Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase
Prosím, aby tato úvaha byla pokládána za glosu k mé rozhlasové rozprávce s českým člověkem 20. dubna. Mnohému z našich není dobře jasný smysl německého krajního odporu. Jiná vláda než nacionálně socialistická by už přec dávno kapitulovala. Boj do dvou front, které ofensivně postupují do nitra země a s obou stran stojí na nějakou desítku kilometrů před hlavním městem, vyhlíží beznadějným a může být pokládán za zbytečné plýtvání lidskými životy.Takové úvahy by byly na místě, kdyby obě fronty byly tvořeny politikou, která má jednu koncepci. Říše čelí koalici tak různorodé, že ji pomalu dějiny v takové formě neznají. Sovětský svaz má v plánu zcela jinou Evropu než Angličané a Američané opět jinou než bolševici a Angličané.
Aby se protiněmecká koalice udržela při životě, musili Anglo-Američané se rozhodnout k velikým teritoriálním ústupkům ve prospěch Sovětů. Nestalo se to jen v Evropě, nýbrž také na Blízkém a Dálném východě. Bez sovětské pomoci Anglo-Američané nemohou skoncovat evropskou válku. Proto Stalin se může dožadovat mnohých ústupků u svých spojenců, které jindy inkasoval jen za cenu těžké války. Anglo-Američané mají na krku ještě válku s Japonskem. Kdyby zítra Říše kapitulovala, nejvíce se tím politicky poslouží bolševikům, kteří se stanou diváky ve válce Anglo-Američanů s Japonci a kteří pak na Anglo-Američanech, válkou zaneprázdněných, budou podobně vydírat dále, jako Molotov v listopadu r. 1941 se pokoušel v Berlíně vydírat na Vůdci. Na druhé straně pro Anglo-Američany každý týden války navíc představuje neobyčejné strategické zatížení. Anglo-Američanům chybí vojska pro operace proti Japonsku. Do Evropy vrhli všechny své zálohy.
Boj o japonský ostrov Okinawa je bojem loďstva a letectva. Anglo-Americké velení je si dobře vědomo toho, že čím je delší válka v Evropě, tím obtížnější bude anglo-americké divise, v evropské vleklé válce zdecimované a nervově protřepané, posílat přs dva oceány někam proti Japoncům, kterých je stále ještě 100 milionů a kteří dosud do boje vrhli, podle přiznání amerických vojenských odborníků, pouze desetinu svých totálních sil.
Čím déle trvá válka v Evropě, tím více znervosňuje Stalina a tím více starostí dělá Churchillovi. Nový americký president si prozatím do 12. dubna protírá oči politického spáče, jakým byl ostatně ve Spojených státech každý vicepresident. Jeho neštěstím je, že Roosevelt ani chvíli nechuravěl. Za vážné choroby presidenta ministři se totiž začínají pochopitelně zajímat o vicepresidenta a jej postupně informovat. Z toho důvodu nový president asi důkladně vymete kabinet, který ho dosavad dokonale ignoroval. Churchill dnes táhne sám anglo-americkou káru. Americký zahraniční ministr Stettinius je také nedávno ve svém úřadě jako nejdůležitější ministr a zástupce presidenta. Všichni tři chtějí co nejrychleji skoncovat evropskou válku! Jedním z nejnetrpělivějších je dnes severoamerický president Truman, který netouží po presidenství světa jako Roosevelt a který není i při nejlepší vůli rovnocenným partnerem Churchilla a ještě méně Stalina. Proto už dnes hledí se opírat o severoamerické zákonodárné sbory, hlavně o senát, aby vše nesnímal v roli beránka.
Nepřítel je jednotný pouze v nenávisti proti nacionálnímu německému socialismu a německému národu. Žádná jiná idea nacionální kapitalisty se sovětskými robotisty nesjednocuje! Ve chvíli, kdy nebude koho společně nenávidět, musí vyvstat vzájemné rozpory, které jsou nepřeklenutelné. A co to má co činit s německým krajním odporem? Podívejme se na mapu. Berlín se stal magnetem, přitahujícím obě nepřátelské střetné ofensivy. Dojde-li u Berlína nebo na jih odtud k setkání vojsk anglo-amerických se sovětskými, bude Říše rozdělena na dvě části. Bude však bojovat dál! Středem německého odporu na severu stane se poloostrov Jutský. Máme ještě vojska v Norsku. Známe však, že Stalin si dělá zálusk nejen na Norsko, nýbrž také na dánské průlivy, které jsou pro Sovětský svaz Dardanelami severu. Jak je dnes už zřejmé, britská vojska ocitnou se v těchto končinách v dotyku s vojsky sovětskými, jako tomu bylo na Balkáně. Na západní spojenecké frontě Angličané tvoří totiž pobřežní křídla jak ve Středomoří, tak na pobřeží moře Severního. Evropská pobřeží zajímají dnes jedině Angličany a bolševiky. Ti i oni chtějí tu trhnout co nejvíce. Bolševici hledí se zmocnit východů z louží, jaké představují moře Baltické a Černé. Angličané hledí zacpat všechny průchody, kterými by se přiblížilo v budoucnu k Britským ostrovům z evropských vod nějaké válečné loďstvo. Jim není nikterak příjemné, že bolševici sahají po severním Norsku.
Německé divise v Norsku, Dánsku a v Šlesvik-Holštýnsku chrání však dnes Evropu podobně, jako to činí německá vojska na Krétě. Snad se to nezdá na první pohled srozumitelné, ale je to věc nesporná. Dejme tomu, že Američané někde u Drážďan se spojí s bolševiky a Berlín bude obležen. Přesto v jižní části Říše, k níž náleží také Protektorát, zůstane bojeschopná veliká německá armáda, která má v týlu stále větší a větší kopce, kam se s tanky nepronikne. Alpy tvoří dnes střechu evropského světa, z níž na jih se svažuje severní Italie, stále houževnatě hájená.A nyní se vraťme trochu zpět. Na konferenci v Jaltě, která se konala mezi 4. a 12. únorem, bylo rozhodnuto, že 25. dubna se sejde v San Francisku konference, jež rozhodne o mapě světa. Roosevelt, Stalin a Churchill tehdy byli přesvědčeni, že do té doby jsou hotovi s evropskou válkou a že San Francisko bude předběžnou konferencí mírovou, pokud šlo o Evropu. My víme, že konservativci Churchillovi položili loni nůž na krk a nařídili mu, aby válku skončil nejpozději do března. Němci však odporují ještě v druhé polovině dubna a budou odporovati dále! Neskrýváme, že německý národ těžce strádá. Ale při jeho nezměrném hrdinství je to přirozené a co více: politicky důležité!
Dnes už ví každý Angličan, Američan i bolševik, že kilometry německé půdy třeba platit krví. I kdyby se podařilo nepříteli zlikvidovat vnější vojenské fronty, zůstanou fronty vnitřní — zůstane evropské zkázonosné napětí nejen v týlu front, nýbrž také mezi tichými frontami spojenců-nepřátelů uprostřed Velkoněmecké říše. V té chvíli bude zrát další válka. V této nové válce veliká pevnost, představovaná jižní částí Říše, bude mít vysoce politický význam!
Američané válčí v severní Africe a v Evropě už dva a půl roku. V plánu měli válčit jen rok. Američané nejsou ohroženi. Žádný německý nebo japonský voják nepřistál na americkém pobřeží, Američané zato přistáli v Evropě, v Africe a v Asii. Jejich ztráty v této koloniální válce jsou strašné. Roosevelt proto v pravý čas odešel na věčnost. Čím větší odpor klade německá branná moc, tím více vzrůstají politické obtíže mezi kořistníky! Jde-li o vše, musí se také vše nasadit. Velkoněmecká říše teprve nyní učí nepřítele pravé totální válce. Na tuto vyučenou žádný z nich také nezapomene! Zde není žádné střední cesty a cesty „vědeckých kompromisů“, jíž se snažil učit Vězeň košický, dokud mohl psát a mluvit, co mu napadlo. Pouze boj do všech důsledků povede v této válce k rozhodnutím, která zajistí trvalý mír a která dají světu řád únosný počtu obyvatel a přírodního bohatství, která jsou nepřeberná při poctivém socialistickém využití.
A co my, Češi? „Za pět minut dvanáct“ se už nezískají žádné vavříny! Šest let je šest let. A tam je také naše místo. Kdo chce si získat zásluhy na straně stepi, tomu nepostačí, když se šest dní pustí do partyzánství, maje šest let jiné práce za sebou. Sověty potřebují miliony a miliony otroků. Největší kádr by nalezly mezi Čechy, u nichž, při známém jejich praktickém smyslu, nevěděla pravá ruka, co dělala levá. Průmyslová oblast Protektorátu totiž už něco vyrobila v této válce! Politicky jsme proto s Němci na jedné lodi. A co je dobré: na lodi, která hroznými bouřemi přec jen propluje k šťastné české budoucnosti.
.
(Národní politika, 22. duben 1945)
