Přiznávám – období protektorátu jsem svým životem jaksi prošvihl, narodil jsem se tři desetiletí po válce. Přísluší mi tedy vůbec o této nám už tak vzdálené době psát? Nechť mi tedy pamětníci té doby, jejichž oči náhodou ulpěly na těchto řádcích, odpustí, pokud se snad v něčem budu mýlit. Věřím, že následující řádky mohou někoho dokonce i pohoršit, ale přiznávám, že pokud se mezi pohoršenými čtenáři najde někdo starší minimálně sedmdesáti pěti let věku, budu ochoten naslouchat jeho kritice stokrát raději než člověku, čerpající své poznatky o názory na život v období existence protektorátu stejně jako já jaksi „z druhé ruky“. I když uznávám, že s čím kratším odstupem po tomto období se člověk narodil, tím spíše měl možnost potkávat starší spoluobčany, kteří mu mohli vylíčit své individuální autentické zážitky a poznatky z období let 1939-1945. Právě proto je někdy až zarážející, s jakou skálopevnou jistotou se z úst lidí, kteří spatřili světlo světa dejme tomu až 30 či 40 let po ukončení 2. světové války, setkávám s tradičně idealizujícím a jasně černobíle vytříbeným pohledem na české dějiny konce první poloviny 20. století.Málokteré datum je vyslovováno jedním dechem s tak negativními atributy typu „národní tragédie“, „jedna z nejtemnějších kapitol českých dějin“ apod. jako právě 15. březen 1939. Stejně tak se nosí jako samozřejmost, že se český národ až na pár „bezcharakterních“ nebo „neslavně proslulých“ výjimek z řad „kolaborantů a zrádců“ více či méně, aktivně či pasivně, postavil proti „okupační zvůli“ a proti svým „katům a tyranům“. (Je to zřejmě forma nějaké české národní tradice – dodnes se klaníme tzv. legionářům z časů jimi nazvaných „první národní odboj“. Že ale 90% českých příslušníků rakousko-uherské armády zůstalo až do konce války věrni vlasti a mnozí z nich za to zaplatili i životem, se nám prostřednictvím lidí, kteří „se zasloužili o národ a republiku“, úspěšně podařilo vymazat z veřejného povědomí.) Ale zpět do 40. let minulého století: ti co za protektorátu nebojovali se zbraní v ruce, prý alespoň den co den různě sabotovali práci v továrnách, vykládali si protektorátní vtipy, tajně poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu anebo přinejmenším polohlasem a jen v okruhu svých blízkých hrdinně komolili slovo „protektorát“ na „protentokrát“… Inu, zapojil se prý skoro každý Čech, největšími „národními hrdiny“ se stali samozřejmě parašutisté-atentátníci a „pražští povstalci“ z května 1945. Přičemž zvláštní postavení si získali Benešovi žoldáci vyslaní do protektorátu z Londýna. Muselo být tehdy pro ně hodně deprimující a demotivující, když po přistání na našem území ve svém bezprostředním okolí pozorovali, že kolem sebe nemají smutné a utrápené, přídělovým systémem vyhladovělé a nenávistí k Němcům překypující Čechy, kteří čekají jenom na povel k nějakému povstání, ale naopak celkem normálně vyrovnané jedince s běžnými každodenními radostmi a starostmi, občany, kteří se ve svém volném čase chodili bavit do biografu nebo jinam za kulturou či za sportem…
Člověk díky soudobému mediálnímu líčení protektorátních dějin někdy získává dojem, že by se snad v každé české rodině tehdy našel alespoň jeden „odbojář“ – a pokud dnes ve svém příbuzenstvu neobjevíme alespoň jednoho odbojáře v pravém slova smyslu, tak alespoň zaujmeme povídáním o tom, jak „můj praděd málem přišel o život, protože snědl prase a Němci na to jen díky šťastné náhodě nepřišli“ nebo jak „mou (pra)babičku málem popravili nebo zavřeli do koncentráku, protože Němci málem přišli na to, že poslouchala tajně BBC“… Kdyby jenom skutečnost mnohdy nebyla mnohem obyčejnější, suchopárnější a méně dramatická a tím také zároveň bez šance, být podchycena nebo zvěčněna nějakým poválečným spisovatelem nebo filmovým scénáristou.
Od dramatických a zidealizovaných protektorátních osudů filmových a televizních hrdinů české poválečné produkce měl život našich předků mnohdy na míle daleko. Podle čeho tak také soudím? Od jisté doby je totiž mojí zálibou ptát se: třeba mých blízkých a přátel – víš ty vůbec něco o tom, jak žili tví předci v období existence protektorátu? Nevím, jestli se za to sluší a patří stydět, ale asi si vybírám špatné přátele nebo se pohybuji ve špatném prostředí, ale odbojářů a partyzánů nebo osob nějak perzekuovaných jsem se u nikoho opravdu nedopátral. (Vlastně až na jeden nevyjasněný případ, měl jsem před lety kamaráda, který mi říkal, že jeho děd prý musel do koncentračního tábora. Na otázku „proč?“ odpověděl, že pořádně vlastně ani neví, že zřejmě za poslouchání rozhlasu, že ale KZ v pohodě přežil. Jednoho dne jsme šli kolem jedné velké vily ve městě a on se jen tak mimochodem zmínil, že ten dům kdysi patříval rodině jeho dědečka, že jej Němci za války „za poslouchání rozhlasu“ zabavili, z čehož usuzuji, že spíš ve skutečnosti šlo o arizaci majetku.)
Samozřejmě byla mým prvním pramenem poznání autentická svědectví mých prarodičů. Děda z otcovy strany, ročník 1924, byl za války pracovně nasazen na několika místech –zpočátku se jednalo o práci na zemědělských usedlostech v Sudetech a ke konci války pak ve Vídni, kde se zúčastnil stavebních prací na budově jednoho gymnázia. Se zbrojním průmyslem nemělo jeho nasazení tedy pranic společného. Práce byla samozřejmě někdy i fyzicky náročná, dokonce si při ní jednou polámal prsty na ruce. Zde ve Vídni ho také zastihl konec války. S jednou ruskou kolonou (už přesně nevím, jestli na ruském tanku nebo jednoduše na náklaďáku) se pak dostal do Čech. Jako malým dětem nám vyprávěl, že cestou postupně Čechů v koloně přibývalo. Češi jednoduše přisedávali na ruské tanky a připínali si na sebe československé trikolóry. Doma se pak nechali vítajícím obyvatelstvem oslavovat jako partyzáni. Někdy nám děda jen tak mimochodem říkal i něco, co nás tehdy trochu iritovalo – totiž, že „Hitler byl ale taky k něčemu dobrý, protože uměl zavést pořádek“. Na nasazení v Říši si by si vlastně nijak neztěžoval, nebýt dědova úrazu a zlomených prstů na stavbě. Nějakého odškodnění „totálně nasazených“ se nedožil (zemřel v roce 1990) a ani nevím, jestli by si ho mohl vůbec nárokovat, jsem si ale jist, že by ho to ani ve snu nenapadlo, protože by se za to styděl a považoval by to za „vyčuranost“... Kupodivu podobný osud postihl i mojí babičku z matčiny strany (také ročník 1924), která pracovala koncem války v jedné pražské továrně, kde se mj. vyráběly rámy na obrazy. Ona zas při práci přišla o dva prsty na jedné ruce úplně. Zbývající dva prarodiče byli mladší, proto prožili protektorát čistě jen ve školních lavicích. Vyrůstal jsem na malém městě, kde se každý s každým znal. Mí prarodiče se stýkali často se svými vrstevníky a přáteli z mládí, kteří nás chodívali i navštěvovat – nikdy jsem od nich o nějakých „traumatických“ nebo hrdinských zážitcích nebo o německých perzekucích neslyšel…
Traumatizující byly spíše nesčetné filmy a televizní hry, vysílané intenzivně tehdejší Československou televizí. Už ve věku 6 let jsem hltal každý nový díl sovětského dokumentárního seriálu „Velká vlastenecká válka“ (který byl reprízovaný někdy v průběhu roku 1979). To byl takový první „výchovný“ seriál, který na mě zanechal takřka traumatizující stopy. Následovaly pak desítky filmů, seriálů a televizních her, které v 80. letech byly v československé televizi na denním pořádku, proto budu jmenovat hlavně ty produkce, které výrazně utkvěly v mé paměti: hlavně tedy seriál „Byl jednou jeden dům“, filmy „Vyšší princip“ a „Uloupená hranice“, dále film, který se tuším jmenoval „Pancéřová pěst“ zachycující hrdinný boj pražského lidu na barikádách, dále pak seriál nevztahující se k protektorátu, ale za to tehdy mezi dětmi oblíbený -„Čtyři z tanku a pes“, ukazující nám Němce nejen jako fanatické šílence, ale zároveň jako neschopné a komické figurky, které se neuměly ani pořádně prát, a později koncem 80. let povedené dílko „Vlak dětství a naděje“, prezentující řádění henleinovců, údajné vyhánění Čechů ze Sudet, zaslepenost nacistických fanatiků (v podání herce Otto Ševčíka, majícího něco jako výsadní licenci na role gestapáků a esesáků) a charakter jadrných českých vlastenců (v podání seriálového otce hlavní protagonistky). V těsně předrevoluční době běžel v českých domácnostech poprvé seriál „Rodáci“. Víc než na herecké výkony a dějství samotného seriálu si vzpomínám na rozhořčené protesty z řad tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků, jehož lobbysté na stránkách Rudého práva ale i humoristického Dikobrazu brojili proti autorům seriálu, že až příliš zachycují bezstarostný život protektorátních občanů, užívajících si erotických dobrodružství v protektorátních postelích a veselících se po konzumaci ilegálně přechovávaných protektorátních lihovin.. Nejvíce se do mé paměti ale vžil film, na jehož název si už bohužel nevzpomínám, líčící osud blonďaté modrooké holčičky, kterou nacisté poslali do jedné esesácké rodiny do severního Německa na pogermanizování, zatímco její maminka skončila v koncentráku pod dohledem surových německých dozorkyň. Jako dítěti mi utkvěla v paměti scéna, u které jsem se vždycky před rodiči cítil nepříjemně, kdy esesácký otčím (v obsazení polského nebo snad sovětského herce), samozřejmě tajně za zády manželky, ponižoval a znásilňoval svou polskou služku… Souhrnem bych dokonce řekl, že tehdejší výuka dějepisu a vlastivědy na základní a střední škole zaujímala pouze doplňkové místo, co se „nauky o životě Čechů v protektorátu“ a druhé světové války všeobecně týče, a nemohla té televizní „výuce“ konkurovat.
Některé scény ale hrané filmy o protektorátu cíleně obcházely. Tisíce Čechů, hajlujících na různých shromážděních svolaných protektorátní vládou nebo Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, umělecky ztvárněny nikdy nebyly a asi už nikdy nebudou. Už tak jsme jako děti nechápali, proč třeba v seriálu „Vlak dětství a naděje“ Češi lezli při náletu na Brno do jednoho protileteckého krytu společně s Němci, a hlavně s tím hrozným „gestapákem“, a čí to vlastně byla letadla, která Brno bombardovala? Natož abychom pochopili, jak to bylo s těmi hajlujícími Čechy. O těch shromážděních se dnes říká, že byly všelijak zmanipulovaná a zneužitá, na některá shromáždění že lidé chodili ze zvědavosti, zda se nedozví něco nového apod. Tzv. „největší manifest v českých dějinách“, kde 200.000 Pražanů „přísahalo věrnost Říši“ z 3. července 1942 na Václavském náměstí, se konal až po sérii vystoupení na shromážděních v Praze, Brně, Plzni, Ostravě, Táboře a Olomouci. Samozřejmě se těchto shromáždění propagandisticky chopil v mezičase i protektorátní tisk. Jak si ale vysvětlíme chování „zmanipulovaných“ Čechů, kteří se v hojném počtu dostavili i na finální shromáždění na Václaváku, ačkoliv moc dobře věděli, že o nich druhý den bude protektorátní tisk referovat následovně:
„Když policie natáhla po celé délce náměstí provazce, které dělily prostor, určený pro manifestanty od chodníků, začaly se již stékat první praménky mužů a žen k nejmohutnější manifestaci českých duší, jakou v našich dějinách národ prožil. Nikdo českému lidu nic nesliboval, nebylo třeba nákladných propagačních prostředků minulých dob, ne , český člověk pochopil smysl a význam této manifestace a přišel spontánně, sám, přišel, aby vyslechl svou vládu v okamžiku, kdy Říše ujištěna starostlivým otcem národa, státním presidentem Háchou, zrušila výjimečný stav a vrátila Čechům možnost dalšího kulturního, sportovního i pracovního rozvoje a rozkvětu… Mužové a ženy práce přicházeli přímo od svých soustruhů, strojů, psacích stolů a obchodních pultů, přicházeli s tváří vážnou, s očima, ve kterých se leskla ona živelná touha být také mladým národem, účastnit se také zápasu o novou Evropu. Všichni přicházeli s paprsky radosti v srdci, neboť cítili, že Říše znovu přijala český slib věrnosti… Když se dostavuje úplná vláda Čech a Moravy se svým předsedou a ministrem spravedlnosti Dr. Jaroslavem Krejčím v čele, podobá se Václavské náměstí obrovskému poháru, naplněný až po samý okraj českou krví, která očištěna ode všech neřestných příměsků, přišla, aby ukázala svému státnímu prezidentu a své vládě, že všichni do posledního z nás stojíme za nimi a chceme je všemi nervy svých srdcí a atomy mozkové tkáně podporovat, jejich úkol svou poslušností a věrností Říši usnadňovat a dát se jimi vésti po cestě, vedoucí v rámci vítězné Říše k novému rozkvětu českého jména v dějinách Evropy… Těsně před 19. hodinou přijíždí stařičký státní prezident, Dr. Emil Hácha, pozdravován vztyčenými pažemi a vítán slavnostními fanfárami. To již je obrovské náměstí opravdu v pravém slova smyslu naplněno. V duchu počítáme: 670 metrů délky násobíme 75 metry šíře tj. přes 50.000 čtver. metrů plochy.A to je dvě stě tisíc manifestantů pro Říši a pro národ, pro Adolfa Hitlera a pro Emila Háchu.“ (Polední list, 4. 7. 1942)
Zbývá tedy se jen zeptat: byl „český člověk“ opravdu tak naivní, že se takto snadně nechal zmanipulovat, jak se běžně na obranu „národní cti“ říká? Nebýt předchozích masových shromáždění, o kterých protektorátní tisk dávno předtím referoval ve stejném duchu jako o tomto slavnostním zakončení na Václavském náměstí, dalo by se touto tezí vážněji polemizovat. Pravda bude asi taková, že se český občan více méně šikovně adaptoval na nové podmínky a směle věřím, že by se adaptoval jednoho dne úplně a během času přeměnil na říšského občana dokonale, nebýt osudového zvratu na bojových frontách.
O své židovské spoluobčany si běžný Čech zas takové starosti nedělal a dokonce k některým opatřením přitakával. Antisemitismus byl běžným jevem i v řadách zahraniční československé armády sloužící Londýnu a Moskvě. To jenom dnes státem dotované střešní organizace českých odbojářů a legionářů pokrytecky hovoří o židovských obětech, aby si jimi přikrášlily a zněkolikanásobily počet „československých obětí nacistické perzekuce“. Všimněme si, že se nikdy nemluví o počtu českých obětí, ale o „československých obětech“ (běžně se operuje s ciframi 300.000 – 360.000 lidí) zahrnující z naprosté většiny oběti rasových opatření proti Židům. Počet českých obětí činí zhruba desetinný podíl této sumy, a pokud jej vystavíme podrobnému rozboru, narazíme na několik sporných interpretací, kam třeba zařadit oběti bombardování (i mezi pracovně nasazenými na území Říše), kam zařadit padlé bojující v cizích armádách nebo i padlé z „pražského povstání“, kde se jednalo o konflikt vyprovokovaný de facto zároveň s ukončením války ozbrojeným civilním obyvatelstvem a namířený proti ustupujícím německým ozbrojeným složkám.
Když už protektorát počítal na prstech ruky poslední dny své existence, pronesl ministr Emanuel Moravec klidným hlasem v jednom rozhlasovém projevu následující slova:
„Uprostřed nejhroznější války, až do posledních dnů, české země žily v klidu, chráněny Říší. Kdyby dnes nastal mír, mnoho by nebylo třeba napravovat. Škody, které u nás napáchali hlavně letos nepřátelští američtí letci, by byly jediným, co by nám připomínalo skutečnost války. U nás není hlad a nebude také, zachováme-li pořádek. Potravinové příděly jsou pro obyvatelstvo Protektorátu zajištěny až do příští sklizně. Stokrát hůře se vede těm, jež přišli osvobodit Angloameričané od západu a od jihu, a bolševici od východu. Země těchto národů byly zválcovány válkou a nyní jsou vystaveny neslýchanému hladu a nedostatku těch nejprimitivnějších životních potřeb. Pražská vláda nikdy toho mnoho o svém díle nevykládala. Pracovala mlčky, mnohdy za velmi těžkých podmínek, ale vždy ve prospěch svého národa, i když v některých jeho vrstvách se nesetkávala s plným porozuměním. Nejsou to proklamace, které mluví ve prospěch pražské vlády, nýbrž skutečnost, že přivedla český národ spořádaně do poslední fáze této války a že jej uchránila všech zbytečných ztrát na životech a statcích. Blízkost východní fronty pozměnila poněkud tvářnost českých pohraničních krajů. Ale neohrozila plynulost českého života národního a hospodářství. Bezpečnost je u nás zajištěna. Pouze v odlehlých lesních končinách české obyvatelstvo je místy trýzněno ozbrojenými bandity, kteří dělají ostudu jménu slušného bojovníka.“
Tato slova se bohužel nenaplnila během poslední ch tří nebo čtyř dnů války úplně. Protektorát skončil svojí existenci, přežilo však špatné svědomí v mnoha českých hlavách. Mnoho takto nevyrovnaných jedinců (kolik z nich asi přísahalo svou věrnost Říši tři roky předtím?) si své svědomí a svou reputaci napravovalo během tzv. pražského povstání, další zas při vyhánění a při násilnostech na Němcích v pohraničí. A později, několik let na to, se přidružilo nové špatné svědomí, tentokrát v souvislosti s bezprávím spáchaném na našich bývalých spoluobčanech, a toto nevyrovnané svědomí přežívá v české veřejnosti dodnes. A k jeho komkompenzaci mimo jiné posloužila i ukázkově propagandistická poválečná filmová tvorba.