfně. Svoboda Evropy se utekla pod naše praporce: vaše vítězství zruší okovy její a vaši němečtí bratři – nyní ještě v nepřátelských řadách – očekávají svého vysvobození – říká se v manifestu arcikníže Karla.
V boji proti Napoleonovi jde národ český bok po boku s národem německým. Praha se v roce 1809 stala střediskem německých protinapoleonských vlastenců, kteří se sem utekli po bitvě u Jeny. Byl tu Gneisenau a přemýšlel tu o plánech na osvobození Německa. Vévoda Wilhelm von Braunschweig v Trautenau a v Náchodě sestavoval nový prapor dobrovolníků. V Praze se po dvě léta ukrýval pán Stein, hledaný Napoleonovým zatykačem, kterého pak z Trojského zámečku rovnou pospíšil v r. 1812 k ruskému carovi a podnítil ho k boji proti Napoleonovi. Skrývali se tu historik Dahlmann a básník Heinrich von Kleist. V jednom domě na Malé Straně předčítal Kleist svoje protinapoleonské drama „Hermannsschlacht“. Byl vlídně přijímám v kruzích šlechtických, tak v dom,ě hraběte Kolovrata. V legii, která se vypravila do Prahy, byli i Čechové. (A. Schmidtmayer: Geschichte der Sudetendeutschen. – Ernstberger: Die deutschen Freikorps 1809 in Böhmen.)
Báseň Kleistova měla u nás velký ohlas, který měl však podivuhodné osudy a nejlépe ukazuje změnu citového klimatu od dob napoleonských k dobám plného národního výbuchu. To, co v době Napoleonově má tendenci protifrancouzskou, průběhem doby dostává tendenci protiněmeckou. Dáváme v té věci slovo J. B. Novákovi:
„Když jedna z vlasteneckých brožur r. 1809, inspirovaná kruhy vojenskými, sama přišla na látky z české historie a přiváděla Čechům na mysl, jak Samo porazil Franky, když se chtěli zmocniti Čech, jak vpád Karla Velikého byl vítězně odražen, což divu, že poslední látky našly tou dobou obliby také v krásné literatuře.
A bylo to právě z nejcennějších plodů české musy, které vyšly v době ještě se chvějící otřesy válek osvobozovacích, byly to bohatýrské zpěvy rukopisu Královédvorského, v nichž lze zřetelně pozorovati vliv let právě minulých. Do doby nejstarší sahá báseň Záboj, Slavoj a Luděk. Záboj – to je Sámo a boj jeho proti Luděkovu vojsku je první v historii známý boj Slovanů proti nadvládě veleříše Franské. Boj Zábojův platí týmž nadmutým Frankům (Francouzům), o nichž mluví vlastenecké projevy z válek minulých, třebas jich báseň nejmenuje. Jako Varus Augustem poslaný do země Cherusků, tak Luděk z rozkazu nenáviděného krále vpadl do země Čechů. V obou básních máme apotheosu bojů za svobodu, obě vznikly pod dojmem válek s novodobým franským podmanitelem.
Vliv Kleistovy básně na Záboje nelze při bližším srovnání popírati. V obojím případě jde o lesní bitvu, v obou básních se zpívá před bitvou o utlačování vlasti cizím vetřelcem, v obou básních ndva vojevůdcové táhnou odděleně se svými sbory so boje, tam Hermann a marod, zde Záboj a Slavoj, v obou dojde k souboji s otrockým vojevůdcem tyranova vojska. V obou případech je vyvrcholení děje podobné. I slovy smyslu stejného se osopí Hermann na Vara: „Steh, du Tyrannenknecht, dein Reich ist aus“, jako Záboj na Luděka: „Ty jsi parob nad paroby krále, ty rci svému ukrutníku, že dýmem je nám velení jeho.“
V pozadí za oběma těmito stojí chmurná silueta korsického dobyvatele. V Praze, když roku 1814 slavili první výročí bitvy u Lipska, hráli drama Hermann der Cherusker, k němuž vydán tištěný prolog od Jana Herbsta; tak se jim líbila analogie starověkých bojů porobených Germánů proti Římu s boji současnými.
I v ostatních básních rukopisu Královédvorského hlavním thematem je osvobození vlasti od czího utiskovatele vpadlého do země. Takovým zlým pustošitelem země Čechů je Vlaslav, poražený Čestmírem; polští dobyvatelé jsou vyhnáni ze země v básních Oldřich a Boleslav; od jařma tatarských podmanitelů je zachráněna vlast v básni Jaroslav a také v básni Beneš Hermanov jde o odražení vpádu nepřátelského vojska, které od Zhořelských hor táhne v naše krajiny loupíc a pleníc, berouc zlato a stříbro; Beneš Hermanov svolává lid, vede jej do boje proti plenícím Sasům a na Turnovsku nedaleko Hrubé Skály je zarazí a vyžene ze země. Poslední boje jsou vedeny z jakéhosi chlumu.
Výše jsme viděli, jak právě od Zhořelských hor se hrnula 1813 nepřátelská záplava Napoleonova vojska, spojená s pleny a kontribucemi, jejíž vlny byly zachyceny odporem zemské obrany, improvisované pod maršálkem Neiperkem na Turnovsku. Sasíci byli 1813 spojenci Napoleonovými a poslední bitva, která zachránila Čechy od vpádu, byla u Chlumce či Chlumu.
Zpráva o bitvě u Chlumce, jíž Čechy zbaveny nepřátelské zádavy, byla u nás přijata s takovým nadšením, že vedle jiných projevů inspirovala Hanku k básnické oslavě kruté chlumské seče v Prvotinách pěkných umění 1814. Není divu, že tyto události působily také na pěvce rukopisu Královédvorského.“
Až sem Jan Bedřich Novák. Zapomíná však jíti dále a říci ve svém článku: tak tedy rukopis Královédvorský, který vlastenci byl později považován za nezvratný důkaz dávných a nepřetržitých bojů Čechů proti Němcům a potvrzoval tak Palackého mythus o věčném nepřátelství obou národů, měly v podstatě za inspiraci společný boj Němců a Čechů proti Napoleonovi a za vzor starogermánskou postavu Herrmanovu v boji proti Římanům. Bojuje-li Záboj proti Frankům a Beneš Hermanov proti Sasům, pak Frankové jsou tu ztotožněni s Francouzi a Sasové se žoldnéřskými a národně neprobudilými vojsky Napoleonovými. Později tato vedoucí síla, Francie a vedoucí osobnost Napoleon, se ze symbolů ztratí a zůstanou jen germánští Frankové a germánští Sasíci. Nemůže být větší ironie dějinné než tento zvrat v citovém přízvuku a změna smyslu historického symbolu.
A právě tak je to s postavou Žižkovou. Až do doby Napoleonovy je Žižka pohřben protireformací. Ale je to právě protireformační katolické Rakousko, které jej pojednou vyhrabává z prachu dějin, zbavuje achtu Říma a posílá do boje proti Napoleonovi. Žižka je tu opět bojovníkem proti intervenčním armádám, složeným ze všech národů, ale tentokráte jsou to armády nikoli papežského Říma a německého císaře, nýbrž intervenční armády korsického dobyvatele. Po desítiletí se však zase na tento protifrancouzský moment Žižkova vzkříšení zapomene a zůstávají pak jeho nepřítelem jen křižácké voje německých císařů. Měšťanská ideologie národní obrací citový přízvuk, jejž dala Žižkovi doba napoleonská. Z inspirátora českých dobrovolníků, statečně zápasících bok po boku s Německem proti napoleonským vojskům, činí pojednou inspirátora bojů Čechů proti Němcům. Věru, sotva větší paradox lze si ještě představit.
Je zajímavé, že boj proti Napoleonovi ještě jednou sáhl pro postavu do dějin českých. Pro Grillparzera král český Otokar II. v dramatě „Sláva a pád krále Otakara“ je vlastně symbol Napoleona; všechny zlé vlastnosti, panovačnost a dobyvačnost, krutost a sobeckost Otakara, pro které se naši soudobí vlastenci na rakouského básníka zle hněvali, vidíce v tom hanebný pamflet na české dějiny, byly vlastně míněny jako povahové vlastnosti Napoleonovy.
Na velké vlně vlastenecké, která v posledních letech Napoleonovy vlády nad pevninou zachvátila všechny národy a vyvolala v nich první národní probuzení většího stylu, Češi se tedy s ostatními národy evropskými svorně podíleli. Jejich vlastenectví české šlo tehdy plně ruku v ruce s vlastenectvím německým.
To je ostatně něco, čemu už dnešní doba velmi těžko dovede rozuměti. A tato zvláštní a nám dnes těžko pochopitelná doba trvala až do roku 1848. Je to doba vlastenectví zemského, doba, již možno označiti za dobu bohemismu.
Po Napoleonovi sbližuje Němce a Čechy především společný boj proti vládě Františka I., jenž sám „zosobněná nedůvěra“ zavedl nad zeměmi mocnářství vládu nedůvěry policejní, tuhé censury a špiclovského systému. Tento režim šel do dějin jako éra metternichovská. Pro toho, kdo chápe vývoj jako přírodní vývojovou křivku, v níž po každém zdvihu následují doby poklesu, po každém vdechnutí doby vydechnutí, po každé době evoluce doba involuce, ten musí dobu Františka I. Považovati za protipól Marie Terezie a Josefa II. Zatím co za těchto dvou panovníků čas je bičován k největšímu spěchu, za Františka I. je čas zastaven. Nehybnost je jejím symbolem. Strach z reforem a revoluce bere na sebe formu víry v odvěkou neměnnost státního života; ustavičně se hledá bod klidu.
Ale čas se mohl zastavit jen u dvora. Nebylo jej možno zastavit ve společnosti, i když jí bylo vtloukáno do hlavy, že kolotoč, tanec a hanswurstiáda stačí vyplnit veškeré prázdné chvíle života. V tu dobu, kdy Vídeň se stává tradičně fidélní a rozkošnickou, na západě Evropy pokračují revoluční změny ve výrobě a revoluční změny ve vládním systému. Vývojišti těchto sil jsou Anglie a Francie; Anglie, jdoucí tempem vývojovým, Francie skoky revolučními. A éterické vlny z těchto dvou vývojišť docházejí do střední Evropy, i když je sebetěsněji před nimi Habsburky uzavírána. Z té doby proslulo přece v Rakousku podloudnictví, jež bylo organisováno dokonce jako akciové společnosti a pokles nebo vzestup jejich akcií byl pro vídeňský dvůr barometrem, do jaké míry zahraniční zboží a s nimi zahraniční myšlenky pronikají do říše zdánlivě hermeticky uzavřené. Vlivy ze Západu zasahují stejnoměrně Čechy jako Němce. Němci přitom trpí zpátečnictvím režimu silněji než my, neboť stojí pod bezprostředním vlivem velikého rozmachu německého ducha, jenž v Kantovi, Goethovi, Schillerovi a v romanticích vystřídal v Evropě dosavadní vliv anglického deismu a francouzského pokrokářství. Bylo ovšem pro českého inteligenta právě takovou rozkoší jako pro Němce, když se mohl pochlubit svému příteli v největší tajnosti s některou z knih Kantových nebo Schillerových, které v Rakousku byly censurou zakázány.
Toto společenství boje je doplňováno vědomím společenství osudového. Němci a Češi v zemích našich jsou si tehdy více než kdykoliv později vědomi toho, že jejich minulost v této zemi byla společná. Svorně pomáhají ji křísit. Josef Hanuš v krásné a dosud málo oceněné publikaci „Národní museum a naše obrození“ snáší bohatý materiál o tom, jak závodili Češi a Němci, podporováni šlechtou zemskou, ve snahách po vzkříšení slávy českých dějin. Je jistě příznačné, že o mnohé pracovníky z té doby byl později mezi Čechy a Němci sveden často těžko rozhodnutelný boj, které byli vlastně národnosti. „Historie“, praví Hanuš, „činila vřelými českými vlastenci a buditeli i sami Němce: Dobnera, Voigta, Borna, Ungara, Cornovu. Tím mocněji působila na šlechtu, zejména na ty kruhy šlechty české, v nichž české vědomí, ne-li národně jazykové, aspoň státně politicky mikdy zcela nevymizelo. Jistě také vlastní zkušenost to byla, jež kolem roku 1800 přiměla české stavy, aby rozdávala úředníkům Pubičkovu „Chronologische Geschichte“, „by synové jejich mohli se z ní učiti lásce a oddanosti k vlasti.“
Pro většinu šlechty a inteligence tehdejší pravidlo platilo, co dobře vyjádřil na sklonku této doby hrabě Thun: „Ich bin weder Tscheche noch Deutscher, sondern Böhme.“
(ze statě „Česká politika ve věku strojovém“, In: Po pěti letech 1939 – 1944, Orbis Praha 1944)
.
ZÁVĚREČNÁ ČÁST VYJDE PŘÍŠTÍ TÝDEN
