Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni
Včlánku pro časopis „Přítomnost“ z 1.dubna 1945 se ministr Emanuel Moravec pod nadpisem „A co v dubnu?“ zabýval nejnovějšími dramatickými politickými a vojenskými událostmi. Závěrem pak připomněl:Beneš odjel do Moskvy ve chvíli, kdy zjistil, že Podkarpatská Rus je ztracena a kdy seznal, že Slováci si od něho do svých věcí, i v případě porážky Říše, nedají hovořit. Obklopen jedině českými a českožidovskými emigranty vydal se do Moskvy, aby vyslechl, za jakých podmínek Kreml nechá živořit české demokraty v české sovětské republice. (…) V Moskvě v minulém týdnu byla projednávána ústava této papírové sovětské české republiky. Přitom bylo přesně stanoveno, v kolika etapách by došlo k plnému posovětštění v co nejkratší době. Benešovi bylo přitom vytknuto, že vliv jeho a jemu blízkých je v Čechách a na Moravě mnohem menší než Moskvě vždy tvrdil. O výsledku moskevských jednání ovšem pomlčí, jako pomlčel Badoglio o podmínkách příměří. Česká emigrace je stejně zklamána jako emigrace polská, jugoslávská, řecká, jako demokraté finští, rumunští a bulharští.
Ale co zbývá? – ptají se vyděšenci. Říše se stále omezuje na obranu. Půjdeme tak jako tak pod sovětský nůž. Takové řeči jsou důstojné opravdu jen příslušníků oné části buržoasie, která je hotova ze strachu před smrtí oběsit se na klice. Předně, Říše se stále ještě znamenitě bije.
Říše stále ještě chrání české pomezí, ač sovětské houfce se objevily ve Slezsku už před dvěma měsíci, jak to vyhlíží se sovětskými zálohami, je zajisté něco známo německému vrchnímu velení. Proto je a zůstává povinností každého rozumného Evropana napomáhat ze všech sil Říši, aby svůj odpor posílila a aby nahromadila potřebné armády k odvetnému úderu. Plníme tím naši svatou evropskou povinnost. Zda přitom máme ten nebo onen poměr k Němcům, je věcí druhořadou, která musí ustoupit věci evropského sebezachování. Vilém II. varoval kdysi evropské státy před žlutým nebezpečím; netušil, že vyroste pro Evropu nebezpečí mnohem strašnější, nebezpečí rudé, které vystřídá klímajícího carského kolosa.
Vstupujeme do měsíce dubna, který bude snad ještě pohnutější než březen. Jisté je, že jsme v rozjetém rychlíku, z něhož se vyskočit nedá, leda v touze po sebevraždě. My však chceme žít, musíme žít , a proto do poslední hodiny setrváme na říšské politice Háchově. Kdyby zanikla Říše, je také konec s Evropou. Vezmete-li Čechu jeho evropanství, přestane být Čechem. – Snad ještě jednu, dvě generace zdejší lid by hovořil česky, ale přestal by česky cítit a česky se radovat. Byl by sovětisováním usměrněn, pokořen, zmechanisován. To by nebyl už život v našem středoevropském smyslu. Pak raději dobré věci život obětovat s vědomím, že správná myšlenka neumírá. Evropa v každém případě zvítězí nad sveřepou stepí.
O tři dny později (4. dubna 1945) vyšla v „Poledním listě“ Moravcova úvaha nazvaná „Smysl dnešního boje“, ve které mj. napsal:
Dnes nemá smyslu přibarvovat hrůzy možné budoucnosti. Stojíme před velkými ději, které nejen v životě našeho národa, ale i jiných evropských národů mohou mít osudový význam. U nás jsme si povinni vždy znovu a znovu opakovat: „Jedná Hácha správně? Jde jeho vláda správnou cestou?“ A nakonec jsme vždy u stejného poznatku. O obnovení prvé republiky nemůže být řeči, ať vyhraje ta či ona strana. Můžeme pouze volit mezi autonomním postavením českého národa uprostřed národa německého a českou sovětskou republikou, která by představovala sovětské západní pomezí, proměněné ve velký vojenský tábor, zbavené průmyslu a odlidněné. Mnoho našich spoluobčanů v tyto dny zpytuje svědomí a vážně o tom hloubá, co je lepší, dnešní stav, Protektorát, anebo něco neznámého, co určí Kreml a do čeho nebude mluvit Beneš ani jiný Čech. O Benešově státnické obratnosti opět proskakují pochyby. Plných 20 let žil Beneš z politického kapitálu, který mu pořídily legie bojem se Sověty v letech 1918-1920. Ještě dnes je v Moskvě v museu revoluce oddělení, věnované boji bolševiků s Čechoslováky, kde se jim na plakátech hrubě spílá. Proto se osud Benešův nebude nakonec nijak lišit od osudu Mannerheimova. Step neodpouští.
Na světě je vše možné. Ale to neznamená, že se své pravdy vzdáme, a ta zní: Lépe s Němci než s bolševiky! Lépe s německým socialismem než s bolševickým robotismem! A co demokracie?, ptá se český buržoa. I kdyby se dostali Anglo-Američané až do Plzně, budou muset poslušně ustoupit za smluvenou teheránskou demarkační čáru, poněvadž proti 100 divisím anglo-americkým se požene od východu 400 divisí sovětských. Nezáleží, co si kdo myslí dnes, nýbrž kdo bude mít pravdu zítra. Nejde o to, co zamýšlí egoista, který hledí manévrovat podle větru, nýbrž co žádá chvíle, i kdyby to bylo to nejdražší, co máme. Říšská politika je v této chvíli jedinou českou cestou do lepší budoucnosti.
(Zdroj: Národní práce, 3. dubna 1945 a Národní politika, 5. dubna 1945)
